Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Nejvíc požadavků měli samozřejmě Američané. Je to přece jejich loď, a nic na tom nemění, že je zrovna teď havarovaná na ruském pobřeží. Pokusili se dokonce protlačit v Radě bezpečnosti rezoluci, rozhodně odmítající pirátství Ruské federace, které učinila tím, že obsadila Americkou loď. Jak se dalo čekat, první veto přišlo od delegace Ruska. Po delším emotivním proslovu šéfa americké delegace, šlo hlavně o to, že napadená strana nesmí dávat veto, protože je to nedemokratické, přišlo další veto, a to od Číny. Následoval ještě delší a emotivnější proslov o tom, že je nedemokratické vetovat, protože náhodou patříte k podobnému politickému směru. Třetí veto přišlo od Francie, čímž to skončilo. Američané si v zákulisí trpce stěžovali, že je podrazil smluvní partner NATO, který by měl držet s nimi.

Velitel Jegorov měl jiné starosti – jak ten houf ubytovat v provizorním táboře u lodi? Měl sice dost stanů a polních lůžek, obával se však nevyhnutelných stížností civilních vědců, nezvyklých na spartánské podmínky. Pomalu si obrňoval nervy a připravoval jednoduchou odpověď: Nelíbí? Odejdi, náhradníků je dost... Přesto měl stále pocit, že něco opomněl. Co to jen, sakra, bylo?

Jak je obvyklé, došel na to ve spánku. Je známo, že v době odpočinku mozek vyhodnocuje a třídí události z předchozího bdění. Jegorov usedl ke komunikačnímu zařízení, zkusmo se spojil s tamější službou a slušně požádal o možnost hovoru s Mistrem Aellim. Už mu ani neříkal Zeljonyj, jako na začátku.

Aelli se objevil za deset minut. Jegorov se mu pokusil vysvětlit, co ho trápí:

„Loď byla kontaminována zatím neznámou chorobou, pravděpodobně v důsledku chybné manipulace s biologickou zbraní. My se od lodi držíme daleko a nad námi je ještě ochranné pole. Co nevíme, jak se ta choroba projevuje ve vodě v okolí lodě. Je možné to ochranné pole umístit do vody?“

Mistr Aelli vypadal zaraženě.

„Ochranné pole ve vodě je nesmírně energeticky náročné. Vzduch se po nárazu na pole trochu stlačí a uhne, což voda nedělá. Budeme muset vygenerovat nějakou bariéru, zatím dám příkaz prověřit dno a okolí lodě.“

Dost uklidněn pokračoval Jegorov ve spánku. Naopak, Aellimu začala šichta. Jelikož neznal podrobně pozemský život, nechal vzbudit Helenu s jejími bratry a zadal jim průzkum mořského dna a vůbec okolí lodě. Při řeči se zmínil o problémech se silovým polem ve vodě. Byl odkázán na dědu, pro kterého by to mohla být hračka. A když ne, ostatní na základně se jistě také zamyslí.

Ráno se problém rozkřikl na základně. Vznikaly fantastické plány, ale jediný použitelný nápad přišel od Pepka. Dohadoval se s Aellim, ten si přivolal Jindřicha, Pepek bráchy a z tohoto konglomerátu myslí vyšel nyní již jednoduchý plán. Jak posléze hodnotil Aelli: Na první pohled jednoduché, ale přijít na to!

Aelli zadal Gaie realizaci a šel se podívat, co zjistili průzkumníci. Vypadalo to, že s bariérou přišli v pravý čas. Na mořském dnu v okruhu sto metrů od lodi byl jen písek, kameny a kal. Za tímto okruhem byly alespoň řasy, pár krabů. Jak to tak vypadalo, ryb se to zatím nedotklo, pokud plavaly ve vodě. Ale běda, pokud se dotkly dna! Během několika sekund ochrnuly, bezmocně klesly ke dnu a tam se rozpadly na beztvarý chumáč kalu. Ani kostřička z nich nezbyla! A co bylo nejhorší, v místech úhynu ryb se začal tvořit další mrtvý kruh písku. Naštěstí byly tyto fleky zatím dost daleko od tvořící se bariéry.

Bariéra vyrůstala ze dna k hladině přesně kopírující konec silového pole. Byla tvořena hustou mříží měděných trubek, ve kterých cirkuloval tekutý dusík. O cirkulaci i doplňování dusíku se starala všudypřítomná Gaia. Okolo trubek zamrzala voda a tvořila tak samotnou bariéru. Pro případ bouře nebo velkého vlnobití nechal Aelli zvednout ledovou zeď o deset metrů nad normální hladinou. A co bylo nejlepší, energetické náklady na vybudování této ledové bariéry byly zlomkem toho, jak by bylo náročné udržovat silové pole pod vodou. A energetická náročnost již hotové ledové bariéry již v tomto kontextu byla zcela zanedbatelná...

Ještě jednou se pokusily Spojené státy zabránit průzkumu lodě. S velikým halasem podaly žalobu k mezinárodnímiu soudu v Haagu. Obvinili Rusko z pirátství, přepadení a obsazení lodě v mezinárodních vodách. Rusové na to dodali datované družicové snímky dokazující, že první čluny se k lodi přiblížily až uvnitř mezinárodně uznávaného dvanáctimílového pobřežního pásma. Když začaly USA  s již obehraným tvrzením o zfalšovaných fotkách, odtajnila ruská strana zdroj snímků. Byla to přesluhující americká družice s veřejným odesíláním snímků...

Ve čtvrtek měli Rusové konečně hotové seznamy zájemců o zkoumání americké lodi. Pro velký zájem o losování to nakonec přesunuli do hotelu HELIOPARK Kaiserhof v Kaliningradu, konkrétně do hotelového banketního sálu 'Hofburg'.

Start losování určili na sobotu ve 14:00 s tím, že se restaurace otevře ve 12:00, aby měli hosté možnost včas obsadit svá místa. Již od rána se u vchodu do sálu začali objevovat první zájemci a dav dále houstl. Za pět minut dvanáct se pootevřely vstupní dveře a škvírou se protáhl ředitel hotelu. Obvykle úhledně upravený muž vypadal, jako kdyby se proplazil podzemím hotelu a na závěr spadl do bazénu. Zvednutím rukou a máváním dosáhl částečného uklidnění davu:

„Velice se váženým hostům omlouvám, ale ve dvanáct hodin bohužel sál neotevřeme. Prosím, uvolněte místo deset metrů od těchto dveří. Jede sem protichemická a protiteroristická jednotka. Našemu hotelovému detektivovi se čirou náhodou podařilo spustit nastraženou nálož s jednou částí binárního jedu. Zatím nevíme, kolik takových náloží existuje a kde jsou všude umístěny. Zdá se, že neznámý nepřítel se stále pokouší překazit zkoumání té lodi. Jsem si jist, že losování, posunuté o 24 hodin, proběhne již v pořádku. Z tohoto důvodu budete mít tento den navíc zdarma, co se týká ubytování a běžného stravování.“

Na druhý den proběhlo losování poměrně v pohodě. Drobným zpestřením programu byl bezpečnostní rám před vstupem do sálu. Bylo až s podivem, co vše vláčejí ctihodné dámy ve svých kabelkách. Revolverů kabelkových velikostí bylo hodně, co si ale myslet o starší bělovlasé dámě, u které se našly dva granáty? Už to vypadalo, že ozbrojení vojáci okolo rámu budou jen pro ozdobu, když se pokusil projít nenápadný Arab v tradičním oděvu. Rám začal pískat již v okamžiku, kdy se přiblížil. Po zevrubné prohlídce byl u něj nalezen celý arzenál – tři nože, dvě pistole, mačeta, dva metry řetězu a nakonec i ten jed v prstenu.

Nad správností losování dohlížela trojice právníků z Anglie, Japonska a Švýcarska. Samotné losování svěřili Miss Ruska, pro kterou to znamenalo vrchol kariéry.

Na druhém konci Evropy, konkrétně ve Francii proběhly demonstrace proti francouzskému vetu amerického návrhu rezoluce o ruském pirátství. Zatím proběhly dvě, první čítající jen pár desítek lidí, druhá už byla početnější. Naše občasné vysílání ukázalo zákulisí obou demonstrací. První demonstrace se zúčastnili pouze řadoví zaměstnanci velvyslanectví USA, kteří to dostali příkazem. Totéž se opakovalo u druhé demonstrace, ke které přibyli pařížští bezdomovci. Těm platilo velvyslanectví USA 20$ za osobu. Po odhalení prokázali bezdomovci národní hrdost a zvedli sazby na 100$ za osobu.

Další demonstrace už nebyla.

V pondělí se očekávané prohlídky zadrhly. Už od počátku dělali problémy Američané. Ignorovali nedělní hlasování, chtěli exkluzivitu při zkoumání lodi a zásadně odmítali ruský doprovod. Neustále opakovali, že je to stále jejich loď a basta. Vyhrožovali ostatním vědcům drakonickými sankcemi, pokud se rozhodnou zkoumat loď bez jejich povolení. Právnickou analýzu současného stavu, to jest, že: Pokud posádka dobrovolně opustí loď, přestává být vlastníkem a loď se stává opuštěnou. Podle námořního práva jsou na břeh vyvrhnuté opuštěné lodě, jakož i zbytky takové lodi majetkem toho, kdo si je najde, kterou vypracovalo kolokvium světově uznaných právníků, odmítli vzít na vědomí s tím, že opuštění lodě nemohlo být dobrovolné. Velitel Jegorov se zdravě naštval. Do vyjasnění situace zakázal pobyt všech vědců v táboře u lodi, odtransportoval je do hotelů v Kaliningradu a podmínil návrat k prohlídkám písemným memorandem o vyjasnění vztahů. Samozřejmě s podpisy všech zúčastněných. Kdo nebude podepsán, nebude vpuštěn do tábora. Maně si vzpomněl na školní léta a málem dodal: Opsat padesátkrát a dát to podepsat rodičům. Vzápětí oznámil, že přes protesty lékařů nechá probudit všechny zachráněné z umělého spánku, ať sami vyjádří, jak k opuštění lodě došlo. Ostře odmítl požadavek Američanů, kteří chtěli být u probuzení a mluvit s probuzenými jako první, a to bez dohledu. Vše bude možno sledovat přímým přenosem, bez všelijakých na západě obvyklých zadržovacích smyček, neboť my Rusové nemáme co skrývat.

Přímý přenos se dal sledovat v již oblíbeném banketním sále hotelu Kaiserhof. Na čtyřech obrazovkách byly vidět čtyři pokoje, ve kterých leželi, obklopeni přístroji, čtyři zachránění. Na páté obrazovce běžel zpravodajský kanál Ruské televize. Ten sloužil jen jako ujištění, že se signálem ze čtyř pokojů nikdo nemanipuluje. Vedle postelí totiž stál televizor naladěný na stejnou stanici, takže případné zpoždění by bylo ihned vidět. Po deváté hodině se v pokojích zachráněných sešli vždy dva lékaři a dvě sestry. Aby nebyl zmatek, budou je budit postupně.

Jako první přišly na řadu zdravotní sestry. Několik injekcí do kapaček je probralo. Na otázku o způsobu odchodu z lodi odpovídaly téměř stejně, byť jinými slovy:

„Ano, z lodi jsem odešla dobrovolně, nestálo to za to pro vlastní blbost umřít.“

„Jo, dala jsem souhlas, ať mě odnesou. Přece tam kvůli nějakému kriplovi, co mu to bouchlo pod rukama, nechcípnu!“

Probouzení doktora mělo podobný průběh. Ten se ihned zajímal o zdravotní stav svůj i ostatních. Odpověď byla typicky doktorská:

„Ano, odešel jsem z lodi dobrovolně, ale až jako poslední a po ujištění, že i o ostatní bude postaráno.“

Zbraňový důstojník se postaral o překvapení. Odsouhlasil dobrovolný odchod z lodě, ale pak pokračoval:

„Měl bych takovou drobnou prosbu – žádám o politický azyl. Nechci se již podílet na klamání a podrazech armády na vlastních vojácích. Rodiče jsou mrtví, sourozence nemám a jsem svobodný, nemohou se na nikom mstít za to, co teď povím.“

Byl upozorněn na to, že je v přímém přenosu a sledují ho mimo jiné i Američané. Vypadalo to, že mu tím udělali radost.

„Ať se chytnou za frňák, hajzlové. Prvotním cílem byla likvidace jakési Hvězdné brány v České republice. Dostal jsem souřadnice, na které musí střela dopadnout. Pokud by byla střela neúspěšná, měl jsem použít alternativní řešení, buď chemickou nebo biologickou nálož. Ta nukleární střela byla v odpalovacím zařízení již nainstalovaná. Problém nastal, když jsem kontroloval chemické nálože, protože se mi vůbec nechtělo zamořit dost velké město poblíž místa dopadu. Chtěl jsem nálož poškodit tak, aby vypadala funkčně, ale pomalu by vypouštěla obsah během letu. Otevřel jsem zapečetěná teflonová inspekční dvířka a našel výbušninu, kterou bylo možno odpálit dálkově. Chvála bohu, měl jsem pod sebou několik specialistů. Těm se taktéž pranic nelíbilo, že jim někdo může odpálit chemické nálože pod zadkem. Pro jistotu jsem dal prověřit ostatní nálože, jak biologické, tak i atomové. Výbušniny byly ve všech. Moji kluci vymysleli způsob, jak náložky z bomb odstranit. Priorita byla taková – nejdříve nukleární, pak chemické a nakonec biologické pumy. Odmontované nálože házeli kluci přes palubu. Bohužel, u poslední biologické pumy kluky překvapil zástupce kapitána, jinak pracovník CIA. Při přestřelce se někdo trefil do rozbušky tajné nálože, takže biologická puma explodovala ve skladu. Poslední přeživší specialista mě vysílačkou informoval, co a jak, bohužel již nestihl zavřít a zapečetit muniční sklad. Pak mám v hlavě zmatek, jediné, na co vzpomínám, jak mě doktor s pomocí dvou sester kamsi vleče, Probral jsem se na můstku. Zbyli jsme poslední čtyři živí, protože můstek se dal neprodyšně uzavřít a měl vlastní zdroj vzduchu. A jestli jsou někde poblíž vraku Američané, rozhodně je nepouštějte moc blízko...“

Ke konci už důstojník jen sípal a dal se opět uspat. V banketním sále vypukla vřava. Již bylo všem jasné, proč se Američané tak snažili být u probuzených jako první a beze svědků! A co teprve pravda o událostech na lodi! Jegorovovi trvalo drahnou dobu, než nastolil klid. Stál u obrazovek a naznačoval, že bude hovořit. Nakonec mu přinesli megafon:

„Prosím klid! Slyšeli jsme otřesné svědectví o proradnosti Američanů. Obracím se tedy přímo na ně: Máte tři hodiny na opuštění ruského území. Eskortujeme vás na letiště Kaliningrad-Chrabrovo, kde v tomto termínu nastoupíte na jakékoliv vámi vybrané letadlo letící mimo území Ruské federace. Po skončení termínu vás umístíme na první letadlo, které poletí kamkoliv mimo území RF. Protesty se neuznávají. Odveďte je.“

Poté, co byli hlasitě protestující Američané odvedeni, se Jegorov obrátil k zaraženému zbytku:

„Ohledně toho memoranda... Stále ho chci mít, a máte na něj přesně 48 hodin. Pokud se nedohodnete, mezinárodní průzkumný projekt zruším bez náhrady.“

Když zmizeli Američané s obstrukcemi, dokázali se ostatní dohodnout velmi rychle. Netrvalo to ani šest hodin a Jegorov držel v ruce memorandum o spolupráci a podpoře všech zúčastněných. Sami vědci dokonce připsali odstavec o vyloučení celé dvojice, pokud by byl i jen jeden z ní přistižen při nějaké nekalosti. Spokojený Jegorov vzkázal, ať jsou připraveni druhý den v 8:00 hodin ráno, budou dopraveni na základnu u lodi. Co se týká vylosovaného umístění Američanů, bude zrušeno a všichni, co byli za nimi postoupí v seznamu o jednu příčku.

Samozřejmě, že všechna americká média spustila obrovský povyk o už ne porušování, ale dokonce až pošlapávání odvěkého práva Američanů na cokoliv. Už s tím začínali být trapní. V tom povyku skoro zapadla zpráva, že ruský tábor u havarované lodi i s lodí je obklopen podobným, ne-li stejným polem jako ten teroristický tábor v Čechách. Zjistila to posádka křižníku Princeton. Nehodlali trčet na místě a zdálky pozorovat, co se to děje u sesterské lodi. Technici vytáhli ze skladiště malého drona na dálkové ovládání, přidělali k němu kameru a vypustili ho za ranního šera v domnění, že ho nikdo neuvidí. Naše sledovatelky byly ale pozorné a ihned daly vědět do tábora. Jegorov byl zrovna mimo tábor, ale zprávu převzal jeho syn, spojovací důstojník Ivan. Ten také sledoval, jak se dron nízko nad mořskou hladinou blíží k bublině silového pole, naráží do něho a sklouzává dolů, kde zůstal trčet na ledové bariéře. Když se vrátil velitel Jegorov, podíval se na záznam a pak zavolal na můstek křižníku Princeton:

„Jegorov. Povězte mi, co mám s váma Američanama dělat. Dnes jsem vyhostil dva vaše spoluobčany, neboť ignorovali podepsané dohody, vyhrožovali a chystali násilnou likvidaci mého tábora i ztroskotané lodi. Cože? To už není vaše loď! Podle právní expertízy byla loď opuštěna a proto patří tomu, kdo ji najde! Ne, nebyli to naši pochybní právníci, ale právníci od Lloyda. Ano, od anglické pojišťovny. Mimochodem jsme zjistili, že všechny pumy ve všech muničních skladech lodi byly opatřeny dálkově ovládanou výbušninou. Zbraňový důstojník se svými lidmi stihl zlikvidovat téměř všechny, házeli je přes palubu. Kdosi od CIA ale nechal vybuchnout poslední biologickou nálož, proto tam skoro všichni vymřeli. Zkuste prozkoumat vaši loď, nerad bych tu měl nějaké zkázonosné výbuchy kousek od nás. Jo, a kdybyste hledali vašeho drona, tak ten pomalu zarůstá ledem v ochranné hrázi. Zatím se mějte, ozvu se za půl hodiny.“

Třetí důstojník, který se střídal na můstku s druhým, dokud se kapitán neuzdraví, sice pochyboval o Jegorových slovech, nicméně nařídil prověrku všech hlavic. Jak docházela první hlášení, bledl, zelenal a nestačil se divit. Povolal všechny zbraňové specialisty a přikázal opatrně odpreparovat dodatečné výbušniny, neskladovat je nikde na palubě, ale hned je házet přes zábradlí. A aby se neopakoval případ sesterské lodi, před muniční sklady umístil ozbrojenou hlídku s příkazem nepouštět dovnitř nikoho mimo specialisty. A i ti museli pracovat ve dvojicích a navzájem se hlídat. Takže když se za půl hodiny ozval červený telefon, mohl s klidem prohlásit:

„Ano, pane Jegorove, měli jsme to taky. Chvála bohu, nikdo nás nevyrušil a všechny náložky šly přes palubu. Děkuji za upozornění. Myslím, že část posádky už ve vás, Rusech, nevidí příšery požírající malé děti, ale začíná se tak dívat na naši vládu. Bohužel, stále jsme vojáci a musíme poslouchat rozkazy. Cože? Máme ve Státech rodiny, víte, co by se stalo, kdybychom neuposlechli rozkazu, natož přešli k vám?“

V táboře u lodi se chystaly první čtyři dvojice k výzkumu. Na návrh několika vědců, především z menších států, došlo ke změně pravidel. Místo pěti nezávislých dvojic navrhli vytvořit dvě skupiny, každá ze dvou dvojic určených losem těsně před vstupem na loď. Každou čtveřici měli doprovázet dva ruští vojáci, také vybraní losem. Když obě čtveřice s doprovodem vstoupily na loď, tábor napjatě ztichl. Když se v následujících deseti minutách nic nestalo, většina přítomných si zhluboka oddechla. Ne tak Jegorov. Ten seděl ve stanu u stolu s dvěma odborníky na průmyslové havárie a řešili otázku, co se zamořeným mořem. Zrovna hovořil jeden odborník:

„Vypadá to, že tomu škodí ultrafialové záření. Vždy přes noc to vyleze na zem do 15 centimetrů od lodi, ale ráno jako když sfoukne. Provedli jsme tady s kolegou pokus, ve dvě ráno, kdy to bylo nejčilejší, jsme to osvítili dvěma UV lampami. Jedna s UVA spektrem, druhá s UVB a částečně UVC spektrem. Na UVA to reagovalo řádově v desítkách vteřin, na tu druhou prakticky ihned. Problém je, že nemáme a ani nevíme jak vyrobit dostatečně silný zdroj UVB a UVC záření, abychom prosvítili vodu v bariéře.“

Jegorov jim poděkoval a propustil je. Pak se otočil k obrazovkám a zeptal se:

„Mistře Aelli, poslouchal jste?“

Krajní obrazovka se rozzářila. Aelli, v celé své zelené kráse, prohlásil:

„Ano. To potvrzuje mé předpoklady. UVC zabíjí všechny jednobuněčné organizmy bez rozdílu. Co se týká zařízení, není problém vyrobit dostatečný počet křemenných germicidních lamp. Je tady ovšem logistický problém – jak čistit? Koloběh v bazénu bariéry nezaručuje dokonalé vyčištění. Pak je zde možnost vyčištěnou vodu vypouštět přímo do moře, ale je tam riziko nechtěného proniknutí choroboplodných zárodků ve formě spor.“

Jegorov vrtěl hlavou:

„Do moře ne, riziko je příliš velké. To raději do Vislanského zálivu, ten se přinejhorším dá lehce oddělit od moře, když se uzavře Baltijský průliv. Ideální by bylo vytvořit na druhém straně pevniny několik menších ledových nádrží, vždy z nějaké odčerpat kus čisté vody a dodat sterilizovanou z bariéry. Vždy den, dva počkat, jestli se choroba neprojeví... A zvětšovat tloušťku bariéry, čímž se bude zmenšovat objem nakaženého bazénu. To by šlo, ne?“

Aelli se předklonil a mírně zvedl hlavu. Jegorovovi maně vytanula příhoda z mládí, když sledoval, jak se z pulce stává zelený skokan. Ten vypadal přesně jako Aelli nyní. Ovšem, skokan moc nepřemýšlel, kdežto Aelli mohutně přemýšlel o možnostech. Nakonec se podíval na Jegorova:

„Máte zajímavé nápady, hodil byste se do party s lidmi z české základny.“

Jegorov se jen usmál:

„Jeden z mých předků byl také Čech. Ostatně, po něm máme jméno. Dostal se do Ruska před první světovou válkou, v roce 1906. Byl myslivec, v Rusku mu říkali německy Jäger, protože přišel z Rakouska a neuměli vyslovit příjmení Střítezský. Z Jägera se časem stal Jegor a jeho syn už byl Jegorov. Ještě babička uměla perfektně česky a já vcelku češtině rozumím...“

Na druhém břehu Viselské kosy, nejkratším směrem od ztroskotané lodi začaly vyrůstat ledové nádrže. Bylo jich celkem deset s rozměry 100 krát 100 metrů. Na dohled od ztroskotané lodi vyrostla menší budova, ke které se táhly dráty z polního generátoru. Celé to sloužilo jako perfektní kamufláž, energii pro speciální germicidní lampy dodávala Gaia. Od budovy se táhlo plastové potrubí, ukončené hadicí, která se dala přemisťovat do jednotlivých nádrží.

Mezitím ve Varšavě navštívil velvyslanec Ruské federace polské ministerstvo zahraničí, sedli si s ministrem do křesel v kanceláři a setrvali delší dobu v srdečném rozhovoru. Ministr vlastnoručně nadatloval pár odstavců ve Wordu, vytiskl to dvakrát a ministr s velvyslancem oba výtisky podepsali. Nazítří svolal ministr tiskovou konferenci, na které přednesl překvapivé zprávy. Nejdříve označil ztroskotanou americkou loď za nebezpečí pro celý Balt a širé okolí. Otřel se i o Američany, neboť existoval videozáznam o výpovědi amerického zbraňového důstojníka i o předešlém americkém požadavku. Nato oznámil hlavní zprávu dne. Z důvodu zabezpečení proti rozšíření zatím neznámé choroby z americké biologické zbraně musí Polsko podniknout tyto kroky: Na mořských hranicích ve Viselském zálivu vytvoří částečně sypanou, částečně betonovou hráz. Jelikož by se tím polská část Viselského zálivu stala slaným jezerem, vybuduje Polsko ve spolupráci s Ruskou federací průplav severně od vesnice Krynica Morska. Navíc podepsali společnou dohodu o potírání terorismu bez ohledu na občanství viníka.

Američané spustili obligátní řev, ale věci došly tak daleko, že už je nikdo nebral na vědomí. V OSN vznikla dokonce neoficiální sázková kancelář, kdo bude vetovat další americkou rezoluci.

Všechno zdárně probíhalo. Bazén kontaminované vody se utěšeně zmenšoval, jak vědci zkoumali americkou techniku. Brzy zZaplnili nádrže na druhé straně šíje a po několika dnech a ještě více testech je vyprázdnili a opětovně naplnili. Prostě rutina.

Jednu noc měl Jegorov brutální sen. Byl tankista a měl dopravit opravovaný tank do jiné opravny. Jelikož tank ještě nebyl opravený, cestou různě vrzal a řinčel. Jegorov se z toho až probudil. Řinčení neustávalo. Jeho pozornost přilákaly blikající obrazovky komunikačního centra. Na té prostřední mu mával Mistr Aelli.

„Teda, vás probudit je dřina. Nechci budit celý tábor, máte mezi sebou kazisvěta. A další lezou z vody u nádrží. Doporučuji jít jen tak na toaletu ale cestou se vyhnout generátoru. Čerpání kontaminované vody a její čištění jsem už stopnul, vypadá to, že chtějí provést sabotáž potrubí a nádrží a svést to na vaši lajdáckou práci. Také jsme zaznamenali nějaký pohyb u ledové bariéry. Jsou tady snad všichni američtí SEAL.“

Jegorov si tedy šel odskočit, cestou se nenápadně rozhlížel. U generátoru se pohnul stín, za stany další. Poreferoval to Aellimu.

„Jo, už víme o všech. Je jich třicet venku a tři v táboře. Ještě chvilku, musím něco nastavit... A můžeme. Máme je pod kontrolou. Vyhlaste poplach!“

Jegorov se jen natáhl ke stanovému sloupku, sundal vysílačku, přepnul na kanál 99, zapnul vysílání a klidně promluvil:

„Poplach! Toto není cvičení! Poplach! Narušitelé v táboře. Poplach. Nepřítel na dohled tábora! Poplach! Poplach!“

Slyšel svůj hlas, jak se zesílený ozývá z tlampačů v táboře. Zároveň se rozsvítily reflektory jak v táboře, tak i na trase potrubí a u nádrží. Všude tam ztuhly černě oděné postavy, v obličeji pomalované zeleně a černě. Některé ještě držely v rukách kostky plastické trhaviny. Ze stanů už vybíhali ruští vojáci, někteří nedostatečně oblečení, ale všichni silně ozbrojení. I Jegorov vyšel z velitelského stanu a přehlédl situaci. Podle posledních informací, co dostal od Aelliho, nejdůležitější osoba se nacházela u generátoru. Jegorov pokynul několika svým vojákům, ať ho následují a s tasenou zbraní se blížil k generátorovému vozu.

„Tak vylezte, holoubkové, všichni tři. A nebudu to opakovat!“

Zpoza vozu se vylouply tři postavy se zvednutýma rukama: Jegorov je uvítal dalším proslovem:

„Dva věrní sluhové Američanů! Tak je to už pravda, že jste se stali padesátým druhým státem velké USA? Británie už vám nebyla dost velká? No, nedivím se, krev není voda, co? Ale proč vy? Vážený člen Académie des sciences? Co vás přimělo spolupracovat na pokusu vyhubit na zeměkouli život? Nemáte k tomu co říct? Taky dobře.“

Francouz spustil ruce, ušklíbl se a řekl:

„Nechte těch keců, veliteli. Dobře víte, že pokud mám v ruce detonátor, tak si nic netroufnete. Téměř všechny nálože jsou na svých místech, takže máte mat. Teď nás s omluvou propustíte a já budu tak hodný a před nástupem do letadla vám ten detonátor dám.“

Jegorov se se široce usmál:

„Ten detonátor má sice malou nálepku Made in USA, ale pokud ji sloupnete, najdete nápis Made in Taiwan. A tyhle hračičky už dokážeme odrušit.“

Náhle postoupil o dva kroky a zkoprnělému Francouzovi vrazil facku, až ten upadl.

„Tohle vás, veliteli, bude mrzet!“ S těmito slovy vytáhl Francouz detonátor a zmáčkl tlačítko. A znovu. Do třetice... Nic se nestalo. Znechuceně se na něj podíval a pak ho zahodil.

„Tak jo. Vyhrál jste. My tady se tedy vzdáváme. Bohužel, nemám vliv na druhou skupinu...“

„O té víme také. Pokoušejí se termitovými granáty vytavit díru v ledové bariéře, aby se kontaminovaný obsah dostal do volného moře. Vůbec se jim to nedaří, jednak proto, že se nyní bariéra chladí tekutým heliem, a u dna je už přes 100 metrů tlustá. Takhle zatím vaří sami sebe. Mimochodem, už je odlovili a za chvíli ji tady máme.“

Na potvrzení jeho slov byl slyšet zesilující rachot a za chvilku se objevil dopravní vrtulník. Jeho náklad se kýval pod ním v zavěšené ocelové síti. Z druhé strany šíje mezitím dva bojové vrtulníky hnaly k táboru zbytek sabotážního komanda.

Errata:

29.05.2021 18:59