Vítej, návštěvníku!

V noci mě probudil Michal. Třásl mnou jako štěně kusem hadru.

„So jé, sose dějé...“, blekotala jsem, vytržená z nejlepšího spánku.

„Jsi alespoň trochu při smyslech? Jestli ne, tak se fofrem probuď, řítí se na nás průser kolosálních rozměrů!“

To mě probralo. Chtěla jsem po Michalovi další informace, ale jediné, co jsem se dozvěděla, že v obýváku sedí Jindřich ještě s  někým a velice akutně se po nás shání. Urychleně jsem se oblékla do kombinézy, protože v ní byl i Michal.

V obýváku na nás skutečně čekal Jindřich. Spolu s ním tam byl ten zelený čtyřruký zrzavec, který mě včera tak upoutal. Jindřich ho představil jako Mistra Aelliho, šéfa bezpečnostního výboru Poradního kruhu. Pak spustil:

„Doprovázel jsem tady Aelliho do vašeho světa, nesmírně ho zajímala bezpečnostní holografická zástěna té chodby. Bohužel jsme se k ní vůbec nedostali. Vzpomínáš si, jak jsi mi vyprávěla o jednom problémovém národě, Američanech?“

Mlčky jsem přikývla.

„Tak ti začali dělat problémy ve vaší zemi. Mám tady někoho, koho bys asi ráda viděla.“

Vstal, vyšel z bytu a vrátil se se známou dvojicí. Hrozně jsem se lekla. Pan major Bednář a brácha Pepek. Šediví, utahaní, jako bůhví jak dlouho nespali. Panu Bednářovi obepínal čelo široký obvaz, Pepek měl zavázanou levičku.

Dosedli do křesel a pan Bednář začal tiše a chraplavě hovořit:

„Ahoj lidi, jsem rád, že vás vidím. Že vůbec vidím. Stalo se to, čeho jsem se nejvíc obával. Ještě mám kamarády v rozvědce a tak. Došla ke mně informace, že se NSA, to je nejhorší tajná služba USA, zajímá o nějaké místo kus od Brna. Tam, kde jsem zasahoval proti tomu poručíkovi z kriminálky Brno. Prý narazili na nějakou magnetickou a gravitační anomálii, z družic to zaměřili a chtějí to zkoumat. Pak jsem se dozvěděl, že toho bývalého poručíka viděli v družném hovoru s jakýmsi špionem, kterého znají z americké ambasády. A že se chystají vyvlastnit majitele toho pozemku. Sedl jsem do auta a jel do Brna. Ještě jsem ani nevyjel z Prahy, a zvonil mi mobil. Volal šéf, že jsou u něho dva jacísi nesmírně korektní pánové a chtějí se mnou hovořit o tom poručíkovi a o tragickém konci hajného Robátka, kteréžto vyšetřování jsem dozoroval. Tak jsem mu řekl, že bohužel budou muset přijít další den, že dnes již nemohu. Šéf přitvrdil, a dal mi rozkaz se okamžitě hlásit na nejbližší služebně policie, že se tam ti pánové dostaví za mnou. Tak jsem mu řekl, že jsem na pátrání v lese a nejbližší policejní oddělení je minimálně dvě hodiny daleko. Že tam, kde jsem neprojede auto a kontraband tam nosí pašeráci na zádech. Pak chtěl vědět, kde tedy jsem, tak jsem musel zaimprovizovat, že kus od Medvědí skály. To je na severozápad od Mostu. A řekl jsem, že když tedy tak čtyři hodiny počkají, přijedu do své kanceláře. Tohle šéf po tlumeném hovoru u něj schválil. V Brně jsem po vysvětlení situace naložil tvoje bráchy a dojeli jsme na stavbu do Vranova. Tak tak, za minutu dvanáct. Kus před Vranovem jsme předjeli malý konvoj černých dodávek doprovázený dvěma policejními auty. Naštěstí stáli u nějaké odbočky a cosi řešili nad mapou. Dojeli jsme ke stavbě, ostraha na mě koukala divně, ale poznali bráchy a pustili nás dál. Kluci chtěli poslat kluky domů, s tím, že za námi jedou amíci, kteří to tam chtějí zabrat pro sebe.“

Pan Bednář si odkašlal, udiveně pohlédl na stůl, kde před ním najednou trůnil půllitr pepsi, napil se a pokračoval:

„Kluci prohlásili, že je jedno, kde budou, ti hajzli je najdou kdykoliv. A jelikož jsme se my přijeli schovat sem, tak máme asi nějaký pořádný úkryt. A že na nich moc nezáleží, ale amíci by si vylili zlost na psech a těch by byla škoda. Tak jsme je vzali sebou. Vysvětlili jsme jim, co je vlastně ta jeskyně zač a kam se z ní dá dostat. Jsou to chytří kluci, hned jim bylo jasné, po čem amíci pasou a že by se jim to mělo co nejvíc ztížit.“

Otočil se na Michala a zeptal se:

„Můžeš mi, prosím tě, říct, na co jsi měl v kanceláři pět kilo semtexu?“

Michal se smutně pousmál:

„Právě pro tento účel, pro tu správnou chvíli. Než aby se to amíkům dostalo do pazour...“

Pan Bednář pokýval hlavou a pokračoval:

„Vybral sis dobrý kluky. Jeden pečlivě zaminoval ten domeček z buněk, druhý pobral vše, co by se mohlo hodit. Řeknu ti, že jsme byli naložení jako karavana. Vzali jsme Janiny soukromé věci a disky z počítače, vybrakovali jsme mrazák a spíž, od Baltazara z Lady další hromadu věcí, hlavně léky a medicínské náčiní, laptop, lana, skoby a ostatní bižuterii. No, k Ladě jsme šli nadvakrát, od ní to k jeskyni je kousek. Věci jsme skládali nahoře u toho hologramu. Vašek odskočil do stanice poreferovat mé rodině a Baltazarovi a s jejich pomocí vše odlifroval na stanici. Pak ten ženista zaminoval a odpálil kus jeskyně. Takže místo jeskyně je hromada kamení. A asi uvolnil nějak ten pramen, takže zpod kamenů vyvěrá pramínek vody, ale voda přitom stojí za závalem půl metru pod hologramem. To už jsme seděli na stanici a obrazovkou pozorovali cvrkot.“

Upil pepsi, odkašlal si a dokončil povídání:

„Asi za půl hodiny dojel konvoj amíků. Chvíli zvonili u brány, když se nic nedělo, uvázali bránu k jedné dodávce a vyrvali ji ze závěsů. Projeli dovnitř, prošmejdili stavbu a pak se začali dobývat do toho domečku. Vylomili zámek a vlezli dovnitř. Už jsem ti chválil kluky? Takže ten ženista to zaminoval tak, že se vše odpálí, až někdo zvedne konvici s kafem. Ani to netrvalo moc dlouho, asi byli po cestě žízniví. Bouchlo to pěkně, vzalo to i tři dodávky, co parkovaly poblíž. Tu poslední to aspoň položilo na bok. Bohužel to přežili dva amíci, kteří v té dodávce sestavovali nějakou aparaturu. Docela vyděšeně utekli k bráně, chvíli kecali policejní vysílačkou a pak si sedli na pobořenou bránu a asi čekají na posily. No, a do toho přijde nějaký cizí člověk v doprovodu zeleného, čtyřrukého a zrzavého habána, který se tam nad námi tyčil. Já se tak lekl! Toto mi příště nedělejte.“

Pepek mezitím v křesle usnul. Jindřich ho opatrně vzbudil a šel ho i s panem Bednářem ubytovat. Mistr Aelli nás chvilku zkoumavě pozoroval, pak jen řekl:

„Mládeži, běžte také spát. Počkáme, až budete odpočinutí, pak nám povyprávíte o politické situaci na vaší Zemi. Pak budeme rokovat, co s nastalou situací. Ale vůbec se mi nelíbí myšlenka průniku Američanů do Studně Světů...“

Myslela jsem, že po takových zprávách už neusneme. Michal byl otrlejší, ten zalehl a během pěti minut nevěděl o světě. Já ležela v posteli, upírala oči do stropu a v hlavě se mi motal kaleidoskop otázek a bizarních výjevů. K mému překvapení jsem se vzbudila ráno, oknem nakukovalo sluníčko a Michal, ještě vlhký po ranní sprše, vcházel do dveří.

„Hele, Šípkova Růženka vstává! Co si její veličenstvo bude přát k obědu?“

„Snad ke snídani, ne?“ zavrčela jsem rozespale.

„Tak jo. Jedna královská snídaně o půl jedné! Tak co to bude?“

„Cože? A co ta porada s Mistrem Aellim?“

„Klídek, bude ve tři. Staví se pro nás buď přímo on nebo Jindřich.“

Ulehčeně jsem padla zpátky do peřin. Fůra času! A zase se mnou někdo třepe. Ne někdo, Michal. Co furt blbne!

„Už musíš skutečně vstávat, je půl třetí! Ve tři čtvrtě je tady Jindřich, právě volal.“

Já opět usnula! A nebýt Michala, tak zaspím veledůležitou schůzi! Vymrštila jsem se z postele a vrhla se pod sprchu. Opětovně jsem překonala svůj rekord, takže když Jindřich zazvonil, seděla jsem v obýváku nad kávou a kusem ovocné buchty. Posadil se také a prý máme čas, že přesunuli poradu do lepší zasedačky a ta je hned za rohem.

„A proto to do sebe nemusíš tak ládovat, jako kdyby ses chtěla zadusit. Kávu si vezmi v klidu sebou, takových tam bude víc!“

Tak jo, stejně je horká, aspoň cestou trochu vychladne. Zasedačka byla skutečně za rohem. Připomínala amfiteátr, akorát místo jeviště byla holografická promítačka a okolo ní malý půlkruh předsednického stolu, tak pro šest lidí. Už jsem se těšila, že budu koukat z vyvýšené první řady, ale nakomandovali nás k předsednickému stolu. Už tam seděli Pepek s panem Bednářem. Přisedl k nám Jindřich, Mistr Aelli a bělovlasý stařík, co řídil včerejší schůzi. To už jsem věděla, že je to nejvyšší šéf Poradního kruhu, jménem Apichatpong Weerasethakul. Jelikož je to téměř nevyslovitelné jméno, všichni mu říkají Nejvyšší. Kupodivu na to slyší. Mezitím se začaly plnit ochozy. Byla ve mně malá dušička, protože už byly téměř plné a přicházeli další a další. Už nebylo kam sednout, lidi postávali u stěn a sedali si na schody. Učinil tomu přítrž Nejvyšší. Povstal, zaburácel, přikázal zavřít vchody a požádal všechny, co nemají normální místo, aby opustili shromáždění. Není to poslední setkání, dodal. Poslechli ho téměř všichni, pár lidí se vmáčklo mezi sedící. Nad těmi už Nejvyšší mávl rukou.

Konečně se mohlo začít. Nejvyšší oznámil, že byla objevena další civilizace užívající Studnu Světů. Jen zlehka se zmínil o velice důležitých informacích, které byly spojeny s naším objevením. A že o nich bude v brzké době další rozprava. Tato rozprava bude vytěžováním informací, jelikož hrozí nebezpečí proniknutí agresívní části nové civilizace do Studny Světů. Pro ilustraci si najděte v Globální Encyklopedii heslo Syndrom Vyvoleného národa. Pak se obrátil k nám, jakou formu výpovědi si zvolíme, jestli budeme vyprávět sami a časem nám budou kladeny doplňující otázky, nebo jestli chceme otázky od začátku. On by dal raději přednost vypravování, výsledek je plastičtější. Shodli jsme se na vypravování.

Začala jsem od Kostnického koncilu, kde se naše historie začaly lišit. Přece jenom, studentka archeologie by o historii měla něco vědět. Když jsem začala sípět, pokračovala Jitka s Michalem. Moderní dobu si vzal na starosti pan Bednář jako nejpovolanější. Pak přišly na řadu otázky. Bylo to martyrium. Při vědomí nás držela jen kola a káva. Jitka postupně bledla, až to Jack nevydržel, naklonil se k Mistru Aellimu a začal tlumeně, ale vztekle něco říkat. Mistr Aelli přikývl. Vstal a jasným hlasem přerušil nekonečný proud otázek.

„Jsme špatní hostitelé. Naši hosté nemají naši výdrž, neumí střádat energii. Jsou proto na pokraji zhroucení. Jediné, co by nás mohlo mírně omluvit je naléhavost situace. Tato však naléhavá není, neboť díky jejich prozíravosti je nyní přístupová cesta ke Studni Světů zavalena tunami kamení. Prosím proto Nejvyššího, aby tuto rozpravu ukončil a poskytl hostům možnost regenerační lázně.“

Nejvyšší vše odkýval, ukončil rozpravu a pověřil Jindřicha doplněním naší bytové jednotky o regenerační místnost. Asi to nebyla obvyklá výbava, Jindřich se dost divil. My posléze také. Místo jednoho skladiště vznikla vykachlíčkovaná místnost, na stropě jednak normální světla, jednak ultrafialové zářiče, v tuto chvíli naštěstí vypnuté. A uprostřed místnosti veliká vana připomínající vířivku, doplněná průhledným krytem. Za vanou stála bílá skříň, od které vedly hadice a kabelové svazky do vany. Jindřich se ujal vysvětlování:

„Toto je prosím regenerátor první třídy pro lidský typ bytostí. Zařízení funguje tak, že se celé tělo máčí v biologicky aktivním roztoku. Roztok je přesycen kyslíkem, takže se neutopíte, kdyby...“

Oklepala jsem se a přerušila ho:

„Tím chceš říct, že do toho máme vlézt, přiklopí se dekl a pak se to napustí nějakým sajrajtem, který budeme i dýchat? Asi dám přednost posteli!“

„To ne. Dýchá se přes malou kyslíkovou masku. Ten přesycený roztok, to je jen pojistka proti náhodnému odstranění masky. Rozpuštěný kyslík je také důležitou součástí aktivního roztoku, který proudí různou silou tryskami a který tělo omývá a zároveň masíruje. Teď bych to rád předvedl, prosím proto dobrovolníka, nejlépe Jacka, aby se přesvědčil na vlastní kůži, že se Jitce nic nestane.“

Jack se zarazil, ale pak se vzmužil:

„Dobře tedy. Co mám udělat?“

Jindřich ho odvedl k vaně, kde se nacházel malý ovládací panel. Přitom vysvětloval:

„Existuje několik typů regenerace. Pro vás doporučuji celkovou kontrolu s následnou regenerací podle zjištění. Automatický doktor zjistí váš zdravotní stav a podle toho upravuje složení roztoku, masáže tryskami a tak dál. Ještě předtím se spouští příprava, kdy se vana předehřeje na 37  C a dno se pokryje deseti centimetry stejně teplého roztoku. Ideální by bylo svléknout se do naha, podle toho, jak se cítíš. Pokud by ses moc styděl, nech si spodní prádlo. Ale čím méně toho na sobě máš, tím je regenerace kvalitnější. Takže, zopakuji: Nejdříve modré tlačítko přípravy, pak šipkami navolit proceduru, ulehnout do vany, nasadit masku a zmáčknout velké zelené tlačítko Start. My ostatní zmizíme, protože po zaklapnutí víka se ztlumí osvětlení, zato se aktivují ultrafialové zářiče, které zde udržují sterilní prostředí. Pochopil jsi to vše?“

Jack mohutně kýval hlavou a skutečně to vypadalo, že se na proceduru těší. Jindřich ještě doplnil:

„Oblečení rozprostři na podlahu, bude sterilizováno UV zářením.“

My ostatní jsme opustili místnost a odebrali se do obýváku. Ještě jsme zaslechli, jak si Jack hrozně falešně prozpěvuje nějakou odrhovačku. Viditelně nervózní Jitka se najednou zeptala:

„Jindřichu, jak dlouho ta procedura potrvá?“

Jindřich se zamyslel, pak odpověděl:

„To závisí na spoustě faktorů, třeba na stavu organizmu. Počítám pro začátek tak hodinu, kdy dostane základ. Ty další podle rozpisu, který dostanete každý svůj. Pak se doby prodlužují. Dlouhá doba na začátku by mohl být pro organizmus šok.“

Trvalo to padesát minut. Jack přišel, rozzářená tvář, viditelně spokojený a až hnusně čilý. Přitočil se k podřimující Jitce a začal ji tahat z křesla.

„No tak, vstávej! Ta regenerace je báječná věc!“

Jitka s jeho pomocí vstala a oba odešli. Jack se za pět minut vrátil s tím, že Jitku právě utopil. Usmíval se u toho jako sluníčko. Toho využil Michal, aby se ho zeptal:

„Tak povídej. Jak to vlastně probíhalo?“

Jack zrozpačitěl.

„Víš... Já vlastně ani nevím. Jak jsem zmáčkl to tlačítko, tak se na mě a okolo mě začal hrnout ten roztok. Pak na mě přišla dřímota a já se probudil, až roztok odtékal a zdvihal se dekl.“

„Vypadáš čile, tak pomalu začni přemýšlet, jak vyzrát nad Američanama. Mě bolí mozek, když myslím...“

Přiznám se, že jsem si z toho večera už nic víc nezapamatovala. Normálně jsem vytuhla. Nevzbudila jsem se, ani když přišla rozjásaná Jitka, ani když mě Michal odnášel do postele a sám se šel uložit do regenerátoru. A ráno jsem měla pocit na těle, jako bych propadla mlátičkou na obilí... Unaveně jsem se dopotácela do koupelny a pustila na sebe ledovou sprchu. Ani to mě pořádně neprobralo. Pak přišel z obýváku Michal a hned mě komandoval do regenerátoru. Já byla skutečně tak odepsaná, že mě tohle řešení vůbec nenapadlo! Tak mě Michal podpíral až k vaně regenerátoru, tam mě přidržoval, když jsem se svlékala, protože jsem se klátila jako třtina ve větru. Ani jsem si nepamatovala, jestli jsem to zatracený tlačítko zmáčkla sama nebo to musel udělat Michal.

Probuzení v regenerátoru bylo naprosto báječné. Cítila jsem se tak perfektně, jako už dlouho ne. Nabitá energií, čilá, veselá... Hned jsem si zkusila pár cviků z jógy. Právě jsem se sukovala do bharadvajasany, když dorazil Michal s náručí čistého oblečení. Vesele se zasmál a prohlásil:

„Naposled tě při tomto cviku chytila taková křeč, že jsem tě musel rozplétat pod horkou sprchou!“

Také jsem se zasmála a odvětila:

„Ale tehdy jsme neměli regenerátor! Cítím, že jsem jakoby omládla.“

„Tak hele, moc to s tím omlazením nepřežeň, nerad bych měl problémy za sex s nezletilou.“

To už jsem nevydržela a vyprskla smíchy, Michal se přidal. Smáli jsme se jako dva magoři, já stále zapletená v tom cviku, Michal se sesunul podél stěny na zem. Pak už jsem jen stěží popadala dech a Michal mi opět musel pomáhat se rozplést. Oblékla jsem se a šli jsme do obýváku na snídani.

Právě jsem se cpala rohlíkem s máslem a jahodovou zavařeninou, když se ozval zvonek. Michal dopil kafe a šel otevřít. Vrátil se s Mistrem Aellim. Ten se podíval na Michala, na mě a pak prohlásil:

„Vypadáte nepoměrně lépe než včera. I psychicky, to vycítím. Bohužel vám zkazím náladu. Ti Američané jsou úplní chrlemte, až to není pěkné! Člověk by řekl, že po takovém fiasku, co se jim stalo, si dají na chvíli pokoj.“

Honem jsem se zeptala:

„Co je chrlemte? A co se stalo?“

„Chrlemte, jak to jenom popsat. Představte si zvířátko, které se rádo válí ve výkalech a blátě, samo kálí kdekoliv je to napadne a sežere, na co přijde. Jo, a je to zbabělec, útočí jen na slabší nebo když je jich velká přesila. A to právě udělali Američani. Máme hlídku ve vašem světě u přehledové obrazovky a ta sleduje, co se děje venku. Střídají se tam prakticky všichni z tamější vaší základny. Naučili jsme je komunikovat přes portály. Takže: Přijelo několik vozidel doprovázených normálními auty s modrými blikátky. Ti se zastavili před branou, dovnitř vjela jen dvě velká obrněná vozidla, třetí zůstalo hlídat před branou. Když se nic nedělo, popojeli více dovnitř. Vůbec nevím proč, nikdo jim nic nedělal, ale z kanónků rozstříleli vše, na co šlo zamířit, mimochodem i nějaká auta. Pak zase odcouvali k bráně a teď mají tam nějakou poradu.“

Až se mi zatočila hlava! Tohle je barbarství! To jim nesmí projít! Něco z mého vzteku asi proniklo k Mistrovi Aellimu, protože se mírně otřásl, a pak pokračoval:

„Přišel jsem vlastně za slečnou Janou. Všichni říkají, že právě vy jste nejvyšší šéf. Původně jsem si myslel, že šéfem je pan Bednář, ale i ten říká, že tady tomu šéfujete vy už od samého začátku. Jde o to, že potřebuji vaše svolení...“

Zaskočilo mě to. Jaký já jsem šéf? Obyčejná studentka archeologie, nedostudovaná cácorka. Ale moment, co to Aelli chce?

„No, když to říkají všichni... Na co potřebujete mé svolení?“

Mistr Aelli se zatvářil nesmírně vážně.

„Chceme zasadit na vaší Zemi zárodek našeho superpočítače, vy ho znáte pod zdejším jménem Gea. Přece jen, s její podporou by šlo mnoho věcí líp a radostněji. Třeba takové silové pole! Báječná ochrana. Mít ho dnes, vůbec by se nedostali na pozemek...“

Na chvilku jsem se zamyslela. Přeci jen, něco mimozemského... Aby nějací emzáci nepřevzali otěže! I když, v tom jejich Impérium žije a spolupracuje houf různých ras... Ale jo, budu souhlasit, když to pomůže proti americkým barbarům. Navíc mě napadlo perfektní jméno pro ten počítač. A tak jsem Mistru Aellimu odpověděla klidným a rozhodným hlasem:

„Ano, souhlasím s umístěním zárodku superpočítače na Zemi. Mám pouze jednu podmínku: Počítač se bude jmenovat Gaia!“

Errata:

29.05.2021 18:59