Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

To je ovšem konec pohody. Nadopováni adrenalinem se chápeme klávesnic a sledujeme oblíbená místa. Velvyslanectví USA v Praze, Bílý dům, NORAD v Čejenských horách, Pentagon... Všude se slaví, jak s námi zatočili. Samozřejmě, svět chce být klamán, takže světu podstrčíme úplně něco jiného, než se stalo. CNN to už začíná vysílat:

„Teroristické a vetřelecké doupě bylo právě smeteno ze světa. Podle armádních specialistů právě na jejich základně vybuchla amatérsky zhotovená atomová bomba, kterou chtěli teroristé odpálit v blízkém městě Brně. Do České Republiky již spěchají specialisté na radiologický boj z blízké základny NATO, aby pomohli této nešťastné zemi.“

Vysíláme aspiranta Jindřicha do Impéria, aby sehnal Mistra Aelliho a dovlekl ho sem. A ať sežene představitele co nejvíce mimozemských ras, potřebujeme jejich podobu. Julie s Helenou a Jindřiškou už zpracovávají naše záběry a dávají do kupy zpravodajství. Pak se ozve Jack s připomínkou, na kterou jsme zapomněli. Nezapomněli, jen vytěsnili z hlavy: Jak dopadl Vranov? Je prakticky za rohem...

Michal už sedí u velké obrazovky a loví obrazy Vranova a okolí. Ve Vranově se svítí na radnici a v hospodě, sem tam svítí i okno domu. Pohled na sever je podstatně horší. Husté lesy zachvátil obrovský požár. Ohnivé jazyky šlehají vysoko k obloze. Michal krouží kamerou okolo silového pole. Vypadá to, že atomová nálož přilétla ze severu a narazila do silového pole z boku. Proto je hlavní zkáza na severu, kdežto zbytek odstínilo silové pole. Zlatá Gaia!

Vrací se Jindřich a s ním kompletní Imperiální bezpečnostní rada. Zastihl je při projednávání možné pomoci naší Zemi. Mistra Aelliho odchytává Julie s Jindřiškou, sedají si s ním ke stolku a něco mu vysvětlují. Ostatní členové Rady si posedají okolo jídelního stolu a nechávají se podrobně informovat o posledních událostech.

Posléze se k nám přidává i Mistr Aelli. Nechal si od Gaie vyjet hodnoty zatížení štítu při výbuchu. Je to dobré, říká. Štít by opakovaně vydržel sedmkrát silnější zatížení a jednorázově šestnáctinásobné. To by ovšem zlikvidovalo napájecí zdroje a byli bychom bez ochrany. Pak by zbýval jen ústup do Studny světů, ta vydrží podstatně více. Má se za to, že některé zablokované portály mířily do soustav zničených výbuchem novy nebo supernovy. Tyto portály mají mírně zvýšenou radiaci, po výbuchu novy o tři procenta, v tom druhém případě až o sedm procent.

Přichází Julie s Jindřiškou a začínají organizovat zmatek. Raději mizím, aby mě také nezaměstnaly. Sháním se po Michalovi, ale ten prý někam odešel i s Jackem. Zalézám do našeho apartmá, shazuji propocené triko, kalhoty a mířím do sprchového koutu. Nastavuji regenerační masáž a lítostivě vzpomínám na regenerátor v našem bytě v Impériu. Pevně se držím stropních držadel, aby mnou vodní proudy nevymetly všechny kouty sprchového koutu. Když je masáž na vrcholu, někdo otevřel dveře sprchy. Neměl to dělat. Smetl ho dvojitý proud horké a ledové vody, který mě měl jen něžně líznout. Mačkám tlačítko STOP, masáž končí. Budeme muset dodělat ochranu dveří, aby se při podobných příležitostech vypnula voda automaticky. Vykukuji ze dveří. Michal sedí v koutě, kam ho zahnala voda, prská a vytírá si vodu z očí.

„Michale, co blbneš? Snad vidíš, že se sprchuji. Nestalo se ti nic?“

Michal se frknutím zbavuje zbytků vody v nose.

„Je to v pohodě, akorát jsem se lekl a zaskočil mi hlt vody. Hele, urychleně dokonči hygienu, potřebuji tvoji pomoc jako šéfa tohoto spolku.“

V mžiku jsem si oblékla čisté triko a ostatní hadry. Nojo, co ale s těmi propocenými? Budu se muset zeptat Heleny, jak je to s praním. Základnu přece rozšiřovala ona. Špinavé věci jsem zatím pohodila do kouta v koupelně. Michal se propletl davem v obýváku, pak chodbičkou až do Malého zetka. Tam jsem zůstala zaraženě stát. U ústí skalní chodbičky postával Jack, ale společnost mu dělal starosta Vranova, soused Juchál a ještě pár lidí. Jack se otočil k Michalovi:

„To ti tedy trvalo... Proč jsi mokrý?“

Michal jen odfrkl.

„Musel jsem Janu lovit ze sprchy.“

Vrátila se mi schopnost řeči:

„Co se tady děje? Proč stojíte tady? Pojďte dál, sice je v obýváku dav všelijakých podivných existencí, ale všechny jsou přátelské.“

Michal si povzdechl:

„Tomu jsem se chtěl vyhnout, aby neutrpěli šok.“

„Šok nešok, jednou se to dozvědět musí. A jsou to sousedé, takže bychom měli udržovat dobré vztahy. Přinejhorším je předhodíme Jolaně a čičmundům.“

Vranovští stáli, naslouchali a pomalu jim začaly hrůzou vstávat zbytky vlasů. Kam se to, proboha, dostali? Nehodlala jsem jim dát čas na to, aby svému strachu podlehli. Zavelela jsem „Jdeme“ a vyrazila jako první. Ještě jsem zaslechla starostu, jak polohlasem povídá Jackovi: „Ona je skutečně šéf. A já nechtěl věřit.“ Potěšilo mě to.

Ve vchodu do obýváku jsme se zastavili. Vranovští nevěřícně zírali na shromáždění lidí i nelidí. Zdálo se, že nejvíce zaujal Mistr Aelli. Nedivila bych se. Výškou přes dva a půl metru, zelenou kůží, zlatě bronzovou čupřinou a čtyřma rukama na sebe strhával pozornost.

Obývák pomalu utichal. Když jsem už nemusel křičet, pravila jsem jen zlehka zvýšeným hlasem:

„Mistře Aelli, byl bys tak laskav a připojil se k nám?“

Zelená postava se k nám obrátila a k nebetyčnému úžasu Vranovských odpověděla česky:

„Zajisté, slečno Jano, hned. Nebylo by ovšem lepší se přemístit do nově vytvořené zasedací místnosti? Paní Heleně se mimořádně povedla. Druhé dveře vlevo.“

Paní Helena mi snad čte myšlenky! Obývák je na jednání naprosto nevyhovující. Chtěla jsem to s ní probrat v nejbližší době, ale už nemusím. Propletli jsme se houfem, prošli do obytné chodby a zabočili do druhých dveří vlevo.

Nová zasedačka

Zasedačka se Heleně opravdu povedla. Oválný stůl uprostřed vyvýšený, nepřímé neoslňující osvětlení, bílé stěny bez rušivých prvků. Posadili jsme se a Michal začal vysvětlovat:

„Všichni jste měli hromadu věcí k vyřešení, jen jsme se ujistili, že Vranov stojí a prakticky nic se mu nestalo. Já ale radši vidím detaily, tak jsme sedli do vozítka, domluvili jsme se Gaiou na řešení naší ochrany a jeli se podívat do Vranova. Mimochodem, víš, že Gaia umí malé silové pole uchytit na dopravní prostředek? Tím nás chránila. Ve Vranově jsme zjistili, že nejde proud, i v hospodě už nesvítili, zbývala radnice. Byla zamčená, ale po zaklepání na okno přišel otevřít soused Juchál. Ve sněmovním sále se mačkalo snad půl Vranova, starosta se pokoušel dovolat se kamkoliv, kdy by mu osvětlil situaci, řval do telefonu, ale spojení vypadávalo. Ať raději pokračuje on, byl tam dost zmatek.“

Starosta se podíval po sousedech, zahlédl Juchálův pokradmu vztyčený palec, pousmál se a začal hovořit:

„Jako skoro každý večer jsme seděli v hospodě, vedli řeči a podobně. Najednou rána, až praskla skla ve dvou oknech, rachot a začala se klepat země. To víte, každej se dral ven, dveře úzký, já mám pěkně naražený žebra od kliky. Na severu pohasínala jasná záře, přecházela do ohnivě červené, jako kdyby hořelo. A skutečně, hořel les za vámi. Mezitím vypadla elektrika, chcíply mobily, tedy jen mobilní spojení, telefony byly v pořádku, ale bez signálu. Začali se slejzat lidi, vrátili jsme se teda do hospody a začali se dohadovat, co se vlastně stalo. Někteří začali remcat, že za to můžete vy, že to hlásili na nějaký americký televizi. Štamgasti se vás zastávali, poukazovali na vaše vysílání, jiní ho měli za nějakej podvrh. No, přeřvali jsme ty pochybovače a dohodli se, že hned ráno dojedem k vám a budeme chtít vysvětlení. Někteří šli domů, někteří zůstali v hospodě, až se hostinskej naštval a vyhodil nás. Tak jsme se přesunuli na radnici. No a pak dojeli Michal s Jackem, vysvětlili nám, jakou máme kliku, že se Amíci trefili blbě a že ta atomová bomba spadla za to vaše silové pole na severu a to pole to odstínilo. Jinak by to spláchlo i Vranov... Byli jsme tak vyjevení, že jsme na to ani moc nereagovali.“

Starosta na chvilku zmlkl, aby si urovnal myšlenky, a pak pokračoval:

„Zeptal jsem se, jestli a kdy bychom mohli přijet na návštěvu. Na to odpověděl tady Jack, že se musí zeptat šéfové, ale Michal řekl, že pár lidí by mohlo hned, že se se šéfovou dohodne. Ale řeknu vám, měl jsem oči vykulený jako prvňáček poprvé ve škole. Pak ta úžasná chodba plná překvapení. V té kulaté místnosti nás Michal nechal čekat s tím, že dojde pro šéfovou. To byl asi největší šok. Já čekal nějakou starou ostřílenou harcovnici...“

Poposedl si a pokračoval:

„Já vám věřil od prvopočátku, ale tady Karel vedl řeči, že všechno je samá lež a podraz. On je to takovej kverulant, do všeho se vrtá, nic není v pořádku. No, řekni, jak se ti líbil ten zelenej čtyřrukej, jakže mu říkáte?“

Mistr Aelli odpověděl sám. Starosta na něj asi pozapomněl, jelikož si Mistr Aelli sedl poněkud stranou, aby nerušil:

„Říkají mi Mistr Aelli, pane starosto. Vedu Imperiální bezpečnostní radu.“

Předseda sebou škubl, zalapal po dechu:

„Jejda, sorry, já vás úplně přehlídl. Ač to vypadá podivně, je to tak. Omlouvám se!“

Mistr Aelli se mírně usmál a odvětil:

„Ale já vám věřím, že jste mě přehlédl. Jsem z naší rodiny nejmenší...“

Karel netrpělivě poposedával a pak vybafl:

„A jak to, že mluvíte česky? Určitě jste Čech nacpaný do nějakého kostýmu.“

Mistr Aelli vypadal, že se královsky baví:

„Milý příteli, čeština je v Impériu hlavní jednací jazyk. Kdo neumí česky, jako by neexistoval. Proto každý, kdo chce pracovat v Imperiálních službách prochází jednoletým intenzivním kurzem češtiny. Výjimku mají pouze ti, jimž stavba hlasivek neumožňuje českou výslovnost. Ti používají elektronického tlumočníka nebo tlumočí Gea, tedy tady Gaia. A co se týče kostýmu, mám se svléknout a nechat se vámi prozkoumat?“

Potlačovali jsme smích, ale Karel to nesl těžce. Studem zrudlý jako pivoňka se nakonec vzdal:

„Ale jo, omlouvám se. Já vám taky věřím, alespoň od té doby, co jsme vlezli do té cimry plné všelijakejch, jak to říct...“

„Lidí. Všichni jsme lidé, ač vypadáme různě.“ podotkl Mistr Aelli.

„Ano, různě vypadajících lidí. Ehm, i ten pes je člověk?“

„Ani, i ten pes. Oni sami se nazývají lidmi a my nemáme důvod toto jejich pojmenování měnit.“

Karel se pomalu uklidňoval. Uvědomil si, že on, naprostý skeptik co se týká mimozemšťanů, se klidně vybavuje právě s mimozemšťanem o vlastnostech jiných mimozemšťanů.

„Jen jednu malou připomínku. Pokud se ten psí člověk bude pohybovat po Zemi, ať je to vždy z doprovodem. Pro některé národy je pečený pes velikou lahůdkou. Ale to byste se určitě dozvěděli i sami.“

Do zasedačky nakoukl Jindřich, omluvně se usmál a prohlásil, že nás snažně prosí, abychom tuto zasedačku opustili, protože ji bude vbrzku zapotřebí. A že v obýváku se uvolnilo místo, tak ať se přesuneme tam.

Přesunuli jsme se do obýváku do jídelního koutu. Všichni docela zírali, když Jolana začala před každého z nás předkládat misku s polévkou. Starosta nedůvěřivě misku očichal, nabral na lžíci nepatrný vzorek a ochutnal. Znalecky poválel sousto po jazyku. Ostatní na něj zírali, co z něj vypadne, jestli nějaká řeč nebo žaludek. Starosta polkl a pak si všiml upřených pohledů:

„To jste ještě neviděli ochutnávku? Mimochodem, dejte si, podle chuti to je gulášovka z divočáka. A velice dobrá.“

Pak si ještě na něco vzpomněl a nejistě se mě zeptal:

„Co jste myslela tím Předhodit Jolaně, jak jste říkala v té kulaté jeskyni?“

Usmála jsem se na Jolanu, na starostu a odpověděla:

„Pane starosto, dovolte mi představit vám naši excelentní kuchařku: Slečna Jolana! A předhozen jste jí byl právě teď...“

Jack se propletl mezi křesílky a stolky a sklonil se ke starostovi. Něco si polohlasně povídali, načež spolu odešli.

Michal, sedící před velkou obrazovkou, nás upozornil, že za chvilku budeme vysílat, takže koho to zajímá... Přestěhovali jsme se do křesílek před obrazovku.

Vysílání začalo již tradiční znělkou. Vesmír s myriádami hvězd, pak se v dáli ukáže Země doprovázená Měsícem. Země se rychle přibližuje, až zabírá celý obraz. Ten vzápětí zbělá, jako kdyby kamera vlétla do mraků. Obraz se zmenší, najednou je z něj televizní obrazovka visící na stěně za vysokým mahagonovým stolem. Za ním stojí Jindřiška, která v nadýchaných perleťových šatičkách vypadá nádherně.

„Dobrý den, vážení diváci, vítám vás u televizních obrazovek u dalších oprav výmyslů, které na vás chrlí americká a Američany placená média. Jistě jste zaznamenali zprávu o nukleárním výbuchu zde na naší základně, za který jsme mohli naší amatérsky udělanou atomovou bombou. Podotýkám, že žádnou takovou bombu jsme nevlastnili ani nevlastníme. Nukleární výbuch se skutečně odehrál, ale byl to útok zvenčí. Od severu přilétla raketa s atomovou náloží, která ovšem nevybuchla na zemi, ale v letu narazila na naše ochranné pole. Tím pádem nevznikly tuny radioaktivního prachu, které se vytvoří při explozi bomby na povrchu. Naopak, naprostá většina nebezpečného záření se neškodně odrazila mimo povrch. Bohužel, tepelná energie výbuchu zapálila lesy na sever od naší základny. Nyní vám ukážeme letecký pohled.“

Ve světle hořícího lesa se přímo dole stříbřitě leskne ovoid našeho silového pole. Pohled se stáčí k severu a najednou je vidět hořící les. Není to malý požár několika stromů. Tady hoří les na mnoha kilometrech čtverečních. Do toho promlouvá Jindřiška:

„Necelý kilometr na sever od nás leží vesnice Šebrov a Svatá Kateřina. Doufáme, že byly v dostatečném předstihu varovány. I když, Spojené státy si z civilních obětí nic nedělají, pokud to nejsou jejich občané.“

Kamera snímá větší okolí a posléze se zaměřuje na Vranov. A zase Jindřiška:

„Kdo však nebyl vůbec varován, je obyvatelstvo obce Vranov, vedle nichž sídlíme. Mám tu starostu obce Vranov.“

Střihem mizí spáleniště a jsme zpět ve studiu. Vedle Jindřišky stojí za stolem pan starosta. Proto ho Jack odvedl! Jindřiška se obrací na starostu a ptá se:

„Pane starosto, povíte nám, jak jste prožili včerejší pozdní večer?“

Starosta v kostce shrnul to, co povídal nám, akorát trochu uhlazeněji. Skončil tím, jak se všichni přesunuli na radnici a pokoušeli se drátovým telefonem dovolat se někomu s informacemi. Pak se poněkud rozohnil:

„Taková –píp–. Pokud vím, tak tohle s oblibou dělají –píp– Američani. Ti se furt –píp– do věcí, po kterým je jim –píp–. Jsem rád za tuto mimozemskou základnu. Nebýt jí, tak se už dohaduju s Luciferem!“

Jindřiška se obrátila ke kameře a pokračovala ve zpravodajství:

„Slyšeli jsme poněkud expresivní prohlášení vranovského starosty. Dále, jsme si jisti, že to bylo námořnictvo USA, které tu raketu s atomovou bombou odpálilo. Včera v poledne odplul z polského přístavu Štětín americký raketový křižník USS Philippine Sea na přátelskou návštěvu dalšího polského přístavu, Gdaňsku. Včera večer hlásil nějaké nespecifické závady na odpalovacím zařízení křídlatých střel Tomahawk. Určitě budou tvrdit, že došlo k nechtěnému odpálení rakety, která ale nenesla atomovou nálož. Odpovídá ... omu .... ta při...“

Jindřiščin hlas se ztratil v šumu, pak začal zrnit obraz, až se úplně vytratil. Náhle opětovně naskočil, ale Jindřiška se neobjevila. Ani naše studio. Objevil se kus oválného stolu, na stěně podivný znak – trojcípá zlatá hvězda na sametově černém štítu se stříbrnými tečkami hvězd. Několik křesel obsazených... Jak ty bytosti popsat pohledem diváka? Někteří byli lidem podobni více, jiní méně. Například, uprostřed seděla na zdobeném mohutném křesle, připomínajícím trůn, podivná bytost. Veliká, ostře zelená, zlatě bronzové vlasy. A co nejhorší, měla čtyři ruce! My jsme poznali Mistra Aelliho. Ale co obyčejní lidé? Pak ta bytost začala mluvit ostrou, chrčivou řečí spolu s mohutnou gestikulací všema rukama. Nikdo mu nerozuměl. Rozumná řeč začala vycházet z podivného přístroje na stole:

„Jménem Impéria sto šedesáti osmi svobodných planet vás zdravím. Radovali jsme se z další vyspělé civilizace, která k nám našla cestu. Chystali jsme ve spolupráci se skupinou, která k nám našla cestu otevřít Centrum informací, kde by byly dostupné vědecké zprávy z okruhu vaší civilizační úrovně. Byli jsme sice varováni, že ve vašem světě existuje národ, který chce mít vše, ale jen pro sebe, aby se mohl vyvyšovat na ostatní národy. I takové jsme potkali. Ale nikdy, skutečně nikdy se nestalo, že by takový národ zaútočil bez varování, a to jednou z nejničivějších zbraní. Ještě bych chápal, kdybychom byli na jejich území... Ale jsme hodně daleko od území obývaném tímto národem. Takže zaútočili bez varování, ke všemu na cizím území.“

Pozměněná socha Svobody

Snímací zařízení přiblížilo trůn s postavou:

„Tímto činem se příslušníci pozemského národa zvaného Spojené státy nebo USA sami vyčlenili z okruhu inteligentních bytostí. My jsme i nadále ochotni se podělit o vědecké objevy se všemi, ale mimo obyvatel USA. Můžete nás kdykoliv navštívit, ale jen s podmínkou, že nebudete ozbrojeni. Navíc, v duchu toho, co jsem prohlásil dříve, budeme požadovat osobní identifikační průkaz jako důkaz, že nepříslušíte do oné vyhrazené skupiny. Vyhrazujeme si právo potrestat ty osoby, které se budou snažit o návštěvu silou nebo podvodem.“

„Pro vůdce národa USA pak máme tyto podmínky. Za prvé, požadujeme toho, kdo dal příkaz k použití tak nebezpečné zbraně a celý řetězec až po člověka, který fyzicky provedl odpálení. Za druhé, stáhnete se domů z míst, které máte obsazeny mimo vaše území. Splníte-li tyto podmínky, jsme ochotni uznat, že jste civilizované bytosti. A pro připomínku si dovolujeme drobně upravit jeden váš symbol.“

Zelená bytost zmizela, na obrazovce se objevila Socha svobody na ostrůvku u New Yorku. Socha se přibližovala, až bylo vidět pouze tvář. Ta se náhle zamžila, vzápětí se obraz zaostřil. Místo krásné tváře však byla rozšklebená lebka...

Errata:

29.05.2021 18:59