Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Shromáždili jsme se kolem Baltazara, který vytrvale svítil čelovkou na stěnu vedle díry.

„Tak co?“ zeptal se Jack.

Baltazar se beze slova otočil do prostoru a rozsvítil speciálku. My ostatní se také otočili a chvilku vstřebávali nečekaný výhled. Světlo osvětlilo středně velkou jeskyni. Teprve další pohled nás vyvedl z omylu. Nebyla to jeskyně. Žádná jeskyně nemá tvar kulového vrchlíku o průměru dvaceti metrů a výšce sedmi metrů. Žádná jeskyně nemá prostředek zabarikádovaný namodralou kruhovou stěnou, která dosahovala od podlahy až po strop a zabírala půlku... čeho, když ne jeskyně? Dómu? Něco jako malý pavilón Z na brněnském Výstavišti. Naprosto konsternovaný Michal se otočil ke mně a zeptal se:

„Jani, co to je?“

Jako kdybych snědla veškerou moudrost vesmíru a věděla odpověď na všechny otázky.

„A jak to mám asi vědět? Jsem tady poprvé, stejně jako ty a ostatní. Ale předpokládám, že je to to, co vyděsilo autora nápisu v průrvě.“

Jack, který mezitím obcházel dóm, doprovázen Bo, a fotil jako o život, najednou zavolal:

„Pojďte všichni sem! Našel jsem dveře!“

„Hlavně je neotevírej!“ zařval Michal na Jacka.

„Pozdě...“

Doběhli jsme bez dechu k Jackovi. Stál jako neviňátko přede přivřenými dveřmi, zapuštěnými do skalní stěny. Michal mu hrozně vynadal, že tak riskoval. Pak proslovil menší přednášku o bezpečnosti. Na závěr se otočil ke mně:

„Vezmeš si od Jacka foťák a půjdeš... Kam jdeš, ještě jsem nedomluvil! Chci říct, že půjdeš druhá, hned po mě. Pak Baltazar, ten měl dneska šoků dost. A neposlucha Jack půjde poslední a bude se pečlivě starat o Boaticelu. Jasný?“

Za přivřenými dveřmi byla krátká chodbička, ukončená stejnými dveřmi jako byly tyto. Michal stiskl podivně tvarovanou kliku a pomaloučku dveře otevíral. Nic se nedělo, dveře dokonce ani nezaskřípěly, Michal si od Baltazara vyžádal tu jeho speciální baterku a rozsvítil ji. Světlo se ztratilo v temnotě, jen kdesi v dáli se modře blýsklo, jako by se odrazilo od modré stěny..Zatahala jsem Michala za rukáv:

„Prosím tě, posviť mi sem, nějak mi blbne čelovka a přestává svítit.“

Poslušně zamířil světlo tam, kam jsem ukazovala. Hned vedle dveří byl plytký výklenek a tam ty úplně nejobyčejněji vypadající vypínače. Skoro přesně takové, ale plastové, jsme měli v domečku. Tyto vypadaly jako vystouplé čtverce z matného zlata. Michal si je zblízka prohlížel, a pak se opatrně toho prvního dotkl rukou v rukavici. Rozsvítilo se světlo v chodbičce, kterou jsme přišli. Zároveň se tvar vypínače změnil ze čtverečku na kolečko. Takže je to dotykový spínač. A už víme, jak rozeznat zapnutí a vypnutí.

Stejně pomalu a opatrně se Michal dotýkal ostatních vypínačů. Strop začal postupně zářit téměř slunečním světlem. Teprve nyní jsme mohli ocenit velikost prostory, ve které jsme se ocitli.

Jak ten vedlejší dóm připomínal menšího brášku pavilonu Z, tak tento byl jeho obrovitánským obrazem. Stometrový pavilón Z by se sem vlezl několikrát. Strop byl také podstatně výš a prostřední stěna také odpovídala velikosti tohoto Dómu.

„Nevšimli jste se někdo, jestli podobné vypínače nejsou v chodbičce a ve vedlejší místnost?“ ozval se Baltazar. „Mohli bychom si rozsvítit všude a šetřit baterky v čelovkách. Máme sice náhradní sady, slečně Janě je hned vyměním, ale šetřit bychom je mohli. A vůbec, slíbili jste jen malý kousek cesty od odložených věcí. A ještě dodatek, je půl desáté, je na čase zalézt do postelí. Zítra je taky den.“

Když to takhle Baltazar připomněl, všech se zmocnila příšerná únava. A to nás čekala celá cesta, kterou jsme dnes prošli. Ani pořádně nepamatuji, jak jsem se do té postele dostala. Podezřívám Michala, že mě poslední kus cesty nesl...

Ráno, dá-li se tak nazvat čas od půl jedenácté dále, jsme se postupně slezli v kuchyni. Já jakožto kuchařka jsem byla mimo, takže se podávaly včerejší rohlíky, sýr, salám a podobně. K pití minerálka ze špajzu. Chvíli jsme žmoulali krmi, zírali jsme na sebe, až ticho prolomil Michal:

„Co teď? Půjdeme prozkoumávat ... Co jsme to vlastně včera našli?“

„Já tedy nevím,“ ozvala jsem se, „ale v souvislosti s tou tajemnou lebkou to vypadá jako, nesmějte se, něco mimozemského. Je to takové opuštěné, jakoby zakonzervované. Být to pozemská tajná vojenská základna, tam by řvaly alarmy dávno před tím, než bychom tam vlezli.“

Jack jen přikyvoval a Baltazar dodal:

„Měli bychom dát vědět klukům do Brna. Je to přece jen jejich pozemek.“

To bylo asi jediné řešení, které se dalo ihned akceptovat i provést. Rozhodl Michal, protože měl dostupné auto. Lada byla s nemalými obtížemi zaparkovaná v lese. Já bych ho měla doprovázet, zatímco Jack s Baltazarem měli hlídkovat u průrvy. Bezpečáci se psy ohlídají zbytek... Za půl hodiny jsme sedali do auta. Po původní ospalosti nebyla ani stopa. Člověk by neřekl, jak pomůže adrenalin společně se studenou sprchou.

Když jsme projížděli Vranovem, Michal prudce zabrzdil a začal otáčet auto do protisměru. To mě vytrhlo z přemítání nad tím, jak to asi přijmou bráchové. Nevěnovala jsem tudíž pozornost, co se děje, takže jsem se citelně uhodila do hlavy o boční sloupek.

„Ježiš, Michale, co blbneš?“

Michal neodpověděl, ale zabočil na parkoviště před Obecním úřadem. Teď jsem poznala důvod Michalova chování. Na parkovišti stála známá Felda a vedle ní Vašek s Honzou ve vzrušené diskuzi se starostou. Všichni se po nás ohlídli, když jsme se skřípěním brzd zastavili vedle nich.

Vašek, hned jak mě uviděl, vypálil otázku:

„Co je na tom pravdy, že jste objevili jeskyni plnou zlata a drahokamů?“

„Kdo ti takovou blbost nakecal? Nebyl to nakonec zdejší hajnej Robátko? To je zdejší šmírák. Já jsem docela ráda, že v koupelně není okno. Nedávno něco takového rozhlašoval ve zdejší hospodě. Včera jsme tady byli popovídat si s panem starostou.“

„Jo, to byl on. Volal nám včera večer a prohlašoval, že nás udá, když se s ním nerozdělíme. Poslali jsme ho do, ehm, kam patří.“

Starosta zrudl jako rajče:

„Já toho idiota osobně zaškrtím! Jemu nestačí, že tady pobláznil spoustu lidí, Celý včerejší odpoledne jsem odpovídal na stupidní dotazy místních! Hned zítra... Ne, hned poletí! Já mu dám zlatou jeskyni. Já mu dám vydírání!“

„Možná by nebylo od věci pohrozit mu trestním stíháním za šíření poplašné nepravdivé zprávy podle §199 Trestního zákon 140/1961 Sbírky,“ nezapřel se v Michalovi bezpečák. Pak se obrátil na Vaška s Honzou: „Ale je dobré, že jsme se s vámi potkali. Právě jedeme za vámi.“

Pan starosta nastražil uši:

„Smím vědět, o co jde dnes?“

Michal ho zpražil pohledem, ale promluvil úplně klidně:

„Bohužel, pane starosto, je to naprosto soukromá věc. Týká se to tady slečny Jany.“

Starosta se zatvářil kysele a zmizel za dveřmi. Za ním se ještě neslo „A nezapomeňte na toho mizeru Robátka!“

Sešli jsme se se zbytkem včerejší výpravy u Lady zaparkované v lese a posedali na přinesené špalky.

Začala jsem rozebíráním zdi. Trvalo mi skoro hodinu, než jsem vše vypověděla. Jack podpořil moje vyprávěním podrobnou dokumentací, předváděnou na laptopu. Bráchové na mě hleděli zpočátku nedůvěřivě, ale fotky je přesvědčily. Pak měli spoustu otázek. Nakonec zbyla jediná, zato však kardinální otázka:

„Jak se zachovat vůči okolnímu světu?“

Shodli jsme se, že nejlepší bude nikomu nic neříkat a zkoumat dále. Možná je to přeci jen nějaké opuštěné armádní zařízení, tomu ale nikdo doopravdy nevěřil. Až najdeme něco skutečně důležitého, co ovlivní celý svět, pak teprve... Ale to se uvidí až časem. Povšimněte si, že jsme použili formulaci »Až«. Byli jsme si tak jistí...

„A co s hajným Robátkem?“

„Nic. Ten si naběhne na vidle sám. A když bude dělat problémy, vytáhneme na něj paragrafy, co říkal Michal.“

„Tak jo. Je mi ho skoro až líto, mizery.“

Bráchové zůstali na oběd. Už dávno věděli, že pokud mám chuť a čas, tak se gurmetské restaurace mohou jít zahrabat. Po obědě pak odjeli s tím, že se musí ještě stavit u Pepka a vše mu vylíčit. My jsme se usadili před domkem na sluníčku a dohadovali se, jak co nejlíp zabezpečit při dalším průzkumu. Přeci jenom každodenní štrapáce z domečku k Ladě, od Lady k průrvě a průrvou do dómů není to pravé libové. Domluvila jsem s Michalem nájezd na Sport&Camp obchod v Brně a Baltazar s Jackem nám to odsouhlasili lehkým chrápáním, jak je ten oběd zmohl. Když jsme odcházeli k autu, Baltazar se vymrštil z křesílka a zastavil nás připomínkou k věci:

„Hele, neblbněte, nic nenakupujte. Podle umístění dómů by je měli dřív či později navštěvovat i lidé. A ti si občas potřebují odskočit nebo umýt ruce, ne? Takže by tam mohly být mimo jiné i pozemské toalety. Však jsme zatím nic neprozkoumali, ani tu spojovací chodbičku, kde je nejlogičtější umístění!“

Což byl pádný argument. Vzbudili jsme Jacka, že na spaní bude mít celou noc. Vzhledem k pokročilé hodině jsme dnešní průzkum odložili na druhý den. Dnes si pouze sbalíme bágly, ať se zítra nezdržujeme. A co s načatým večerem? Mohli bychom se stavit ve Vranově v hospodě, kluci mají chuť na pivo a flaškový není to správné. Navíc okoukneme situaci, jaká panuje mezi lidem nálada a zkusíme vyvrátit Robátkovy bludy.

Večer v hospodě se vydařil. Místní nás uvítali vcelku klidně, sem tam zazněla polohlasná poznámka a jinak nic. Nálada se poněkud uvolnila, když dorazil starosta. Sice se ve dveřích trochu zarazil, ale poté srdnatě vstoupil do jámy lvové. Stavil se nejdříve u našeho stolu, pozdravil nás, postěžoval si, že toho Robátka nahání celej den a nic a odešel ke stolu štamgastů. Ti se okolo něj shlukli a začali ho zasypávat otázkami. Starosta v klidu dopil první pivo a pak vstal a prohlásil:

„Zmlkněte, přednesu projev. Toto jsem měl udělat už dávno. Že máme nové sousedy po tom panu pseudopodnikateli, to víte už dva roky. Že tam byl zanedbán archeologický průzkum, to se ví také. Dnes tam roste stavba docela pěkného domečku. To ví každý, kdo jde okolo. Co nám uniklo je skutečnost, že archeologický průzkum pokračuje i nadále. Po nedávné průtrži mračen se objevil další archeologicky zajímavý nález. A co udělá každý archeolog? Jde ji prozkoumat! No a občas se najde nějaký idiot, který se chce zviditelnit a začne fantazírovat. Navíc je to šmírák, který sleduje vaše děti, jak z vás dělají babičky a dědečky. Jo, Juchále, o tvým synovi mluvím! Takže je přivítejte, vždyť jsou už skoro místní.“

Hospoda tiše naslouchala, ani nedutala. Když starosta domluvil, štamgasti se chvíli na něčem domlouvali a pak jeden zamířil k nám.

„Já su ňákej Juchál, mojho synka ten debil hajnej šmíroval. Ja se jdu za všecky naše vomluvit, jak nás hajnej zbuntoval vohledně toho pokladu. My to mezitím víme už od mladého Brabce, jak ste ho chytli u tý jeskyně. I po vejprasku mlel furt o tom, že hajnej kecal a v jeskyni sou jen nějaký šutry. A tímto vás zvu k nám ke stolu, abyste líp zapadli.“

Přesedli jsme si a začali jsme se družit. Já jsem hned z počátku musela odmítnout houf přípitků, že téměř nepiji. Nakonec jsem si symbolicky připila vodkou se starostou jako s představitelem obce. I tak mi někdo do koly vpašoval koňak, ale nějak mi to přestávalo vadit. Když jsme byli v nejlepším, Juchál si stoupl a zařval na celej sál:

„Hej, Robátko, pojď nám povykládat vo Zlatý jeskyni! Nebo vo tom, jak mi špízuješ syna! Anebo tu O červený Karkulce, tu sme dlouho neslyšeli!!!“

U výčepu stál zaraženě kdosi v zeleným hubertusu a tvářil se, jako pastor v bordelu. Nevím, co to do mě vjelo, ale také jsem vstala a zařvala na celej sál:

„Hele, Robátko, ještě jednou mě budeš špizovat, když se převlíkám, tak ti takovou ubalím, že druhou chytneš o strom!“

Hospoda zařvala smíchem. Robátko zrudnul jak záře nad Kladnem a urychleně vypadl z hospody. A my jsme měli ten večer grátis, naši útratu zatáhl starosta se štamgastama. Takže, když nás hospodskej o půl jedný vyhazoval, byla spokojenost na všech stranách.

Přes pozdní návrat jsme byli ráno o půl deváté čilí jako rybičky. Rychlá, ale vydatná snídaně, obědový balík a byli jsme připraveni na odchod. Zastávka u Lady, trochu přeskládávání báglů, přeci jenom zásoby na jeden den jsou větší než nějaká prťavá svačinka. Dnes se i ta cesta jeskyní zdála kratší. V Malém Zetku (pojmenovali jsme dómy podle pavilonu Z na brněnském výstavišti jako Malé a Velké Zetko) rozsvítil Baltazar oblíbenou speciálku, díky čemuž jsme ihned našli Jackovy dveře. Vedle dveří žádné vypínače nebyly, zato na druhé straně dveří, v chodbičce jich bylo několik. Michal si oblékl rukavici, co kdyby, a začal se jich postupně dotýkat. Hned prvním vypínačem rozsvítil světlo v chodbičce, takže mohl Baltazar zhasnout speciálku. Další čtyři vypínače ovládaly světla v Malém dómu. Pak byly dva větší, které neměly žádný okamžitý účinek. O kus dál, na boční stěně, byly tři trochu odlišné vypínače. Nebyly matně zlaté, ale stříbrné. Po stisku prvního odjel kus zdi do strany a odhalil další místnost. Jack, který se do té doby o tu zeď opíral, vyjekl překvapením a doslova po hlavě do té místnosti vpadl a hned hlásil:

„Hurá, našel jsem hajzlík! Právě včas!“

Michal, který chtěl vyzkoušet další vypínač, strnul a zavrčel něco v tom smyslu, že to Jack s tou ledabylostí přehání. Též Baltazar si přisadil a zavolal na Jacka:

„Jsi si jistý, že nesedíš na dámském záchodě? Pozor na odstraňovač vložek!“

„Žádný červený tlačítko tady není!“ volal Jack v odpověď.

„Jan aby to již nebylo zautomatizovaný,“ nedal se Baltazar.

Potichu jsem se zeptala, na co narážejí. Je to sprostší vtip:

Chlap sedí na záchodě a na stěně jsou tři tlačítka, u toho posledního, červeného je poznámka Pouze pro ženy. Chlap si říká, že je vyzkouší. První ho omyje vlažnou vodou, druhé ho osuší teplým vzduchem. Co můžou mít ženy navíc, myslí si chlap a zmáčkne to třetí tlačítko. Strašná bolest, až omdlí. Probudí se v nemocnici a doktor říká: Chlape nešťastná, proč jste mačkal ten odstraňovač přischlých vložek?

Srdečně jsem se rozchechtala. Ten si musím pamatovat! Z místnůstky se ozvalo spláchnutí a Jackovo varování:

„Teď sem chvíli nechoďte, než se to vyvětrá. Jinak, pro informaci, je tu záchod, vana, sprchový kout, umyvadlo a cosi jako malej podivnější záchod, jestli to není ten, ehm, jak se to jmenuje...bidet. Cáká, je to on. A zrcadlo přes celou stěnu. Já jsem tak krásnej!“

Michal počkal, až se Jack na sebe vynadívá a vyjde opět na chodbu. Pak se teprve dotkl dalšího tlačítka. Ozvalo se tiché šumění a pohnul se vzduch.

Poslední tlačítko. Na protilehlé stěně se objevil vchod do další místnosti. Společně s Baltazarem jsme neohroženě vešli dovnitř. Společně jsme také zalapali po dechu.

Místnost sama byla kombinací čekárny s kuchyňským koutem a s několika pohovkami. Příčina lapání po dechu však bylo okno. Tedy, okno... Byla to vlastně velkoplošná obrazovka velikosti třídílného okna. To, že byla necelé tři centimetry tlustá, nebylo hlavní příčinou lapání po dechu. To hlavní byl výhled.

Nebyla to fotka. Před oknem přeplachtilo cosi jako lehce opeřený netopýr. V pozadí bylo vidět město. Vysoké věžovité budovy, široké silnice, štíhlé mosty. V dálce za fialovým oceánem zapadalo načervenalé slunce, zatímco druhé, zářivě bílé až do modra stálo stále dost vysoko na zelené obloze.

„Už jste se vynadívali? Že byste uvolnili vchod, aby i ostatní soumaři mohli shodit náklad!“ ozval se za námi Michal. „Na scifárny se můžete dívat později.“

Uvědomila jsem si, že mám stále na zádech těžkej bágl, který po Michalových slovech ztěžkl ještě víc. S úlevou jsem ho shodila a konečně se mohla narovnat a protáhnout. Pak jsem se teprve pořádně rozhlédla kolem sebe.

„Hele, máme základnu! Dokonce si budeme moci vybrat, kde kdo bude spát! Je tu šest pohovek na nás čtyři. Koupelna jen přes chodbu. A jako zlatý hřeb i kuchyňský koutek. Zdali funguje?“

Doprovázena Jackem jsem se šla podívat blíž. Pár skříněk, malý dřez, něco, co připomínalo sporák, ale bylo to z černého skla a plotny byly namalovaný na něm. Plastová krabice mikrovlnky s průhlednýma dvířkama, možná i gril. Větší bílá plechová skříň s držadlem, asi lednička. Na nic jsem zatím nesahala, vědoma si Michalovy pozornosti. Pak se ozval Baltazar.:

„V každém pořádném scífku, které jsem četl, byl kuchyňský procesor. Stačilo na klávesnici zadat, co chcete a vzápětí se to za dvířky objevilo. Našli jste něco takového?“

„Zatím ne. Taky nechci do všeho vrtat. Jsem kuchařka, ale ne technik. A jestli máš hlad, vem si z báglu řízek. Chleba a okurek by tam měl být také.“

Najednou jako by se něco změnilo. Pozorně jsem se rozhlédla kolem sebe. Už vím. Na okenní obrazovce byl jiný výjev. Na normálně modrošedým oceánu plula loď. Vlastně neplula. Vznášela se kousek nad hladinou. Žádný cákání jako u vznášedel, jen malé pohupování. Na to vše dohlíželo stádo měsíčků v různých fázích.

Vedle obrazovky seděl Michal a něco vyťukával do malé klávesnice. Výjev se zase změnil. Poušť, savana, řeka, město, jiné město, měsíční krajina...

„Stop!“ zařval najednou Jack a ukazoval klepajícím se ukazovákem na obrazovku, kde byla jakási skála se šplhajícími človíčky.. „Tam to znám! To je cvičná skála, Dráteničky! Tam jsem se učil lézt po skalách.“

To nás všechny zaujalo. Takže to nebyl scifi film, ale záběry ze skutečnosti. A nejen ze Země. To také znamenalo, že je stanice stále funkční...

Errata:

29.05.2021 18:59