Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

S Vaškem jsme srazili v jeskyni. Sice na nás vytřeštil oči, ale hned vyhrkl:

„Vás zrovna sháním. Policajti mají na vás udání, že zatajujete vzácný archeologický nález, že ho chcete vyvézt za hranice a výhodně zpeněžit. Naštěstí se nejdříve zeptali nás! Kdyby jeli přímo sem, bylo by to horší. Další klika byla, že jste se zrovna vraceli.“

Michal jen zavrčel:

„Houby náhoda. Viděli jsme situaci před branou, tak jsme všeho nechali a klusali zpět. Ale teď potřebuji sehnat ze stavby kus cementu, vy byste mohli sehnat pár šutrů. Potřebuji zazdít kus chodby.“ otočil se a odběhl.

„Jak jste nás mohli vidět? Vždyť jste byli kdesi ve skále...“

„To je na delší povídání, popřípadě i ukázání. Na to teď není čas!“ odbyla jsem ho. „Až se zbavíme policajtů a Robátka, všechno ti ukážeme. Teď musíme najít nějaké kameny na zazdění chodby.“

„Vždyť to bude vidět! To nemůžete utajit!“ remcal Vašek, ale už ze země doloval krásně hranatý šutr.

„Existuje tam jedno úzké místo, které je navíc schováno za jakýmsi hologramem, který zobrazuje skálu. Když se to postaví těsně za ním...“

A už se vracel Michal, v kýblu kus betonové malty. Pochválil hromádku kamenů, dva vzal do druhé ruky a zmizel v jeskyni. My jsme si rozebrali zbytek kamenů a šli jsme za ním. Chudák Vašek na vrcholu stoupání funěl jako lokomotiva, ale neopozdil se. Akorát zíral, jak Michal strká ruku s omaltovaným kamenem přímo do skály. Vašek si vzpomněl na praxi, kterou vykonával o prázdninách při studiu stavební průmyslovky, bez ohledu na civilní oděv přiklekl vedle Michala, osahal maskovanou díru a začal mu pomáhat ve zdění. Během deseti minut byla díra zazděná, nikde nic nekoukalo mimo clonící hologram. Nebylo poznat nic ani zblízka, ani z dálky. Urychleně jsme posbírali zbytky a vraceli jsme znovu do jeskyně. Michal šel uklidit kýbl, my ostatní jsme začali v jeskyni sestavovat vzorné archeologické pracoviště. Jack s Baltazarem umísťovali světla, já očíslované kameny. Několik popsaných papírů, nákresy a podobně.

Další tři hodiny jsme simulovali práci. Nervy napjaté, divoké představy, co bude... Pak jsme se dočkali. Bylo slyšet přibližující se hlasy, z nichž nejvíc vynikal pisklavý hlásek mohutně si stěžující, že „Aspoň pořádnou cestu jste mohli udělat!“. Jak se ukázalo, pisklavý hlásek patřil šéfovi toho policejního uskupení.

Rychle jsme se přeuspořádali do vzorového archeologického výzkumu. Baltazar stál na štafličkách a pečlivě obkresloval nápis pod stropem. Já trůnila na trojnohé židličce, v ruce třímala jeden z očíslovaných kamenů a přes lupu ho zkoumala. Nade mnou stál Jack a pečlivě fotil, co s tím kamenem. dělám. Vtom zazněl od vchodu do jeskyně pisklavý výkřik:

„Policie! Okamžitě všeho nechte!“

Baltazar sebou na štafličkách trhl, zakymácel se a loktem zavadil o stojan s reflektorem. Ten se zakymácel a zřítil se tomu policajtovi přímo před nohy, až uskočil. Bohužel hned za ním stál jeho zástupce. Ten nečekal, že bude mít svého šéfa v náručí a skácel se naznak, se stále kvičícím šéfem v náručí. A z hromádky těl se začalo ozývat pisklavé vyhrožování:

„Toto byl útok na veřejného činitele! Já vás dám zavřít, až zčernáte!“

Do jeskyně zvědavě nakukovali další dva policisté i bráchové Vašek s Pepou. Vedle Pepy stál pomenší nenápadný mužík v obleku. Otočila jsem se a zpražila návštěvu vražedným pohledem:

„Kdybyste neřval, nic by se nestalo. Uvědomte si, že toto je seriózní archeologické naleziště, tady řvát nebudete. Příště by to mohla být nějaká vzácná keramická nádoba.“

Pozorně jsem si prohlédla postavu sedící na zemi a oblečenou v neuvěřitelně pomačkané a uválené uniformě. Posléze jsem se dozvěděla, že dotyčný několikrát upadl již cestou.

Postava se mátožně zvedla do své plné výšky sto padesáti centimetrů včetně vysokých podpatků a začala zvýšeným hlasem vřískat:

„Já jsem poručík Tupý z kriminálky Brno a vyšetřuji tu podezření ze zcizení archeologického nálezu nesmírné ceny. Okamžitě všeho nechte a půjdete se mnou. Já už si na vás posvítím, holomci!“

Zašátral za zády, vytáhl pouta a se zavrčením „Ruce“ se obrátil k Baltazarovi. To bylo moc! Vypěnila jsem a začala vřískat:

„Co si to dovolujete? Tady nejsme v Americe, abyste mohl jen tak někomu nasazovat pouta! Bez obvinění, bez toho, aniž bychom se bránili nás buzerujete! Tohle neprojde Vám! Kdo je Vaším nadřízeným?“

Poručík Tupý zrudl jak krocan a zalapal po dechu nad tou opovážlivostí:

„O tom se s tebou bavit nebudu! Nastav ty ruce, kurvo!“

Náhle promluvil ten nenápadný mužík v obleku:

„To by stačilo, poručíku. Divadlo jste uspořádal pěkný, tak se ukloňte a končíme.“

To bylo na poručíka Tupého příliš:

„Mě nebude nějakej zasranej civil říkat, co mám a nemám dělat! Zatkněte ho někdo, já mám plný ruce práce s touhle děvkou!“

Mužík se jen pousmál, sáhl do kapsy a vytáhl kartičku zalisovanou do plastu:

„Major Bednář, Inspekce ministra vnitra. Pánové,“ obrátil se na dvojici policistů u vchodu do jeskyně. „Zatkněte pana poručíka Tupého i jeho zástupce.“

Policisté okamžitě poslechli. Ono je rozdíl mezi nějakým poručíkem z řadové služby a majorem z ministerstva. Už jen podle hodnosti museli poslechnout majora. Náhle schlíplý poručík Tupý si nechal nasadit pouta a v doprovodu jednoho policisty odcházel. Druhý policista už odváděl jeho zástupce. Mužík v obleku se nám mírně uklonil a prohlásil:

„Dámo a pánové, bylo mi potěšením s Vámi spolupracovat, teď ale musím jít po své práci. O Vašem problému s místním hajným jsem taktéž informován a myslím, že po předvolání k podání vysvětlení o šíření poplašné zprávy Vám už dá pokoj. Na shledanou. Čau, Pepku.“

Otočil se a odešel.

Michal se otočil na Vaška:

„Takže jsme tu díru zazdívali zbytečně. Jdu to zase rozebrat, než to moc zaschne. Jdete někdo se mnou?“

Errata:

29.05.2021 18:59