Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Nazítří znovu stojíme před portálem. Máme vylepšené vybavení, hlavně díky Jitčině rodině. Fotoaparát je nyní upevněn na teleskopické tyči, která se dá roztáhnout z půl metru až na pět metrů. Je uchycen v kardanovém závěsu a ovládán pomocí dvojice ocelových lanek, takže může být nasměrován libovolným směrem. Přibyla k němu také malá, ale výkonná svítilna. Každý má u opasku připevněn malý bateriový naviják, ale jde ovládat i manuálně. V kombinézách je nově chránič páteře, výhodný při pádu, třeba ze schodů.

Prozkoumali jsme fotky nápisu nade dveřmi. Díky Jitčině štěstí v neštěstí se jí při pádu podařilo vyfotit i nejbližší dveře nahoře včetně jejich nápisu. Každý nápis je tvořen sedmadvaceti centimetrovými kolečky ve čtyřech barvách – červená, zelená, modrá a žlutá. Na konci nápisu je jedno kolečko větší, asi o průměru pěti centimetrů. V něm je zobrazena Země, jak vypadá z oběžné dráhy se středem nad Brnem. Aspoň to tak zpočátku vypadalo, pak nám došlo, že střed není v Brně, ale v souřadnicích Malého zetka a portálu. Kód našich dveří máme všichni v několikerém provedení – slovní popis, vytištěný na barevné tiskárně i vymalovaný ručně fixkami na plastovém proužku.

Michal naposledy kontroluje nás, sebe, stav vypínačů vedle portálu. Vše je v pohodě, a tak vchází do mlhy portálu. Jdeme za ním. Na odpočívadle je vše při starém. Světla svítí nad oběma schodišti, výtahová šachta uprostřed je prázdná. Jitka se pomalu šine k zábradlí, ruku nataženou před sebe. Je již skoro u zábradlí, když se zastavuje a říká:

„Stále to zádržný pole tady je. Je to jako velmi měkká guma. Čím víc tlačím, tím klade větší odpor. No nic, jdeme dál.“

Už včera jsme se dohodli, že prozkoumáme vedlejší dveře, a to ty nahoře. Vážeme se navzájem lankem přes naviják, co kdyby... První jde Michal, pak Jitka a já náš malý průvod uzavírám. Zastavujeme před vedlejšími dveřmi. Jitka se zničeho nic ptá:

„A co když tam bude nedýchatelná nebo dokonce jedovatá atmosféra?“

Já i Michal se zarazíme. Na to jsme nepomysleli. Vrátit se, udělat skafandry, nebo bude stačit potápěčský přístroj? Pak si něco uvědomím:

„Jitko, viděla jsi někde v Malým zetku a přilehlých místnostech něco, co by vypadalo jako přechodová komora? Já tedy ne. Tvůrci tady tohoto s tím museli určitě počítat. Buď jsou všechny portály bezpečné, nebo ty nebezpečné budou blokované. Každopádně se pořádně nadýchneme, než někam vlezeme!“

Jitka vypadá, že je s vysvětlením spokojena. Se zaujetím si prohlíží pás symbolů nade dveřmi.

„Ten obrázek planety vypadá zajímavě. Zelenomodrý oceán, žádná velká pevnina, houf ostrovů. Už se těším, jaké to bude ve skutečnosti.“

Michal zatím věnuje pozornost vypínačům. První tři vypadají normálně, jako u našich dveří. Poslední je pro změnu pětiúhelníkový a šedý. Michal se ho zlehka dotýká. Vypínač nereaguje. Zkouší zatlačit, posunout pootočit. Nic nejde, nic se neděje.

„Přejmenujeme Jitku na Sibylu! Zrovna tyhle dveře nejdou otevřít. Co teď? Půjdeme dál nahoru nebo zpět k prvním dveřím dole? Já bych radši šel zpět.“

Dívám se na Jitku, ona na mě, obě svorně krčíme rameny. Je to trochu zklamání. Co když jsou všechny portály nedostupné zevnitř? Jen zvenčí? Obracím se a jdu zpátky, Jitka s Michalem mě následují. Míjíme naše dveře a sestupujeme k těm dalším. První pohled patří vypínači. Hurá, je to fialový čtverec! Druhý pohled je na ikonu planety. Modré moře, zelenohnědá pevnina, sem tam mrak... Modlím se ke všem známým i neznámým bohům, ať jdou dveře otevřít. Raději se ničeho nedotýkám a čekám na Michala. Ten natahuje ruku a dotýká se fialového čtverce. Vypínač se poslušně mění na zelený kroužek. Něco zasyčí, jako v autobuse dveře, a portál se pomaloučku otevírá. Jde to ztěžka a je slyšet, jako by něco drhlo. Michal ustupuje o krok a táhne nás za sebou. Portál se na moment zarazí, je slyšet hlasitý, přerývaný zvuk něčeho přetíženého. Pak portál poposkočí, otvor zalije známá mlha. Ozve se cvaknutí, jak zapadl do koncové polohy a z mlhy portálu vyšplouchne cákanec bahnité vody, kus bahna a nějaká zelená žoužel.

Jitka si navlékla speciální nitril-silikonové rukavice, které se normálně používají jen v chemicky a radiologicky zamořeném prostředí, dřepla si do bahna a začala zkoumat hromádku řas.

Michal ji zachmuřeně pozoroval a pak se zeptal:

„Nechceš snad jít na průzkum za portál, že ne? Jak je ta kombinéza odolná proti vodě? A nerezaví, když je kovová?“

Jitka se pousmála, nechala přehrabování se v zelené hromádce a začala, jako správná vědkyně, vysvětlovat:

„Určitě víš, co je GoreTex. Voda zůstává na povrchu materiálu, ale vodní pára prochází, proto se tak nepotíš. Kombinéza je další stupeň. Je přirozeně hydrofobní, takže vodu odpuzuje. Je tak prakticky vodotěsná, a to až do hloubky tří metrů. A nerezaví. Není to přímo nerezová ocel, ale něco podobného. A abych odpověděla na první otázku: Jana to tady vede, ta rozhodne. Já bych šla...“

Michal se otočil ke mně, ale já už byla rozhodnutá:

„Také by mě zajímalo, co je na druhé straně, ale nechci moc riskovat. Proto se přivážeme jeden k druhému už tady. První půjde Michal, přece jen je nejsilnější a nejvíc obezřetný, pak Jitka a já půjdu poslední. Uděláme jen pár kroků, na chvilku se rozhlédneme a vracíme se v opačném pořadí, jak tam půjdeme. A tou chvilkou myslím maximálně půl minuty, jasný?“

Oba přikyvovali. Natahali jsme lana přes navijáky a vzájemně jsme se poutali. Poslední kontrola, vše je ok, tak vyrážíme. Michal mizí v mlze portálu, Jitka ho vzápětí následuje. Nechávám jí vteřinovou rezervu, abych ji nezašlápla a odhodlaně vstupuji do portálu. Je to jako průchod vzduchovou clonou v obchodním domě. Vystupuji z portálu. Je to tady takové... nepříjemné. Nazelenalé přítmí, puch shnilotiny, vlhké dusno. Vzápětí se málem přerazím o Jitku. Klečí na samém okraji skalního schodu, v rukou drží vibrující natažené lano. To vede přes hranu skály. Proboha, Michal! Klekám si vedle Jitky. Až teď zaslechnu tlumené kvílení přetíženého navijáku. Jitka houževnatě vytahuje lano. Mám delší ruce, dál na laně dosáhnu. Táhnu ze všech sil, naviják si už jen spokojeně přede. Během chvilky se u okraje skály objevuje Michalova hlava. Bezpečnostní přílbu má nakřivo, zakrvácený nos, bradu i přední část kombinézy. Mátožně mává rukou, rychle ji uchopím a pomáhám mu přes okraj. Levou nohu táhne podivně za sebou. Není divu. Do boty je zakouslá jakási potvora, zatím vidím jen hlavu a kus krku. Ten je ohnutý v podivném úhlu. Zlomený, ne ohnutý. Michal syká, ale statečně táhne potvoru na své noze dál. Když už je jasné, že potvora nespadne, vytahuje z pochvy nůž a snaží se rozpáčit zobákovité čelisti. U toho vykládá, co se stalo.

Prošel clonou a hned se zarazil. Stál totiž na kraji skalního schodu. Chtěl ustoupit stranou, ale nestihl to. Téměř vzápětí se zpoza schodu vymrštila tlama a zahryzla se mu do boty. V okamžiku, kdy se sehnul a snažil se tvora sundat do něj vrazila Jitka. Chvilku balancovali oba na hraně, pak se Michalovi podařilo odstrčit Jitku od okraje skály. Pak zakopl o hlavu stále zakousnutou do levé boty a už se řítil. Spadl na úzkou římsu do hnízda. To bohužel nevydrželo, sklouzlo po rozbitých vajíčkách a zmizelo v hlubinách. Stáhlo sebou i tu potvoru, a ona Michala. Tomu se naštěstí podařilo zachytit se za okraj římsy, ovšem za cenu rozbitého nosu. Potvoře přitom asi zlomil vaz, už se neškube, ale jen mrtvě visí. Pustit se ovšem nechce. Dál to už znám.

Jitka obdivně zírá tu na Michala, tu na mrtvou potvoru. Bere si opět rukavice a chce se odepnout, aby se jí nemotaly lana. Okřikla jsem ji:

„Zůstaň připoutaná, okamžitě se vracíme. Michal je na tom špatně, možná má ten nos zlomený, navíc asi i otřes mozku. Jestli chceš, vezmi si to zvířátko sebou, ale budeš na to sama, já se budu starat o Michala.“

Jitka zkusila tvora vzít do náruče, ale nešlo to. Nakonec šla pozpátku a táhla tvora za sebou. Opětovný průchod clonou, cvaknu do dveřního vypínače, portál se uzavírá. Pár schodů, další portál a jsme doma. Skoro... Baltazar mi pomáhá s Michalem do koupelny. Jitku obskakuje její máma Helena a kupodivu i Jack. Teprve teď mě dohání šok. Náhle sedím v koupelně na zemi, Michalovu hlavu v klíně, na čele mokrý studený hadr. Baltazar jemně otírá Michalův obličej houbičkou. Voda s krví mi stéká na kombinézu.... Mám už jen jediné přání – zalézt do postele a přestat vnímat tento svět. Ale až obstaráme Michala...

Tak příšernou noc jsem dlouho neměla. Jedna noční můra přecházela do druhé, do třetí. Padám ze skály, žere mě nějaká potvora, utíkám chytat Michalovo lano, ale mám nohy jako z olova. Budím se rozlámaná pár hodin po usnutí. Navíc mě pobolívá hlava, za očima a v zátylku, klasická migréna. Potichu vstávám a jen za tlumeného svitu obrazovky přehrabávám skříňky a zásuvky. Pak zabliká čelovka a Baltazar se tlumeně ozve:

„Jestli hledáš prášky proti bolestem, ty jsou v lékárně a lékárnu mám tady u Michala. Pojď si pro ně.“

S úlevou se šourám k Baltazarovi, ten mi na cestu svítí zacloněnou čelovkou. Vykládám mu, co mě kde bolí a dostávám jeden Algifen a půl Brufenu.

„Nechci ti toho dávat moc, aby ti nebylo špatně. Algifen je na rychlý nástup a Brufen zase dlouho vydrží. Zapij to vodou a zalez, než začnou prášky působit.“

Honem se ještě ptám na Michala:

„Ten je v pohodě, dokonce ani ten otřes mozku nemá. A ten nos má jen naražený, musíte si dávat pozor při líbání.“

Ještě že je tma a není vidět, jak rudnu. Baltazar asi vidí ve tmě, tak se jen tichounce uchechtne, prohrábne mi vlasy a pošle mě spát. Usínám, ani se nestačím zahrabat do spacáku.

Ráno je mi už líp. Dokonce natolik, že pomáhám Heleně chystat snídani. S ní si sednu k Michalovi na postel a krmím ho jako malé dítě. Michalovi jiskří očička a spokojeně přežvykuje.

„To bych si nechal líbit. Snídani do postele od milované osůbky...“

Baltazar pootevře jedno oko a prohlásí:

„Taky bych si to nechal líbit!“

Ještě, že mi Helena naložila takovou kupu. Naberu plnou lžíci:

„Tak, Baltíku, nadzvedni hlavičku, otevřít pusinku, letadélko letí!“

Šup a lžička je v puse.

„Neboj, Michálku, na tebe jsem nezapomněla.“

Další vrchovatá lžička mizí v Michalových ústech. Usmívám se na všechny strany jako sluníčko, a to už ti dva nevydrží. Jsou celí fialoví, jak usilovně polykají a přemáhají smích, aby nevyprskli obsahy úst. Počkám, až dopolykají a na závěr dodávám:

„Odříhnout si musíte sami, tahat vás nebudu.“

Odcházím do kuchyňského koutu a za mnou se ozývá mohutný řehot. Helena stojí opřená o skříňky, kroutí s úsměvem hlavou a říká:

„Šašci, všichni tři.... A Jitka je čtvrtý. Vy jste se hledali!“

Honem se ptám:

„A jak se má Jitka?“

„Ta už je dávno vzhůru, kuchá tu potvoru, co dotáhla. A když nekuchá, vymýšlí s dědou zabezpečení průzkumu, aby se neopakovala včerejší situace.“

„Půjdu se za ní podívat, dneska nikam nepůjdeme. Necháme odeznít šoky...“

Jdu do Velkého zetka podívat se po Jitce. Něco ze včerejška mi vrtá hlavou, čemu nerozumím. Možná bude Jitka vědět. Za vědeckým domečkem leží na bednách napůl rozpitvaná potvora. Chvilku si ji prohlížím. Vypadá zajímavě. Labutí krk i hlava s ozubeným zobákem, ale třikrát tlustší a chlupatá. Baculaté holé tělo, blanitá křídla jako netopýr. Huňatý ocas, skoro jako liščí. Nohy od přerostlé slepice. Rozestavené reflektory ozařují scénu, ale Jitka nikde. Pootevřenými dveřmi vstupuji dovnitř. Z dalších, dokořán otevřených dveří se line ryčný metal. Kupodivu ani tam Jitka není, jen děda Ferdinand. Nohou si podupává do rytmu, před sebou na stole mnohavrtulový aparát. Právě k němu přidělává miniaturní kamerku. Pokyne mi hlavou, ukáže na volnou židli a ať se posadím. Ztlumuje metal a povídá:

„Jitka poreferovala, co jste zažili. Dali jsme hlavy dohromady a výsledek vidíš tady na stole. Říká se tomu dron a je to šestivrtulový vrtulník. Díky tomu to má báječné manévrovací schopnosti a dost to unese. Akorát to hrozně žere baterky, ale na tu chvíli, než zjistí, co je za portálem to bohatě stačí. Má to v sobě minipočítač, takže jsme to naprogramovali asi takhle: Dron vletí do portálu se zapnutou kamerou. Po průletu poodletí o deset metrů, udělá několik otáček okolo osy, přepne na infra režim, udělá další otáčky a pak se vrací. Do portálu se trefuje pomocí radaru, portál má specifický tvar i odraz. Jakmile proletí zpátky, dálkovým ovládáním ho vypnete, ať nepoletuje. Přehrajete si video z kamery a jestli se vám bude to, co uvidíte, zamlouvat, půjdete i vy. Hezky jsme to vymysleli, co?“

„Máte můj obdiv. Jen... Kde bych našla Jitku? Potřebuji se jí na něco zeptat.“

„Teď bych ji nerušil. Zalezla si s Jackem k sobě do ložničky. Také se potřebuje odreagovat a vyplavit adrenalin. Proto taky poslouchám metal, ten je spolehlivě přehlušil.“

V duchu kroutím hlavou. Jitka a Jack? Mimoděk si vzpomínám na Baltazarův projev o Jackovi a jeho sex appealu, na moji kresbu v jeho notesu. Buďme rádi, že to dopadlo takhle a nezkusil vyjet třeba na paní Helenu. Loučím se s dědou a jdu si po svých. Děda odchází testovat dron.

Později odpoledne přichází Jitka, uvolněná, usměvavá.

„Prý ses po mě sháněla...“

„Jo, sháněla. Posaď se, bude to asi na dýl. Jde asi o tohle: Včera, když jsme otevírali ten portál, tak o něco drhnul a pak vyplivl šplouchanec vody a bahna. Když jsme ale vlezli do portálu my, objevili jsme se na suché skále kousek od okraje. Odkud se tedy vzala ta voda? A proč tam nebyla podzemní prostora, jako tady?“

Jitka třeští oči, kroutí hlavou a potichu si nadává:

„To si říkám vědecký pracovník, přehlédnout takovou věc. Ta mě měla trknout okamžitě! Nejpozději, když jsme se vrátili!“

„To jsi asi už myslela na Jacka, ne?“ povídám s úsměvem. Jitka krásně rudne.

„Nó, to jo, ale i tak...“

„Z toho si nic nedělej, starosti nech koňovi, ten má větší hlavu. Raději mi pověz, co jsi zatím zjistila o té potvoře a já se ti na oplátku svěřím s mou teorií o původu vody.“

„Zatím nic moc. Je to něco jako přechodový článek mezi pterodonem a šelmou. Blanitý křídla, slepičí pařátky a holé tělo je pterodon. Krk, hlava, ocas a čelisti jsou šelma. Podivuhodný je způsob rozmnožování. Totiž, tohle je samice a má dvojité pohlavní ústrojí. Jednak snáší vejce, ale ty tvoří pouze zásobárnu potravy. Z druhého ústrojí se rodí živá mláďata, ta mají na horní čelisti dutý trn. Tím se probourají do vejce k živinám. Víc jsem zatím nestihla...“

„Stane se. Teď k té vodě. Mám teorii, že každý portál v sobě má nějaký zásobník. Je to logické. Představ si: vstupuješ do portálu a atomy tvého těla se okamžitě nějak vydávají do cílové vrstvy portálu. Každé zakolísání by vyvolalo sérii oscilací s možným překryvem i oddělením vrstev. Pokud je na vstupu nějaký zásobník, tohle nehrozí. Co na mě tak zíráš?“

„A to je prosím obyčejná studentka archeologie, humanitního oboru. Takhle mě strčit do kapsy. Slyšet to děda, mám z ostudy kabát!“

A za námi se ozval děda:

„Ale to víš, že slyším, ale nedbám. To se stane i v těch nejlepších rodinách! Každý má nárok na světlé i tmavé chvilky.“

Jitka jen zakroutila hlavou:

„Co ty tady, dědo? Už máš hotového drona?“

„Už dávno, právě ho jdu vyzkoušet na našem portále. Tady jsem se stavil jen se zeptat, jestli jdete se mnou.“

Šli jsme všichni. I Michal srdnatě vstal z postele a prohlásil, že už se cítí fajn. Portálem jsme prošly s dědou jen já s Jitkou, ostatní to sledovali z druhé strany. Odkudsi se vynořivší Jack třímal v každé ruce jeden foťák a chystal se dokumentovat děj. Děda nás zatím instruoval, jak s dronem zacházet:

„Tady, zespodu je hlavní vypínač, startovací tlačítko a signalizace. Nejdřív zapnout hlavní vypínač. To kvílení jsou nabíhající gyroskopy zajišťující stabilitu. Jsou tři, takže se musí rozsvítit tři zelený ledky. Pokud blikají, je něco špatně. Potom chytnete dron za tohle držadlo, namíříte na portál. Ty dvě kolečka se musí překrývat navzájem i s portálem. Teď je vhodná doba nachytat si tuhle krabičku, to je dálkové vypínání motorů. Takto stisknout startovací tlačítko. Až ucítíte tah, jak začínají zabírat vrtule, jemně dron pustíte, žádný škubání nebo házení. Asi takhle.“

Děda pustil dron, ten se malounko zhoupl a plavně zaletěl do portálu a odpočítával vteřiny. Při patnácté vteřině se dron vyloupl z portálu a děda zmáčkl tlačítko na dálkovém ovládání. Dron zašuměl vrtulemi a začal se snášet k zemi. Instruktáž pokračovala:

„Tak máme drona zpátky. Zatím nic nevypínejte. Teď přijde ta zábavná část. Zezadu na kameře je malý plochý displej a ovládací tlačítka. Pustíme si záznam.“

Film začínal několika šmouhami, jak děda s dronem mával. Pak se objevil portál, chvíle klidu a pak šedivá mlha. Když se rozjasnila, bylo vidět Malé zetko s hloučkem postav. Dron se najednou zapotácel, ale hned se zase srovnal. Kousek poodlétl a začal se točit kolem svislé osy. Záběry byly rozmazané, neostré, jen sem tam bylo něco vidět. Například smějícího se Baltazara s polštářkem v ruce, jak s ním míří ke dronu. Aha, tak to bylo to zapotácení na začátku! Pak se záběr přepnul do zelenočerného zabarvení, pak zas do normálního. Poslední záběr na přibližující se portál, mlha a Jitka...

Děda seděl na bobku, prohlížel drona a pak moudře pravil:

„Budu muset naprogramovat nižší rychlost otáčení, není nic poznat. To by nic nepomohlo. Ale Baltazar je pašák, báječně improvizoval možnost napadení drona. No nic, jdu ladit. Další pokus za hodinu. Těšilo mě, dámy, projdu až po vás.“

Další pokus proběhl úspěšně. Na filmu proběhl krásný panoramatický záběr. Děda vylepšil dálkové ovládání, takže šlo ovládat let drona i kameru, čímž jsme získali ideálního průzkumníka.

Errata:

29.05.2021 18:59