Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Události v USA měly svou dohru i jinde ve světě. Zhroutila se vojenská struktura NATO, Evropskou unii začaly opouštět členské státy, jako první Velká Británie. Marné bylo vyhrožování sankcemi byrokratů z Brusele, naopak to uspíšilo rozhodování dalších. Velkou Británii následovalo Švédsko, Španělsko, Irsko a Portugalsko. Švýcarsko v přímém přenosu demonstrativně roztrhalo svou přihlášku do Unie, vláda ani nečekala na lidové referendum, což jí zajistilo nesmírnou oblibu u prostého lidu. Rozhádaná Ukrajina zbavená podpory ze západu upadla do úplného bezvládí. Podle opatrných rozhovorů mezi Polskem a Ruskem se dalo očekávat brzké dělení Ukrajiny. Dříve, než se rozhovory dostaly do nějaké rozhodující fáze, vypuklo na Ukrajině lidové povstání. Byl to téměř obraz Občanské války v Americe, ale nebyl to Sever proti Jihu, ale Východ proti Západu. Oblasti s početnou ruskou národností se vzepřela vládě v Kyjevě. Oficiální ukrajinská armáda, decimovaná nedostatkem téměř všeho, vydržela vzdorovat celé tři dny. Soukromé armády ukrajinských oligarchů zasáhly do bojů pouze zpočátku. Vzápětí byly odvolány a dostaly za úkol strážit kolony nákladních aut, ve kterých se stěhovali oligarchové, prozatím do Běloruska.

Po třech dnech ukrajinská vláda kapitulovala a přijala nabídky Francie a Ruska na zprostředkování mírových rozhovorů s povstalci. Během několika rokování bylo jasno. Západní část Ukrajiny se už neměla o koho opřít, NATO bylo minulostí, Evropská Unie směřovala mílovými kroky ke svému zániku. Bylo tedy rozhodnuto o rozdělení Ukrajiny na východní a západní část. Hranice měla ležet na Dněpru, ale některé regiony, která by ležely ve Východní Ukrajině tam ležet nechtěly. Po měsíci dohadováni byla hranice konečně stanovena. Od hranic s Běloruskem poběží hranice po Dněpru až do města Čerkasi. Tam odbočí k jihu a přímou čarou skončí v přístavu Mikolajev. Trochu problémů způsobil Kijev, ležící přesně na Dněpru. Ten nakonec získal status nezávislého území, akorát již nemohl být hlavním městem. Sepsáno, podepsáno a jednotná Ukrajina byla minulostí. Hlavním městem Východní Ukrajiny se stal Doněck, doposud centrum bohatého průmyslového regionu Donbas. Hledání hlavního města Západní Ukrajiny trvalo podstatně déle, ale nakonec se jím stal starobylý Lvov. Východní Ukrajina dlouho samostatná nebyla. Po roce proběhlo všelidové referendum spojené se sčítáním lidu. Dopadlo to podle předpokladů: Připojení k Ruské federaci získalo 84% hlasů při účasti 72% oprávněných voličů. Sem tam se vyskytly problémy, zvláště Krymští Tataři nahlas vykřikovali podezření o volebních podvodech. Bylo tedy rozhodnuto opakovat hlasování, ale jen na Krymu. Byli pozváni pozorovatelé z Velké Británie, Ruska, Španělska a Francie. Ti nezjistili nic závadného. Výsledky z Krymu byly ještě lepší než průměr – 93% pro, účast 86%. Krymští Tataři dokázali získat pro svůj požadavek »Připojení se k Turecku« celkem 1.3%...

I jinde probíhalo sbližování národů, když už nebylo nikoho, kdo by je rozeštvával. Pobaltské státy Estonsko, Lotyšsko a Litva se po řadě jednání spojily do federace, která dostala starobylý název Balticum. K této federaci se posléze připojilo Finsko, které mělo mnoho společného s Estonskem. Průvodní obavy, že veliké Finsko menší Baltiku spolkne, se naštěstí ukázaly jako liché. Nová Baltika tak měla dostatečný prostor na další rozvoj.

Norsko se Švédskem zezelenaly závistí, že na to nepřišli také. Honem splácali koalici, kterou hodlali pojmenovat Scandium. Po drobném upozornění, že toto jméno je již obsazeno chemickým prvkem, se téma nového jména dostala do popředí zpráv. Nakonec to nechali na lidech, ať se vyjádří oni, bude to název jejich nové vlasti. Na internetu proběhlo několik anket, ze kterých vzešel honosný, ale všeobecně přijímaný název Hyperborea.

Státy střední Evropy, seskupené do Visegrádské čtyřky, sepsaly řadu smluv, které umožňovaly to dobré, co bylo původně cílem Evropské Unie. Volný pohyb osob, zboží a peněz. Vše ostatní zůstalo jednotlivým národním státům. Obrovským překvapením pro Evropu bylo Rakousko. Jen co opustilo rozpadající se EU, zažádalo o přijetí do Visegrádu. Jednání byla zřejmě připravena dopředu, jelikož se přijetí odehrálo v několika týdnech. Také Západní Ukrajina se pokusila vstoupit do Visegrádu, ale byla zdvořile odmítnuta.

Papoušek ve svetru

My jsme si po hektických měsících dopřávali pohodu na rekreační planetě Eden003. Jakožto uznávaná velitelka České skupiny jsem na Eden pozvala několik dalších lidí, především velitele Jegorova i se synem Ivanem. Ten si velice oblíbil papoucha sídlícího ve voliéře v jedné z místností. Náklonnost je vřele opětována. Ivan papoucha krmí dobrotami a u toho skřehotá skoro tak dobře, jako on. My ostatní jsme si pomalu zvykali na obrázek, kdy ve stínu stromu sedí Ivan, studuje něco v Encyklopedii, která nám tak vyrazila dech, a nad ním na větvi sedí papouch a pospává. Pak se probudí a zaskřehotá Ivane, horrrrko! Ivan odloží Encyklopedii, doběhne k rybníčku a tam sebou plácne do vody. Papouch doletí na břeh a nedůvěřivě udělá pár krůčků do vody. V deseticentimetrové hloubce se zarazí, vítězoslavně zavřeští fanfáru, načež začne plácat křídly do vody. Sprcha je to náramná. Ivan také nelení, sedí v půlmetrové vodě a mlátí do ní dlaněmi. Ve dvou oblacích vodní tříště se rozzáří duhy.

Bohužel, pohoda netrvala dlouho. V Africe to vřelo. Několik subsaharských států se navrátilo ke kmenovým hranicím, zcela opovrhujíc stávajícími, v mapách zakreslených čárami. Větší nebezpečí představovaly státy severní Afriky a Středního východu. Začala to vlastně Saudská Arábie, která si přivlastnila několik okolních státečků, s tím, že je to vlastně historické území Velké Arábie. Pak proběhlo několik mezistátních jednání s většími jižními sousedy – Jemen, Omán, Spojené Arabské Emiráty. Vybrané velvyslance ostatních států zdvořile pozvali na soukromou audienci k saudskoarabskému králi. Vybíráni byli podle příslušnosti k islámu. Nakonec oznámili konání kongresu s patetickým názvem – První Pan-Arabský světový kongres. Podle prvotních informací se na tomto setkání mělo hovořit o spolupráci s řešením společných problémů. Kongres se měl konat v muslimském nejposvátnějším městě, Prorokově rodišti Mekce. Saudská vláda věnovala tomuto kongresu obrovskou pozornost včetně grandiózních bezpečnostních opatření. Kongres se konal v hotelu Pullmann Zamzam Makkah, z jehož oken byl přímý pohled na Kaabu. V okruhu jednoho kilometru od hotelu vystěhovali všechny byty. Dotčeným obyvatelům nabídli státem placenou desetidenní dovolenou v některém z rekreačních center na břehu Rudého moře. Všechny obchody, kavárny a podobná místa uzavřeli a majitelům uhradili ušlý zisk. Celý okruh uzavřeli vojenskými vozidly, dočasnými barikádami a zátarasy, na střechy dovezli protiletadlová stanoviště pro případ leteckého napadení. Ve vzduchu bylo vždy několik stíhaček.

Srdce muslimské víry - Mekka s Kábou

Kaaba se změnila v nedobytnou pevnost.

I česká skupina, posílená několika dalšími odborníky, se zúčastnila kongresu. Ne přímo na místě, jen pomocí virtuálních kamer. Problémy s takovým sledováním bylo několik. Neměli jsme dostatek arabsky mluvících členů. Gaia sice měla v nabídce automatického tlumočníka, jenže jsme brzy zjistili, že hovorová arabština používaná v Impériu není totožná s pozemskou. Bylo to velmi divné, protože ostatní jazyky souhlasily. Bohužel se s tím nedalo nic dělat, pouze narychlo vytvářet arabsko-český slovník, vhodný do automatického překladatele. Další z problémů byl, kterou skupinu sledovat? Hotel s blízkým okolím připomínal rozhrábnuté mraveniště. Všude se rojily davy, v každém pokoji jednala nějaká skupinka, totéž se dělo i na chodbách a v okolí hotelu. Navíc, skupinky se spojovaly a rozpadaly bez jakéhokoliv řádu. Kongresový sál byl narvaný k prasknutí, ale ani zde se nejednalo o ničem politickém.

Teprve počátkem třetího dne byl tlumočník schopen aspoň trochu plynule překládat. To už jsme také rozeznávali hlavní osobnosti kongresu. Trvalo nám to poněkud déle, než jsme našli rozpoznávací znamení. Byl to hrubý provaz, vázaný okolo pasu. Obyčejná ochranka měla černý, jejich velitelé fialový. Zelený provaz označoval duchovní osoby, které měly všude přednost. Stříbrný měli všichni vysocí činitelé, to jest velvyslanci, tajemníci prezidentů a podobní jim na roveň postavení. Ti nejvyšší měli zlatý. Ty jsme ale viděli jen dva, jordánského krále v rozhovoru s íránským ajatolláhem. Muselo jich ovšem být více, králové, prezidenti... Nenašli jsme je dříve, než bylo pozdě.

Tu hlavní informaci jsme se dozvěděli z úplně jiné strany. Jedním ze stálých sledovaných byl šéf izraelské tajné služby MOSSAD. Ten jednoho dne ráno došel do své kanceláře, kde měl na stole hromádky zpráv podle důležitosti. Ta s nejvyšší byla jen jedna. Ze všeho nejdříve si však udělal kávu, neboť přítomnost takové zprávy naznačovala, že den bude rušný. Pohodlně se posadil do křesla, pomalu usrkával kávu a druhou rukou otevřel zprávu. Vzápětí vytřeštil oči a zalapal po dechu. Horká káva při tom samozřejmě vtekla, kam neměla, načež se šéf začal zcela regulérně dusit. Hrníček dopadl na zem, sprška kávy pokropila stůl i se zprávami. Plácání rukou po stole konečně našlo ten správný cíl – zvonek k tajemníkovi. Šéfovi se již míhaly mžitky před očima, takže tlačítko zalehl. Tajemník znal několik signálů, tohle však nebyl ani jeden z nich. Vcelku správně pochopil, že se jedná o něco mimořádného, takže zařval na hlídku a rozběhl se ke dveřím do šéfovy kanceláře. Dva muži z hlídky ho následovali, třetí je jistil. Hned za dveřmi se tajemník skácel k zemi. Oba muži z hlídky to pochopili tak, že se šéfova kancelář stala nějak nebezpečná. První muž se přikrčil u dveří, odjistil zábleskový granát a mrštil jím do místnosti. Granát explodoval s oslnivým zábleskem a s ostrou, ohlušující ranou. Hned potom s řevem vpadl do dveří druhý muž. Tam se však udiveně zastavil. Prostory kanceláře vypadaly naprosto normálně až na chroptícího šéfa válejícího se po stole a tajemníka, držícího se za divně vypadající kotník. Hned vedle tajemníkovy nohy se válel pohozený hrnek od kafe. To už dobíhala další hlídka, takže dveře začínaly být přeplněné. Naštěstí členem další hlídky byl zdravotník, kterému stačil jediný pohled na modrajícího šéfa, aby stanovil jeho diagnózu. Hlasitě sjednal pořádek, tajemníka přikázal odnést na ošetřovnu, a ať sem okamžitě donesou kyslíkovou bombu. Šéfa s pomocí dvou vojáků položil na podlahu, pod ramena mu strčil polštářky z křesla a začal s dýcháním z úst do úst. Během chvilky přivezla ošetřovatelka na vozíčku nejen bombu s kyslíkem, ale několik dalších nástrojů používaných při zástavě dechu. Vystřídala zdravotníka, ten umně pospojoval hadice s maskou, kterou vzápětí nasadil veliteli. Zapnul dýchací přístroj, který pomáhal pacientovi dýchat. Chvilku se pak přehraboval v lécích, pak do příslušné přihrádky rozklepl dvě ampulky. Jejich obsah se ve formě velmi řídkého aerosolu pomalu vsakoval do šéfových plic. Křečovité záchvěvy postupně ustávaly, dech se stával klidnější. Po chvilce otevřel šéf oči. Pozvedl ruku k masce, ale zdravotník ji zachytil.

„Ještě pět minut, pane. Pak vás osvobodím a budete fit.“

Šéf přikývl a uložil se pohodlněji.

I my jsme museli čekat. Ta důležitá zpráva ležela písmem dolů. Naštěstí to skutečně trvalo jen pět minut. Zdravotník sundal kyslíkovou masku, šéf se zhluboka nadechl, prohlásil, že je v pohodě a poděkoval zdravotníkovi za rychlý zásah.

Po odchodu všech si šéf opět sedl za stůl a znovu začal číst onu zprávu. Neslyšná a neviditelná virtuální kamera se mu dívala přes rameno.

Na to, jaké převratné informace zpráva obsahovala, byla docela krátká:

„Potvrzuji tímto své předchozí hlášení. Saudi disponují šesti multihlavicemi, každá obsahuje pět náloží o síle 100 kilotun. Dále mají připraveno pět letadel Boeing 777 a jeden Airbus A320 jako nosiče těchto hlavic včetně sebevražedných osádek. Odposlech je mimořádně náročný, rokují v nákladním výtahu, pendlujícím mezi třetím podzemním podlažím a sekundární kuchyní v pátém patře. Naštěstí vše probírají několikrát, teď se dohadují o podrobnostech a časové koordinaci. Zdá se, že chtějí využít náš státní svátek, jak to již jednou udělali. Velice doporučuji spustit operaci Skryté slunce, nejlepší čas je ve čtvrtek v poledne, to budou na společné modlitbě v Kaabě. Bez ohledu na naši skupinu, začněte jednat, než bude pozdě. Subvysílač bude vysílat, dokud mu bude stačit energie, pak proběhne tichá autodestrukce. Budu se snažit vysílat novinky až do konce, neočekávám, že vyváznu. Hadar“

Šéf pohlédl na fotografie na kraji stolu. Jednu z nich, snímek mladé ženy s nádherným úsměvem pohladil, načež ho sklopil lícem dolů. Jen tak tak jsme zahlédli na spodku fotografie hebrejské kudrlinky: Tátovi – Hadar. Pak vyšel ze dveří.

Sledovali jsme jeho pouť k premiérovi, prezidentovi až došel na velitelství armády. Tam po chvilce dohadování se, mávání rukama a čmárání po tabuli odsouhlasil změnu plánu – nebude to Skryté slunce, ale Smutná zahrada. Problém byl v tom, že jsme nevěděli, co ta kódová jména znamenají. Nezbývalo, než tomu nechat volný průběh.

O to víc jsme sledovali sešlost zlatě opásaných mužů v nákladním výtahu. Automatický tlumočník se už nezasekával, takže jsme vyslechli další podrobnosti hrůzného plánu. Připravovalo se zničení pěti nejvýznamnějších izraelských měst, tím pádem k rozvrácení státu Izrael. K Haifě, Nazarethu, Tel Avivu, Be‘er Shevě a Jeruzalému se mělo přiblížit pět Boeingů, nesoucí raketu s nukleárními hlavicemi. Měly se tvářit jako obyčejné turistické a charterové lety. Šesté letadlo, Airbus A320, mělo doletět co nejdále nad západní Evropu, kde mělo raketu vypustit nad co největším městem. Falešná imatrikulace ho měla identifikovat jako Airbus A320 izraelské společnosti IsrAir. Tím měla být Evropa uvedena do zmatku, kdo na koho útočí.

To už seděl Mistr Aelli u speciální konzole a debatoval svou chraplavou řečí s Gaiou. Při tom psal na futuristické počítačové klávesnici. Trvalo hodinu, než skončil přeprogramování Gainých pravidel. Pak se konečně uvolnil, úlevně se opřel v křesle a prohlásil:

„Tak toto byla největší fuška mé kariéry. Už jsem si začínal zoufat, ale prošlo to. Od teď je Gaia naprogramovaná na zničení všech těles pohybujících se minimálně sto metrů nad zemí a obsahující minimálně jeden kilogram štěpných látek, a to i za cenu ohrožení života posádky daného tělesa. To mi trvalo nejdéle, je to hluboko v základních pravidlech. Pouze doufám, že tu disharmonii Gaia ustojí. Pro jistotu jsem jí zadal vytvoření jejího klonu už s tímto upraveným pravidlem. Což by mohl být docela problém, protože na jednom světě nesmí být dva odlišné mozky... Moment!“

Opětovně se nahrbil nad klávesnicí a přitom skutečně na Gaiu vrčel. Tentokrát to trvalo jen pět minut.

„Uf, stihl jsem to. Na poslední chvíli! Zablokoval jsem inicializaci klonu, musíme to v případě potřeby udělat ručně. Gaia nám k němu udělá přístup z Malého...Zetka? Říkám to správně? Fajn, takže bychom měli mít od všelijakých nukleárních zbraní pokoj.“

Teď už jsme jen čekali, s čím vyrukuje Izrael.

Nemuseli jsme čekat dlouho. Hotel už od čtvrtečního rána připomínal hotel ne rozhrábnuté, ale rozkopnuté mraveniště. Zlatě opásaní státníci šikovali své ovečky, mezi tím se neúnavně proplétali příslušníci ostrahy, duchovní neustále dávali požehnání na všechny strany... Teprve k jedenácté hodině ruch postupně utichl, jak jednotlivé skupiny opouštěly hotel, procházely Branou krále Abdulazize a houfovaly se u svatyně Kaaba. Po půl dvanácté začala umra, malá pouť, při níž poutníci vykonávají tawáf, rituál sestávající ze sedmerého pomalého obcházení Kaaby proti směru směru hodinových ručiček.

Ve tři čtvrtě na dvanáct se pět kilometrů od arabského pobřeží vynořila věž izraelské ponorky třídy Dolphin. Je to prakticky na dohled křižovatky dálnice číslo 5 se silnicí 301, vedoucí do Mekky. Ponorka v rychlém sledu vypustila tři střely s plochou dráhou letu, načež se opět zanořila. Vše trvalo šest minut, pobřežní obrana neměla šanci. První střela začala téměř okamžitě vydávat nesmírně silný elektronický jekot, čímž spolehlivě zahlušila radary i jiná elektronická zařízení. Letadla, hlídající Mekku, byla úplně bezmocná. Síla rušivého signálu byla natolik enormní, že hravě prošla veškerým stíněním.

Po chvíli bylo zřejmé, že střely míří na Mekku. V nízké výšce, asi padesát metrů nad povrchem, jak se slušnou střelu s plochou dráhou letu sluší. Tamější obrana, spoléhající na radary a elektroniku byla bezmocná. Některá rychlopalná protiletadlová děla začala střílet naslepo, pouze podle odhadu obsluhy. Jednu chvíli to vypadalo, že měli úspěch. Druhá střela se zapotácela a začala za sebou zanechávat mlžnou stopu, která se mžikem přeměnila v pořádný oblak. Jásání obrany zaniklo v mocném záblesku, jak oblak aerosolu explodoval. Obrana v tomto směru prakticky přestala existovat. Třetí střela poklidně, pokud se to dalo říci o raketě řítící se rychlostí 600 kilometrů za hodinu, pokračovala ke svému cíli. Již nebyl nic, co by ji mohlo zastavit. O pár okamžiků později se nad Kaabou zrodilo nové slunce.

Teoretické zóny poškození: žlutý okraj: dosah atomového ohně, červený okraj: ničivá tlaková vlna, zelený okraji: radiační zamoření

Účinky bomby byly dobře propočítané. Kaaba se dnes díky hledištím a ochozům podobala fotbalovému stadionu. Vysoké hotely v těsné blízkosti tříštily tlakovou vlnu. Na východní straně, kde zatím nebyly žádné hotely, se rozprostíral pruh holé země, kde tlaková vlna neuškodila. A jelikož samotná čtvrť okolo Kaaby, Al Haram, leží v prohlubni, prakticky všechny nebezpečné složky se neškodně rozptýlily nad zemí. Zničena byla pouze Kaaba a okolí v průměru jednoho kilometru, naštěstí díky bezpečnostnímu perimetru prázdné.

Islám utrpěl nedozírné škody. Jednou ranou byly zničeny politické i duchovní špičky islámských zemí. A nejcennější a nejsvatější místo celé víry bylo zalité radioaktivní skleněnou vrstvou, která z něho udělala naprosto nedostupné místo.

Prakticky okamžitě po vypuštění izraelských raket se ukázala provázanost Židů na Zemi. Jak v samotném Izraeli, tak v mnoha světových zpravodajských agenturách začali vysílat mimořádné zpravodajství o muslimské hrozbě, hrozící zničit klid a mír na Zemi. Znovu se připomínaly události, kdy islámští fanatici vraždili bezbranné oběti, jako byl útok na izraelské sportovce na olympiádě v Mnichově v roce 1972. V roce 1992 exploze zcela zničila izraelské velvyslanectví v Buenos Aires a vyžádala si 29 mrtvých a 252 zraněných, k útoku se přihlásila proíránská Organizace islámské svaté války. Nebo rok 1996, kdy si sebevražedný pumový útok v centru Tel Avivu vyžádal 14 mrtvých a 125 raněných, k odpovědnosti se přihlásil Hamas. A jako nejnovější zpráva byl představen muslimskými státníky schválený plán na zničení státu Izrael za pomocí nukleárních zbraní nesených upravenými letadly. Po této zpravodajské bombě hlasatelé vždy vážným hlasem přečetli prohlášení Izraelské vlády, že k obraně své svrchovanosti použije jakýchkoliv prostředků. Následující normální program často přerušovaly živé vstupy, ukazující různé archivní záběry islámských zvěrstev. Pak, asi hodinu po dopadu raket, přišla ta hlavní zpráva. Všechny hlavní stanice přerušily program s tím, že bude následovat prohlášení prezidenta Izraele. Po chvilce zrnění s vážnou hudbou v pozadí se ukázal obraz izraelského prezidenta, sedícího za mahagonovým stolem. Na zdi v pozadí visela izraelská vlajka. Hudba se ztišila, ale stále podbarvovala projev:

„Vážení diváci, přátelé. Těžko se mi hovoří o událostech, které nastaly. Jak už víte, na Pan-Arabském kongresu dohodli státní představitelé muslimských států hrůzný plán. Saudská Arábie získala za tiché podpory Turecka z americké vojenské základny v tureckém Incirliku šest raket s nukleárními náložemi. V každé raketě byla takzvaná multistřela, neboli několik nezávislých náloží, v tomto případě pět hlavic, každá se silou sto kilotun TNT. Jelikož Saudská Arábie nemá vhodné odpalovací zařízení, chystali se tyto rakety dopravit k cíli v pěti upravených letadlech Boeing 777. Poblíž cíle měli raketu odpálit bez ohledu na zničení drahého stroje i život posádky. Sebevražedných atentátníků se v muslimských zemích najde dost a dost. Šestou hlavici chtěli naložit do upraveného Airbusu A320 s falešnou imatrikulací, která měla odkazovat na stroj izraelské letecké společnosti IsrAir. Takto pozměněný Airbus se měl vydat na daleký let, až do Bruselu. Pokud by byl stroj objeven dříve, měla posádka zničit nejbližší velké město. Tím chtěli uvést Evropu do zmatku. Tento plán s bouřlivými ovacemi nadšeně schválili všichni nejvyšší státní i duchovní představitelé islámu.“

Prezident si odkašlal, upil vody z karafy a pokračoval:

„Jelikož jsme nevěděli přesné časy, kdy plán začne, a hrozilo nebezpečí z prodlení, byli jsme nuceni sáhnout po první vhodné zbrani. Bohužel jsme měli jen střelu s plochou dráhou letu, umístěnou na ponorce. Dvojnásobné bohužel, tato střela byla vybavena nukleární hlavicí se silou 300 kilotun TNT. Jelikož jsme nevěděli, kde jsou rakety a upravená letadla umístěna, museli jsme zabránit zadání rozkazu k akci. Proto jsem já osobně, jako vrchní velitel ozbrojených sil mé vlasti, vydal rozkaz k bombardování oblasti, ve které se nacházely osoby s možností spustit ten hrůzný plán na zničení Izraele a jednoho evropského města.“

Prezident se silně potil, ruce i hlas se mu třásly.

„Vážení přátelé, s velikou lítostí musím tímto oznámit zničení místa, kde se odehrával Pan-Arabský kongres, který byl pouhou zástěrkou nad setkáním vysokých státních a duchovních činitelů, kteří se měli domluvit na našem zničení. Bohužel, tímto místem byla čtvrť Al Haram, ležící v městě Mekce, konkrétně místo zvané Kaaba. Je mi nesmírně líto nevinných obětí. Naštěstí, díky bezpečnostním opatřením, které doprovázely Pan-Arabský kongres, byla čtvrť Al Haram vyklizena, aby tyto vyvolené nikdo nerušil. Tak se stalo, že se exploze civilního obyvatelstva Mekky nedotkla. Nebezpečné složky výbuchu se neškodně odrazily do vzdu...“

Prezident sebou škubl, pokoušel se nadechnout, ale nepodařilo se mu to. Ruce křečovitě svíral na hrudi a pomalu modral. Pak do záběru kdosi vběhl. Tím přenos skončil.

I my jsme se dozvěděli o útoku na Mekku jen díky tomu, že jsme sledovali muslimské státníky. Gaia sice zaregistrovala rychle letící předmět, který obsahoval hroudu štěpného materiálu, ale jelikož neodpovídal pravidlům, nic s ním neudělala. Mistr Aelli byl na zhroucení. Neustále si vyčítal, že do pravidel nedal místo výšky rychlost nad 400 kilometrů za hodinu. Takovou rychlostí se žádný pozemní dopravní prostředek nepohybuje, zvlášť, má-li nést nějaký náklad. Jindřich ho chvíli pozoroval, ale pak odkvačil do Impéria na pomoc. Za dvě hodiny se vrátil s hlavou Aelliho klanu. Mistr Aelli měl pravdu, když říkal, že je z rodiny se svojí výškou dva a půl metru nejmenší. Hlava klanu se nad námi tyčila jako obr mezi trpaslíky. Hlavu musel mít skloněnou, aby jí nemlátil do stropu, a ten je ve výšce čtyř metrů. Normálními lidskými dveřmi by neprošel ani bokem. Jak byl Aelli jemně zelený, jako tráva, tak hlava klanu měla stříbřitě zelenou barvu jako starý lišejník. Bohatá zrzavá čupřina mu spadala po zádech až pod pás.

Mistr Aelli si předka povšiml, až když mu položil ruku na rameno. Pak se vymrštil, vytřešti oči a něco zadrmolil. Předek mu odpověděl hlubokým rachotivým hlasem. Bylo toho víc, mluvil skoro minutu. Mistr Aelli stál před ním jako nepřipravený žáček u tabule. Oči klopil k zemi a byl viditelně v rozpacích. Poprvé jsme také spatřili, jak to vypadá, když se Aelli červená. Byla by to zajímavá barevná kombinace, pokud by měli Aelliho lidé krev založenou na červeném hemoglobinu. Ti však měli modrou krev s AL-hemoglobinem na bázi aluminia, takže Aelli pouze tmavl až do modra.

Po chvíli začal Aelli odpovídat. Trvalo to další čtvrthodinu, pak se ale Aelliho předek usmál a plácl Mistra Aelliho po zádech. Po takové ráně by člověka odnesli na nosítkách se zlomenou páteří, ale Mistr Aelli jen tlumeně hekl. Pak hlava klanu ještě něco pronesla, načež se Mistr Aelli obrátil k nám a vážným hlasem pronesl:

„Jak jste asi poznali, tento pán je hlavou našeho rodinného klanu. Jmenuje se Aellission-hem-Aellia-af-Aellin. Je rád, že poznává ty dobré lidi, kteří jsou nuceni se mnou spolupracovat. A jen tak soukromě, nesmírně obdivuje pana Ferdinanda, který ve spolupráci s váženou kolegyní rozvířil stojaté vody imperiální vědy. To propojení světů přes komunikační obrazovky je ohromná věc. Trochu se stydí, že na tak jednoduchou věc nepřišel sám, když vyučoval na Imperiální akademii teorii programování inteligentních řídících systémů. Ehm, moment...“

Mistr Aelli se vrhl ke své speciální klávesnici ke spojení s Gaiou. Chvilku do ní zuřivě datloval za přihlížení a občasných poznámek hlavy rodu. Pak si pečlivě okoukaným pohybem setřel imaginární pot z čela.

„Abych nezapomněl, doprogramovali jsme do Gaie upravená pravidla. Nyní registruje všechny pohyby těles s radioaktivními materiály o hmotnosti přesahující jeden kilogram. Tato tělesa zničí v případě, že se pohybují rychleji než 400 kilometrů za hodinu, a to ve výšce od nuly do dvaceti kilometrů. Toto opatření by mělo obsáhnout všechny možné varianty. Ve všech případech bude informovat mě a další osoby, které se přihlásí. Její klon bude upraven podle aktuálního stavu.“

My jsme byli ovšem vystaveni krutému dilematu. Po zjištění plánu na zničení Izraele nukleárními zbraněmi přepravovanými letadly jsme provedli opatření, která tomuto měla zabránit. O tom však neměl Izrael ani ponětí, když rozjížděl svou akci na likvidaci nebezpečí. Použití vlastní nukleární zbraně v kombinaci s elektronickým rušením a termobarickou střelou ukazovalo na dlouhodobé plánování. Arabský plán byla výborná záminka. My však musíme nějak reagovat! Ale jak? Potrestat Izrael? Vždyť se »jen« bránil. Či přejít incident mlčením, jen s drobným upozorněním, že byla možnost nekrvavé likvidace nukleárních zbraní? Seděli jsme v chatě na Edenu, spolu s námi Aeliho předek s několika vyslanci Impéria, velitel Jegorov se synem, Boris s Jackem a několika chytrými psy a dumali nad možnostmi.

Errata:

29.05.2021 18:59