Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

A opět stojíme před portálem. Už po... ani to nechci počítat. Snad to dnes projde bez problémů. Použili jsme dron jako jeho poslední provozní zkoušku, prozkoumali záběry kamery, nezaznamenali jsme žádné rušivé prvky. Trochu jsme upravili pravidla prostupu portálem, už žádné lepení se na záda ani zbytečné zdržování. Prostě, další půjde v odstupu tří až pěti vteřin, aby předcházející měl chvilku času na orientaci. Děda dodělal do navijáků automatizaci trvale udržující lana v mírném napětí. Pro případ dalšího pádu je automatika nastavena na brzdění lana, přesáhne-li odvíjení více než dva metry za vteřinu. Nastavování tohoto bylo rozkošné. Michal si hrál na pevně uchycený monolit na střeše vědeckého domečku, vedle něj měl rozloženy svoje měřidla děda. Zkušebního králíka dělala Jitka, která zakopávala na kraji střechy a padala dolů. Dole bylo několik nafukovacích i molitanových matrací, okolo kterých stál zbytek základny ve funkci chytačů a usměrňovačů pádu. A ač jsme se okolo matrací porůznu hemžili, Jitka pravidelně končila v Jackově náručí. A to, i když skákala pozpátku. Jen jednou ji chytil její strejda Pavel. Odvděčila se mu tím, že v ní zabublalo, zaškrundalo a vypadla z ní snídaně. Vrchem. Musel se jít, chudák, kompletně osprchovat a převléct. Když za půl hodiny došel jako úplně jiný a mokrý člověk, už jen zpovzdálí přihlížel. Na povzbuzení ostatních vykládal svoje zkušenosti s podobnými nechutnými příhodami, například jak málem zkolaboval na nežádoucí účinky:

„Doktorka mi předepsala nějakej lék na vykašlávání dle potřeby, acylpyrin a vitamíny třikrát denně. Vzal jsem hned acylpyrin a vitamíny, pak v poledne další a v šest večer třetí dávku. Jak jsem ulehl, tak jsem se začal dusit, říkám si, že nastala chvíle toho kašlacího bazmeku. Vzal jsem si doporučenou denní dávku a zase ulehl. Skutečně se mi dýchalo líp, vesele jsem si odkašlával a odkašlával, až jsem měl plnou hubu hlenu. Šel jsem ji vyplivnout do záchoda. Ještě, že tak. Po dalším odkašlání se mi zvedl žaludek a obsah letěl ven. A znovu. A znovu. I když už jsem neměl co, návaly na zvracení neustávaly. Nakonec šly už jen sliny, šťávy a krev z nosu. Křeče břišních svalů nenavyklých na takové zacházení. Pak přišla zimnice, pot se ze mě jen valil, že jsem měl pod sebou louži. Ani jsem si neuvědomil, že mi povolily i ostatní svěrače. Válel jsem se na záchodě smotanej do klubíčka a ač jsem byl od telefonu necelý metr, neměl jsem už síly dojít k němu a zavolat pohotovost. Tehdy jsme bydleli s bráchou v garzonkách vedle sebe. Petr si v noci šel odskočit a uslyšel zpoza zdi divný pazvuky a přišel se podívat, co se děje.“

To už jsme seděli okolo Pavla na zemi a hltali příběh. Pokračoval ale Petr:

„To jsme ještě bydleli v Brně. Každej jsme měli klíče od toho druhýho, takže to šlo. Stejnak jsem nejdřív slušně zazvonil, co kdyby to byla jen říje. Když se nic nedělo, tak jsem si odemkl a vlezl dovnitř. Nejdřív jsem si myslel, že mě někdo vzal klackem přes nos. Ale nikde nic, tma jako v hrobě. Pak se zase ozval ten zvuk. Mix houkající mašiny před závorama, ochraptělýho kohouta, chrochtání prasete a kalové pumpy jedoucí napůl naprázdno. Až mi naskočila husí kůže. Rozsvítil jsem světlo v předsíni a uviděl bráchu. Tulil se k míse jako zamilovaněj študentík. Podlaha kolem něj vypadala jako kančí rochniště. Klepal se tak, že se musely seismografy v Akademii zbláznit. Když jsem na něj opatrně sáhl, co že se to děje, byl úplně ledovej. A to byl červenec, ani v noci neslezl teploměr pod pětadvacet stupňů. Teda, nejdřív jsem si myslel cosi o ožralejch prasetech, ale ta teplota.... Navíc v tom smradu, na kterej jsem si už začínal zvykat, nebylo ani stopy po alkoholu. Takže jsem odtáhl bráchu pod sprchu, pustil na něj horkou vodu, zhruba ho omyl z nejhoršího a zavolal záchranku. Doktor, starý praktik, přijel, zavrčel cosi o ožralejch prasatech, pak začenichal, odvolal ožralý prasata a začal kmitat. Injekce kodeinu, kofeinu, pak kalciovku, mě do jedný ruky vrazil flašku kapačky s fyziologickým roztokem, do druhé s glukózou, saniťákům přikázal klusem donést nosítka. Pak na botníku uviděl neschopenku a krabičky léků, vše sbalil do kabely. Saniťáci s doktorem naložili modrajícího bráchu do sanitky a s jekotem sirény odsvištěli.“

Poposedl si a pokračoval:

„Zbytek noci jsem uklízel ten Augiášův chlív, pak jsem se šel domů na pár hodin vyspat a pak jsem začal žhavit telefon, kam že to bráchu vlastně odvezli. Nikde nic nevěděli, naštěstí jsem si ještě vzpomněl na Vojenskou nemocnici v Židenicích. Byl tam. Na JIPce. Prý jsem mu rychlým zásahem zachránil život. To už mě říkal tamější doktor. Brácha byl velmi dehydrovaný, tělo nemělo dostatek energie, energetické zásoby na dně. Cpali do něj fyzio-roztok, vitamíny, elektrolyty, glukózu a vše ostatní. Od té doby, co ho přivezli, do něho nalili sedm litrů a teprve asi před hodinou se v cévce začaly objevovat první kapičky moči. A to vše jen proto, že byl alergickej na jednu ingredienci toho léku proti kašli.“

Vzpomínání přerušil Michalův hlas:

„Připraveni? Takže já první, pak Jitka a Jana. Udržujte rozestupy, ať mě nezašlápnete...“

Tento přechod proběhl bez problémů. Nikdo na nikoho nešlápl, nikdo nikam nepadal. I to zelenavé přítmí vypadalo tak nějak příjemněji. Michal zkoumal skálu vedle portálu, kam měl podle nových pravidel zarazit nastřelovací skobu, ke které by byl alespoň jeden vždy připoután. Přiložil skobu hrotem na skálu a do druhého konce klepl cepínem. Ozvala se rána a Michalovo sakrování:

„Nechce držet, mrcha. I když... Tady by vlastně ani skála být neměla, u nás je to jakási modravá slitina. Holky, ustupte kousek k portálu.“

Michal se rozmáchl a sekl cepínem do skály kus od portálu. Ostře nabroušený zoban cepínu se pod úhlem zasekl do stěny. Pak Michal zapáčil, až v toporu zapraštělo. Od stěny se odloupl velký placatý kus kamene a odhalil namodralou slitinovou stěnu.

„A je to jasný!“ hlásil Michal. „Vypadá to, že tento svět postihla jakási strašlivá geologická katastrofa. Tady by měl být podzemní sál, zatím je tu jen neširoká římsa okolo tý modravý stěny.“

Jitka, zkoumající stěnu a odštípnutý kus kamene, se přidala:

„Muselo to tu být zaplaveno roztavenou skálou, samotný cákanec lávy by se tak dokonale nepřichytil. Hodně žhavou a tekutou žulou a čedičem. Podle tloušťky vykrystalizovaného kamene to muselo trvat minimálně rok. Takové podmínky jsou pouze hluboko v sopkách. Vidíte tady nějakou? Široko daleko nic není. Připomíná mi to teorii o supervulkánu.“

„To je zase co?“ podařilo se mi zachraptět otázku.

„Normální sopka vzniká tak, že se okolo lávového pramene hromadí ztuhlá láva. Sem tam ho ucpe, pak se láva uvolní trochu explozivněji. Supervulkán vzniká tak, že se magma dostává blíž k povrchu na místech ne moc daleko od sebe, v oblasti stovek kilometrů čtverečních. Pomaloučku rozpouští horniny nad sebou až do úrovně, kdy je ochlazování shora v rovnováze s ohříváním zespodu. Vzniká obrovská kaverna plná tekutého magmatu, ale stále ještě nemá dost sil na prolomení zemské kůry. Průvodní jevy jsou gejzíry, žhavá bahniska, sírové kotle a pozvolné stoupání celé oblasti. To od zvyšujícího se tepla celé kaverny. V posledních chvílích se stoupání prudce zrychlí, načež se otevírá kráter o průměru stovek kilometrů a do vzduchu letí miliony kilometrů krychlových rozdrceného materiálu, páry, prachu a sopečných plynů. Oblaka prachu cloní planetu, ta má nedostatek slunečního svitu a pak to jde šupem. Nejdřív umírají rostliny, pak býložravci, masožravci, člověk... 99,9% života jde do prdele.“

Jitka se zvedá, bere si bágl a dokončuje:

„Náprava trvá tisíce let a není nikdy jistá. Tady není co zkoumat, doporučuju návrat a pokračovat ve výzkumech dronem, dokud se neobjeví nějaký lepší svět...“

Mlčky s Michalem vstáváme, bereme bágly a míříme za Jitkou k portálu.

Errata:

29.05.2021 18:59