Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Rozebírání zdi byla piplačka, ale museli jsme to dělat podle archeologických pravidel. Nejdřív Jack vyfotil zeď z různých úhlů. Poté jsem na kameny napsala pořadová čísla a znovu se fotilo. Chválabohu, že byla Lada zaparkovaná tak blízko. Jack občas odběhl do Lady k laptopu zkontrolovat nacvakané fotky. Byl by trapas vyfotit zeď, rozebrat ji a pak zjistit, že se fotky nepovedly. Popadané kameny jsem samozřejmě očíslovala též, v seznamu byl i slovní popis, kde se nacházely. Zlikvidovala jsem při tom pár pravítek i jeden svinovací ocelový metr. Kameny byly skládány ke zdi, kde jim nehrozilo poškození. Hned vedle byla hromádka jílové malty. Ven jsme je dávat nechtěli kvůli možné nepřízni počasí.

Konečně jsme všechny kameny odklidili a mohli jsme si vzájemně srovnat záda. To se dělá tak, že rovnaný si stoupne a dá si ruce na protilehlá ramena. Rovnající, doporučuje se silnější člověk, si stoupne těsně za rovnaného, obejme ho pod rameny a nadzdvihne ho. Zároveň se mírně nakloní vzad, takže rovnaný visí rovnajícímu přes pupek. Ozývá se u toho hekání rovnajícího, skuhrání rovnaného a lupavý zvuk srovnávaných obratlů. A jelikož se již připozdívalo, odložili jsme další zkoumání na další den. Nevím, jak kluci, ale já se těšila na sprchu a do postele. Byl to docela náročný den.

Druhý den ráno se u snídaně sešla tlupa marodů. Namožené svaly, vrzající klouby a ztuhlá záda, tak se to projevilo u mě. Podle vzhledu a opatrných pohybů na tom nebyli ostatní o moc líp. Ještě, že jsem taková hospodyňka a již večer, dokud jsem byla po sprše čilá, jsem si předpřipravila trochu sváteční a sytou snídani, takže dnes stačilo pouze osmažit placičky. Těsto přes noc krásně uzrálo a bylo úplně sametové. Na placičky přišlo, na co měl každý zrovna chuť – med, šlehačka, povidla, jahodová a nebo rybízová marmeláda. K tomu kakao. Jack si provokativně ohmatával bříško a Baltazar rovnou prohlásil, že by mě doma nechtěl, za chvíli že by neprolez nejen závrtem, ale ani normálním vstupem do Punkevních jeskyní. A musel by si zdvojovat lano k udržení bezpečnostního koeficientu. Michal neříkal nic, s plnou pusou se špatně mluví.

Po snídani nevypadal svět až tak špatně. Jak říkávala nevlastní babička, pořádný jídlo postaví na nohy i beznohého. Takže jsme se v dobré pohodě sešli u Lady a plni nadšení si začali chystat výbavičku. Najednou Michal zpozorněl. Lesem se od průrvy rozlehl dvojitý štěkot, následovaný dupáním a praskáním. Mířilo to naším směrem, takže jsme každý sáhl po něčem do ruky. Nevím proč, ale na mě vyšla polní lopatka. Nebylo jí však zapotřebí. Z podrostu vyrazili dva kluci, zoufale otáčejíc hlavu po psech. Nás si všimli, až když Baltazar chytil jednoho a Jack druhého.

„To jsou k nám hosti. Copak vy tady?“ zavrčel nevlídně Michal a mračil se jak čert. Kluci jen lapali po dechu a naprázdno otvírali ústa.

„Tak co, jste němí? Nebo vám mám pomoct?“ hromoval dál Michal.

„Já, tedy, ne já, ale Žanek Brabcůj...“ začal jeden, ale druhý ho nenechal domluvit:

„Pepane, drž klapačku. My jsme nechtěli, tedy chtěli ... jen nakouknout na ten poklad, co je ve skále...“

„Kdo vám co nakukal?“ ptal se už mírněji Michal. „Pusťte je, oni už nebudou utíkat. A kdyby, psi jsou rychlejší. Tak povídejte!“

Opět se prokázalo, že Einstein neměl pravdu s rychlostí světla. Drby a fámy jsou asi dva a půl krát rychlejší. Ve Vranově se povídá, že ona stoletá průtrž mračen spláchla kopeček a objevila se tajemná jeskyně. Jeden dědek si vzpomněl na vypravování jeho praděda, kterému to říkal zase kdosi ještě starší... Že kdysi dávno pukla skála a odhalila jeskyni divů. Nebo to měl být vchod do pekel. Každopádně se čekalo, až vypadneme, aby se lidi mohli jít podívat.

„Jak jste se to dozvěděli? Od nás to nikdo neříkal!“

Klasika. Zvědavej hajnej Robátko na posedu sledoval dalekohledem Anču Vejvodovou s Toníkem Juchálem, jak ze svých rodičů dělají prarodiče. Najednou se mu svezla ruka a čuměl dalekohledem přímo na jeskyni, jak se lopotíme s nějakými železnými tyčkami. Honem letěl do hospody pochlubit se, co viděl. Dál to jelo samospádem. S každým dalším vyprávěním přibývalo podrobností, nakonec už bylo jasný, že jeskyně je plná zlata, šperků a drahokamů.

Kluky jsme pustili, co taky s nimi. Ukázali jsme jim průrvu, že tam nic není, jen hromada kamení. A že hajnej kecal, až se mu od huby prášilo. Zejtra že zajdeme do Vranova ke starostovi, vysvětlíme situaci a pak se uvidí. Na další průzkum nebyla nálada. Zatracenej hajnej!

Ještě ten večer zavolal Michal jako posilu dva pracovníky jeho bezpečnostní služby. Přeci jen byl pozemek větší a jeden člověk se psem nemohl být všude. Takto bude jeden patrolovat u průrvy a druhý u stavby. Ubytovaní budou v buňce u vjezdu na pozemek. Já s Michalem musíme do Vranova.

Ráno se k nám přidal Baltazar s tím, že se s místním starostou tak trochu zná, jelikož poměrně nedávno zkoumali stav střešní krytiny Paulánského kláštera ve Vranově. To totiž musí dělat horolezci, normální pokrývač by spadl během pěti minut.

Setkání dopadlo dobře, pokecali jsme na dané téma, starosta byl ochota sama. Naplánovali jsme, že mu a několika radním předvedeme průrvu, dnes ale ne... Sekretářka mezitím sesmolila v textovém editoru T602 jakýsi pokus o vyhlášku zakazující jakékoliv akce o samostatný průzkum jeskyně z důvodů bezpečnostních a taktéž proto, že se jedná o soukromý majetek a archeologické naleziště, což dohromady dává možnost trestního stíhání osob tam vniknuvších. Starosta to celé musel přečíst natřikrát, než se v tom spletitém textu vyznal. Němě zalomil rukama, importoval ten skvělý text do Wordu, hodnou chvíli dělal všelijaké úpravy a než se sekretářka vrátila s kafem, měl už leták několikrát vytištěný. Vrazil jí to do ruky, ať to vyvěsí na obvyklých místech.

Návrat jsme stihli ještě před polednem, takže jsem nachystala malé občerstvení a chystali jsme konečně proniknout dále do průrvy. Vyrazili jsme jen nalehko, viz popis dříve. První Baltazar jako nejzkušenější, pak dokumentarista a světlonosič Jack, já a nakonec Michal, který na zádech táhl spojařský buben se sto padesáti metry důlní dvojlinky. Ta se od normální liší tím, že jeden pramen je napůl ocelové lanko, takže nejde jen tak lehce přetrhnout a zničit jako normální. Dvojlinkou proudilo takzvané bezpečné napětí 24 voltů. To člověka nezabije ani nezraní... Na doplnění počtu s námi cupitala na dlouhém vodítku Boaticela, zvědavá jako každá ženská.

Minuli jsme místo, kde byla postavena zeď, než jsme ji rozebrali. Minuli jsme trhlinku, odkud pramenil potůček a pomalu a opatrně jsme se vydali dále. Chodbička stoupala přibližně pod úhlem třiceti stupňů, žádný krpál. Problém byl, že se kroutila tak, že by si i užovka zlomila páteř. Skoro jsme se začali potit, když stoupání skončilo. Chodbička se i narovnala, takže jsme viděli dále než dva metry. Ne, že by bylo na co koukat. Tím hůř, protože chodbička končila asi po pěti metrech skalní stěnou.

Nevěřícné zírání přerušila Boaticela, kterou začalo něco velmi zajímat těsně u skalní stěny. Chvíli ji očichávala a pak udělala krok vpřed. Nastalo nevěřícné zírání, verze dvě. Pohled na půlku psa čouhající ze skály byl k nezaplacení. První se probral Jack. Okamžitě začal situaci dokumentárně fotografovat. Přitom se přiblížil ke stěně, ale když chtěl napodobit psa a projít falešnou stěnou, tvrdě narazil.

Dalším hmatovým pátráním, jelikož oči nás viditelně podváděly, jsme zjistili, že chodbička pokračuje dále, ale jen dírou o průměru necelého metru. Nastalo všeobecné přeskládávání báglů, Michal s úlevou odložil nyní už notně těžký spojařský buben se zbytkem dvoulinky. Jelikož budeme pokračovat dále napodobujíc Bo, přišly ke slovu chrániče kolen, loktů a silné rukavice. Také bágly se zmenšily. Baltazar se rozhodl nechat část vybavení na místě a vymínil si, že nepůjdeme moc daleko.

Za chvíli jsme byli připraveni jít dále. Baltazar zavelel:

„Na kolena!“

„... a štěkat!“ doplnil Jack a tímto vtípkem uvolnil poněkud napjatější atmosféru. Srdečně jsme se zasmáli, padli na kolena a vlezli do díry. Kupodivu, nebylo to tak hrozné, jak jsem očekávala. Chrániče kolen a loktů spolu s tlustými rukavicemi zabraňovaly nepříjemným nárazům končetin na skalnatý povrch. Jediným problémem byly bolest za krkem, když jsem se chtěla dívat přímo před sebe. Sklonila jsem tedy hlavu, aby svítilna čelovka osvětlovala zem jen kousek přede mnou. Nelezli jsme ostatně moc daleko. Neočekávaně jsem vrazila helmou do Jackova zadku.

„Co se děje?“ ptala jsem se. Odpověděl mi Baltazar:

„Díra tady končí. Ústí do nějaké větší prostory, ale není moc vidět. Musím si na to posvítit.“ Hrabal se přitom ve svém báglu. Pak se otočil na Jacka a zeptal se ho, jestli náhodou nebral tu speciální svítilnu. Nebral.

„Tu mám já,“ ozval se zezadu Michal. „Nechali jste ji ležet vedle díry, tak jsem ji vzal, kdyby byla potřeba. Posílám ji dopředu.“

Ještěže jsem občas chodila cvičit a na jógu. Někdy si to zkuste, v úzké prostoře vkleče na všech čtyřech natáhnout ruku tak daleko, abyste dosáhli na podrážky svých bot. Podařilo se mi svítilnu převzít, neupustit a podat dopředu Jackovi. Pak se vpředu rozjasnilo.

„Je to dobrý,“ hlásil Baltazar. „díra ústí do další jeskyně, asi metr a půl nad podlahou. Lezu dolů, Jack mě bude jistit špagátem. Musím to vzít hlavou napřed, tady se neotočím.“

Baltazar prolezl dírou, bylo slyšet zaklení, žuchnutí a pokračování hlášení:

„Jsem dole. Je tu sucho, docela tep... Proboha!“ zajíkl se uprostřed slova.

Nastala vřava. Všichni jsme se zvýšenými hlady dotazovali Baltazara, co se tam, ksakru, děje?

Po chvíli Baltazar odpověděl stísněným hlasem, jako kdyby byl v šoku:

„Vlezte všichni sem, jinak neuvěříte...“

Errata:

29.05.2021 18:59