Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Poradce prezidenta USA a náčelník Sboru náčelníků štábů byl právě na koberečku u prezidenta a vůbec se mu nelíbilo, co slyší:

„Který idiot vymyslel takovou operaci? Přišli jsme skoro o všechny příslušníky speciálních jednotek, navíc jakým způsobem! Chytit je do sítě jako blbý ryby! Navíc jsme přišli o vynikajícího rezidenta, který nám prokázal mnohou službu! Ještě ke všemu to Rusové vysílali v přímém přenosu a v každém zpravodajství v televizi nezapomenou ukázat aspoň kousek! A teď chystají soud s těmi muži. Kdyby alespoň vojenský soud, to bych ještě překousl, ale tohle má být, tady jsem si to napsal: Soud se skupinou teroristů vydávajících se za členy armády USA. Který neskutečný kretén jim zakázal osobní štítky? Jak se měli prokázat? A s ruským prezidentem už nic nehne, cítí se na koni! Když jsem mu volal, prostě mi položil telefon!!!“

Prezident už rozhořčením lapal po dechu a sípal. Musel se osvěžit sklenicí pomerančové šťávy, čerstvě připravované speciálně pro něj.

„Proč jste nemohli použít normální ponorku? Máte tam tři i s tím křižníkem! Měli jste použít ta nová speciální průrazná torpéda. Takových miliónů se dalo do jejich vývoje a pak se nepoužijí!“

Prezident ztěžka dosedl do svého křesla a pokračoval:

„Takže, abychom si to shrnuli: Zjistíte a potrestáte idiota, který tohle všechno vymyslel. Najdete nějaké řešení, aby ten soud byla fraška nebo aby se vůbec nekonal. A ne, že přitom rozpoutáte válku! Odchod!“

Jana si radostně zamnula ruce. Pane jo, to je báječný materiál na reportáž! Sice se cítila trochu odstrčená, už nebyli v centru pozornosti jako dříve. Tuto úlohu převzal velitel Jegorov. Měla takový nejasný pocit, že tohle jméno už znala dříve. Matně si pamatovala vyprávění babičky o jejím strýci, který odešel do Ruska. Takových ale bylo! Ale bude to muset prozkoumat. Někde u bráchů budou staré archiválie. Snad je nikdo nezlikvidoval.

Je na čase nechat se vystřídat a připojit se k ostatním. Prošla chodbičkou, Malým zetkem a portálem vstoupila do Studny. Pár schodů a byla v Edenu. Rekreační planeta Eden003 se stala útočištěm poté, co se začaly na základně projevovat náznaky ponorkové nemoci. Přeci jen, život v podzemních komůrkách, člověk o ty druhé doslova zakopával... Na Edenu to bylo lepší. Nechali si s Michalem postavit kousek od střediska malý bungalov, u něj místo bazénu malý rybníček s pozvolným písčitým břehem. Báječná relaxace, člověk ulehl do prohřáté mělké vody, pod hlavu si nahrnul kopeček písku a uvolnil se. Na druhé straně rybníčku stála chaloupka Jacka a Jitky, ostatní bydleli porůznu, jak je napadlo. Nejvíc překvapil děda Ferdinand. Nechal si na kraji lesa postavit luxusní futuristický dřevěný srub, pozval nás na kolaudaci a v průběhu večera pozval paní Jiřinu ke společnému bydlení. Paní Jiřina půvabně zrůžověla, leč, k nesmírnému úžasu nás ostatních, srdečně souhlasila.

Po týdnu se oba objevili u našeho rybníčku, kde vzniklo neoficiální kulturní shromaždiště, lidově zvané klepárna nebo kurník. Děda omládl snad o dvacet let a paní Jiřina vypadala vedle svých dcer jako mladší sestra a ne jako jejich matka.

Bylo to příjemné, na chvíli zapomenout na pozemské starosti. Nicméně, na naší Zemi stále existovaly Spojené státy a stále byly dost silné, aby nám znesnadnily život. Budou muset dostat ještě hromadu kopanců, aby se vrátily do reality mezi normální lidi. Právě se chystal další. Říkali mu soud s teroristy, co zaútočili na ruský tábor u havarované lodi.

Velitele Jegorova již vyrozuměli, že se na vězně chystá nějaký podraz ze strany USA. Aby nebyli na jednom místě a tím pádem zranitelní jediným úderem, nechal je rozvézt na policejní stanice v Kaliningradu spolu s vojenskou stráží, která je tam bude hlídat. V posádkové věznici na základně si nechal jen nejvyšší špičky. Mezitím chystal soudní síň. Na starobylou síň v Justičním paláci nechtěl ani pomyslet. Co by v památkově chráněné budově udělala možná střelba... V době, kdy měl hlavu nacpanou nejrůznějšími variantami, za ním přišel syn Ivan, s tím, že právě opravená sauna zahajuje provoz a že by byla vhodná jeho účast při tak slavnostní události. Jegorov si povzdechl:

„Ještě ty do toho! Je to nutné?“

Ivan neřekl nic, jen pokýval hlavou, prstem si poklepal na ucho a druhou rukou ukázal na nejbližší zeď. Jegorovovi docvaklo:

„Tak jo. Aspoň přijdu na jiné myšlenky a vyčistím si s tělem i hlavu.“

Připomněl si vzpomínky jednoho špiona, přítele jeho otce:

„Sauna je nejlepší místo na domlouvání a předávání tajných informací. Horko nevydrží žádné odposlouchávací zařízení a skrz tepelně izolované stěny nic neuslyší. Navíc, člověk je tam nahý, takže odpadají i přenosná zařízení, lepená na tělo. A pokud se někdo stydí a má plavky, techniku spolehlivě odrovná teplotní šok mezi suchým horkem v sauně a ledovou vodou v bazénku...“

Bylo to, jak to Jegorov předpokládal. Jednoho z mladších strážných kontaktoval pracovník francouzského zastupitelství, jestli by nemohl donést vězněnému Francouzovi nějaké ošacení a hlavně léky, jelikož trpí nesnášenlivostí na některá umělá vlákna. Oficiální cestou se to bojí posílat, protože by byl kufřík určitě prosvícen rentgenem a ten by mohl zničit léčivou složku v lécích, pokud by ten kufřík vůbec dorazil k příjemci. A je ochoten kufřík před ním otevřít, aby se mladý strážný přesvědčil, že obsahuje jen léky a oblečení. Jegorov s Ivanem domluvili se strážným podrobnosti a akce mohla začít.

Slovutnému francouzskému profesorovi oznámili, že má návštěvu. Ten se trochu zarazil, protože nikoho nečekal. I odebral se s dvojčlenným ozbrojeným doprovodem do návštěvní místnosti. Tam již na něj čekal velitel Jegorov, který v ruce držel úplně civilní kufřík z černého plastu. Usadili se ke stolu, strážní se postavili o kousek dál. Jegorov začal:

„Dostal se mi do ruky tento kufřík. Někdo z francouzského zastupitelství má o vás vážné starosti. Prý máte alergii na některé látky a tak vám posílají něco na převlečení a léky. Nesmí to pod rentgen, zničilo by to ty léky.“

Na Francouzovi bylo vidět, jak mu zběsile rotují kolečka v hlavě. Hned zaregistroval známý typ kódového zámku a barva rukojeti mu dodala další informace. Ozval se:

„Ano, mám alergii na některá umělá vlákna.“

Jegorov se pousmál:

„A že jste nic neřekl? My nejsme takoví sadisti, jak se tvrdí. Určitě by se našla nějaká cestička...“

„Toho jsem se právě bál, že když se zmíním o nějaké slabosti, že toho hned využijete. Velice rád se nechám překvapit opačnou eventualitou.“

Jegorov moudře pokýval hlavou:

„Dobře. Co vše jste ochoten udělat, abyste ten kufřík získal?“

Francouz vypadal velmi překvapeně:

„Co? No, jak... Nad tím jsem vůbec neuvažoval. Tiše jsem předpokládal, že mi kufřík předáte jako gesto dobré vůle.“

Jegorov se mu už nepokrytě vysmíval:

„Jen tak, bez ničeho? Nesnažte se mi namluvit, že jste tak naivní! Myslíte si, že nemáme vůbec žádné informace o vašem působení jako rezidenta CIA ve Francii a mnohých službách pro ně! Něco vám ukážu.“

Pokynul jednomu strážnému, ten zpoza dveří donesl bateriový přehrávač videa a postavil ho na stůl k oběma mužům. Jegorov vytáhl z kapsy CDROM, vložil ho do příslušné škvíry a zmáčkl tlačítko Play. Na malé obrazovce proběhlo pár barevných pruhů a pak naskočil obraz. Oválná pracovna Bílého domu, prezident stojící u stolu a vztekle se naklánějící k postavě v uniformě, tajní agenti dělající, že tam vůbec nejsou. A prezidentův proslov:

„Takže, abychom si to shrnuli: Zjistíte a potrestáte toho idiota, který tohle všechno vymyslel. Najdete nějaké řešení, aby ten soud byla fraška nebo aby se vůbec nekonal. A ne, že přitom rozpoutáte válku! Odchod!“

Jegorov už jen dodal:

„Tohle je opravdové, žádný nahraný film. To už víte, že se to dá. Teď k tomu kufříku. Zjistili jsme zajímavé věci. Například župan je napuštěn jistou látkou, která se uvolní po namočení látky ve vodě za vzniku nezávadného roztoku. Tedy nezávadného do okamžiku, kdy do ní nalijete kapalinu označenou jako oční kapky a přihodíte pár multivitaminových pilulek. Pak vznikne rychle působící plynný jed, který stačí zabít vše v okruhu tří kilometrů. Taky řešení, jak předejít soudu. A určitě už je někde připravené zpravodajství, že Rusko otrávilo několik křivě obviněných lidí, jelikož na ně nemělo důkazy. Je to tak, že? Kývat hlavou ani nemusíte, to křeslo je vysoce citlivý polygraf, který právě zaznamenává vysokou úroveň stresu. Jak to vím? Podívejte se na televizi, je vidět aktuální graf – shora dolů tepová frekvence, odpor lidského těla, pocení atd. Usvědčil jste se sám. Kufřík nedostanete, ani to, co bylo navíc v jeho dvojitých stěnách. Odveďte ho.“

Tím ovšem Jegorovovy starosti nekončily. Co když někdo do soudní síně propašuje jednotlivé složky jedovatého plynu? Bláznivých sebevrahů či oddaných služebníků ochotných pro svou pravdu zemřít je dost... Napadla ho bláznivá myšlenka. Ideální by byl soud pod vodou. Soudci a zástupci obžalovaných v nějaké krychli ze skla, diváctvo s potápěčskou výstrojí všude okolo. A nejlépe v moři, to je ledové i v létě! Vzápětí se zarazil. To není tak úplně blbý nápad! Bude sice potřebovat pomoc Mistra Aelliho, ale ten bude s radostí spolupracovat. Cože to říkal o vynikajících nápadech Čechů v té jejich základně? Jednak je on sám částečně Čech, jednak jsou Rusové i Češi původem z kmene Slovanů, tak co.

Dle předpokladů Mistr Aelli souhlasil. Co víc, byl přímo nadšen tímto poněkud bizarním nápadem. Přislíbil veškerou pomoc a podporu. Spolu s Jegorovem prozkoumávali jednotlivá vytipovaná místa, Potřebovali osamoceně stojící, nejlépe zděnou nebo betonovou budovu s velkým sálem, do něhož vedlo několik vchodů. Plus samozřejmě příslušné pomocné prostory, jako například WC... Po delším marném hledání si Mistr Aelli povzdechl, že nejbezpečnější konference bývají v nějaké lodi na oběžné dráze, daleko ode všeho... To přimělo Jegorova přehodnotit požadavky a během chvilky měl, co potřeboval. Je to prostě zažitý stereotyp. Soudní budova, soudní palác a podobné názvy odkazují na souš. Když se od toho stereotypu oprostíme, řešení je nasnadě. Kaliningrad je i přístav a kotví zde houf nejrůznějších lodí. Jegorov našel postarší nákladní loď čekající na opravu. Další plusy: velké nákladové prostory, které se daly hermeticky uzavřít, kotviště mimo obydlený prostor, ale přitom dostupná i dobře bránitelná atd. Molo se dá uzavřít četou vojska, na řeku Pregolu umístit pár hlídkových člunů a hlavně soudit jen za denního světla.

Na tiskové konferenci oznámil Jegorov termín a místo soudního přelíčení. Nastínil hledisko bezpečnosti, zohledněné výběrem soudního místa. Slíbil další bezpečnostní opatření, které se však nedotknou tribunálu a vězňů, ale spíše novinářů a diváků. Kdo se chce zúčastnit přelíčeni, musí podepsat souhlas a přijetí takových bezpečnostních opatření. Kdo nepodepíše, na přelíčení se nedostane. Jegorov domluvil a sálem se rozlehl šum. Všem vrtala v hlavě otázka: Jaké další bezpečnostní opatření? Konečně se jeden novinář zeptal nahlas. Jegorov odpověděl krátce a výstižně:

„Nezlobte se, ale toto prozrazovat nebudu. Nikdy nevíte, kdo poslouchá. Nebudu protivníkovi usnadňovat situaci. Jakému protivníkovi? Vy to nevíte? A to si říkáte novináři? Vysílají to Češi ve svém občasníku, vysíláme to my a Američané hystericky řvou, že to není pravda, čímž to vlastně stvrzují.“

Nechal donést oblíbený přehrávač, ale nyní ho připojil na projektor. Na velkém plátně se objevila Oválná pracovna Bílého domu a opět zazněl prezidentův hlas:

„Takže, abychom si to shrnuli: Zjistíte a potrestáte toho idiota, který tohle všechno vymyslel. Najdete nějaké řešení, aby ten soud byla fraška nebo aby se vůbec nekonal. A ne, že přitom rozpoutáte válku! Odchod!“

V den soudu se k lodi začalo sjíždět množství aut. I když Jegorov předem oznámil, že je kapacita hlediště limitována počtem 100 osob, před branou v plotě se shromáždil podstatně větší dav. Přímo u brány stál houf dobře oblečených mužů. Ti se také okamžitě obrátili na Jegorova, jen co se objevil v bráně. Ukázalo se, že je to skupina elitních právníků z Washingtonu a z New Yorku a domáhají se účasti na soudu, jelikož obžalovaní přece potřebují obhájce, jinak by to nebyl spravedlivý soud. Jegorov je vyslechl a odpověděl, že jsou tady úplně zbyteční. Tlupa teroristů byla přistižena přímo při činu, takže jsou vinni všichni a soud už jen bude zjišťovat míru zavinění. Na to spustili právníci povyk, že se vůbec nedokázalo, že by se obžalovaní vůbec něčeho dopustili, argumentovali pojmy jako presumpce neviny, bona fide, corpus delicti, nullum crimen sine lege, habeas corpus a podobně. Jegorov je odbyl, že plácají pitomosti. Jeden zločin spáchali už jen svou přítomností. Zvedl se ještě větší povyk, ale pak se jeden bělovlasý senior zeptal správnou otázkou:

„Jaký zločin spáchali ti pánové jen svou přítomností?“

Jegorov se usmál a odpověděl:

„A to jste právníci? A z Ameriky? Na co máte na hranici s Mexikem pětimetrový plot? My plot nemáme, což neznamená, že hranice může beztrestně překročit kdejaký vagabund...“

Senior pokýval hlavou a začal uklidňovat kolegy, že s tím už nic nenadělají. Jegorov se konečně dostal k tomu, proč vyšel z brány. Přivítal dav, zopakoval, že míst je skutečně jen 100, víc jich nebude... Pak pokračoval s instrukcemi:

„Vzhledem k velkému zájmu sdělovacích prostředků jsme rozhodli zvýšit kvótu novinářů na úkor pouhých diváků v poměru 75 novinářů a 25 diváků. Po průchodu branou vás jednotlivě doprovodíme do kanceláře u můstku, kde vám vysvětlíme bezpečnostní pravidla a předložíme vám k podpisu dokument, že jste porozuměli pravidlům a souhlasíte s nimi. Pokud podepíšete, budete pokračovat dále. Pokud nepodepíšete, vrátíme vás do čekárny, kde si počkáte, než soud začne. Pak vás z ohraničeného prostoru propustíme. Co se týká ostatních věcí, z každého národa povolujeme tři novináře. Domluvte se mezi sebou, kteří to budou. Až se dohodnete, vámi vybraná skupina zůstane u brány a ostatní odstoupí na vzdálenost padesáti metrů. Je tam nakreslena žlutá čára. Případné náhradníky po těch, co nepodepsali, vybereme po vyřešení první skupiny. Novináři si smí vzít kameru a fotoaparát bez blesku, ty přeci jen ruší. Audiotechniku libovolnou... Tak, díky zdržení právníky, máte na dohodu již jen 37 minut. Ještě upozornění: V okamžiku, kdy začne soud, je konec se vstupem do hlediště. Soud začne bez ohledu na to, bude-li tam vůbec nějaký novinář. A teď prosím ty, kteří chtějí být pouze návštěvníky, aby mě následovali. Ne všichni, říkal jsem 25 lidí!“

Bezpečnostní opatření byla geniální. Vojáci zatím vyčistili a hermeticky uzavřeli nákladový prostor lodě. V jedné pětině délky nainstalovali vrstvené bezpečnostní sklo, taktéž hermeticky oddělující obě části. Do menší části, určené pro soudce a hlavní obžalované vedl normální vchod, pokud pomineme bezpečnostní stráž. I příchod k tomuto vchodu striktně oddělili od příchodu do novinářské a divácké části. V jejich části bylo změn více. Vchod byl hermetická komora, jako v kosmické lodi. Zároveň sloužila jako skener výbušnin a zbraní. To nejlepší bylo uvnitř – oddíl byl naplněn speciálním ovzduším, což byl čistý dusík pod tlakem sníženým na půl atmosféry. Každý, kdo podepsal bezpečnostní prohlášení, dostal masku přes ústa a nos, chrániče sluchu a kyslíkovou bombu, která vystačila na dvě hodiny. Přímo v sále byla dostupná další zásoba kyslíkových bomb. Sál měl své vlastní hygienické zařízení, přizpůsobené nižšímu tlaku.

Ne všem se takové bezpečnostní opatření líbilo, a proto se čekárna pro nepodepsavší utěšeně plnila. Ovšem se našli chytráci, kteří se chystali nepodepsat předem a z čekárny zavolat mobilem, jaké to Rusové vymysleli zabezpečení. Jeden se v čekárně rozčiloval natolik, že k němu zavolali Jegorova. Ten člověk si velmi stěžoval, že byla hrubě pošlapána jeho práva, oháněl se americkým diplomatickým pasem a vykřikoval cosi o imunitě. A to jen proto, že mu v čekárně nefungoval mobil. Jegorov mu vysvětlil, že nefunkčnost mobilů je další z bezpečnostních opatření, které schválil svým průchodem branou. Dokonce to oznámení na bráně viselo v několika jazykových mutacích. Dostal ujištění, že se mu bude Jegorov plně věnovat, ale že se musí dovolat nadřízenému do Moskvy, což je občas oříšek. A jestli panu diplomatovi nevyhovuje čekárna, pak má ještě možnost pobýt na samotce ve vězení, ale ani tam mu nebude mobil fungovat. Když se diplomat začal ohánět imunitou, Jegorov mu sdělil, že uprostřed vojenského tábora je mu na nic. Jak by se asi tvářili v operačním středisku NORADu v komplexu Cheyenne Mountain v Coloradu, kdyby tam Jegorov nakráčel a oháněl se diplomatickou imunitou? Na a je tady ještě možnost, že ho pod stráží odvezou na letiště a tam ho strčí do prvního vhodného letadla s razítkem v pase Nežádoucí osoba....

V soudní síni mezitím začalo jednání. Obvinění stále trvali na stejném tvrzení, tj že jako vojáci jen plnili rozkazy. Nicméně na to neměli žádné doklady, dokonce ani v USA oblíbené psí známky, které žádný voják neodkládá, leda až po smrti. Rusové je proto prohlásili za civilní osoby. To byla v tuto chvíli přitěžující okolnost, protože je to vzhledem k jejich činnostem pasovalo na teroristy. Tento den soudili pouze velící osoby včetně slovutného profesora francouzské University. Bylo až úsměvné sledovat tupě zírající muže, když jim předváděli záběry s nimi v hlavní roli, ačkoliv se běžnými prostředky nedaly natočit. A ukazovali jim další a další záběry obviněných, kterým tímto naskakovaly roky vězení k základnímu trestu za nezákonné překročení hranic Ruské federace. To už měli novináři za sebou první extempore. Jeden z nich ignoroval zákaz používání fotoblesků a k zachycení zvlášť pikantního záběru použil výkonný a několikanásobný blesk. Skleněná stěna se zachovala, jak její tvůrci plánovali. Během setiny vteřiny se z ní stalo zrcadlo, které odrazilo všechny další záblesky zpět. Oslepení novináři posléze zjistili, že místo soudu sledují svoje udivené obličeje. Část nadávala viníkovi, menší část se snažila zjistit, co dál. Ožil reproduktor nade dveřmi a milý dívčí hlas oznámil, že zrcadlo je přechodná záležitost a během pár minut bude vše v pořádku. Pak následovalo upozornění, že každý další blesk zdvojnásobuje dobu na zotavení a je tedy na nich, jestli budou sledovat soud nebo sebe v zrcadle... Mimochodem, mezi dotazy byl jeden kuriózní: Kdo byla ta dívka, co namluvila hlášení? Odpověď, že hlas byl celý generován počítačem, tazatele nesmírně překvapila.

Jsou lidé, kteří nenechají lidi vykonávat svoji práci. Tentokrát to odnesli ruští soudci a sledující novináři. Do části sálu se soudci vešel voják a něco pošeptal hlavnímu soudci. Ten jen zakroutil hlavou a přitáhl si mikrofon:

„Velice litujeme, ale byli jsme donuceni soudní přelíčení odročit na neurčito. Jak jistě víte či tušíte, všechny státy sledují bedlivě kosmický prostor pro případ něčeho mimořádného. Toto sledování přineslo ovoce. Vláda USA právě oznámila, že jejich tajná družice byla zasažena meteoritem a vyražena z její oběžné dráhy. Dosud se přesně neví, kam přesně dopadne, ale má ty být v oblasti Baltského moře. S družicí prý není spojení a nelze tedy korigovat pád. Jak se zdá, někomu se tento soud nelíbí natolik, že si zničí i družici za miliardy dolarů. O to horší, že k napájení byl použit prototyp plutoniového reaktoru, který by místo dopadu zamořil. Naše záznamy totiž zachycují něco jiného, než se nám pokouší namluvit vláda USA.“

Na velkoplošné obrazovce za soudcovými zády se objevil záběr kosmické černi se spoustami hvězd. Do záběru vplul malý kotouček. Tomu se po boku zablesklo. To by odpovídalo teorii o meteoritu, kdyby se záblesk neopakoval a nezačalo se blýskat i na jiných místech kotoučku. Nebylo pochyb, záblesky nebyly meteority, ale zášlehy manévrovacích trysek. Velitel Jegorov už seděl u terminálu a společně s Mistrem Aellim řešili situaci, aby řešení vypadalo jako přírodní. Nebyl by problém nechat Gaiu rozebrat družici na prvočinitele, ale to by už byl nepřírodní zásah. Aelli neměl zkušenosti s padajícími družicemi, u nich se staral o družice počítač, a proto na řešení přišel Jegorov. Domluvil podrobnosti s Aellim a pak se nechal dopravit vrtulníkem k soudní lodi. Využil přítomnosti novinářů, kteří stále ještě seděli ve své oddělené místnosti. Už neměli masky a dýchali normální vzduch. Stále ještě čekali, neboť jim soudce naznačil možnost překvapení. Taky, že ano. Jegorov si se soudcem vyměnil místo, soudce se posadil na lavici obžalovaných, nyní prázdnou, z níž měl perfektní výhled na obrazovku. Jegorov začal:

„To o té družici, jak se prý vymkla kontrole po zásahu meteoritem, jste již slyšeli, že. Mám k tomu několik doplňujících informací. Na obrazovce vidíte, jak to ve skutečnosti bylo. Žádný meteor, žádná ztráta spojení. Družice je ovládána, směrové trysky pracují. Teď vidíte, jak naráz, v jednom okamžiku, všechny trysky zhasly. To znamená jedno – družici došlo palivo. Nyní je skutečně neovladatelná. To se ukázalo při další kolizi, tentokráte s jednou z družic programu Landsat. To jsou desetitunové masivní družice se snímáním ve vysokém rozlišení. Po nárazu zůstaly obě družice zaklíněné v sobě. Jelikož byl Landsat pomalejší, zbrzdil i tu obětovanou družici. Tím se změnila sestupová dráha a vypadá to, že ten kosmický šrot dopadne někde na spojnici mezi Londýnem, Bruselem a Frankfurtem nad Mohanem. To se nás již netýká a můžeme pokračovat v soudním přelíčení. Vzhledem k tomu, že už jsme porušili bezpečnostní opatření, necháme to tak. Co vy na to? Už nechcete? Dobrá, hlavní viníci byli odsouzeni, teď máte dalšího sólokapra o tom, jací jsou Američané nešikové. Končíme tedy. Na shledanou někdy příště.“

Errata:

29.05.2021 18:59