Vítej, návštěvníku!

Nastěhovali jsme se do odpočinkové místnosti. Kluci to měli jednoduché, vybalili spacáky a pohodili je na pohovky. Aby mě to nebylo líto, vybalili i můj spacák a nechali mě vybrat, na kterou pohovku ho mají pohodit. Já zatím vybalovala proviant a skládala do skříněk. Michal mi pomáhal, opatrně otevíral skříňky, vědom si vlastní přednášky o bezpečnosti. Nakonec zkusil otevřít i tu bílou skříň s držadlem. S ním musel chvíli všelijak kroutit, motat a mačkat, než našel způsob otevírání: zatlačit, trochu nahoru, povolit, ještě kousek nahoru a zatáhnout k sobě. Otevřel dvířka a koukal na dvoje dvířka nad sebou, jako u normální pozemské lednice – malá dvířka nahoře, větší dole. Na příčce mezi nimi dva stříbřité kvádříky vypínačů. Chvilka zkoušení, chvilka napětí a... Bingo. Lednička začala pomalu chladit, v mrazáku byl mráz prakticky okamžitě. Asi nějaká nová technologie, ne jak tomu je u nás doma, kdy mrazák začne mrazit v řádu hodin. Mezitím zmizel Jack v hygienickém kabinetu, dle vlastních slov nenašel toaletní papír, když to nutně potřeboval, tak se provizorně utřel do papírového kapesníku, ale asi ne dokonale.

„Ten Jack je hroznej! Podrobnosti si mohl ušetřit. Teď, prosím, prozkoumej ještě tu divnou sporákovou desku, a budu spokojená.“

Michal se pustil do zkoumání, načež začal vypravovat:

„Tak tohle je kus techniky přestěhovaný z průmyslu do kuchyně. Říká se tomu indukční nebo varná deska a používá to indukční ohřev. Pamatuješ, jak se Vaškovi vybila baterka ve Feldě? A na potvoru v sobotu odpoledne, když jsou všechny obchody zavřený? Musel ji vymontovat a vrazit do nabíječky, Tak toto je něco podobného jako ten kus železa a drátů, který převáděl 220 na napětí baterky. Ten se hřál nějakými ztrátami při tom přenosu. Tady je to dovedené k dokonalosti, že se tím přenosem ohřívá jen dno železného hrnce a nic jiného. Žádné teplo bokem, navíc se ten ohřev dá velice přesně regulovat, prý s přesností na stupně.“

„Jak to všechno víš?“

„Před pár lety jsme hlídali vilu jednomu zbohatlíkovi. Ten musel mít vše nejnovější a nejlepší. Takže si nechal předělat v celé vile okna a dveře na plastová. My tam hlídali, aby mu do toho baráku nikdo nelez, když je bez dveří. Měl báječně vybavenou kuchyň, bohužel měl za ženu opravdovou a nefalšovanou blondýnu. Jinak to byl pohodovej chlápek, kterému ty peníze nevlezly na mozek. Občas jsme si sedli do pergoly a pomlouvali svět. Taky vykládal o manželčiných kuchařských příhodách. Dostala k svátku báječnou nerezovou varnou konvici. Radovala se! Pak přišla a nadávala, že koupil šmejd, že se to na sporáku rozteklo... No a ten měl mezi prvními tu varnou desku, tehdy za ni dal nějakých 80 tisíc. Poučil manželku, jak se s tím pracuje, čistí a společně si to vyzkoušeli. Pak jednoho dne došel domů, manželka seděla v obýváku v křesle, obvaz na hlavě, na ruce a levou nohu položenou na taburetu, aby vynikl nádherně zafačovaný kotník. Chtěla sundat nějakou kýčovitou vázičku z vršku kuchyňské linky, tak si přitáhla židli, ze židle si stoupla na linku a jelikož stále nedosáhla na vázičku, dělala krok vlevo, přímo doprostřed té desky. Říkal, že se bál jít podívat do kuchyně, jak to tam vypadá. Nakonec to vzdal, zakázal jí přístup do kuchyně a najal pomocnici do domácnosti, také absolventku té hotelové školy.“

Mezitím se vrátil Jack z hygienického kabinetu, usměvavý a spokojený. Byli jsme všichni a mohli vyrazit. Naplánovali jsme pořádnější průzkum Malého Zetka. A Michal dodal, s pohledem upřeným na Jacka:

„A žádný otevírání neznámých dveří!“

Rozdělili jsme se do dvojic, já s Baltazarem, Michal jako dohled nad Jackem a pustili se podél stěn. Jen jsme osaměli se Baltazar zastavil a obrátil se na mě s otázkou:

„Hele, Jani, nevykládej si to špatně, ale já se musím zeptat. Jak jste na tom s Michalem? Já vím, je mi po tom houby, ale znám Michala již dlouho, ale tak spokojeného a vyrovnaného si nepamatuji. Máš s tím co do činění?“

Zamyslela jsem se, co odpovědět. Nakonec proč neříct pravdu? Člověk si aspoň nemusí pamatovat, co kdy komu řekl:

„Je to trochu složitější. Mě se líbil už od základky, chodil o ročník výš. Pak jsme na sebe jednou náhodně narazili, když jsem na střední pomáhala na vykopávkách, asi od té chvíle je to vážnější. To, že jsem ho před dvěma roky našla tady, byl docela šok. Do plusu, podotýkám. Hned jak byla příležitost jsme si vyjasnili vztahy. On byl kupodivu ještě svobodný. Tak nějak jsme se dohodli, že nejdůležitější je, abych si splnila svůj sen. Takže se svatbou a podobnýma nesmysly počkáme, až dokončím školu. Má mě poměrně jistou, proto je asi tak spokojený. A víš, že přesně na tohle se mě zeptali bráchové, když dojeli na inspekci? S řešením byli naprosto spokojeni... A dál se už neptej, to už jsou soukromé věci.“

Na Baltazarovi bylo vidět ulehčení, jak mu spadl »šutr z hercny«, jak se tomu říká u nás. A tak jsem dodala:

„Ale na svatbu budeš pozván mezi prvními, pokud si tě Michal nevybere sám jako svědka.“

Baltazarův úsměv byl nefalšovaný. Mám ráda okolo sebe spokojené lidi. A tak jsme pokračovali ve zkoumání skalní stěny. Nic mimo dveří do chodbičky jsme nenašli. Michal s Jackem byli úspěšnější. Všiml si toho vlastně Michal, jako bezpečák má cit pro detaily. V jednom místě měla stěna trochu jinou barvu, jako ve starých bytech pod obrazy. Když se té skvrny dotkl, ozvalo se uširvoucí zaskřípění. To už jsme doběhla i já s Baltazarem, aby nám nic neuteklo. Skvrna plynule přešla do prohlubně s již známými vypínači. Hned vedle prohlubně se začala modrá stěna krabatit a posunovat, až z toho byl zajímavě tvarovaný portál, akorát místo dveří byla jakási šedivá plocha, která vypadala jako mlha. Váhavě jsem natáhla ruku, ale to už mě Michal táhl pryč.

„Jano, nezlob se, občas se chováš jako dítě. Bez jištění, bez ponětí, co to udělá se chceš po hlavě vrhnout do průzkumu.“

Styděla jsem se. Já budoucí archeoložka, a chovám se jako blbá blondýna...

Pak se od portálu ozvalo melodické zazvonění, načež se stěna začala rovnat, až byla neporušená. Též prohlubeň zmizela a zůstal jen flek na zdi.

Vrátili jsme se do čekárny. Výjev na obrazovce byl už zase jiný, asi se zase začaly střídat automaticky. Proniknout do tajů ovládání bude oříšek. Zatím byl na obrazovce poměrně idylický záběr na houfec slepic. Teprve při důkladnějším pohledu bylo vidět, že slepice má šest nohou a zobák vypadal nebezpečně jako nástroj na proklovnutí tankového pancíře. Michal se zahloubal do ovládání obrazovky, Jack s Baltazarem kontrolovali po několikáté horolezecké vybavení a já sebou plácla na pohovku a tupě čuměla do stropu. Co taky jiného dělat? Malé zetko máme prohlédnutý, ten portál musí počkat, až budeme pořádně zabezpečeni a připraveni ho prozkoumat. Velké zetko je obrovské, to budeme zkoumat tejden. Mezitím musíme pro zásoby, sama určitě nepůjdu, vyžádám si Jacka. Michal si oddechne, že ho nemusí hlídat. Pomalé úvahy přerušil výkřik:

„Heuréka, nebo co to ten Archimédes vykřikoval! Dámo a pánové, račte sledovat.“

Sklonil se nad ovládáním a začal zuřivě datlovat do klávesnice. Objevily se zase Dráteničky, tentokráte k večeru. Pak se obraz rozjel, jako kdyby byla kamera na vrtulníku. Na dohled se objevila vesnice. Jemným poťukáváním se Michalovi podařilo zobrazit ceduli s názvem obce: Sněžné. Další let, tentokrát už rychlý. Mihlo se několik vesnic, pak větší vodní plocha.

„Teď se ukáže, jaký jsem navigátor. Tohle by měla být přehrada Křetínka u Letovic,“ ozval se Michal. A kamera se skutečně přehoupla přes kopeček. Ukázala se železniční trať, nádraží, na nádražní budově visela cedule s nápisem Letovice.

„Dobrej, umí!“ ozval se Baltazar. A Jack dodal:

„Ještě kousek a budeme ve Vranově.“

„A kam si asi myslíš, že směřuji?“

Chvilku jsme letěli podél trati za městečkem, až nám trať v údolí před Adamovem zmizela v tunelu. Odbočili jsme nad les, pár kopců a byli jsme doma. Byla krásně vidět motokrosová trať a přes silnici odbočka, železná brána a za ní dva rozčilení psi s psovodama. Měli proč. Před branou stála dvě policejní auta, vedle nich naše Felda, Vašek s Pepkem stáli před branou a cosi s policií řešili. Nakonec jedno policejní auto s posádkou odjelo, do druhého si pohodlně sedli dva policisté a čekalo se. Vašek se prosmýkl branou, zatímco Pepek se uvelebil ve Feldě. Bylo vcelku jasné, že policie chce dovnitř, bráchové ji nechtějí pustit a tak si část policistů jela pro nějaký soudní příkaz. Michal zavelel:

„Konec flákání, pobrat důležitý věci, většinu tady necháme a klusem zpátky z jeskyně. Toto vypadá jako nějaké udání. Schválně, že uhádnu od koho bylo?“

Nikdo se s ním nepřel, hodili jsme si poloprázdný bágly na záda, pozhasínali, pozavírali vchody a urychleně se vydali na zpáteční cestu.

Errata:

29.05.2021 18:59