Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Samozřejmě to nebylo jen tak. Mistr Aelli musel původní družici trochu popostrčit, aby se správně trefila do Landsatu a byl neustále připraven drcnout do spojených družic, aby je odklonil, pokud by padaly na hustě osídlené území. A navíc, k ministrům obrany Velké Británie, Belgie a Německa přišli ruští velvyslanci s nabídkou pomoci. Několika větami v náznacích sdělili, že mají možnost padající kosmický šrot, když už ne úplně zlikvidovat, tak alespoň rozdělit na menší kusy. Musí to však být na žádost dotyčných států, jelikož budou potřebovat povolení průletu několika letadel přes jejich území. A také by bylo vhodné krotit Američany na jejich základnách, aby si nemysleli, že je letí Rusové obsadit a nezačali třetí světovou... Družice padající z oběžné dráhy to na zem nestihne během pár hodin, takže termíny nebyly moc napjaté. Příslušné hlavy států si navzájem zatelefonovaly a pak Rusům jejich pomoc povolily. Zároveň armáda vyslala k americkým základnám své lidi, aby uklidnili Američany. Rusy naštěstí napadlo předem upozornit Bělorusko a Ukrajinu, že budou přesouvat vojenskou techniku na pomoc státům ohrožených pádem družic. I tak vojenští i civilní radisté vyskakoval ze svých křesel a přivolávali nadřízené. Bylo proč. Na obrazovkách zářily tři masivní body obklopené pohyblivým rojem menších teček. Ovšem nejlepší výhled měli návštěvníci největšího německého letiště ve Frankfurtu. Uzavřeli je vojáci Bundeswehru z důvodu přistání ruských letadel. Přistávající a přilétající civilní letadla odklonili na okolní letiště a ta, která se pohybovala na letištních drahách, přesměrovali k terminálům 1 a 2. Potíže dělal pouze pilot společnosti Pan American World Airways, který trval na tom, že musí vzlétnout ze západní dráhy, jak měl v rozpisu. Stál zatím na stojánku u letištní věže. Podřídil se až se k němu přiblížil obrněný transportér a hlas z rádia mu vztekle zavelel:

„Koukej sebou pohnout nebo ti ten krám rozstřílím na cucky!“

Na západní, nejdelší dráhu postupně přistály tři velké Iljušiny, dva nákladní a jeden radarový. Doprovodné Suchoje a Migy posedaly kde se dalo bez ohledu na zoufalé výzvy z letištní věže. K radarovému letadlu přijelo několik vládních vozidel. Z nich vystoupili pánové v oblecích i uniformách, vylezli po schůdcích do letadla a to se otočilo a v doprovodu několika stíhaček odstartovalo. Jako na povel vylezli z nákladních letadel technici a začali kontrolovat trojici Tupolevů Tu-22M3. Každý z nich měl šest raket, netypicky umístěných na hřbetě, dvě připravené k odpálení, další v zásobníku. Umístění na hřbetě mělo své opodstatnění. Rakety byly dlouhé, na podvěšení pod křídlo naprosto nevhodné. Umístění na břicho letounu by prakticky zlikvidovalo možnost havarijního přistání na břiše. A protože přímé odpálení rakety by jednak rozhodilo letoun, jednak by mu upálilo ocas, řešilo to speciální odpalovací zařízení, které raketu hydraulicky vymrští vzhůru, do boku a dozadu. Raketový motor se automaticky zažehne, až když je raketa v bezpečné vzdálenosti od letounu. Bylo to jako pozorovat balet v Bolšom těatre v Moskvě. Každý technik měl určený okruh činností, které prováděl, aniž by překážel ostatním. Mezitím někde nahoře probíhal radarový průzkum s vyhodnocováním a předáním výsledků velitelskému štábu v jednom nákladním Iljušinu. Následky přišly okamžitě – Rusové poděkovali za pohostinnost a spolupráci, načež se přesunuli na letiště poblíž Lille, Francie. I tam vojsko za pomoci četníků uzavřela letiště, tentokráte bez incidentů, neboť tam nebyla žádná americká letadla. Po přistání proběhla opětovná prohlídka trojice Tupolevů, ale tentokráte zůstaly stroje v pohotovosti. Pak to šlo ráz na ráz. Trojice letadel odstartovala ve vteřinových intervalech, ihned po startu otočila čumáky nahoru a za slábnoucího hřmění se zavrtala do oblohy pokryté mráčky, v nichž nakonec zmizela.

Zůstalo opuštěné letiště s ruskými letadly, hlídkující armádou a žandamerií. Po dvaceti minutách ožily letištní ampliony a vychrlily hromadu vzrušené francouzštiny, po chvíli vystřídané angličtinou:

„...obrovský úspěch ruské vojenské techniky a také políček našim nešikovným spojencům za oceánem. Stačilo pouhých deset minut, kdy se útočná letadla dostala na účinný dostřel, pak sedm raket. Veliký záblesk a ani nejdokonalejší radar nedokáže najít nějaký významnější kus amerického vesmírného šrotu, jehož počáteční hmotnost odhadovali odborníci na celých dvanáct tun!“

Samozřejmě se to neobešlo bez tiché přítomnosti Mistra Aelliho. Zničení družic bylo plně v rukách Rusů, ale o úklid velkých kusů se postarala Gaia vedená Mistrem Aellim. Počet raket mi byl divný, ale Mistr Aelli mi vysvětlil, jak taková protidružicová zbraň funguje. Při rychlosti družic a stíhacích raket je rozdíl rychlostí dost velký, takže přímý zásah je prakticky vyloučen. Raketa proto vystřeluje z větší vzdálenosti výbušnou síť. Prostě menší nálože, spojené lanem s prostřední větší bombou. Alespoň jedno lano koliduje s částí družice, tím se přitáhnou i ostatní části chobotnice. Všechny nálože jsou magnetické, takže přilnou k družici a pak hromadně explodují. Čím víc sítí, tím víc výbušniny se dostane k družici. Své dodá i to, že exploze není v jediném místě.

Za takových podmínek by bylo pokračování soudu již neúčinné. Hlavní viníci, přistižení při činu, již byli odsouzeni, takže si Rusko dovolilo udělat státnické gesto: Všichni řadoví členové výsadku dostali milost s doživotním zákazem vstupu na území Ruské federace. Jedinou výjimku znamenalo možnost navštívit jako civilista Moskvu a poklonit se soudruhu Leninovi v Mauzoleu. Nikdo ale neočekával, že by ji někdo využil...

Zcela jiná kapitola byli přeživší z křižníku USS Philippine Sea. Zbraňový důstojník dostal okamžitě azyl, o který žádal. Doktor a sestřičky, poté, co se dozvěděli o požadavku Američanů být beze svědků při jejich probuzení, se chvíli dohadovali jak mezi sebou, tak i se zástupcem Jegorova. Doktor, starý mládenec, když zjistil, že mu uznají všechny diplomy a absolvovanou praxi, požádal o azyl také. Dostal ho zároveň s pozicí nezařazeného lékaře v nemocnici, kde ležel a už tam pár lidí znal. Má půl roku čas, aby si vybral zařazení, kde bude chtít působit. Sestřičky měly rodiny, mládence a spousty kamarádů doma a chtěly se vrátit, což bylo logické. Ruská vláda na ně použila úmluvu o ztroskotání, čímž to měly vše placené. Doma je poté uvítali, jako by byli u lidožroutů. Holky jen vrtěly hlavami, na jaké bludy to doma věří a co vše doma neví o Rusku a vůbec o světě...

Křižník USS Philippine Sea ležel na ledu, kontaminovaná voda byla vyčištěna a přečerpána do Viselského zálivu. Gaia ledovou plošinu od krajů pomalu rozpouštěla, takže křižník trčel uprostřed ledového kruhu o poloměru 100 metrů.

Stavební práce, slíbené Polsku, se pomalu rozbíhaly. Plánovalo se, že zemina, vytěžená při stavbě se použije částečně na hraniční hráz, ale hlavně na obklopení USS Philippine Sea zemí. Po náležitém čase, až si zemina sedne a odleží, postaví se okolo křižníku ochranný kontejnment jako u atomových reaktorů. Když už se Rusům dostala do ruky moderní americká bitevní loď, byli by blázni, kdyby ji vraceli, navíc po tom všem, co se událo. Výzkum bude trval dlouhé roky...

Američané odtáhli z Baltu s nepořízenou a s obrovskou ostudou. Ještě však nebyli dostatečně civilizovaní, stále se vrtali do věcí ve světě, stále měli základny na mnoha místech zeměkoule. A stále si mysleli, že jsou výjimeční. Alespoň většina. Naplno to ukázaly následující události.

Na jihu USA leží v lecčem výjimečný stát Texas. Například jako jediný stát vstoupil do Unie dobrovolně, na základě smlouvy z roku 1846 mezi Unií/USA a Texasem. Na základě této smlouvy může mimo jiné věšet svoji vlajku na stejné výškové úrovni se státní vlajkou USA. Texas má jen několik přirozených jezer, ale Texasané postavili asi 100 vodních nádrží. Hospodářství Texasu je jedním z nejrychleji rostoucích v celých Spojených státech. Ekonomika státu, měřena objemem vytvořeného HDP, je patnáctá největší ekonomika světa.

Hojně rozšířený je Texaský separatismus. Separatisté mají pádné argumenty pro svoje tendence k vystoupení Texasu z USA. Tím prvním jsou samozřejmě peníze. Říkají: Co je nám platná výkonná ekonomika, když nám zisk sebere federální vláda a z našich daní podporuje plážové povaleče v Kalifornii? Mají samozřejmě pravdu. Další argument je historický. V přístupové smlouvě je zapsána možnost nechat území rozpadnout na čtyři části, které mohou být samostatně připojeny k Unii. Všichni právníci v Texasu se shodují ve výkladu, že to znamená možnost odchodu Texasu z Unie. Jeden takový pokus o samostatnost vyústil v soudní přelíčení. V procesu z roku 1869 Texas versus White se soudní senát vypořádal s právem Texasu na odtržení poznámkou, že svým připojením k Unii vstoupil stát Texas do nerozborného, nezrušitelného svazku, bez ohledu na to, co umožňuje přístupová smlouva. K tomu dodávají novodobí separatisté, že USA mají plnou hubu práva států na sebeurčení, ale jen pokud se to týká jiných než vlastních.

Americká federální vláda potřebovala po ukázce ruských protidružicových zbraní inovovat vojenské vybavení. Zvedla proto federální daně. A od koho je možno vybrat více než od těch bohatších? Separatisté zareagovali jako býk na rudou muletu. Prakticky přes noc vznikla iniciativa nazvaná No money for space troops!. Jejím ústředním motem bylo, že pokud vláda chce peníze na vojáky, ať si půjčí v bance a neokrádá své občany. Během pár dní získala všeobecnou podporu. Její ikonou se stala mladá matka se čtyřmi dětmi žijící z vdovského důchodu, občasné brigády a z podpory od státu. Její příběh byl prostinký: Sama z neúplné rodiny, vychovávala ji matka, hluboce věřící v Boha. Po střední se zamilovala, jemu se také líbila. A co hlavní, líbila se i jeho rodičům. Vzali se, měli se docela dobře. Pak umřela její matka, tajila rakovinu dělohy tak dlouho, až měla metastázy v celém těle. Zdědili po ní byt, doposud žili v podkroví u jeho rodičů. Zařídili si byt, trochu cestovali, ona měla touhu vidět Grand kaňon. Pak přišly děti, nejdřív holčička, pak dvojčata, dva kluci, naprosto rozdílní podobou. Čtvrté bylo trochu nechtěné, selhala antikoncepce. Pak se jeho rodiče potřebovali dostat na letiště, dopřáli si dovolenou v České republice. Děda byl původem Čech a dokud žil, básnil o krásách vlasti. Jejich staré auto odmítlo naskočit, tak se jako správný syn nabídl, že je tam doveze. Na dálnici k letišti je smetl kamion se surovinami pro výrobu hnojiv – chlorečnan a dusičnan draselný. Explodovala mu pneumatika. Smůla byla, že naboural cisternu, vezoucí letecké palivo. To se vzňalo a díky vydatné porci kyslíku, které se teplem uvolňovalo z hnojiva, byl žár byl takový, že se roztavila i svodidla. Pohřbít nebylo co. Pojišťovna vyplatila pojistky, ona je umístila do státní banky a nechala si měsíčně posílat rentu. Měla to vypočítáno skoro na měsíce... A do toho se nacpe federální vláda a mladé vdově hrozí, že přijde o podpory, tím pádem o byt, majetek a tak dále až do hořkého konce, kdy děti skončí v ústavu a ona na ulici jako prostitutka.

Během týdne měla iniciativa celonárodní podporu a guvernér státu Texas dostal pověření od různých občanských i politických organizací rozjet akci odchodu Texasu z unie. On sám nebyl proti a tak se do toho vrhl s vervou. Jako první sestavil štáb poradců, od právníků až po knihovníky. Udál se při tom jev naprosto nevídaný – většina právníků odmítla honorář s tím, že pracují pro vlastní dobro. Štáb se vrhl do práce, právníci přemýšleli, co s precedentem z roku 1869, který Nejvyšší soud určitě připomene.

Angloamerický právní systém totiž přikládá v obecnému právu váhu precedentu na základě toho, že by přece nebylo spravedlivé nakládat při různých příležitostech s obdobnými fakty různě. Soubor precedentů se v angličtině nazývá common law a je závazný pro budoucí rozhodnutí. V případech, kdy se účastníci sporu nedohodnou na právní kvalifikaci, bude se soud řídit posledním precedenčním rozhodnutím příslušného soudu. Pokud již byl podobný spor rozřešen v minulosti, je soud povinen následovat logiku předchozího rozhodnutí.

Knihovníci se vrhli do depozitářů a hledali každou zmínku o podobných případech. Sekretářky vařily kvanta kávy a vše se pomalu rozbíhalo. To se ovšem federální vládě ve Washingtonu nelíbilo a jala se Texasu házet ani ne klacky jako balvany pod nohy. Samozřejmě, že hned na začátku vytáhl ten největší kalibr – precedentní rozhodnutí soudu z roku 1869.

Texas kontroval tím, že soud zcela ignoroval onu část přístupové smlouvy, která pojednává o možnosti odchodu z Unie, takže rozsudek je vadný a nemůže být proto brán jako precedent.

Washington: Rozsudek vadný není, svým připojením k Unii vstoupil stát Texas do nerozborného, nezrušitelného svazku.

Texas: Stát Texas nemohl svým připojením k Unii vstoupit do nerozborného, nezrušitelného svazku, v tom případě by ve smlouvě nemohla být klauzule o rozdělitelnosti státu Texas na několik nezávislých oblastí. Pokud tam klauzule je a není a ani nebylo ji možnost uskutečnit, pak je smlouva již od počátku neplatná a stát Texas nikdy nepřistoupil k Unii.

W: Unie je nedělitelná. To je poslední stanovisko.

T: To uvidíme před Nejvyšším soudem.

W: Ten musí soudit podle precedentu.

T: Nemusí, neboť precedent vytvořil soud nižší instance, v tom případe je to jen doporučení.

W: Precedent je základem našeho práva, to skutečně chcete zlikvidovat?

T: Nic nechceme likvidovat, chceme se pouze domoci toho, na co máme právo.

W: Právo na opuštění Unie nemáte, Unie je nerozborná.

T: My také máme precedent, který ale podporuje naši myšlenku.

W: Žádný takový neexistuje, smiřte se s tím.

T: Náš precedent se nazývá Republika Kosovo. Vznikla odtržením od Srbska a uznala ji řada států, mimo jiné i USA. To vše v rámci Práva národů na sebeurčení. Hlavním zastáncem této myšlenky byly Spojené státy americké a americký prezident Woodrow Wilson, který ji jako součást svých Čtrnácti bodů prosazoval při jednáních o Versailleské smlouvě. Toto právo budeme nyní aplikovat na Texas. On už se někdo najde, kdo samostatnou Republiku Texas uzná...

Samozřejmě jsme s napětím sledovali další krizi USA. Sledovali jsme ji v pohodlí rekreačního světa Eden003, neboť dvojici děda Ferdinand a paní Jiřina se podařil husarský kousek, nad kterým kroutili hlavou všichni odborníci v Impériu. Dokonce sám nejvyšší šéf Imperiální vědecké rady se dal slyšet, že pokud pan Ferdinand bude chtít, milerád mu svoje místu přepustí. O co šlo? Že jdou mezi branami posílat krátké textové vzkazy, to už se vědělo dávno. Děda s Jiřinkou bádali, jak tuto možnost pořádně využít. Došli na možnost napojit se na komunikační linku mezi zdejší klávesnicí a vzdálenou obrazovkou. Tím způsobem se daly posílat datové pakety takovým způsobem, že se na vzdálené obrazovce střídaly velikou rychlostí. K tomu sestrojili snímač obrazovky, který obrazová data převáděl do srozumitelného kódu. Pak došli na to, jak přepnout obrazovku ze znakového do grafického módu, čímž se přenosový kanál velice rozšířil. Sice musel být na každé straně počítačový kodér a dekodér, ale při posledních pokusech se v ucházející kvalitě přenášelo deset kompletních videosignálů.

S tím, že by se guvernérovi zjevil sám Mistr Aelli, nikdo nepočítal. Guvernérova reakce by mohla být odmítavá, byl to přece jen politik USA, byť nyní v opozici. Pro upozornění na to, co se na Texas chystá ve Washingtonu, jsme použili fingovaný hovor z mobilního telefonu jednoho z Texaských kongresmanů. Sám kongresman o tom neměl ani tušení, protože jeho číslo bylo zablokováno, stejně jako čísla všech ostatních texaských senátorů i kongresmanů. Takže Texaského guvernéra zburcoval o půl jedné v noci neodbytně řinčící mobil. Mobil ukazoval jméno Kongr. Ted. Co může chtít Ted teď v noci?

„Dobrý večer, copak? Hoří?“

„Ahoj, zatím ne, ale možná bude. Pořádně poslouchej. Zasedal branně-bezpečnostní výbor Kongresu, téma – Texas. Padlo několik návrhů, všechny je říkat nebudu, není čas, jdou po mě. Dávej si velký pozor na neohlášené charterové lety, mohli by ti tam poslat rotu mariňáků v Boeningu 777. Ti by obsadili letiště u Austinu, vzápětí by tam přistávala vojenská nákladní letadla s těžkou technikou. Sakra, už jsou tady, polož to, já budu dělat, že jsem se tě nedovolal...“

Z telefonu bylo slyšet vzdálené zapraskání dveří, hrubé výkřiky, cvaknutí a ticho. Guvernér stál strnule uprostřed ložnice a jen si mumlal:

„To by si snad nedovolili!“

Vyrušila ho manželka z postele:

„Co se děje? Tváříš se jako bys viděl smrt!“

„Nebudeš tomu věřit, ale Washington se nás chystá vojensky obsadit! Prosím tě, obvolej zbytek vlády, já klušu zburcovat domobranu a milice. Sejdeme se ve vládní budově.“

Po probdělé noci plné plánování přišla zpráva z letiště. Přihlásil se transferový let z Washingtonu. Letadlo plné seniorů mělo původně namířeno do New Orleans, kde však nyní hrozí hurikán. Austin v Texasu je další řešení. Budou na místě okolo desáté dopolední. Guvernér nebyl jediný ze štábu, kterému se to zdálo podivné. Všichni znali svéhlavé staré lidi, kteří by trvali na původní trase, i kdyby hrom bil a trakaře padaly. Bylo dobře, že byli předem varováni. Guvernér se pokoušel dovolat ráno Tedovi, obdržel však jen strojové hlášení o zrušeném čísle. Měli teď celé čtyři hodiny na vypracování a provedení plánu.

Pět minut po desáté se ozval seniorský charterový let. Odpověděl mu nervózní vystresovaný letecký dispečer, mimo jiné vykonávající tutéž funkci v jednotkách domobrany:

„Omlouváme se, ale nepřijímáme. Máme tady krizovou situaci, nějaké bomby na letišti. Něco už bouchlo. Otočte letadlo na jiné letiště.“

To ti nahoře nemohli, proto se ihned ozvali zpět:

„Na dolet na jiné letiště nemáme palivo, musíme přistát tady a vcelku rychle.“

Dispečer je chvilku nechal škvařit se ve vlastní šťávě, pak se ohlásil:

„Omlouvám se za zdržení, musel jsem to projednat se správou letiště. Takže, máte svolení přistát na dráhu 17L, ale až za druhou spojkou, což je dost daleko od letištní budovy. Mimo jiné je začátek dráhy zablokován havarovanou Cesnou. Pak odrolujte až na konec, tam na vás bude někdo čekat. Až se situace uklidní, dáme vědět. Budete potřebovat servis? Palivo, vodu, jídlo?“

„Děkujeme, nebudeme potřebovat nic. Nashle dole!“

Tento konec dráhy by vybrán výborně. Široko daleko nikde nic, z jedné strany bažina, z druhé strany rozvodněný Cibulový potok, sem tam do vzdálenosti 150 metrů lesík, který skýtal tolik úkrytů...

Dvojice armádních pilotů nastavila navigační programy, ale stále řídili letadlo sami. Už jen chvilka a budou na zemi. Pak se uvidí, jestli udělají výsadek tam, nebo to letadlo jen otočí a bez okolků zamíří blíž k letištní budově. Naštěstí byla nádherná viditelnost, poněkud rušená sloupem černého kouře stoupajícího z letištní budovy. Netušili, že hoří jen několik pneumatik v železném kontejneru. Z kabiny je skutečně vidět i Cesna ležící na východní dráze přímo na břiše. Blíží se ke druhé spojce, naštěstí je dráha dost dlouhá a přehledná. Ukázkově dosedají na dráhu, kola zakvílejí, i když jsou elektricky předtáčená. Velký Boeing se šine ke konci dráhy, kde čekají dvě hasičská auta, jeden džíp a osobák. Piloti se otáčejí na šéfa akce, ten jim ukazuje Zastavte. Boeing stojí, když v tom se hasičská auta pohnou, každé vyrazí k jednomu konci křídla. Tam zastaví a začnou na letadlo stříkat proudy pěny. Během pár desítek vteřin je letadlo oslepené, takže jen piloti kusem průhledu vidí z lesíka vyjíždět obrněné transportéry a tanky. Také zaregistrují dva televizní přenosové vozy. S tím, že budou v televizním vysílání, rozhodně nepočítali. Opět se obracejí na velitele, ten se jen šklebí a přejíždí si ukazovákem napříč krku. Pak se chápe mikrofonu vnitřního okruhu a velí vojákům nachystaným na výsadek:

„Zajistit a odložit zbraně. Ruším pohotovost, padli jsme do pasti. Sedíme tady oslepeni jako kachna na rybníce. Dnes jsme na straně poražených.“

Přímý přenos zneškodnění jednotky mariňáků vydávajících se za zájezd seniorů vzbudil veliký ohlas nejen v USA, ale na celém světě. Dalo se předvídat, že společnosti, provozující charterové lety, takovou nepříjemnou reklamu neskousnou. Ty nejvýznamnější se spojily a okamžitě podaly trestní oznámení za zneužití dobrého jména. Částka za tuto újmu začínala na stovkách miliónů dolarů. Jedna excelentní advokátská společnost začala nabízet charterovým společnostem ze zahraničí levné zastupování u soudů v USA a přilákala docela dost zákazníků. Také letiště začínala přijímat charterové laty s podezřením, ty musely vždy přistát v zastrčeném koutě letiště a k odbavení byly propuštěny po důkladném prozkoumání letadla.

V této situaci dal Texas veřejně vládě USA nůž na krk: Buď uzná právo Texasu na opuštění unie jako základ pro další jednání, nebo Texas vyhlásí samostatnost jednostranně a zároveň požádá o podporu kohokoliv, kdo by jí mohl a chtěl poskytnout. Státní představitelé Texasu mají trpělivosti dost, ale ne na delší dobu než řekněme tři dny. Jen tak mezi řečí se delegovaný vyjednavač zmínil o více neoficiálních návrzích o podpoře samostatnosti Texasu. Jednalo se jednak o ryze asijský stát, v dalším případě o euroasijský.

Federální vláda váhavě souhlasila s anulováním precedenčního rozhodnutí soudu z roku 1869 a navrhla další tajné jednání ve Washingtonu, tentokráte přímo s guvernérem. Z takto definovaného pozvání čišela faleš na sto honů. Guvernér veřejně prohlásil, že jen idiot leze do pasti a navrhl federální vládě jednání zástupců obou stran na nějakém neutrálním místě. Jako ideální by se mu jevila Kuba, je to blízko a nikdo tam nemá přátele. Pouze by to muselo být dost daleko od základny USA na Quantanamu. Vládci Kuby by jen uvítali takové zviditelnění se a určitě by poskytli vhodné prostory.

Návrh vyvolal ostrou odmítavou reakci Washingtonu. Vypadalo to, že celá vláda dostala jen při tom pomyšlení kopřivku s panickým záchvatem.

Errata:

29.05.2021 18:59