Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Nejdřív chtěl Jindřich svoji skupinku rozpustit s tím, že se sejdou až u budovy rady, to mu však ostatní zamítli. Měli k tomu vážnou připomínku – zvědavost, jaké to tam u nás je. Nijak jim nevadilo, že nevystrčíme nos ze stanice, prostě budou na návštěvě v novém světě! Sbalili jsme bágly, Jitka s Jindřichovým souhlasem přibalila Encyklopedii a vydali se na zpáteční cestu k portálu a domů. Před naším portálem jsme se zastavili, že vyšleme Jitku jako předvoj. Jindřich ji však zarazil, pak zmáčkl oba světelné vypínače naráz a chvilku držel. Nad prohlubní s vypínači se odklopil panel a odhalil malou placatou obrazovku a ovládací klávesy. Obraz naskočil okamžitě a viděli jsme Malé zetko. Nikde nikdo. Jindřich motal kuličkou připomínající pozemský trackball a mající asi stejný účel, protože se obraz rozjel. Ve spojovací chodbičce také nikdo, jen z pootevřených dveří hygienického kabinetu se linulo světlo. Opatrně jsme vzdáleně nakoukli. Ve vaně pod vrstvou pěny se povalovala Helena, na pultíku před sebou otevřenou nějakou knížku. Vycouvali jsme a prolnuli jsme zavřenými dveřmi do společenské místnosti. Pavel cosi kuchtil na varné desce, Petr přihlížel, Baltazar podřimoval v křesílku a Jack právě mohutně zíval, div si sanici nevyvrátil. Prostě pohoda. Tu se asi rozhodl přerušit Krišna. Něco zadrmolil k Jindřichovi, ten se jen pousmál a řekl jen „Zkus to“. Krišna vzápětí zmizel v portále. Jindřich natočil výjev na obrazovce ke dveřím, na které se téměř vzápětí ozvalo důrazné zaklepání. Baltazar nechápavě zakroutil hlavou, kdo co asi blbne a stiskl otevírací tlačítko. Vstoupil modrý Krišna a nevinně se zeptal:

„Dobrý večer. Prosím vás, dostanu se tudy do vegetariánské restaurace Góvinda v Praze?“

Znovu zívající Jack sklapl čelisti, že to bylo až slyšet. Baltazar otvíral bezhlesně ústa, napodobujíc kapra. A zpoza rohu se ozval Pavlův hlas:

„Jo, milej zlatej, to jste si udělal pěknou zacház ... jejda!“

Vyjekl, když teprve teď zjistil, ke komu mluví. Za Krišnou se objevila Jitka a ledabyle prohlásila:

„Neberte Krišnu moc vážně, on je takovej srandista...“, čímž tomu nasadila korunu. To už jsem do společenské místnosti vstupovala já s Michalem, za námi šel Jindřich s Pjotrem následovaní čičmundy. A Jitka perlila dále:

„No co zíráte? Potkali jsme cestou nějaký kamarády, tak je vedeme na návštěvu.“

Pak se otočila k Jackovi:

„Ahoj miláčku! Ty mizero, budeš otcem!“

Pak se k němu vrhla, pověsila se mu na krk a rozbrečela se. Možná štěstím. Jack jen stál jako solný sloup a hrál si také na kapra. Pak Jitku opatrně vzal kolem ramen a odváděl ji do jejich příbytku.

Do toho přišla vykoupaná Helena. Rozhlédla se ve dveřích, co je nového. Nejdříve se zarazila, pak se na mě zadívala a položila logický dotaz:

„Ti... jiní. Ty jste potkali na průzkumu? Přišli jste se jimi pochlubit?“

Nastalo další kolo představování a nesouvislého vyprávění. Pak Helena objevila Encyklopedii, nejdřív se automaticky podívala, jak je stará. Vzápětí vytřeštila oči a následoval další dotaz:

„Oni jsou z budoucnosti?“

Odpověděla jí zklidněná Jitka, která se tu opět objevila s Jackem v závěsu:

„Ale ne, jen mají jinej čas, babi. To se dočteš v té encyklopedii.“

Helena se pousmála, pak jí došlo to oslovení:

„Cože? Jaká babi? Jsem tvoje matka, ne babička! Nebo že by...?“

„Bé je správně. Podle čičmundů je to jen pár dní staré. Pohlavím se necháme překvapit.“

„A kdy bude svatba? A neměla by ses teď krotit?“

„Svatba bude, neboj. A jsi stejně starostlivá jako čičmundi, můžete si podat packy! Jo, prosím tě, můžeš hostům udělat pár pokojů? Dnes už nikam nepůjdeme, tak aby měli kde spát.“

„Kam zase půjdete? A pokoje chystat nemusím, ty jsou už nachytané několik dní, pro všechny případy...“

„Objevili jsme nějaké nesrovnalosti v historii Studny a potřebujeme to probrat s Imperiální radou, tak doprovodíme Jindřicha tam k nim. Víc podrobností ti určitě řekne Jana a popřípadě Jindřich, já odcházím odpadnout. Jacku, půjdeme...“

Druhý den ráno, už v devět hodin, jsme byli nachystáni na cestu. Dvě třetiny vybavení dnes zůstane doma, táhneme sebou jen tu lebku a dokumentaci. Pak Jitku napadlo, že tam budeme možná déle, a přibalila šaty, halenky a podobné oděvy. Ostatní jsme ji rychle napodobili, takže bágly byly nacpány skoro víc než obvykle. Jako další člen výpravy se přidal Jack s tím, že se musí starat o Jitku. Ostatní jsme už odmítli. Možná později, až jak dopadne jednání s Radou.

Když jsme vyšli z portálu ve Studni, Jindřich zmáčkl stříbřitý vypínač, ozvalo se zahučení a ve Studni visel výtah.

„Máme to trochu dále, pěšky se mi nechce...“

Těšila jsem se, že uvidím, jak se výtah ovládá. Nic složitého, to už i počítačová klávesnice je složitější. Čtyři kulaté klávesy, každá s jinou barvou, jedna podivně trojúhelníková, prý korekční a velká klávesa se stylizovanou rukou. Enter se tomu říká u nás. Jindřich vyťukal kód jeho světa, cvakl do klávesy Enter a jeli jsme. Teda, jeli... Stěny se na vteřinku zakalily, pak se otevřel průchod a stěny vizuálně zmizely. Jindřich jen zkontroloval, jestli svítí zelené tlačítko a prošel portálem. My za ním.

Na druhé straně se mi zatajil dech. Portál neústil do nějaké podzemní prostory jako u nás. Stáli jsme na vrcholu krátkého schodiště vedoucího dolů. Ústilo do obrovské haly s mramorovou podlahou, pastelovými stěnami a s řadou velkých oken. Přes ně prosvítalo krásné žluté slunce a odráželo od podlahy různé odlesky. Ve velkých květináčích rostly stromy, keře a hromada kytek. A přes tu prostoru přicházela skupinka lidí. Některé typy jsme už znali z Jindřichovy družiny, ale byli tam i jiní. Vysoká zelená postava se čtyřma rukama a brutálně zrzavými vlasy. Subtilně vypadající osoba v jakémsi postroji, který jí viditelně pomáhal v pohybu. Postava připomínající elfa z Tolkienových knih včetně černých vlasů, bledé tváře, stříbřité čelenky a špičatých uší. Tomu šel po boku pes, krásný černý vlčák. Teprve, až cosi zavrčel k elfovi a ten mu laskavě odpověděl, uvědomila jsem si, že to není domácí mazlíček.

Jindřich se při pohledu na ně poněkud zarazil.

„Copak? Přicházejí ti vynadat, koho jsi přitáhl?“ zeptala jsem se tlumeně.

„To ne, nováčky vítáme rádi, ale tohle je skoro celý Imperiální poradní dvůr, ne jen vědecká nebo bezpečnostní rada. Že by moje předběžná zpráva vyvolala takový rozruch?“

„Jaká zpráva? Vždyť jsi byl stále s námi.“

„Aha. Vy jste ještě nenašli dorozumívací zařízení studny. Tím je možno poslat krátkou zprávu na libovolný portál ve studni. Hele, teď ne, už jsou skoro tady. Pojďte, prosím, se mnou.“

Sešli jsme se pod schody, krátce jsme se pozdravili a přešli k blízkým dveřím. Za nimi byla zasedačka. Kruhový stůl s úzkým průchodem dovnitř kruhu, tam stálo nějaké zařízení připomínající křížence mezi dalekohledem a chobotnicí. Okolo stolu postaveny už na první pohled pohodlné židle. Dál od stolu stupňovitý balkónek s několika řadami křesílek.

Příchozí začali usedat ke stolu, asi dle zavedeného pořádku. Nás Jindřich zavedl na druhou stranu stolu, takže jsme seděli proti Poradnímu dvoru. Abychom se necítili osamoceně, Jindřich s ostatními si sedl k nám.

Když jsme všichni seděli, u domácích povstal starý muž. Dlouhé bílé vlasy, bílý plnovous, už jsem pátrala po nějakém klacku s drahokamem, který každý podobný velebný starý mág musí mít. Tento ne, jen nás začal vítat:

„Zase po nějaké době se objevila civilizace, která nalezla cestu do Studny světů. Vítáme ji tímto mezi námi a doufám, že se v našem společenství bude cítit dobře. Proto se ale neshromáždila většina členů Imperiálního Poradního dvora. Rozruch způsobila zpráva aspiranta Jindřicha s důležitými informacemi. Prosím ho proto o podrobnější zprávu.“

Velebný stařec, pravděpodobně šéf téhle skupiny usedl a Jindřich se začal zvedat.

„V klidu seď, tato schůzka je neformální, pouze informativní.“

Jindřich tedy opět usedl a pak začal popisovat, jak jsme se potkali na Planetě Eden. Dostal až se k našemu popisu, jak jsme našli díru do skály. Tehdy se zarazil a pak prohlásil, že další informace má pouze z doslechu a nejlepší by bylo poslechnout si je od přímého účastníka. To jest ode mě.

Trochu jsem zpočátku trémou koktala, pak jsem na rameni ucítila Michalovu ruku a nabyla jsem jistoty. Takže jsem začala nálezem tvrze, bouří s průtrží mračen, po které se urvala stráň kopečku a odhalila otvor do skály. Přeskočila jsem nepodstatné údaje a pokračovala nálezem mimozemské lebky, zdi a nápisu. Jitka mi podala bágl, já vytáhla lebku, vzala ji do obou rukou a postavila jsem se s ní, aby na ni každý dobře viděl. Téměř všichni na druhé straně v úžasu vyskočili a třeštili oči. Pak se začali vzrušenými hlasy překřikovat a požadovat další informace. Situaci musel uklidňovat bělovlasý předseda. Vstal, obešel stůl, obhlédl mě i lebku, pak mě poprosil, abych ji umístila do přístroje uvnitř stolu. Pečlivě mě vedl za sebou k přístroji a tam ukázal na plošinku mezi dvěma rameny. Položila jsem lebku na plošinku, předseda chvilku cosi klepal na malé klávesničce. Plošinka s lebkou se zanořila dovnitř stroje, ten chvíli šuměl a cvrlikal, pak v něm hlasitěji cvaklo a nad námi se objevilo velmi kvalitní zobrazení lebky. Hologram, jak jinak. Další cvaknutí a obraz se zvětšil na průměr asi dvou metrů a začal se pomalu otáčet. Předseda poděkoval, odvedl mě zpět k mému místu a vrátil se ke své židli. Vzrušený ruch se mezitím zklidnil, všichni fascinovaně hleděli na zobrazení lebky. Jindřich mi pokývl, abych pokračovala ve vyprávění. Popsala jsem nápis nade zdí a pak i samotnou zeď včetně dávných oprav. O další vzrušení se postarala zmínka hologramu, kterým byla zamaskována pokračující chodbička. Jak jsem tak zaslechla ze vzrušených poznámek, nikde jinde nebylo nic takového nalezeno. Když se podařilo nastavit jakýsi pořádek, obrátil se předseda na mě s akutním dotazem:

„Prosím tě, máš takových zpráv více?“

Podařilo se mi zatvářit se zkroušeně, načež jsem pokrčila rameny a odpověděla:

„Nevím. Podle toho, co je pro vás překvapující. Ten hologram?“

„Ano. Přesně toto jsem měl na mysli. Jindřichova zpráva byla stručná, že našel další civilizaci, má nějaké překvapující informace o neznámé agresivní civilizaci potvrzené legendami národů, jejichž členové byli s ním. A že máme pátrat po legendách o ptačích lidech, kteří se houfně vyskytli před asi třistapadesáti lety. Našli jsme pověsti od dalších tří ras, proto jsme svolali celý Poradní dvůr. Zbytek dorazí do dvou dnů. Můžete se zdržet tak dlouho? Ta lebka a další informace o maskování chodby jsou velmi podstatné informace, skoro mám cukání svolat kompletní imperiální kongres. Ale to má zatím čas. Děkuji tímto aspirantovi Jindřichovi, že nám umožnil setkání s touto velice zajímavou civilizací. A ještě ho prosím, aby byl návštěvníkům po dobu jejich návštěvy jejich průvodcem.“

Po těchto slovech se zvedl a v čele poradního dvora opustil zasedačku. My se vydali za Jindřichem. Honem jsem se zeptala:

„Jindřichu, co to znamená být aspirantem?“

„Hele, já vás nejdřív ubytuji, seznámím vás s dostupnými službami a pak si můžeme sednout a pokecat o všem možném, jo? Mimochodem, mám žízeň, že bych se o ni mohl opřít a tím pádem sucho v krku.“

„Tak jo. Pouze doufám, že se tady dá sehnat kola a pivo...“

Ubytování bylo součástí téhle velkolepé dvorany. Prošli jsme klenutým průchodem a ocitli se doslova na zelené louce. Skutečná louka křižovaná dlážděnými cestičkami a obklopená kruhovou kamennou hradbou se spoustou vchodů. Každý vedl do dalšího ubytovacího centra. To naše bylo přímo přes louku a ke vchodu vedly tři schůdky. Za hlavními dveřmi byla velkolepá hala s dalšími dveřmi, tentokráte přímo do ubytovacích jednotek. Vedle každých dveří byl malý panel s tlačítky a indikací obsazenosti. Obsazené svítily nevtíravou červení, ale byly jen dvě. Jindřich se zastavil uprostřed haly a začal s dotazováním:

„Tak jsme tady. Jak se chcete ubytovat? Předpokládám, že všichni v jedné jednotce, ale jak s pokoji? Chcete bydlet sami, po dvojicích, v párech nebo všichni dohromady? Nebo ještě jinak? Vyberte si, variabilita je veliká!“

Já s Michalem jsme měli jasno, Jitka s Jackem vypadali, že také. Jindřich tedy přistoupil k panelu prvního volného bytu zprava a chvíli vyťukával pokyny. Panel zežloutl, načež se vrátil k zelené, ale ta byla ohraničena žlutým okrajem. Jindřich otevřel dveře, vstoupil a pokynul nám, ať ho následujeme. Pak prohlásil, ať si to tady prohlídneme, že se za chvilku vrátí a odešel.

Stáli jsme ve větší předsíni osvětlené jednak nepřímým osvětlením, jednak světlíkem na stropě. Patery dveře, tak jsme je začali postupně otevírat, já vpravo, Jitka vlevo. Oboje první dveře vedly do skladiště. Ty další vedly přes šatnu do ložnice. Prostřední vedly do společného obýváku. Chvíli jsme zmateně hledali WC a koupelnu, pak jsme našli kompletní hygienický kabinet v každé ložnici za jedněmi z dveří, které vypadaly jako od vestavěné skříně. Po chvíli jsme se všichni sešli ve společné předsíni a čekali, až se vrátí Jindřich. Pojednou se ozval melodický zvuk. A znovu. Co se děje? Pak se otevřely dveře a vešel Jindřich.

„Vy jste neslyšeli zvonění?“

Udiveně jsem se na Jindřicha podívala:

„To jsi byl ty? My se děsili, co se děje! A jak máme vědět, že zrovna tohle je zvonění a ne třeba výstraha před emzákama!“

„Ehm, nojo, nemusí být všem vše jasný. Mimochodem, kdo jsou emzáci?“

Jitka byla rychlejší:

„Slangový výraz pro mimozemšťany. Zkratka MZ, em zet, emzák. Jasný?“

„Tak jo. Půjdeme si sednout do obýváku, tam budu vysvětlovat dál.“

Usadili jsme se v pohodlných křesílkách a já zopakovala svůj dotaz:

„Jindřichu, co to znamená být aspirantem?“

„Asi takhle. Impérium je dost bohaté, aby si lidé mohli jen tak žít. Existují ale i dobrodružnější povahy, kterým se zajídá obyčejná práce. Ti potom končí u Kosmického průzkumu, u složek záchranných systémů a v neposlední řadě ve výzkumu. Z těch nejlepších se časem stávají členové různých výborů Poradního dvora. Nejdřív na zkoušku, kdy vykonává už více specializovanou činnost. To je aspirant. Až vyprší má zkušební doba, budu členem Výboru pro výzkum.“

„Hezký. Co jsi to taky říkal o dostupných službách? A kde to vůbec jsme? To je nějaká budova velká jako město, nebo je celý svět zastavěný městem?“

Jindřich se pousmál:

„Začnu od konce. Toto je základní svět Impéria. Máme i několik dalších, některé jsou dostupné přes Studni světů, na jiné se musí vesmírem. Tato planeta je sídlem vlády Impéria, takže musí trochu vypadat k světu. Na celé planetě existuje jen jediné město, a tím je Brno...“

Přerušila jsem ho:

„Kde zůstala Praha?“

„Praha? Nevím. Existuje v Brně předměstí, které se jmenuje Pražské, mají tam nad řekou docela pěkný hrad, ale centrum a hlavní město Českého Impéria bylo vždy Brno! Ale abych pokračoval. Brno je poněkud větší, zabírá třetinu Evropy. Celý zbytek planety zabírají rezervace a parky. Také se tam časem podíváme. Máme tu i nějaké továrny, ty jsou však umístěny v podzemí. Centrum Brna zabírá tato budova, je to skutečné sídlo Impéria. Tady sídlí všechny Imperiální úřady. Je tu i dost ubytovacích kapacit pro všechny úředníky i návštěvy, úředníci ale raději bydlí na venkově mimo město. Každé sídlo je samostatné a nezávislé. Na co také bydlet tady, když cesta odkudkoliv z Evropy do Centra zabere maximálně hodinu...“

Jindřich si odkašlal.

„Přejdu k službám. Každý člověk má k dispozici zdarma základní prostředky, jako je jídlo, pití a bydlení. Na vše ostatní si musí vydělat. Vy, jako hosté, máte vše zdarma, i když myslím, že vám Rada na účet něco přihodí. Už jen ta lebka a informace... Tím se dostáváme k tomu, jak si věci objednávat a posléze přebírat. Tady jsem vám přinesl komunikátory.“

Vytáhl z kapsy čtyři pokroucené kusy plastu a rozdal nám je. Vypadaly podivně. Plast byl průsvitný, uvnitř něco neznatelně světélkovalo. Byl také na dotek hladký a hřejivý, jako živá věc.

„Komunikátory jsou prakticky nezničitelné, jsou téměř libovolně tvarovatelné, většina je nosí na libovolném prstu jako prsten. Některé parádnice je zapletou do kusu stříbrného drátu a nosí jej jako náušnici. Každý komunikátor je připojen k superpočítači jménem Gea, který je podle pověstí umístěn pod Špilberkem. Přes něj jdou všechny požadavky. A v každé ubytovací jednotce je umístěna dodavatelská buňka, kam se dodávají běžné věci. Pojďte za mnou, předvedu.“

Jindřich se odebral do předsíně, my poslušně za ním. Uprostřed se zastavil a jen tak do vzduchu řekl:

„Geo, prosím tě, jednu řezanou dvanáctku.“

Vedle vchodových dveří se otevřelo kus zdi a v malém kovovém výklenku se objevila sklenice piva krásné jantarové barvy s bohatou pěnou. Nezaváhala jsem:

„Geo, prosím tě, jednu kolu.“

Ve výklenku se nic neobjevilo, ale ozval se dívčí hlas:

„Prosím, specifikujte. Na výběr je PepsiCola, CocaCola, Kofola, AroKola...“

„Pepsikolu prosím.“

„Prosím, specifikujte. Na výběr je základní, dietní, bez cukru, bez kofeinu, třešňová, višňová...“

Došlo mi, že specifikací bych mohla strávit delší čas, tak jsem vyhrkla:

„Prosím pepsikolu, bez cukru, půl litru, ve sklenici, zchlazenou na 11 stupňů Celsia.“

A byla tam! Voňavá, vychlazená, s chutí jsem se napila. Jack se už nadechoval, pak dal přednost Jitce.

„Prosím višňovou pepsikolu, ve sklenici, třetinu litru, bez cukru, bez kofeinu, zchlazenou na 15 stupňů Celsia.“

Jitka upila, zatvářila se naprosto blaženě pak řekla:

„Naprosto přesně, jak si pamatuju!“

Jack s Michalem se nad něčím dohadovali s Jindřichem. Ten pak řekl:

„Geo, prosím tě, zkopíruj moje preference do označených komunikátorů.“

Pak se svým dotkl Michalova i Jackova komunikátoru, načež oba naprosto přesně opakovali větu, kterou si Jindřich objednával svoje zasloužený pivo.

Honem jsem se ještě ozvala:

„Předpokládám, že jídlo se objednává stejně. Co se stane, když objednávaná věc bude větší než ten výdejní otvor? A nešlo by ho přemístit třeba do obýváku? Takhle je hodně z ruky.“

„Jídlo se objednává stejně. Větší předměty se dopravují automatizovanou přepravou do odkládací zóny v každém bytě. Tady jsou to ty dvoje první dveře. A výdejník přemístit jde, řekni si Gee. Mimochodem, abych nezapomněl, komunikátor slouží i ke komunikaci mezi lidmi, sleduj. Geo, prosím, spojení, Jana, host, byt A14-b.“

Ucítila jsem slabé vibrace komunikátoru a v uchu mi zazněl slabý hlas:

„Žádost o spojení, Jindřich, aspirant do vědecké rady. Přijmout ano nebo ne?“

Zkusila jsem Geu zmást:

„Odmítnout hovor.“

Nedala se zmást

„Hovor nepřijat.“

Jindřich ještě dodal:

„Osobu nemusíš volat jménem, stačí funkce nebo poloha, v případě potřeby ti Gea nabídne výběr z několika možností. Tak se tady mějte, já klušu, už jsem měl být úplně někde jinde.“

Zamával nám, cvakly dveře a byl pryč. A já se chtěla přitom zeptat ještě na tolik zajímavých věcí! Například, co s tou sklenicí od koly... Vyřešila to Jitka. Přece jen nebyla ze všeho tak vyvalená.

„Geo, prosím, existuje něco jako nápověda?“

Gea odpověděla okamžitě:

„Nápověda k čemu?“

„Nápověda k příkazům pro tebe. Anebo ještě lépe, jsi schopna logické komunikace?“

„Ano k oběma bodům.“

„Dobře. Zkusím tedy obyčejnou otázku: Co s použitým nádobím?“

„Použité nádobí je možno vrátit do výdejního okénka k opětovnému použití nebo k likvidaci. Dále je tu možnost nádobí si ponechat a použít k jiným účelům. Toto jsou hlavní možnosti.“

Jitka přistoupila k okénku, vložila do něj sklenici a řekla:

„Geo, prosím, obsah stejný jako minule.“

Chvilku se nic nedělo, pak se Gea ozvala sama:

„Prosím, vyndejte ruce z prostoru výdejního zařízení.“

Jitka se zatvářila jako přistižená školačka a vytáhla ruku z výklenku. Ten se na chvilku naplnil šedou mlhou. Když ta zmizely, stála tam plná sklenice. Jitka opatrně ochutnala a zatvářila se blaženě. To jí nezabránilo v další otázce:

„Je možno tuto specifikaci nějak uchovat?“

„Ano, stačí ji pojmenovat. Musíš říct Jmenuješ se a nějaký výraz.“

Jitka se pousmála a pronesla žádanou větu:

„Jmenuješ se višňokola!“

Jitka se vrátila k Jackovi a já se také zeptala:

„Geo, je možno přemístit výdejní zařízení na nám lépe vyhovující místo?“

Odpověď na sebe nenechala čekat:

„Ano, v principu to jde. Stačí se dotknout komunikátorem jakékoliv vertikální stěny a požádat o přemístění. Musí s tím souhlasit všichni obyvatelé dané obytné jednotky a to tak, že se dotknou komunikátorem daného místa. Odchylka dotyku nesmí být více než 300 milimetrů.“

Přestěhovali jsme výdejní okénko do obýváku do místa, které nám nejvíc vyhovovalo. Pak jsme si dopřáli vybranou večeři, přičemž s výběrem nezištně pomohla Gea. Po večeři jsme se příjemně unaveni povalovali v křesílkách, dokud Michal nezavelel k odchodu na kutě. Spát se má v posteli, ne v křesle...

Errata:

29.05.2021 18:59