Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Vše bylo nachystáno na televizní vysílání. Gaia vytvořila úzký tunýlek od vysílacího zařízení směrem na Astru. Přeci jen, vysílat přes skálu je nebetyčná hloupost. Pak přišla Jiřina s požadavkem pozdržet vysílání o dva dny. Trochu mi zapracovaly nervy, takže jsem zavrčela:

„Proč, sakra. Vše je nachystané, nebo ještě ne?“

Jiřina se nenechala vyvést z klidu:

„Právě s dědou ověřujeme jeden jeho nápad. Totiž, problém s vysíláním přes telekomunikační družici je ten, že nás zachytí právě jen majitelé satelitního přijímače. My ale chceme oslovit hlavně obyčejné lidi, ne?“

Zklidnila jsem hormony a docela zvědavě jsem se zeptala:

„Prozradíte nám ten nápad?“

„To souviselo s katalogizací družic. Děda chtěl upirátit – mimochodem krásné slovo – nějakou postarší telekomunikační nebo špionážní družici. Trochu se v ní na dálku povrtat, zjistit, zdali je vhodná... To už je pasé, Gaia je už natolik schopná, že dokáže na oběžnou dráhu umístit libovolné zařízení. Takže je možno pomocí záznějového oscilátoru dopravit na klasickou anténu signál, který se normálně vysílá z vysílačů na povrchu.“

„Ehm, dobře, normální oscilátor znám, ale co je to záznějový oscilátor?“

„Chceš odborný výklad nebo vysvětlení pro obyčejné lidi? Dobře, pro lidi. Normální oscilátor kmitá na nějaké frekvenci a v reproduktoru je slyšet tón. Pokud použijeme dva oscilátory s mírně odlišnými vysokými kmitočty, ty se různě sčítají a odečítají, takže je v reproduktoru také slyšet tón, i když ty kmitočty jsou tak vysoké, že je ucho neslyší. Je možno modulovat oscilátory s velmi vysokými kmitočty, které potom slouží jako nosná vlna pro normální televizní vysílání. Alespoň to na anténě takhle vypadá. Pro satelitní přenos jsou ideální mikrovlny, ty používáte ostatně i vy. V reálu to vypadá tak, že budeme vysílat z družice ze dvou oscilátorů s velmi vysokým kmitočtem, ale anténa si z toho vybere jen ty rozdíly, neboli zázněje.“

Musel jsem Jiřinu zastavit:

„Dost, stačí, nebo se mi rozskočí hlava! Já jsem jen ubohá archeoložka, navíc nedostudovaná... Hlavně, že to bude fungovat! Bude?“

„Je s tím trochu práce, ale první výsledky jsou víc jak slibné. Zcela jistě to do zítřka dopracujeme do použitelného stavu. Pak ještě nadefinovat Gaie to zařízení, otestovat naostro a můžeme to spustit.“

Naše první vysílání vzbudilo rozruch na celém světě. Spustili jsme ho o půl osmé středoevropského času, což je čas, kdy lidé zapínají televize v očekávání, co jim ta vláda zase nalže. Jindřiška zářila z milionů obrazovek v celé Evropě a na severu Afriky. Nacvičená řeč planula naprosto hladce:

„Dobrý večer, vážení přátelé. Omlouváme se, že tak neurvale vtrháváme do vašich domovů, ale naše zprávy již nesnesou další odklad.“

Živě jsme viděli pracovníky televizí ve studiích, zírající na monitory, na nichž se odehrává něco jiného, než co vysílají oni.

„Dovolte nám představit se. Jsme malá skupinka lidí, která stojí na prahu nejúžasnějšího objevu lidských dějin. Objevu, vedle kterého je objev ohně, kola či atomové energie jen bezvýznamnou epizodkou.“

Panika se už přelévá do stanic televizních vysílačů. Na monitorech je jasně vidět, že do vysílačů proudí ty správné informace, ale ty jsou nějakým záhadným způsobem vymazány a místo nich je jakási propaganda!

„Bohužel, na Zemi existuje jeden stát, národ, který chce být vládcem světa a dělá pro to vše možné, od zastrašování přes vměšování se do věcí, do kterým jim nic není. Dokonce se neštítí zmanipulovat část jiného národa, aby povstal proti svým demokraticky zvoleným představitelům. Pro upřesnění, Rusko to není.“

Prakticky na všech základnách NATO v Evropě ječí alarmy. Velitelé telefonují svým nadřízeným, co se to, sakra, děje? Nápor telefonátů je natolik enormní, že kolabují první telekomunikační ústředny. Hovory se přesměrovávají na dosud funkční, ty ale tento nápor také nezvládají. Celá komunikační síť, až na pár výjimek, je najednou hluchá, mimo provoz.

„Bez jakéhokoliv důvodu nás přepadli neoznačení muži v neoznačených černých dodávkách. Přesně v takových, které používá americká armáda. A co horšího, doprovázela je policie, která asi měla vzbudit zdání legitimity.“

Na velvyslanectví USA v Praze ječí velvyslanec střídavě do satelitního telefonu a na sekretářky a asistenty. Je to krásně vidět na mém monitoru. Další údaj hlásí nahrávání. Jindřiška se staví ke straně a uvolňuje pohled na obrazovku, na které je vidět stavba tvrze:

„Na mírumilovnou stavbu, kde si pár nadšenců staví kopii středověké tvrze, přijelo několik obrněných transportérů Armády USA LAV25, vyvrátili bránu a bez okolků stavbu rozstříleli.“

Obrázek se změnil na doutnající trosky, hořící automobil, záběr transportéru, kterému se od hlavně kanónu M242 Bushmaster vine proužek kouře. Tyto fotky udělal vzteklý Baltazar.

„My jsme se tak tak zachránili útěkem do jeskyně vedoucí k našemu objevu. Nyní již mohu prozradit, o jaký objev se jedná. Objevili jsme cestu ke hvězdám. Bez raket, bez nutnosti putovat léta kosmickým prostorem, bez nutnosti platit miliardy dolarů za každý start rakety. Toto jsme byli připraveni dát lidstvu k dispozici. Bohužel, Spojené státy jsou odhodlány získat tento objev pro sebe, a to za jakoukoliv cenu.“

Velvyslanec USA v České republice třeští oči na obrazovku televize, kterou má postavenu v koutě pracovny. To přece není možné, to je zlý sen. Jak si mohli dovolit ti Češi odporovat Spojeným státům! Zkouší se uklidnit, vědom si slov svého lékaře, že s každým dalším rozčilením se blíží další infarkt. Nestihne to. Chytá za hrudník, sípe a pozvolna se kácí na koberec. To už k němu sprintuje několik sekretářek, jedna mu dává dýchání z úst do úst, další zvedá sluchátku a kamsi volá.

„A na závěr dnešního zpravodajství uvádíme opravu zpravodajství CNN, totiž přímý přenos toho, jak mírumilovní Američané padli do léčky teroristům.“

Na zadní obrazovce se odvíjí děj u brány. Obrněné transportéry vychrlily z výfuků oblak černého kouře a vyrazily na plný plyn vpřed. V plné rychlosti však jako kdyby narazily na neviditelnou překážku. Velitel, vykukující z otevřeného poklopu, nebyl na nic připraven, takže políbil okraj poklopu. Z druhého transportéru vylezl druhý velitel, podle hvězdiček na náramenících vyšší šarže. Tiskl si k nosu zakrvácený kapesník, v ruce držel vysílačku a řval do ní: „...invisible wall, six injured! The second in command has molded teeth and a broken jaw! This is all because the Czech terrorists!“

Jindřiška vysvětluje:

„Jak jste viděli, žádný terorista mimo amerických se tam neobjevil. Toto je totiž další část našeho objevu – našli jsme na té cestě přátele. Díky nim se dokážeme ochránit. A na úplný závěr naší dnešní relace vám poskytneme pohled na jednoho z viníků této situace. Vítejte na velvyslanectví USA v Praze.“

Velvyslanec USA třeští oči na obrazovku televize, kterou má postavenu v koutě pracovny. Náhle se chytá za hrudník, sípe a pozvolna se kácí na koberec. To už k němu sprintuje několik sekretářek, jedna mu dává dýchání z úst do úst, další zvedá sluchátku a kamsi volá.

A Jindřiška se loučí:

„Dobrou noc, vážení přátelé, ať se vám zdají krásné sny... Na shledanou zase někdy v tomto čase.“

Když už máme ty možnosti, proč je nevyužít? Jitka sleduje americkou ambasádu, jak po ní pobíhají příslušníci vojenské policie, ve velvyslancově pracovně vyměřují místo, kde musely kamery být, když ho zachytila při infarktu. Když nic nenacházejí, zaměřují se na nejbližší stěnu a začínají ji rozbíjet v domnění, že kamera je schována v ní. Nacházejí spoustu drátů, trhají je, škubou za ně. Přibíhá šéf šifrantů, že úplně vypadlo veškeré spojení včetně šifrovaného. Když vidí tu změť drátů trčících za zdi, je mu to vše jasné. Rudý vzteky řve na velícího seržanta, nejmírnější slova jsou stupid, bastard a idiot.

Já pro změnu sleduji cvrkot v oválné pracovně Bílého domu. Defilé příslušníků vrcholového vedení armád Spojených Států stojí před prezidentovým pracovním stolem s výrazy spráskaného psa, v případě jediné ženy mezi nimi s výrazem spráskané feny. Prezident, rudý vzteky řve na velící důstojníky, přičemž nejmírnější slova jsou stupid, bastard a idiot.

Šéf CIA neřve. Jeho hlas je ledově chladný. Tím hůř se cítí důstojníci pověření velením operace Stargate, jejímž úkolem bylo ukořistit bránu do cizích světů tam v té prťavé republice u vesnice s podivným názvem Vranov. I když hlas šéfa je ledově klidný, přesto je v něm cítit vražedný vztek těsně před vybuchnutím. Také výrazy, které šéf používá, mají daleko k pochvalám, nejmírnější slova jsou stupid, bastard a idiot.

Policisté, kteří doprovázeli konvoj amerických obrněných transportérů, jsou na koberečku u policejního prezidenta. Je jim vytýkáno nezvládnutí situace, měli mimo jiné za úkol krotit Američany, aby nedělali nepředloženosti. Policejní prezident, rudý vzteky řve na policisty, přičemž nejmírnější slova jsou kretén, bastard a idiot.

Vše jde do záznamu, bude z toho krásná reportáž. A Jack dostává báječný nápad. Když už máme lepší ochranu, bylo by možné vyklidit zavalenou jeskyni? Ano, Gaia to zvládne. Proč? Protože je venku léto, jasná obloha, krásné teplé počasí. Jak musí být na ostrém slunci rozpálený ten obrněný transportér, o mobilní buňce u vjezdu ani nemluvě. Dokáže si představit na loučce u potůčku, tam kde je přirozená tůňka, několik lehátek, na nich několik spoře oblečených opalujících se dívek. Pod slunečníkem stůl s miniledničkou s nápoji, ledem. To vše kus od amerických vojáků, pozvolna se pečících ve svých uniformách. Na dosah a přitom nekonečně vzdálených...

Ani jsem netušila, že je Jack takový poeta. Ale nápad je to vynikající! Nic nepodlomí vojenskou disciplínu víc, než když civilisté naprosto ignorují vojáky, tiše se jim vysmívají a oni s tím nemohou nic dělat! Tak se i stalo. Gaia zvolna zlikvidovala kameny v závalu, aby utvořila malé korýtko, jímž mohl postupně odtéct přebytek vody za závalem a nezpůsobit přitom žádnou škodu. A abychom nemuseli obcházet zbytky závalu a hromadu křoví, navrhli jsme jí udělat pro nás podél potůčku už od jeskyně krásnou dlážděnou cestičku, z bezpečnostních důvodů několikrát zakroucenou. Přece nechceme přímý průsek, aby nám tudy Amíci čuměli, kam nemají. Stihla to akorát. Už máme vypozorováno, že v transportéru je šest vojáků a velitel. Ze šesti vojáků drží vždy dva hlídku ve stavební buňce a střídají se po šesti hodinách. I dnes vylezou z transportéru dva vojáci a jdou vystřídat hlídku. Vypadají poněkud zdrchaně, asi tam nemají žádné pohodlí. Udělají několik kroků, pak se zarazí. Něco je proti včerejšku jinak! Rozhlížejí se, a když na to první dojde, vykulí úžasem oči. Snímám ho virtuální kamerou pěkně zblízka, takže ho mám velmi detailně. Aniž by otočil hlavu, drcne loktem do kolegy. Ten zíral na druhou stranu, takže se otáčí a sleduje, kam kamarád ukazuje. Také mu málem vypadnou oči. Má proč.

Trochu jsme Jackův nápad rozšířili. Na travnaté loučce u malé tůňky stojí pravý a nefalšovaný plážový bar, jak je zobrazen v prospektech cestovních kanceláří. Okolo něj je pár stolečků pod slunečníky, u nich ratanová křesílka, o kus dále několik lehátek. Poctivé dřevo a kov, žádný plast. Na lehátkách pár dívek v bikinách. Jedna z nich, krásné zlatovlasé stvoření, se zvedá, odchází k plážovému baru, kde jí urostlý barman připravuje koktejl. Brčko, citrón na kraj vysoké sklenice a slunečníček do višně. Blondýnka usedá ke stolečku a labužnicky popíjí vychlazený nápoj.

Vojáci stojí jako uhranutí, nevěřícně pozorují poklidnou scénu. Palčivě si uvědomují vlastní pot a mírně zapáchající uniformu. . Nereagují ani na volání dvojice, kterou měli vystřídat. Ti proto vylézají, zvědavi, co je tam tak zajímavého. Po chvilce stojí vedle kamarádů a také zírají. A hlavně závidí. Oni mají vodu na příděl, nemohou pořádně dodržovat osobní hygienu, chemický nouzový záchod příšerně smrdí, k jídlu mají jen studené polní dávky. A teď s rostoucí závistí a hlavně s nemohoucím vztekem sledují, jak urostlý barman přináší blondýnce u stolečku talíř smažených darů moře spolu s hromadou hranolků. Pak se barman sehne k oušku své společnice a něco jí zašeptá. Blondýnka se mírně pootočí k přihlížejícím vojákům, nejdříve jí jen škubnou koutky úst, ale pak se rozesměje.

Vojáci se snaží ze všech sil nereagovat, pak to už černoch nevydrží. Strhává ze zad samopal a střílí dávku za dávkou směrem k blondýnce. Ta se ale vůbec neleká, ale naopak se rozesměje ještě více. To už nevydrží ani ostatní a snaží se nás rozstřílet. Velitel vyskočí z transportéru jako čert ze škatulky. Řve na své vojáky rozkazy, ale žádný mu nevěnuje pozornost. Ti mají před sebou jen jediný cíl – zlikvidovat to hnízdo nepřátel! Sice se poněkud diví, že kulky váznou po pár metrech v čemsi neviditelném, ale střílejí dále. Některá kulka přeci projít musí! Jejich zbraně jsou nejdokonalejší! Přestávají, teprve když jim dojde munice. Pak také začínají reagovat na velitelův řev. Probírají se z transu a začínají si uvědomovat situaci. Velitel už jen sípe, ale ještě rozkazuje, že tohle musí zůstat utajeno, jinak všichni půjdou před vojenský soud!

Máme to vše zaznamenáno z několika úhlů a pohledů, Julie s Jindřiškou sestavují další zpravodajství s pracovním názvem Vlídné chování mírumilovných Američanů k civilnímu obyvatelstvu. Jistě to bude další informační bomba. A byla...

Den pro vojáky probíhal stejně jak předchozí, jen v pozadí byla cítit nervozita – co když se to provalí? Proto sledovali pozemek mnohem pozorněji. Jejich pozornost byla k večeru odměněna. Vozidlo, jedoucí k nim, zpozorovali téměř okamžitě a zburcovali své kolegy i velitele. Bylo poněkud podivné. Trubkový rám, dvě sedadla, místo volantu knipl jako u dopravního letadla. Žádný motor, pokud za motor nepovažujeme malou krabičku na zadní ose. Od krabičky se táhl tenký kabel k jednomu ze dvou pedálů u řidiče. Druhý byl brzdový, jak se měli vzápětí přesvědčit. Vozidlo přijelo téměř k neviditelné zdi, tam se otočilo a zacouvalo těsně k ní. Řidič za sedadly vztyčil jakousi obdélníkovou placku, což, jak se hned ukázalo, byla velkoplošná televize. Řidič si pak sedl do svého sedadla, jako by ho vůbec nezajímali ani vojáci, ani vysílání.

Vysílání začalo znělkou. Vesmír s myriádami hvězd, pak se v dáli ukáže Země doprovázená Měsícem. Země se rychle přibližuje, až zabírá celý obraz. Ten vzápětí zbělá, jako kdyby kamera vlétla do mraků. Obraz se zmenší, najednou je z něj televizní obrazovka visící na stěně za vysokým mahagonovým stolem. Vedle stojí tatáž zlatovláska, která je dopoledne vyprovokovala ke střelbě. Cosi říká, není ji však slyšet. Náhle zachraptí velitelova vysílačka a pak se z ní ozývá dívčin hlas. Velitel umí slušně česky, jednak jeho babička byla Češka, jednak pracoval dva roky v různých krajanských spolcích. Proto byl také vybrán na tuto misi.

„...ukážeme dokument, který jsme nazvali Vlídné chování mírumilovných Američanů k civilnímu obyvatelstvu.“

Dívka ustupuje stranou, aby diváci měli nerušený výhled na obrazovku. Ta se začíná vyjasňovat, ukazuje se vojákům palčivě známý obrázek z dopoledne. Dívka hovoří v pozadí:

„Představme si následující scénu. Chcete prožít volný letní den nicneděláním, trochu se opálit, odpočinout si. Nikam daleko se vám nechce, vždyť na vlastním pozemku máte potůček s malou tůňkou. Dokonce si postavíte napodobeninu haitského plážového baru.“

Kamera se posouvá, opouští pohled na potůček, přejede přes loučku a skončí záběrem na rákosovou chajdu, okolo níž jsou stolečky se slunečníky, křesílka a dřevěná lehátka. Na lehátkách se povaluje několik dívek v plavkách.

„Když máte žízeň a jste od slunce již přehřátí, přejdete do stínu baru, kde kamarád míchá koktejly a dělá něco na papání.“

Jedna z dívek se zvedá, přechází k baru. Barman míchá koktejl, zdobí ho a podává dívce. Ta se obrací a jde ke stolečku. Podobnost tváře na obrazovce a dívky vedle obrazovky je překvapením. Je to tatáž dívka. Za chvíli jí barman přináší hranolky s něčím smaženým.

„Bohužel na světě nejsou jen hodní a milí lidé. Jsou tu také osoby, které závidí všechno všem a nejraději by měli vše jen sami pro sebe.“

Kamera se obrací k vjezdu na pozemek. Je vidět transportér, vedle něho čtveřici upocených vojáků. Kamera se přibližuje, jsou již vidět detaily. Tři rudé a jeden černý obličej, na všech vzteklý výraz..

„A v případě, že to nemohou mít oni, ať to nemá nikdo!“

Jako na povel strhne černoch za zad samopal a střílí dávku za dávkou. Jeho kolegové se okamžitě přidávají. Kamera se přehoupne přes ně a ukazuje, na co vojáci střílejí. Trasírky ukazují směr, míří přímo na bar a na dívky okolo něho. Žádná kulka však nic nezasahuje. Po několika metrech je něco zadrží. Pak z transportéru vyskakuje velitel a rudý do fialova řve na střílející vojáky. Ti si z jeho řevu nic nedělají a střílí dál. Přestávají, až když jim dojde munice. Otáčejí se ke scéně za svými zády. Zbývající dva vojáci drží velitele, jeden mu blokuje ruku s revolverem. Velitel už jen sípe: Tohle musí zůstat utajeno, jinak všichni půjdou před vojenský soud!

Jindřiška je už zase před obrazovkou, na která zmrzl poslední výjev.

„Takto se chová armáda, jejíž příslušníci se označují za nejlepší na světě. Bohužel, takto se tato armáda chová vždy a všude.“

Na obrazovce se objeví mediálně známá fotografie: Po silnici utíká několik dětí, mezi nimi úplně nahatá holčička. Za nimi je hlouček usměvavých amerických vojáků, jak si je fotí. Válečný kameraman Henry Wilson mezi nimi nesmí chybět...

„Na závěr vám pustíme reakce oficiálních míst na minulé vysílání.“

Následují záběry z americké ambasády v Praze, z Bílého domu, CIA i Policejního ředitelství, které jsme natočili po skončení minulého zpravodajství.

„A nyní vám, vážení diváci, přeji krásnou noc a příjemné sny.“

Slova se řinou z vysílačky pohozené na zemi. Velitel mizí v lese, odkud se po chvíli ozve osamocený výstřel.

Na základně Jiřina vypíná kameru i vysílač, my ostatní hlasitě gratulujeme Jindřišce, která se půvabně červená. Pomalu se společně odebíráme do obýváku, kde na Jindřišku čeká překvapení – na jídelním stole trůní dort ve tvaru starodávné kamery na kliku.

Pak se mezi námi propletl Jindřich, objal Jindřišku a bez ohledu na nás ji vášnivě políbí. Něco jí pošeptal do ouška a pak se obrátil k nám:

„Právě jsem se dohodl s šéfem zpravodajství Jindřiščiny televize. Poslal jsem mu návrh na zařazení její reportáže do Imperiální soutěže televizních stanic. Chvíli se cukal, ale pak uviděl záznam jejího prvního zpravodajství, který jsem mu poslal. V tu chvíli otočil a prohlásil, že to tam musí být, i kdyby to tam měl dopravit osobně. Uvidíme, co bude říkat na tu další, dnešní reportáž.“

Usedáme ke stolu. Jindřiška dostává skoro půlmetrový nůž, musí rozkrájet dort. Chudince se klepou ruce, tak jí Jindřich pomáhá. Cpeme se jako o závod. Přece jenom, to neustálé napětí začíná být otravné. Dort je výborný, to se Jolana vytáhla. Na zapití sušších soust máme mléko, kakao a lahůdku největší – šlehaný jahodový koktejl z pravých jahod. Co na tom, že jahody vytvořila Gaia. Chvilku před tím je analyzovala ze vzorku domácích zmražených jahod, které jsem vytáhla z mrazáku.

Okolo stolu už panuje pohoda. Sedíme uvolněně na židlích, když tu se celá Základna prudce otřese. Velká obrazovka září nesnesitelným jasem, světla poblikávají, do toho burácí velmi zesílený Gain hlas:

„VAROVÁNÍ! VAROVÁNÍ! NEVYCHÁZEJTE Z OKRUHU ZÁKLADNY, HROZÍ AKUTNÍ NEBEZPEČÍ! ÚROVEŇ PŘÍMÉ RADIACE PŘEKRAČUJE SMRTELNOU DÁVKU DVĚSTĚTISÍCKRÁT! VAROVÁNÍ! VAROVÁNÍ! NEVYCHÁZEJTE Z OKRUHU ZÁKLADNY, HROZÍ AKUTNÍ NEBEZPEČÍ! ÚROVEŇ PŘÍMÉ RADIACE PŘEKRAČUJE SMRTELNOU DÁVKU  STOTŘIKRÁT!“

Hlášení se opakuje, úroveň radiace rychle klesá. My zdejší jsme smrtelně bledí, hosté jsou vyděšeni neznámou událostí. První se otřepe reportérka Jindřiška:

„Co... Co to bylo?“

Odpovídá jí Michal:

„Toto vy neznáte. Všichni jsme se dnes znovu narodili, díky Gaie a jejímu silovému poli. Američané, ať je už čert vezme, na nás hodili atomovou bombu!“

Errata:

29.05.2021 18:59