Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Po odjezdu policistů jsme se sesypali na Pepka a otázky jen pršely:

„Kdo je ten major Bednář? Odkud se znáte? A jak se tady tak náhodou objevil?“

Pepek zvedl v sebeobraně ruce:

„Dost, dost, dost. Všechno vysvětlím. Nepůjdeme si sednout aspoň k Ladě?“

Přesunuli jsme se k Ladě, usadili se na špalkách a Pepek se pustil do vysvětlování:

„Nějak se mi zajídalo stát den za dnem za rýsovacím prknem a kreslit stále stejnou součástku s minimálními úpravami, tak jsem si začal zvyšovat kvalifikaci. Začal jsem se zajímat o námahové deformace materiálů, lidsky řečeno, co se děje, když násilím ohnu kus trubky. S Jirkou, tedy s majorem Bednářem jsme se seznámili v sauně. Dala nás do kupy technická porucha v zavírání, či spíše otevírání dveří od sauny. Dveře zaklaply a nešly otevřít. Na bušení do dveří nikdo nereagoval, museli jsme se z toho dostat sami. Ukroutil jsem z krytu svítidla kus drátu a tím jsem poodsunul zlomenou západku. Už chyběl jen kousek, dveře se viklaly, ale ještě tam něco drhlo. Já jsem držel poodsunutou západku, opíral se do dveří, a Jirka se opíral vedle mě. Nakonec mu došlo, že jen tlakem nic nezmůžeme a při dalším pokusu o odsunutím západky ty dveře vykopl. Bylo už načase, mě se už dělala rudá kola před očima a Jirka na tom nebyl o moc lépe. Nebylo by něco k pití? Už jen ze vzpomínek mám žízeň.“

Dostal na výběr minerálku, kolu nebo vodu z potůčku. Vybral si kolu.

„Seděli jsme v ochlazovacím bazénku a vedli řeči. Přeci jen, společně prožitá příhoda lidi stmelí. Jirka přiznal své zaměstnání na ministerstvu s tím, že odhaluje trestné činy samotných policistů, čímž se mě dost naklonil. Přece jen existuje někdo, kdo může na nějaký popud plácnout policajta přes pazoury, když si hraje na boha. A jen tak mezi řečí z něho vypadlo, že akutně hledají dobrého strojaře, který by se zajímal o samotné materiály a jejich změny při různých deformacích. Tak jsem mu řekl, že jeden sedí vedle něho, má červený diplom, pár let praxe a čerstvé státní zkoušky z deformace materiálů. A od té doby jsem externím specialistou ministerstva vnitra. Když potřebují nějaký odborný posudek, kdy, jak a čím se zloděj proboural do trezoru, obrátěj se většinou na mě. To na pár dnů zajedu kousek od Prahy do velmi specializované laboratoře, chvíli tam pracuji a pak ze mě vypadne posudek. Za ten dostanu nějaké korunky a když je případ vyřešen, i nějakou tu cílovou odměnu.“

Poposedl na nepohodlném polenu a pokračoval:

„No a Jirka se na mě před pár dny obrátil s problémem jednoho brněnského kriminalisty, který se chová značně neprofesionálně, překračuje a zneužívá svou pravomoc a nikdo na něj nemá, jelikož je to chráněnec šéfa brněnské kriminálky. A že ten kriminalista má v rukách případ krádeže archeologického nálezu nepředstavitelné hodnoty a chystá se na ty zloděje ve Vranově vlítnout. Že na to má tip od jednoho místního občasného informátora. To mu připadalo divný a tak mi zavolal, jestli nevím, co se ve Vranově našlo za poklad, když už jsme tam koupili tu chalupu. Tak jsem mu řekl o problémech s Robátkem. Na nic nečekal, sedl do auta a přijel. Stihli jsme to tak tak. Lituji, ale nedalo se varovat předem...“

„A co se stane s tím poručíkem?“

„To bude záležet na Jirkovi a jeho chlapcích, co všechno mu dokážou. Každopádně, u policie skončil. A jak to vypadá, půjde od válu i ten jeho šéf.“

„Tak, snad již bude klid na výzkumy,“ oddechla jsem si. Bráchové odjeli do Brna, kde měli protokolárně vypovědět, čeho byli svědky. Domluvili jsme se, že přijedou hned příští neděli na prohlídku záhad. „Policii a snad už konečně i Robátka máme z krku.“

„Nojo,“ ozval se Baltazar. „je půl čtvrtý, dnes už toho moc nenazkoumáme. Navrhuji nachystat bágly na zítřek. Pak bychom mohli vykonat návštěvu hospody, uklidnit zjitřené nervy a hlavně vysvětlit tu návštěvu policajtů. Nerad bych se stal obětí nějaké fámy.“

Což o to, zjitřené nervy jsme měli všichni a co dokáže fáma jsme od minula věděli také moc dobře, takže byl Baltazarův plán schválen jednomyslně. Nějaký čas zabral výběr věcí a zásob, které zítra poneseme, takže jsme do hospody dorazili těsně před šestou. Naše hledání volného místa ukončil vehementně mávající Juchál. Vedle něho sedící starosta už ukazoval na čtyři volné židle.

„Chceme trochu odčinit způsobené potíže,“ prohlásil, „a tak jsme z vás udělali čestné štamgasty. Na opravdové byste museli pravidelně docházet do hospody alespoň rok.“

Široké úsměvy okolo sedících sousedů mu dávaly za pravdu.

„Akorát je tady problém s hajným Robátkem. Jedno z míst bejvalo jeho, ale po tom průšvihu...“

„A to nevíte o tom posledním podrazu, co spáchal.“ skočil mu Michal do řeči. „poslal na brněnskou kriminálku udání, že jsme tady našli obrovský zlatý poklad. Že ho chceme vyvézt za hranice a výhodně zpeněžit. Odpoledne nás tam buzeroval jakýsi poručík z brněnské kriminálky, možná jste tam viděli policejní auta. Naprostý hovado, hrubě překračující pravomoci. Tady Janu nazýval kurvou a děvkou...“

Juchál to nevydržel a zařval:

„Já teho hajného roztrhnu. Takhle kazit Vranovu pověst. Až se mi dostane do ruk!“

Michal pokračoval:

„Naštěstí tady Janin brácha dělá externího experta pro Ministerstvo vnitra a má tam pár známých, takže jeden z inspekce, co klepe přes pazoury blbejm policajtům, dojel na poslední chvíli a toho blba z Brna zabásl. Blb u policie skončil a ten, co nad ním držel ochrannou ruku, taky.“

U stolu napětím snad nikdo nedýchal.

„A jako třešnička na dortu se na Robátka prolátlo, že toho blba informoval celkem pravidelně.“

„Kurva, a k tomu ještě udavač!“ rozhorlil se další z hostů. „Ten si ve Vranově ani neškrtne! Starosto, toho se musíme zbavit! A na jeho místo by z fleku mohl nastoupit Kuba Brabcůj, ten dělal tu lesnickou průmyslovku v Bzencu! Nesehnal prácu a teď dělá v ňáký montovně u pásu.“

Starosta byl vzteky až fialovej.

„Já ho několikrát varoval... Von si dovoluje po tom průseru sem přijít!,“ vyskočil starosta jako čert ze škatulky. „Robátko, okamžitě pojď sem! Kde se flákáš! Já tě už dva dny naháním, na školce nejseš, v hájovně nejseš, kdes byl?“

Robátko se otočil k našemu stolu, zahlédl Michala a mě a zbledl.

„Něco v Brně, vyřizovat...“ vyrazil ze sebe.

„Jo, bonzovat nevinný lidi, to by ti šlo!“ hřímal starosta, „Tak abys věděl, máš padáka za hrubé porušení pracovní kázně! Dva dny o sobě nedat vědět, to máš hned dvě neomluvené absence. Zítra v osm ráno přijď na obec, dostaneš to písemně! A připrav se, že si zrovna přebereme naši hájovnu. A teď se mi kliď z očí, než mě trefí šlak.“

Robátko vypadl z hospody a starosta klesl na židli. Vypadal skutečně špatně, brunátný až do fialova, hojný pot a jen sípěl. Vzpomněla jsem si na pradědovu léčbu infarktových stavů, odběhla k hostinskému a za chvilku jsem podávala starostovi decák červené kapaliny. Starosta nedůvěřivě přivoněl, ale po známém pijáckém gestu ho do sebe nalil. Chvilku se nic nedělo. Pak starosta zachroptěl, sebral ze stolu nejbližší pivo a už ho lil do sebe. Dopil, utřel si pot z čela a obrátil se na mě:

„Sakra, co to bylo?“

„Nejdřív mi řekněte, jak se cítíte.“

Starosta zapátral ve vlastním těle a překvapeně odpověděl:

„Až na to spálené hrdlo vcelku v pohodě.“

„To byl recept mého pradědečka na řešení infarktových stavů. Je to kus griotky, kus vodky a lžička chilli. Zamíchat a podávat postižené osobě. Ta okamžitě zapomene na všechno okolo a dá mozku onu potřebnou chvilku na potlačení prvotního šoku. Zabralo to, že?“

Starosta se usmál.

„Tebe bych chtěl mít doma.“

„Obávám se, že Michal si řekl dřív,“ odvětila jsem.

Nejdříve se rozchechtal starosta, pak celý stůl. My taky...

Druhý den brzo ráno, už o půl desáté, jsme se prohýbali pod těžkými bágly a směřovali k jeskyni. Nechtělo se nám totiž chodit nadvakrát. Tentokráte se nenecháme rušit a chceme pobýt na Stanici Z delší dobu. Pojmenování přišlo od Jacka. Nejdřív chtěl název Výstaviště, ale nechal si to rozmluvit, protože na skutečném výstavišti je pavilónů více. Pak navrhl Stanici Zetek, sám uznal, že to zní blbě a nezvukomalebně a zkrátil název na Stanici Z. Nikdo už nenašel sílu mu to vymlouvat...

Po menších problémech s velkými bágly v úzké chodbičce jsme dorazili do chodbičky. Michal otevřel oboje dveře. Těm od odpočinkové místnosti se nějak nechtělo. Otevřely se na kousek, ozvalo se zakvílení namáhaného motorku a dveře se opětovně zavřely. Při druhém pokusu už stáli u dveří Baltazar s Jackem a v okamžiku, kdy se dveře pootevřely, pomohli jim svou silou. Ozvalo se podivné zapraskání a zvuk pádu. Pak se dveře otevřely dokořán a my spatřili neutěšený obraz. Místností se musel přehnat hurikán. Spacáky rozházené po místnosti, dvířka skříněk otevřená, jídlo válící se po zemi... Příčina ležela u dveří.

Hajný Robátko musel jít přímo z hospody sem. Určitě tu nebyl poprvé, tak dobrý průzkumník nemohl být. Pravděpodobně se chtěl pomstít, chystal se zablokovat dveře, protože vedle nich byl loveckým nožem vypáčený panel. To bylo také příčinou jeho smrti. Jestli mu nůž sklouzl nebo to byla obranná reakce mechanizmu, to se už nedozvíme. V ožehlé ruce držel natavený nůž. Spálená stopa po elektrickém výboji vedla od pravé ruky křížem přes hrudník do levé nohy. Na té mu totiž chyběla bota. Podle zablácené ponožky ji musel ztratit někde cestou.

Seděli jsme na jedné pohovce a chmurně zírali na Robátkovy zbytky. Takového utajování impozantního nálezu a nakonec se to provalí kvůli takovému idiotovi. To nedopustím! Musí být řešení! Co kdyby, třeba...

„Sbalte se, jdeme zpátky,“ zavelela jsem. „Je určitá možnost to utajit. K tomu potřebuji Pepka a toho jeho kamaráda Bednáře. Ten vypadal na slušného člověka. Kdybychom se obrátili přímo na něj...“

Zaznamenala jsem jiskřičky naděje v očích kamarádů. Tiše jsme opustili místnost a vracel se zpět. Tentokrát beze spěchu a snad už skutečně naposled.

Major Bednář je skutečně velmi slušný člověk. Po příjezdu jsme se usadili v domečku a svěřili se s celou záležitostí, od průtrže mračen až po nález mrtvého Robátka. Pak jsme ho zavedli do Stanice Z k mrtvole. Zběžně ji prohlédl, konstatoval smrt v důsledku neodborné manipulace s elektrickým proudem a potom se zeptal:

„Kdo všechno tady o tomhle... místě ví?“

„My čtyři, bráchové a teď Vy.“ odpověděla jsem. „Všichni ostatní ví jen o nějakém nicotném nálezu několika šutrů v jeskyni. Viděli to kluci z Vranova, tak to teď ví už půlka Jihomoravského kraje, že se nic nenašlo. A druhá půlka se zbytkem republiky se to dozví během týdne.“

„To je dobře,“ oddechl si major Bednář. „Jen tak mezi námi, mlčte i nadále. Mohli bychom o takový vzácný nález přijít. Než bychom se nadáli, stála by tady vojenská základna, Vranov by byl vystěhovaný, z Brna by bylo oddychové místo pro mariňáky a Česko by bylo padesátým druhým státem USA.“

„Až tak?“

„Jo. Proto musím udělat to, co udělám. Je to velmi proti předpisům, ale v zájmu zachování tajemství musí Robátko zemřít někde jinde, třeba když se hrabal v rozvodné skříni, co máte u toho vašeho domečku.“

Tak se i stalo. Našli jsme Robátka mrtvého před otevřenou rozvodnou skříní a  ohlásili to policii. Ta přijela, lékař konstatoval smrt v důsledku neodborné manipulace s elektrickým proudem, pohřebáci si odvezli tělo, policajti si zapsali nějaké ty údaje a odjeli. Na všechno dohlížel bystrým okem major Bednář z Inspekce ministra vnitra, který byl čirou náhodou na kontrole v brněnské kriminálce. Pak se rozloučil i on a odjel. My jsme se posadili v kuchyňce okolo flašky vodky a brutálně jsme se ožrali.

Errata:

29.05.2021 18:59