Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Život tropí hlouposti! myslel si později Jegorov. Člověk se žene přes tisíc kilometrů, pak ho přivítá bývalý americký voják, odvede ho do velkolepé podzemní pevnosti a tam ho přivítá spolužák z kadetky, věčný smolař a průšvihář. To už seděli s Borisem ve velitelské kanceláři, před imitací okna do zahrady bublal prastarý měděný samovar, v miskách na stole bylo prostřeno pro ruský čajový obřad – hrudky cukru, zavařenina, ovoce. Jegorovův syn Ivan seděl u stolu, usrkával lahodný nápoj a poslouchal vzpomínání dvou téměř nerozlučných kamarádů. O většině příhod neměl ani ponětí, kdyby otce neznal, bral by to jako vychloubání.

Zrovna vzpomínali na noční návštěvy sadu poblíž kadetky:

„Pamatuješ, Borisi, na ty sladký hrušky, co tam rostly?“

„Nojo, všichni na ně chodili, lezli přes všelijaké harampádí, protože první větev byla dost vysoko. Nikomu se nikdy nic nestalo, jen pode mnou prasklo prkno a já se propadl do psí boudy k starému Myškovi. Nevím, kdo se lekl víc, ale asi Myška. Nejdřív si pokojně spí, vzápětí na něm někdo sedí!“

Jegorov se zasmál:

„No, však to zavytí bylo slyšet až na kadetce! To jsi zrovna přišel o noční poplach.“

„Nepřišel. Když jsem potom přicházel ke kadetce, potkal jsem Serjožku, který vlekl kulhajícího Joséfka. Pomáhal jsem mu, při tom jsme prošli branou, jako by se nechumelilo. Akorát velitel stráže, když nás viděl, bručel něco o blbých nápadech, hnát kadety v noci přes skaliska.“

„Tak proto ti to prošlo! Ty jsi byl zraněný ne pádem do psí boudy, ale pádem do ostružiní na skaliscích... Hele, ještě mi něco prozraď: Kam jsi zmizel těsně před vyřazením? Ptal jsem se kdekoho, všichni se tvářili, jako by tě vůbec neznali!“

„Víš, jak jsme dělali v půlce posledního ročníku ty psychologické testy. Vyhodnocování se prý nějak zadrhlo, takže na mě přišli pozdě, jinak bych zmizel ze světa dřív. Měl jsem prapodivné výsledky, v některých oblastech jsem měl dvojnásobně lepší výsledky než ten druhý za mnou. To vyhodnocení dělali několikrát, dokonce kvůli tomu na pár hodin obsadili i superpočítač a hledali chybu vyhodnocování. Nenašli. Tak mě odveleli z kadetky a jel jsem na Sibiř. Ne do vyhnanství, ale do speciální školy pro takové exoty, jako jsem byl já. Nejsem jediný Homo Superior. Znáš dělení vývoje lidstva do etap? Nejdřív Homo Erectus, pak Homo Sapiens, Homo Sapiens sapiens, což je dnešní člověk a pak bude Homo Superior. Zatím je nás jen pár jedinců... Prvním zdokumentovaným byl prý i Leonardo da Vinci, představ si to!“

Boris se zarazil, pak se koukl na Jegorova i jeho syna Ivana:

„Tak jsem se nějak rozpovídal. Předpokládám, že udržíte jazyk za zuby. Asi ano, jinak byste tady nebyli. Není to sice tajný, ale zbytečně to nešiřte.“

Jegorov tedy přehodil výhybku:

„Fajn. A co nám můžeš říct o téhle základně? A co ty tady?“

Boris se pousmál a odpověděl:

„No, já tady tomu jaksi velím. Tohle je hlavně vědecká a vývojová základna. Je tady plno civilních a armádních vědců, a zkuste jim něco rozkázat. Pokud tě budou vůbec vnímat, tak na to hned zapomenou a stejně si to udělají po svém.“

Jegorov se nedal:

„A jak do toho zapadáme my?“

Boris se chvilku ošíval, pak prohlásil:

„Stejně byste se to zítra dozvěděli. Bude tady veliký rokování o návrhu Američanů ohledně té ztroskotané lodi. Přijedou i nějací lidé z té mimozemské základny v Česku, prý i někdo přímo z cizinců, prý tam velí! Jak on se jmenuje...“

„Aelli, Mistr Aelli. Je to nejvyšší šéf Imperiální vojenské rady. Fajn chlap, na to, že je mimozemšťan.“

Pro změnu kulil oči Boris:

„Ty ho znáš? Odkud?“

„Posledního půl roku spolupracujeme, mám na něj přímou linku, stejně tak i na jejich hlídací centrum.“

Boris se plácl do čela:

„Nojo! Jak jinak bys to všechno zvládal! Akorát jsem myslel, že s nimi komunikuješ přes Moskvu...“

Jegorov se na něj přísně podíval:

„Dokážeš si představit ty průtahy? Přes kolik lidí by to muselo jít? Každý by se chtěl přiživit.“

Boris se rozesmál, pak se přidal i Jegorov s Ivanem. Pak Boris zvážněl:

„Co to máš sebou za radistu? To sis nemohl najít nějakou atraktivnější?“

Jegorov se rozesmál ještě víc:

„Aha, ty nevíš... Borisi, tohle je Ivan Jegorov, radista šifrant první výkonnostní třídy, můj syn! Na koho se má člověk spolehnout, když ne na vlastní rodinu!“

Zasedačka určená k setkání se začínala pomalu plnit. Velký kulatý stůl uprostřed dominoval mísovité místnosti, okolo něj pohodlná křesílka. Okolo něj až ke stěnám stupňovité ochozy, které se plnily diváky.

Místnost byla téměř plná, když k Borisovi přispěchala jedna z mnoha sekretářek. Něco mu pošeptala a předala faxový papír. Boris se zvedl, gestem utišil sál a oznámil:

„Hosté se poněkud zdrží, cesta je trochu komplikovaná. Ukrajina jim zamítla tranzit, i když se let hlásí jako diplomatická mise. Kdyby to ti zmetci ohlásili hned, ale oni si počkají, až je jejich letoun v půlce Slovenska. Naštěstí bylo Polsko a Bělorusko vstřícnější. Zatím by nám mohl náš vzácný host, velitel Jegorov z Kaliningradu, povědět nějaké drby, jak to bylo s tím křižníkem...“

Jegorov vstal, odebral se k pultíku a dal se do vyprávění. Žádná suchá fakta, obecenstvo se docela bavilo. Největší ohlas vzbudilo líčení, jak se příslušníci amerických speciálních jednotek SEAL pomalu vařili ve vlastní šťávě při pokusu prorazit termitovými bombami ledovou bariéru, chlazenou tekutým héliem. K Borisovi přiběhla další sekretářka, takže počkal na mezeru ve vyprávění a přerušil Jegorova.

„Hosté právě přistáli, za chvilku jsou tady. Prosím o projevení úcty povstáním.“

Všichni vstali a Boris pokynul dveřníkovi. Ten slavnostně otevřel velké a vysoké dveře. Jak se ukázalo, architekt z dob výstavby základny byl asi jasnovidec, protože Mistr Aelli takto mohl projít dveřmi bez nutnosti sklonit hlavu, popřípadě se celý nahrbit. Průvod však uváděla dívenka, něco přes dvacet, doprovázená mladým mužem. Ten šlehl očima vpravo, vlevo a Jegorov si byl jist, že už zná rozmístění osob i dveří v sále. Prostě profesionál. A žádná najatá síla, podle úsměvu ke své společnici. U té Jegorov chvilku bádal, kam ji zařadit. Na nějakou oficiální funkci byla příliš mladá, byla však z ní cítit utajovaná síla. A kupodivu to vypadalo, že právě ona celou delegaci vede. Jako první přistoupila k Borisovi, lehce se uklonila a plynulou ruštinou spustila:

„Je nám ctí zúčastnit se posezení s přáteli, zvláště po takovém přivítání vyslanců Impéria, jak to předvedli Američané. Dovolte mi, abych představila naši skupinku.“

Jana si nechala připnout pecku mikrofonu a zavzpomínala na trápení s výukou ruštiny. Musela vystupovat jako sebevědomá mladá dáma! Ještě, že byl na Edenu k dispozici automatizovaný tlumočník a učitel, který to do ní hustil horem spodem, neznaje slitování. Janu utěšovalo, že v tom není sama. Teď si však všimla několika udivených pohledů nad její bezchybnou ruštinou. Nevěděla, nakolik jsou zde obeznámeni s příchodem vyslanců na tento svět, proto v krátkosti nastínila důležité body. I proč ji trvale označují jako šéfovou, i když je kolem houf úctyhodnějších osob. Pak začala představovat jednotlivé členy skupiny:

„Začnu tím nejvyšším, jak významem, tak postavou. Mistr Aelli, předseda Imperiální vojenské rady. Drobná perlička – jak sám říká, je z rodiny nejmladší a nejmenší, proto dělá vyslance mezi lidmi.“

Mistr Aelli se krátce uklonil a zamířil kolem stolu k Jegorovovi. Ten teprve teď pochopil, proč po jeho levici zůstalo prázdné podivně robustní křesílko. Proto povstal a čekal na hosta. S nehraným srdečným úsměvem si podali ruce a  posadili se.

Jana pokračovala:

„Mistr Aelli sedí vedle velitele Jegorova záměrně, posledního půl roku vzájemně intenzivně spolupracovali. A jak víme, kauza amerického křižníku ještě není u konce. Tak. Další členové jsou už méně známí, leč nenechte se mýlit zjevem. Ten modrý pán je částí složené osobnosti. Jejich civilizace dosáhla takových výšin, že se propojili do jediného organizmu s jedinou myslí. Má nevyslovitelné jméno, říkáme mu Krišna. Občas se objeví na naprosto neočekávaných místech, kdysi dávno byl prý i u nás. Ten poněkud chlupatější pán je z civilizace zvané Ursis a jak jste určitě poznali, nevyvinul se z opice, ale z medvěda. Navíc má jméno, které se vám bude líbit, říká si Pjotr. Ne, nedal si ho až tady, už ho má sto padesát let. No a poslední dva jsou čičmundi, musí být vždy v páru, protože jsou na sebe emocionálně navázaní. Samec je učiněný kliďas, tvoří kotvu samičce, která je dokonalá empatka a je proto poněkud labilní. Spolu dohromady tvoří tým pro zvládání nezvyklých situací. Zatím se ještě nestalo, že by si někdy nevěděli rady... To by byli odlišní lidé. Ano, všichni to jsou lidé. Jak byste je chtěli nazývat? Jen mají jiný vzhled. Nyní přejdu ke zbytku skupiny. Šedovlasý inženýr všeuměl, pan Ferdinand. Po jeho boku paní Jiřina, postupně výzkumnice, učitelka a posléze ředitelka prestižní Imperiální technické univerzity. Na stará kolena se dala opět na výzkum a spolu s panem Ferdinandem způsobili v Impériu menší technickou revoluci. Mě už znáte, mladý muž vedle mě je odborník na bezpečnost. Jemu vděčíme, že se nám ještě nic vážného nestalo. V neposlední řadě je... Co je?“

Široce se usmívající Jack položil ruku Janě na rameno, aby ztichla. Upřeně hleděl přes stůl na Borise. Ten nyní také stál, třeštil oči a naprázdno pohyboval rty. Měl pádný důvod tvářit se jako čerstvě vyoraná myš. V hlavě mu duněl hlas, aniž by to bral oklikou přes uši:

„Ahoj kolego. Tušení mě nezklamalo. Už vím, proč mě to stále táhlo sem.“

Boris pomalu obešel stůl a stále beze slova se s Jackem objali. Pak se Boris obrátil k ostatním:

„Pro ty, co zarazilo toto bezeslovné přivítání. Právě jsme našli dalšího pobratima, o to vítanějšího, že se přihlásil sám. Jmenuje se Jakub, ale nechává si říkat Jack. Nechť je zde vítán.“

Pak se na chvilku soustředil. Podle zbystřených i udivených pohledů hovořil nehlasně s větší skupinkou. Také Jack se tvářil překvapeně, pak se však opět začal usmívat. Pohledem odmítl několikeré pozvání k přisednutí, naznačil »Později« a vrátil se k Janě. Ta poněkud konsternovaně pokračovala:

„A nakonec... Dvojice mladých lidí, stojící skromně za mnou, jsou Jindřiška, naše televizní hlasatelka a Jindřich, aspirant-čekatel Imperiální vědecké rady, tohoto času přidělený k nám. Ne, nejsou to sourozenci, ač se předpokládá brzký příbuzenský vztah.“

Hosté se usadili na svá místa a Boris mohl konečně nastínit, o čem se bude jednat:

„Toto setkání by mělo být jakési úvodní a seznamovací sezení. Část mi usnadnila slečna Jana, které tímto děkuji. I za to, že sem přivedla Jacka. Mně nezbývá, než seznámit naše hosty s osazenstvem základny a zhruba nadefinovat další program. Trochu to otočím. Jsme zde, abychom zanalyzovali nabídku USA na vyřešení problému jejich bývalého křižníku, který ztroskotal na našem břehu. Abych řekl pravdu, vůbec se mi ten návrh nezamlouvá, trčí z něho více čertových kopyt a rohů, než je zdrávo. Máme tady docela výkvět ruské vědy, nyní podpořený mezinárodní i mezihvězdnou spoluprací. Ponechám seznamování na samotných účastnících a předpokládám, že se to zde rozvrství do menších zájmových skupinek. Nechci je direktivně určovat, ty doby jsou za námi. Jen bych doporučil pokračovat ve spolupráci dvojice Jegorov – Aelli, pardon, Mistr Aelli. Tak do toho!“

Načež vstal a odklusal ke skupince, která se začala tvořit okolo Jacka.

Velitel Jegorov spolu s Mistrem Aellim se vydal ke zbytku české skupiny. Jak si tak po očku prohlížel Mistra Aelliho, vytanula mu na mysli jedna z mála vzpomínek na otce. Šli spolu, ani už neví kam, a malý kluk se občas obrátil do výšky na tátu. Tak si nyní Jegorov připadat, přitom on sám nebyl žádný prcek. Po příchodu se na ně obrátila Jana:

„Teď si nejsem jista, ale moje prababička vyprávěla o jejím strejdovi hajným, který se jednoho krásného dne sbalil a odešel do světa. Pár let o něm nebylo ani slechu, ani vidu, pak přišel umolousaný kus papíru poskládaný do psaníčka. V něm onen dotyčný psal, že nyní žije v Rusku, má se dobře, našel si hodnou ženu a všichni ho mají rádi. Jmenoval se asi Střítezský nebo tak nějak. Neříkejte, že jste jeden jeho vzdálený příbuzný!“

Pod Jegorovem se podlomila kolena. Ten svět je skutečně nějaký podivný. Člověk se žene přes tisíc kilometrů, po přistání ho přivítá bývalý americký voják, odvede ho do velkolepé podzemní pevnosti a tam ho přivítá spolužák z kadetky, věčný smolař a průšvihář. Pak se objeví houf lidí zdaleka, až z Česka a jak to vypadá, má mezi nimi příbuznou. Pak mu Jana podala sklenici s nějakým červeným koktejlem, podle vůně něco s višněmi. Všeobecně známým gestem ho vyzvala, ať to naklopí do sebe. Poslechl ji, měl to zapotřebí. Vzápětí toho litoval. Měl pocit, že stojí v epicentru výbuchu atomové pumy. Ale nic ho nepálilo, jen ta zkratka mezi ústy a žaludkem. S očima plnými slz zaregistroval podávanou kolu, chňapl po ní a už ji lil do sebe. Pocit atomového výbuchu pomalu mizel, už dokonce i slyšel šum hlasů. Pak se mu podařilo promluvit:

„Co... Co to bylo? V jednu chvíli jsem si myslel, že bouchla atomovka!“

Jana se líbezně usmála:

„To je recept zase jiného pradědečka na zvládání šokových stavů. Pomohlo to?“

Jegorov si otřel pot z čela:

„Jo, pomohlo, ale co to bylo?“

Janin úsměv se rozšířil:

„No, kus griotky, kus vodky a čerstvé chilli. Smíchat dohromady a podávat.“

Jegorov se zmateně rozhlédl:

„A to nosíš u sebe jen tak? Žádný bar tady nevidím. A dík za tu kolu, byla perfektní. Tu taky nosíš u sebe?“

Pocítil na rameni jednu z Aelliho rukou a uklidnil se:

„Je mi jasné, že jako přátelé Impéria máte jiné možnosti než já. Pevně doufám, že i já jednou budu patřit mezi přátele.“

Aelliho ruka ho mírně pootočila, takže nyní spatřil Jindřicha, který mu podával kousek plastu:

„Přítel už jste, teď dostáváte komunikační prostředek, jak se dorozumět s mozkem této planety. Pokud mi věnujete čtvrt hodinky někde v tichém koutku, dám vám základní školení a připojím vás ke Gaie. Tak se jmenuje zdejší mozek.“

Po dvou dnech už bylo vcelku jasno. Americké vědce musí pozvat, ale starat se o ně jako o hosty. Postavit jim základnu, ale bude to ruská základna, ne americká. Provizorní přístav vybudují na břehu šíje obráceném k Baltskému moři, průplav amerických válečných lodí do Viselského zálivu bude zakázán. I tak se vždy budou muset ohlásit.

Třetího dne se na pravidelný brífing dostavilo jen pár lidí a ti se jen zmateně rozhlíželi. Chyběla prakticky celá česká skupina včetně Jacka, neukázal se ani Mistr Aelli, nebyli přítomni ani šéfové laboratoří lodního pohonu, superchlazení a podobných. Boris dorazil jako poslední. Vypadal nesmírně utahaně, vlasy splihlé, kruhy pod očima, obvykle bělostný plášť zacákaný nějakým svinstvem. Ve tváři měl však vítězný úsměv:

„Dnešní brífing odpadá. Vypadá to, že můžeme dopravit naprosto bezpečně celý křižník Američanům až pod nos k tomu jejich ostrovu. A bude to kousek od New Yorku, tak budou muset set sakra dbát na bezpečnost. Tady by na ni kašlali.“

Otočil se a zase zmizel. Jak se později říkalo, dokonce se na chvilku i rozběhl, a to dosud nikdy neudělal, pokud nemusel kvůli poplachu nebo cvičení.

Nápad to byl velmi jednoduchý, proto na něj nikdo z vědců nepřišel. Přišla na něj slečna Jana, když se u večeře naprosto nevinně zeptala Jegorova, proč tu lodičku prostě Američanům neodvezou, zabalenou v mnoha vrstvách bublinkové fólie. Jegorov byl mírně v šoku, tak se zeptal dědy, jak to Jana myslí. Děda na něj již neměl čas, právě se dohadoval s paní Jiřinou. Co je bublinková fólie vysvětlil Jegorovovi Jack. Pak na něj kdosi zavolal a Jack odběhl. Nakonec se nad ním slitoval Mistr Aelli, vrátil se pro něj a odvedl ho do hydrologické laboratoře. Tam byla hlava na hlavě, Češi, Rusové, mezi nimi se motali čičmundi s Krišnou. Po chvíli se zmatek uklidnil a všichni pozorovali dědu, jak za pomoci paní Jiřiny kreslí na velkou tabuli. Všichni ostatní si návrh pečlivě prohlédli, mnozí však měli připomínky, která oba buď schválili a dokreslili, nebo vysvětlili, proč tohle ne. Mezitím laboranti napustili velkou nádrž uprostřed laboratoře a začali do ní instalovat všelijaké hadice, trubky a stojany. Z jiné laboratoře přivezli několik ojíněných ocelových válců, které přes ventily napojovali na trubky a hadice v nádrži. Pak se všichni pro jistotu odklidili do bezpečné vzdálenosti. Vybraný odvážlivec na vteřinku otevřel hlavní kohout. V nádrži to zabublalo, zvedla se mlha a zavanul mrazivý závan. Na hladině plaval kus ledu. Nastalo další překřikování s nosným tématem velké otvory a malý tlak. Lidé odbíhali do dílen a vraceli se s různými dýzami. Ty také nebyly vhodné. Největší úspěch měla krabice se spoustou tenkých trubiček. Vypadala jako ježek. Přesto to ještě nebylo ono, krabice dělala požadované věci, bohužel ne dokonale. Nakonec museli zařadit hned za ventil čerpadlo, které zvedlo tlak. Tím nastala další potíž: jelikož čerpadlo čerpalo tekutý dusík, ustavičně zamrzalo nebo se zadíralo. Tuto potíž nakonec vyřešil Boris, který přikázal udělat tělo čerpadla ze silonu potaženém teflonem a armovaném uhlíkovým nanovlákny. Nakonec nad ránem bylo vše hotovo, vše fungovalo, jak to chtěli. Tabule už byla tolikrát smazána a opět pomalována, takže výsledek připomínal abstraktní obraz. Boris už mu dal v duchu název Mezioborová spolupráce a kooperace a umínil si, že to dílo skutečně někde vystaví. Prozatím zakázal se tabule jen dotknout.

O co vlastně šlo? Na základě Janiny otázky vykvetl v dědově hlavě nápad – co udělá kapička tekutého dusíku ve vodě? V ideálním případě by měla udělat ledovou bublinu s obsahem dusíku. Co se stane, když těch kapiček bude opravdu hodně? Konzultoval nápad s Jiřinkou. Ta sice také neznala přesnou odpověď, ale souhlasila s dědou, že by mohla vzniknout ledovo-dusíkatá pěna. Co s ní? Začít ji dělat pod lodí v ochranném silovém poli, vznikne bublinatý ledovec a bude možné celý problém přeplavit přes Atlantik a hodit Američanům na krk, ale tam u nich. Žádná Americká základna v Rusku, žádný starosti, co s tím svinstvem...

Obrátili se na Borise s požadavkem na možnost vyzkoušení tohoto řešení. Borisovi zaplály oči jako malému klukovi, kterého pozvali do party velcí kluci. Urychleně začal organizovat zmatek. Zkoušeli a testovali celou noc, nakonec velmi úspěšně. Už uměli dělat dusíkaté ledové bubliny od půl milimetru až po tři centimetry. Teď ještě jeden pokus v reálu, ale nikdo nepochyboval o výsledku. Boris s Jegorovem a dvěma nejváženějšími vědci se chystali do Moskvy na vedení, poinformovat, na co došli a jaká se otevřela krásná možnost zbavit se problému na úkor Američanů.

Okolí ztroskotaného křižníku začalo připomínat úzkou ulici v době dopravní špičky. Pěšinka z Baltijsku k místu ztroskotání se změnila na regulérní silnici. Všemožné typy lodí se zajímaly, co se to na břehu zase děje. Bylo i několik kolizí, než se Jegorov naštval a prohlásil oblast za uzavřenou. Na moři i v zálivu hlídkovaly rychlé čluny, ze vzduchu dohlížely dva vrtulníky. Nejjednodušší to bylo na pevnině. Stačilo přivézt skládací hlídkovou věž, postavit ji na vhodném místě a obsadit ji. Pár stanů a přístřešek pro kuchyň. Z výšky hlídka dohlédla skoro do Polska. V noci nebo za nepříznivého počasí převzal hlídání radar.

Provozní zkouška ledové pěny proběhla v okamžiku, kdy bylo zapotřebí přepravit velký a těžký bagr k lodi. Normálně by se za Kaliningradem naložil na speciální podvalník, vypočte se trasa, pokud možno silnicemi s málo zatáčkami, mosty a podjezdy směrem k přístavu s dostatečně únosným jeřábem. Pak na pontonovou loď, počkat na dobré počasí, přepravit přes Viselský záliv ke břehu, kde musí být vybudován speciální nájezd. Zkouška proběhla během jediného dne. Bagr přijel ke břehu, tam už na něho čekala nájezdová rampa z podivného poloprůhledného materiálu. Ta ústila na plošinu ze stejného materiálu. Strojník bagru se pokřižoval, tiše se pomodlil k Panence Marii Sedmibolestné a pomalu a opatrně vjel na rampu. Kupodivu ho udržela. Oddech si a pokračoval dále na plošinu. Ta se trochu zhoupla, ale to se asi čekalo, protože se ozvalo pár povelů a začaly se dít věci. Po bocích plošiny to začalo bublat a pěnit, dokud nebyla plošina obklopena metr tlustým a vysokým obrubníkem. Dvojice remorkérů zabrala, lana se napjala a plošina vyrazila na cestu. Strojník opatrně vylezl z bagru, klekl si a zkoumal, co je to za materiál. Vypadalo to jako nějaká pěna, ale z něčeho pevného. Zachytil úsměv jednoho muže z obsluhy a šel se zeptat. Odpověď ho ohromila. Pěna to skutečně byla, ale z obyčejného ledu! Prý je to naprosto převratný vynález. Když si strojník porovnal několik posledních hororových cest na různé stavby s touto poklidnou plavbou, musel uznat, že je to skutečně dobrý vynález. A v případě bouře na moři se dá okraj postupně zvedat, až utvoří velkou bublinu. A taky se může zvětšit bublinový trup, což podpoří stabilitu.

Okolo křižníku již pobíhali geometři a vyměřovali koridor a montážní jámu. Jejich šéf se mezitím dohadoval s Jegorovem, že je zavolal zbytečně brzo, když dneska začnou nakládat bagr, tak ten tady bude podle jeho zkušeností nejdříve za týden. Jeho vysvětlování přerušil řinčení a rachot silného motoru. Šéf geometrů nevěřícně zíral, jak se mohutný stroj prodírá mezi mladými břízkami a nevěřil svým očím. Za ním zatím Jegorov nahlas litoval, že se nevsadil...

A zatím v Moskvě svolal ministr zahraničních věcí velkou tiskovou konferenci, která se bude týkat Americké nabídky pomoci s řešením problému křižníku USS Philippine Sea. Hned na úvod podrobně seznámil přítomné s nabídkou americké strany a s požadavky, které si klade USA za pomoc na řešení problému, který částečně, ne-li zcela, zavinila sama. Už při tomto čtení nabýval ruch v sále na hlasitosti. Když po chvilce prohlásil ministr, že nabídku Američanů přijmou, rozpoutala se v sále mohutná bouře, naštěstí jen verbální. Ministr trpělivě stál za řečnickým pultíkem a čekal, až se sál uklidní. Naštěstí nemusel čekat dlouho, přece jen byli novináři zvědaví na podrobnosti:

„Jak jsem řekl, americkou pomoc přijmeme, ale s určitými výhradami. Američané si zde nevybudují svoji základnu a ani nebudou smět volně vplouvat do našich výsostných vod. Navíc jim ušetříme problémy s přesunem celé laboratoře sem k nám, při kterém by mohlo dojít k ohrožení životního prostředí, o zdraví lidí nemluvě.“

Ministr se odmlčel a svlažil si hrdlo douškem vody. Nyní bylo v sále takové ticho, že by bylo slyšet pověstný špendlík padat. Ministr pokračoval:

„Nyní již máme technologii, která umožňuje vzít celý veliký křižník i s ochranným polem a přepravit ho Američanům přímo k jejich laboratoři. Tam jim ten jejich dáreček necháme, ať se snaží. To bylo vše, co jsem chtěl sdělit. Máte k tomu nějaké dotazy?“

Shromáždění se mnohohlasně dožadovalo dalších informací. Ministr bohužel neznal na otázku, jaká je ta technologie, kdy se převoz uskuteční a podobné. Mohl pouze odpovědět, co na to americká strana:

„Diplomatická depeše s naší odpovědí odešla příslušnými kanály před šesti hodinami. Jelikož nejsem čtenář myšlenek, absolutně nevím, co si o ní americká strana myslí. Myslím, že jsem odpověděl vše, co jsem věděl. Přeji vám proto příjemný zbytek dne. Na shledanou.“

Amerika se chvilku trapně vymlouvala, že nabídka platila pouze za podmínky vybudování laboratoře přímo na místě, tentokrát jí to už neprošlo. Postavil se proti ní celý svět, hlavně Evropské severní státy. Ty strhly i ostatní, stačilo se jen zmínit, že příště může autodestrukce americké válečné lodi selhat i u nich. Rusko ihned využilo příznivě nakloněných černomořských států a v OSN prosadilo rezoluci zakazující americkým lodím přístup do Černého moře. V případě Baltu to nestihlo, předběhlo ho Polsko podporované Dánskem, Norskem a Švédskem. Ostatní pobaltské státy se postupně přidávaly. O kus dál, v Perském zálivu, začal Írán opevňovat ostrov Queshm ve spolupráci s Ománem, který totéž dělal na druhém břehu u města Khasab. Byla to jasná zpráva americkému námořnictvu: Nejste zde vítáni.

U Kaliningradu se pomalu dával do kupy konvoj, který měl doprovázet Zásilku pro USA. Tak zněl oficiální název celé akce. Základ měly tvořit lodi Baltské flotily, ale s podporou se hlásily i jiné státy. Nakonec z toho byla mezinárodní akce. Například Dánsko dodalo fregatu Hvidbjørnen s citlivým sonarem a zvláštními úpravami pro plavbu severním Atlantikem, Švédsko uvolnilo dvě ze svých tří moderních ponorek, Uppland a Halland a podobně. Ke všeobecnému úžasu se k doprovodu přihlásila i Velká Británie, doposud nejvěrnější americký spojenec. Nabídla dva nejnovější raketové torpédoborce třídy Daring – Dauntless a Dragon, vyzbrojené na protitorpédový a protiletecký boj, včetně protiponorkových vrtulníků Westland Lynx. Ztroskotaný křižník nakonec uložili na plošinu přibližně tvaru lodního trupu o délce kilometr a šířce tři sta metrů. Tažení takového kolosu se ujaly námořní vlečné lodě loďařské firmy Svitzer. Dva vpředu, dva po bocích, jeden vzadu a jeden náhradní. Úderem poledne se konvoj vydal na cestu. Pomocí družic, zpravodajů přímo na palubách lodí i občasnými přelety letadel sledoval cestu konvoje prakticky celý svět.

Drobná nepříjemnost potkala konvoj, když se blížil k Islandu. Kde se vzaly, tu se vzaly, najednou tu bylo pět letounů F/A-18 Hornet. Tak to bylo vždy. Přilétli, chvíli očumovali a pak odletěli. Tyto letouny však začaly kroužit okolo konvoje, některé v malé výšce přelétávaly nad konvojem. Pro jednom takovém přeletu, kdy letoun málem naboural do silového pole, vyslali Angličané varování, že každý další přelet bude považován za nepřátelský akt a bude na něj reagováno. Čtyři letouny se zařadily za sebe, zamávaly křídly a odletěly. Pátý letoun pilotoval pravděpodobně nějaký příliš sebejistý pilot. Udělal ještě dva okruhy a pak zamířil za ostatními.

Česká skupina i s mimozemskými hosty se přechodně ubytovala na základně u Kaliningradu. Samozřejmě se jim dostalo pozvání od Jegorova. Mistr Aelli zdokonalil Jegorovo sledovací a komunikační stanoviště, porozprávěl s Gaiou a s výsledkem šel za Janou. Gaia ho totiž upozornila na statistickou odchylku, týkající se amerických startů do kosmu.

„Gaia tvrdí, že se od doby, kdy Američané způsobili výbuch toho křižníku, stoupl počet startů. Předtím byly dva až tři starty do měsíce, teď není dne bez startu, Všechny jsou to nákladní lety, ale sem tam odstartuje i raketoplán s lidmi, většinou k večeru. Ráno startují náklaďáky. Pověřil jsem Gaiu pozorováním okolí Země, co to tam Američané staví. Zatím to vypadá, že si obsadili jedno librační centrum. Vy jim tady říkáte Lagrangeovy body. Družice tam umístěné jsou velmi stabilní v prostoru.“

Jana tedy nechala Gaiu hlídat vesmír, pouze se dohodla s Mistrem Aellim, že si za pár dní nad to sednou. Nebylo jim to však dopřáno.

Třetího dne je probudily sirény. Do toho jim v hlavách řvala Gaia, taktéž vyhlašujíc poplach. Gaiu utišil Mistr Aelli, po chvíli zmlkly i sirény. Místo nich se probudily k životu reproduktory, umístěné tak, aby byly slyšet na celé základně:

„Poplach! Štáb vrchního velení se okamžitě dostaví do bunkru A nula jedna! Prosím o účast České skupiny i s jejich hosty. Ukazujte jim cestu, je nebezpečí z prodlení! Opakuji! Štáb vrchního velení...“

To už jsme pelášili z ubytovny. Mužstvo si vzalo příkaz ukazovat cestu k bunkru, všichni ukazovali jedním směrem, dokonce nám dělali v davu uličku. Jako první se začal zpožďovat děda s Jiřinkou. Mistr Aelli jen cosi zavrčel, pod levou spodní paži umístil dědu, pod pravou spodní paži Jiřinku, párkrát si poskočil, aby si náklad srovnal a vyrazil jako závodní kůň. My ostatní jsme je následovali.

V bunkru A nula jedna právě zabezpečovali hlavní vchod. Metr tlustá ocelová deska se majestátně šinula napříč přístupovým tunelem. Přístup byl nyní přes labyrint, což byla všelijak pokroucená souprava tunelů ke zmírnění tlakových vln případného výbuchu. Mistr Aelli se prozíravě zbavil svého nákladu, protože sám musel postupovat v hlubokém předklonu. V domnění, že ho nikdo neslyší, si pro sebe bručel: »Ještě, že mě nikdo z rodiny nevidí! To bylo furt připomínek – neudělej nám ostudu, musíš chodit hrdě vzpřímen... Ale mají to rady dobře udělané. Už i já jsem se ztratil. Kde je tady k sakru sever?«

Tady nám již cestu ukazovat nemuseli, co pár kroků byla šipka s nápisem Velitelský sál. Několik pater dolů a byli jsme v něm. Jeho velikost nám vzala dech. Obrovská mísa o průměru snad sto metrů, zvedající se řady sedadel, nad nimi pravidelný osmiúhelník, jehož stěny sloužily jako promítací plátna. Uprostřed kruhový stůl, za který by se nemusel stydět král Artuš. U něj Jegorov obklopen suitou generálů. Mistr Aelli zamířil přímo k němu. Jegorov ho zahlédl, zagestikuloval a ukázal na poslední prázdná křesla, hlídaná několika vojáky. Jen jsme se usadili, přispěchal Jegorov, jehož vyvýšené křeslo stálo hned vedle našich. Usadil se, přitáhl si mikrofon a začal:

„Prohlašuji tuto Válečnou radu za zahájenou. Nejdřív rekapitulace událostí, které mě přinutily svolat tuto radu. Naši vážení hosté mě upozornili na zvýšený počet startů amerických kosmických sil. Na dnešní den byla domluvena schůzka a kontrola, co to Američané zase tropí. Bohužel, předběhli nás. Dnes v noci zaregistrovala čidla našich hostů bodové zvýšení radioaktivity v  Lagrangeově bodu L4 v soustavě Země-Měsíc. Nejdřív to vypadalo na nějakou nehodu, něco jako události na ostrově Gottland. Nebylo tomu tak. Vypadá to, že Američané spustili ten jejich vývojový energetický prototyp. Vzápětí začali vysílat velmi silný televizní signál, kterým zvěstují své poselství.“

Na stěnách osmistěnu se objevil obraz, poněkud neostrý díky velké vzdálenosti od vysílače. Známá tvář velitele sjednocených armád Spojených států se hrdě tyčila před vlajkou s hvězdami a pruhy. Dojem kazila zřejmá nezkušenost se stavem beztíže jak velitele, tak kameramana. Obraz ujížděl, velitel sebou různě cukal, v jednu chvíli mu odlétlo nějaké lejstro. Obsah sdělení už tak veselý nebyl:

„Jak jste si již jistě všimli, byl učiněn pokus podrobit si náš národ. Vesmírní cizáci nás chtějí zotročit a podmanit si naši krásnou planetu. Proto jsme v rychlosti provedli plán Archa. Nyní máme v blízkém kosmu nedobytnou stanici, schopnou se ubránit i velké přesile. Voláme všechny svobodomyslné národy našeho světa! Pojďte s námi bojovat proti vesmírnému nebezpečí! Požadujeme pouze jedině – naprostou podřízenost. Již nikdy se nesmí stát, že by nás v klíčovém okamžiku opustil falešný spojenec. Zároveň varujeme ostatní státy, hlavně Rusko a Čínu. Od vás požadujeme naprostou kapitulaci a předání vaší vojenské moci do spolehlivých rukou, ať již našich nebo spojenců. A abyste měli rozhodování jednodušší, malá ukázka.“

Kamera ukázala shluk různých modulů. V popředí vystoupila mřížovitá konstrukce, vypadající jako Eifelovka namíření špicí k Zemi. Právě v ní zajiskřilo, jiskřičky se seběhly v ose a ze špice vylétl oslnivý jehlový paprsek. Kamera se otočila ke vzdálené Zemi. V místě dopadu paprsku se objevil ohnivý bod, vzápětí překrytý dýmovou clonou.

Jegorov musel do mikrofonu několikrát hlasitě zařvat, aby nastolil alespoň částečný klid. Pak pokračoval:

„Nepřítel vybral cíl po zralé úvaze. Tímto činem nás chce srazit na kolena. Paprsek zasáhl největší Kamčatskou sopku Ključevskaja, bohužel ve chvíli sopečné aktivity. Paprsek propálil sopku z boku, vytvořil tím nový hlavní kráter. Naši hosté poskytli i nyní své pozorovací prostředky. Podívejte se na dílo zkázy! Po městečkách Ključi a Kozyrevsk nepátrejte, ty již neexistují.“

Na stěnách se objevila fotografie. Sál utichl, uhranut děsivou nádherou. Před Jegorovem zabzučel telefon. Jegorov zvedl sluchátko:

„Jegorov. Cože? Další relace? Pro nás? A jaká další sopka? Jo. Jo, dík. Předám.“

Jegorov se opět naklonil k mikrofonu:

„Prosím klid! Naši milí přátelé zpoza Atlantiku nám poslali dodatek ke svému prohlášení. Zní takto: Pokud jste se již vynadívali, zkuste si představit totéž v Moskvě místo Kremlu. Na rozmyšlenou máte tři dny. Další relace v podobném duchu je adresována Číně, akorát je to Peking a Zakázané město. A v L4 mají prý jen základnu se superlaserem, další superlaser je mobilní, takže se nikam neschováme.“

Pak se otočil k Mistru Aellimu a zeptal se:

„Máte nějaký nápad, jak vyřešit tuto nepříjemnost?“

Mistr Aelli jen sklonil hlavu:

„Nápadů by bylo víc, bohužel žádný by se nevešel do časového limitu. Prakticky by se dal použít jen jeden, ten je ale v příkrém rozporu s jakoukoliv humanitou. Proti zneužití musí stavbu přístroje Gaie potvrdit tři lidé, a nesmí být stejné rasy...“

Teď se zarazil Jegorov:

„To musí být něco příšerného. O co zhruba jde? Řekl bych, že tato kritická situace by použití mohla ospravedlnit.“

Mistr Aelli ale prohlásil, že v takovém prostředí jako tady nelze dělat závěry a rozhodnutí. Jegorov povstal a obrátil se přímo na nás:

„Mistře Aelli, máme tady několik malých místností pro malé skupinky. Směl bych vás požádat o doprovod? A popřípadě, našel by se nějaký dobrovolník z třetí rasy? Já to risknu. Chci to zkusit, i kdybych si měl zítra hodit mašli, abych utekl před výčitkami svědomí... Mistr Aelli, jak předpokládám, bude zástupce druhé rasy.“

Mistr Aelli povstal a postavil se Jegorovovi po boku. Pak povstal Pjotr zároveň s Jindřichem. Pjotr se otočil na Jindřicha:

„Ty si sedni. Ty máš život před sebou. A podívej se na Jindřišku, jak se klepe strachem o tebe. Já musím, nemohl bych se už nikdy zúčastnit Chvály předků. Jeden z nich se dal dobrovolně naverbovat na výpravu proti ptákohlavům, a já se jmenuji po něm. A i kdybych měl zítra zahynout, můj život byl naplněn.“

Přidal se k Aellimu s Jegorovem a společně odešli. Jegorov se ještě na chvíli zastavil u nejbližších podřízených a zadal jim úkoly po dobu, co on nebude. Ostatní z České skupiny zamlkle seděli, až je vyrušil jeden generál a prakticky je vyhnal ze sálu.

Errata:

29.05.2021 18:59