Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Po dlouhých a občas i vášnivých diskuzích jsme nakonec vymysleli schůdné řešení. Tedy, jak pro koho. Ignorovat jsme to nemohli, Izrael by nabyl dojmu, že se vlastně nic nestalo. Nějaké pokárání by se také minulo účinkem, neboť jsme nebyli na Zemi moc známí. Pochvala za likvidaci muslimského nebezpečí... Ano, i takový názor zazněl. Hlavně od psů, ti hlavně měli výhrady vůči Islámu. Taková drzost, tvrdit, že psi jsou nečistá zvířata! Pravděpodobně Mohameda některý pes při obraně svého pána pokousal a Mohamed pak psy neměl rád. Ale pochvalu jsme také zavrhli. Zbylo potrestání. Ani tohle nebylo jednoduché. To se lehko řekne, potrestat Izrael. Ale jak? Je to suverénní stát, nelze zajít za prezidentem a vrazit mu pár facek... Řešení navrhl mladší Jegorov. Aby příště nemohli použít nukleární zbraně, je nutno těchto zbraní Izrael zbavit. Když už Mistr Aelli s jeho předkem tak krásně přeprogramovali Gaiu, určitě bude už snadné zadat Gaie likvidaci štěpných materiálů. Anebo, ještě lépe, vyměnit štěpné materiály za olovo...

Aelli starší chvíli zíral, pak si polohlasně postěžoval. Mistr Aelli se rozesmál a pak nám to přeložil:

„Děda říká, že se už nediví, že lidi ze Země dělají takový rozruch. To báječné neortodoxní myšlení! Ta vynalézavost! Přesně tohle Impérium potřebuje!“

Děda si pak přivlastnil Aelliho klávesnici a začal na ní psát všemi dvaceti. Nezapomínal ani používat hlasový vstup. Mladý Aelli sledoval předka s užaslým výrazem v obličeji. Sem tam dokonce zavrtěl udiveně hlavou. Nakonec se starší Aelli opřel a prohlásil jakž takž srozumitelně česky:

„Příkaz jsem zadal. Pro vykonání onoho jest nutná zvuková zpráva, která zní: Gaia Nuke. Dav osob jest omezen na pět: vnuk, Jana, Michal, Jack, Jegorov. Bylo mi s vámi příjemně, leč má práce stojí. Mějtež se tu krásně a nezlobte. Někdy na viděnou.“

Úkolu informovat Izrael o potrestání se ujal velitel Jegorov. Rusko nyní spolupracuje s Izraelem mnohem více než za časů Sovětského svazu. Rozhodl se jít na to menší oklikou přes šéfa MOSSADu. Ten jednoho rána přišel do kanceláře, ale ve dveřích se zarazil. Stolu trůnil velký, plochý počítačový monitor, otočený ke dveřím zadní plastovou stěnou s větracími profily. Šéf jistojistě věděl, že včera při odchodu na stole žádný nebyl. Opatrně proto vycouval ze dveří, jemně je zavřel a zamířil na strážní stanoviště.

„Kdo byl u mě v kanceláři?“

Velitel stanoviště udiveně nadzdvihl obočí.

„Pokud vím, tak nikdo. Můžeme se podívat na záznamy kamery ve vašem sekretariátu, ale jsem si jist, že tam dnes nikdo nebyl.“

Přece jen si šéf nechal zrychleně přehrát záznam, ale nic se v záběru neobjevilo. Nakonec zavolal pyrotechnika a technika a spolu se vydali zpět do kanceláře. Šéf odemkl dveře a opatrně nahlédl do kanceláře. Monitor stále trůnil na jeho pracovním stole. Matně černý se stříbrným rámečkem. Pak se ozval technik:

„Co to je? Vypadá to jako plochy monitor, ale kde má kabely a napájení?“

Pyrotechnik se opatrně přiblížil ke stolu a z kapsy vytáhl měřicí přístroj, připomínající kalkulačku s trychtýřem, namířil na monitor a zmáčkl kombinaci kláves. Přístrojek zafuněl, zablikalo několik světélek a na displeji se objevily výsledky. Pyrotechnik jen zakroutil hlavou:

„Mě to tady žádné ohrožení nehlásí. Žádné sloučeniny na bázi střelného prachu, žádné nitridy ani nitrily. Prostě nic.“

Technik si dodal odvahy a obešel stůl, aby se podíval na monitor zepředu. Vytřeštil oči a zamával na ostatní, ať se také přijdou podívat. Ostatní zírali taktéž. Na monitoru se skvěla trojcípá zlatá hvězda na sametově černém štítu se stříbrnými tečkami hvězd.

Šéf se zarazil a začal přemýšlet, kde to podivné logo viděl. Mercedes má ve znaku také trojcípou hvězdu, ale tohle nebylo ono. Vzpomněl si. Bylo to v tom mimozemském vysílání, jak ten zelenej sepsul Amíky, že by od nich ani pes kůrku nevzal! Ne, že by to nepotřebovali, ale vzhledem k dnešnímu stavu USA je to bezpředmětné. Technik najednou prohlásil:

„Šéfe, ten obraz není statický obrázek, je to buď video nebo animace. Sledujte tuhle hvězdu.“

Technik ukázal, až se jeho prst dotkl obrazovky. Znak s hvězdou zmizel, objevil se jiný: Pomalu se otáčející země s měsícem, v pozadí Mléčná dráha. Než stačili postřehnout další podrobnosti, objevila se dívčí tvář orámovaná černými kudrnami. Chvilku na ně zírala, pak prohlásila:

„Vy jste Izraelský šéf, že? Momentík, hned vás přepojím, chce s vámi mluvit velitel Jegorov.“

Dívčina zmizela, opět se objevila Země. Za několik minut se objevila mužská tvář. Šéf ji hned poznal, byl to skutečně ten Rusák, který zabránil Amíkům nacpat se alespoň na kraj Ruska.

„Dobrý den, jsem Jegorov. Určitě mě znáte z televizních záběrů ohledně havarovaného amerického křižníku. Prosím, posaďte se, bude to delší. Nevím, nakolik pánům s vámi důvěřujete, já bych však jednal raději jen s vámi.“

Technik s pyrotechnikem nečekali, rozloučili se a odešli. Šéf se pohodlně usadil do svého křesla, podíval se na monitor a řekl:

„Dobře, jsem sám. S čím vám mohu pomoci?“

Jegorov se usmál. Vlastně to nebyl úsměv, jen zvedl koutky úst a ukázal zuby.

„Nemůžete nám pomoci ničím. Zmrvili jste, co jste mohli. Váš neuvážený surový zásah málem rozpoutal podstatně větší konflikt. Jen díky tomu, že Rusko spolupracuje s návštěvníky z Impéria, neodstartovaly ruské rakety. A narušili jste také společně vypracovaný plán, jak zabránit všem takovým nukleárním výstřelkům.“

Šéf výzvědné služby vztekle zareagoval:

„Bylo to naše právo! Jednalo se o ochranu naší vlasti!“

Jegorov se předklonil:

„Pěkně jste to okoukali od Američanů! Ti si také osobovali právo zasáhnout kdekoliv na světě »na obranu jejich zájmů«. Neinspirovali jste se náhodou humanitárním bombardováním bývalé Jugoslávie? Američané se potrestali sami, vás to také čeká. Akorát se výkonu musíme ujmout my.“

Jeho protějšek vztekle zařval:

„To vám neprojde! Budeme se bránit všemi prostředky! My jsme i podle bible vyvolený národ!!!“

Jegorov jen vrtěl hlavou:

„To vám nikdo nebere, ale dovoluji si upozornit, že příčinou je mimozemský psychický virus. Znám psychiatra, který by se vás ujal. Také si dovoluji upozornit, že jste sice zničili Mekku, ale rozkazy jste nezastavili. Jen pro vaši informaci, před hodinou odstartovala upravená arabská letadla.“

Izraelec zbledl, ale Jegorov pokračoval:

„Díky našemu plánu se letadla zřítila půl hodiny po startu v pěkné pouštní neobydlené oblasti. Nic jiného se nestalo, štěpné látky jsme jim změnili v olovo. To je totiž náš plán. Vy jste byli ale moc rychlí, nestačili jsme vás upozornit, že řešení už existuje a je funkční. Mimochodem, jak dlouho jste ten útok plánovali? Ta ponorka byla nějak rychle po ruce.. Ale zpět k trestu...“

Šéfova tvář zvolna přecházela do fialova, když sípavě vykřikoval:

„To přesahuje všechny meze! Okamžitě vyhlásím vojenskou pohotovost!“

Teď se Jegorov skutečně usmál:

„No dobře. Nebudeme tomu říkat trest, ale zabezpečení regionu. Rozhodli jsme se vás zbavit starostí.“

Šéf se zarazil:

„Teď nechápu. Buď jste blázen, nebo...“

„Blázen nejsem. Zbavíme vás starostí s údržbou vašeho jaderného arzenálu. V této chvíli jsme všechny vaše štěpné materiály ve zbraních nahradili olovem. Zápalky nepatří do rukou dětem. A nyní, prosím, odstupte minimálně metr od terminálu, zlikviduji ho.“

Šéf jen nevěřícně sledoval, jak se obrazovka zahalila do šedivého oblaku. Když se oblak rozplynul, stůl byl prázdný.

Izrael jsme měli z krku. Saudi již byli za plán na použití jaderných zbraní potrestáni dostatečně. Ještě snadnější jsme to měli v Turecku. Turecká armáda se provinila tím, že z americké základny v Incirliku ukradla americké nukleární zbraně. Jak ukázalo dodatečné pátrání, nebyly to první ukradené hlavice. V utajeném skladu v pohoří Taurus se nacházely další. Jak ty v Incirliku, tak i ty v tajném skladu se během noci změnily na trochu předimenzovaná těžítka.

Ráno ovšem nastal na tajné základně poprask. V pět hodin ráno začínal automatizovaný sběr dat z měřičů radioaktivity, umístěných po celé základně, nejvíce však ve skladech. Data se zpracovávala tak, aby byly sestavy dostupné v šest hodin, kdy se měnily služby. Pár minut před šestou vtrhl do kanceláře velitele služby vrchní technik:

„Plukovníku, máme problém. Nevím jak, ale asi se pokazily všechny měřiče radioaktivity ve skladech jedna až čtyři, kde jsou umístěny hlavice! Všechny ukazují nulu!“

Plukovník Ahmad strnul. V době jeho služby! To nemohlo počkat, až bude mít službu ten kretén Mustafa? No nic, co se dá dělat... Pokývl hlavou technikovi, otevřel nenápadná dvířka v dřevěném obložení kanceláře a zmáčkl třetí tlačítko shora. A začaly se dít věci. Před hlavní vjezd do základny, připomínající tunel, se nasunula sendvičová stěna. Silné pláty olova, plastiku a betonu přehradily vstupní koridor a neprodyšně zapečetily základnu. Teprve nyní, kdy nehrozilo, že je někdo z okolí zaslechne, se rozječely sirény. Počítačem generovaný hlas hlásil nebezpečí zamoření radioaktivitou. Službu konající vojáci se urychleně soukali do ochranných oděvů a poté spěchali na svá stanoviště. Přes vzduchové vstupy se nasouvaly ochranné filtry, rozjela se nouzová vzduchotechnika, udržující na základně podtlak. Během pěti minut byli všichni na svých místech a sirény mohly ztichnout. Technici pod vedením plukovníka Ahmada začali demontovat a kontrolovat měřiče radiace. K nečekanému překvapení všech byly naprosto v pořádku. Měření kalibrovaným zářičem ukázalo naprosto přesné hodnoty. To byla záhada!

Do toho zmatku přijel plukovník Mustafa. Ukázalo se, že hodnocení plukovníka Ahmada bylo naprosto dokonalé. Mustafa ve svém novém Ferrari řízl smykem poslední zatáčku a vřítil se do vjezdu. K jeho překvapení na něj nečekal stometrový koridor, ale pevná betonová stěna. Náraz do ní vyhodnotila automatika jako útok na základnu. Sirény zaječely podruhé, z krytých střílen se vysunuly těžké kulomety a rudé Ferrari i s kreténem Mustafou rozstřílely. Na závěr promluvil i napalmový plamenomet, takže měl Mustafa pohřeb žehem. Neproběhl tudíž muslimský pohřeb a Mustafa se neodebral do ráje, nýbrž do pekla...

Na základně pokračoval technici v přezkušování měřičů. Všechny byly v pořádku, tudíž zbývalo, že nejsou v pořádku hlavice. Nakonec nechal plukovník jednu dopravit do laboratoře, kde ji vrchní technik se svým zástupcem velmi opatrně rozebrali. Poslední fáze se zúčastnil i plukovník, takže viděl na vlastní oči jakousi tmavě šedou matnou hmotu místo stříbřitě lesklého plutonia. Chemický rozbor ukázal olovo. Nezbývalo nic jiného než zrušit stav ohrožení základny.

Plukovník s techniky seděl v kanceláři. Technici dumali nad procesem, jak se z plutonia stane olovo. Věděli, že olovo je konečným produktem radioaktivního rozpadu, ten ale trvá v extrémním případě miliony let. Velitel zoufale přemýšlel, jak to vysvětlí nadřízeným. Pak zazvonil telefon na jeho psacím stole. Plukovník ho zvedl, ohlásil se a pak jen bledl a tiše poslouchal. Na konci jen tiše pronesl »Provedu« a opatrně položil telefon. Chvíli jen zíral před sebe, pak promluvil:

„Z vrchního velitelství armád volal přímou linkou prezident. Už vědí, co se u nás stalo. Nebyl to žádný neznámý přírodní úkaz. Byli jsme potrestáni za krádež nukleárních hlavic ze základny v Incirliku. Také tam již žádné hlavice nejsou, potkal je stejný osud jako ty naše. Abychom prý nebyli v pokušení...“

Zvonění telefonu ho přerušilo. Plukovník se ohlásil, chvíli naslouchal, pak telefon opět položil:

„Volali z šifrovacího, že na zabezpečený fax došla zpráva. Za chvíli ji přinesou. Obsahuje pokyny k uzavření základny.“

Uplynuly dva měsíce relativně klidného období. Ruský prezident jezdil po světě, setkával se s vysokými státníky a dlouze hovořili, valnou většinou v soukromí. Pak Kreml oznámil, že za dva dny večer vystoupí ruský prezident se závažným projevem, který bude mít dopad na celý svět. Všechny hlavní světové agentury se chystaly projev přenášet živě. Moskevští hoteliéři měli žně. Hotely byly nacpány zahraničními dopisovateli, televizními štáby a různými dalšími typy žurnalistů.

Jelikož byl kongresový sál v Kremlu nezpůsobilý z důvodu opravy zastaralé audio a videotechniky, konala se tisková konference v Moskevské škole managementu ve čtvrti Skolkovo. Málem se tam všichni nevešli.

Kongresová hala Školy managementu, Moskva, Skolkovo

Ačkoliv konferenci naplánovali od desáté hodiny večerní, první příchozí začali tvořit hlouček u zavřených dveří již něco po sedmé. První bomba vybuchla hned na počátku. Sál se již zaplnil, na pódiu čekal oblý stůl s řadou křesílek. Dočkal se. Prezident, premiér, ministr obrany, pár generálů.

Pak jsme přišli my. Jako první Mistr Aelli, pak Jana s Michalem, Ursis Pjotr, Jack s Borisem a velitelem Jegorovem, modrý Krišna, na závěr Jindřich s Jindřiškou. To se už v sále zvedal docela regulérní řev. Velitel Jegorov zůstal u řečniště a pokoušel se nastolit klid. Trvalo to asi deset minut, než se dav ztišil. Velitel Jegorov přivítal všechny v sále a pak vysvětlil, jak je to s přítomností různých mimozemských osob. Připomenul osud křižníku Philipine Sea a dodal, že nebýt pomoci mimozemských přátel, tak by Kaliningradská exkláva s širokým okolím již neexistovala. Pak dodal:

„Spolupráce se ukázala být natolik prospěšná, že mají právo být u dalšího historického zlomu. Dámy a pánové, prezident Ruské Federace!“

Prezident se vyměnil místo s Jegorovem:

„Dámy a pánové, těší mě vaše hojná účast. Jsem si jist, že vše, co zde řeknu, pravdivě předáte dál. Po dlouhých rozhovorech s mimozemskými i pozemskými přáteli jsme s vládou Ruské Federace a s generálním štábem armád přistoupili k závažnému kroku.“

Ticho by se snad dalo krájet a exportovat. Prezident upil vodu z karafy a vypustil ještě větší mediální bombu:

„Dámy a pánové, dovolte mi učinit závažné prohlášení. Dnes o půlnoci moskevského času vydám rozkaz k deaktivaci našeho jaderného arzenálu. Tím okamžikem se Ruská Federace vzdává svých jaderných zbraní!“

Konec věty zanikl v nesmírném hluku z obecenstva. Prakticky všichni žurnalisté stáli a řvali své otázky, vzájemně se překřikujíce. Řev to byl takový, že slabší novinářky doslova kolabovaly. Trvalo nesmírně dlouho, než se rozruch uklidnil. Celou tu dobu stál prezident u mikrofonu, ležérně se opíral o pultík a mírně se usmíval. Z reproduktorů celou tu dobu znělo, že pan prezident bude odpovídat na otázky až po skončení projevu.

Když konečně sál ztichl, prezident pokračoval:

„Jistě si pamatujete na množství mírových jednání a dohod o omezení toho či onoho. Vždy bylo okolo nich mnoho vzletných proslovů, ale nic se ve skutečnosti nezměnilo..Nynější uspořádání světa nám dává naději na posun vpřed. Supervelmoc USA se po nezdařeném pokusu o ovládnutí světa rozpadla na houf městských státečků, některé státy dokonce unii opustily. Možnost hromadného nukleárního útoku je tak dosti omezená a jednotlivé atomové zbraně se likvidují lépe. Samozřejmě, na světě existuje více zemí s jaderným arzenálem. Na tyto se nyní nyní obracím s prosbou o následování našeho vzoru.“

Prezident se mírně pootočil k čelní stěně, kde se od stropu spouštělo promítací plátno, na kterém se objevila další lidská tvář:

„Bonjour, Monsieur le Président, de la belle ville de Paris.“

Francouzi mají často k Rusku romantický a sentimentální vztah. Obraz Ruska ve francouzských očích je vykreslen většinou jako země s bodrými venkovany ve vyšívaných kožiších, hrajících na balalajky a pořádajících bujaré hostiny. A je ovlivněn především někdejším okouzlením ruskou klasickou kulturou. Literaturou – Puškinem, Turgeněvem, ruskou hudbou a ruským baletem. A pak také velmi početnou vrstvou ruských emigrantů, která po bolševické revoluci zaplavila Paříž a která se skládala hlavně z tehdejší ruské elity, aristokratických rodin, univerzitních profesorů a vysokých důstojníků, a která onen výše uvedený romantický pohled velmi pomáhala šířit. Francouzský prezident se chvíli rozplýval nad oboustrannou spoluprací a pak přihodil své prohlášení:

„Francie následuje Ruskou Federaci a taktéž se k dnešní půlnoci vzdává jaderné výzbroje. Zároveň nabízí volné kapacity nově postaveného závodu na přepracování jaderných zbraní na palivo vhodné do atomových elektráren.“

Následovala Čína, Anglie, Indie... Pikantní bylo vystoupení Izraelského prezidenta, zvláště po Izraelském jaderném útoku na Kaabu. Nepřímo řekl, že po takovém brutálním činu se zbavili jaderných zbraní téměř okamžitě po oné události. Představitel Texaské republiky potvrdil, že po osamostatnění Texasu si všechny atomové zbraně odvezla armáda USA mimo jedné historické znehodnocené bomby Mark 4, která je součástí pomníku u letecké základny Carswell. V Pákistánu právě probíhal armádní puč, který měl zlikvidovat Taliban a nastolit lepší státní zřízení. Vzhledem k tomu, že o atomové zbraně se starala právě armáda, která měla podstatnou převahu, o atomové zbraně bylo postaráno. Jediný problém představovala Severní Korea, která světu vzkázala, že si od nikoho nenechá do svých záležitostí kecat. Pak se provalilo, že jediný severokorejský podzemní jaderný výbuch byla fraška s několika tunami důlní trhaviny a barelem radioaktivních kalů, které svou radioaktivitou simulovaly jadernou nálož.

Tisková konference pokračovala, všichni se usmívali, novináři nevěřili svým smyslům... Jen my jsme věděli, jak to ve skutečnosti bylo. Velitel Jegorov se domluvil s generálním štábem, ten kontaktoval prezidenta. Sešli se u něj na dače, Jegorov vysvětlil, jak to vlastně bylo s Izraelem, Pan-Arabským kongresem v Mekce a jak Izrael přišel o svůj atomový arzenál a Turci hned po nich. Potom deklaroval pevné rozhodnutí vyslanců Impéria nedopustit jaderný holokaust. Pak nadhodil vějičku, že by Rusko mohlo být vůdčí silou v jaderném odzbrojení. Nikdo mimo Izraelců a Turků o posledním vývoji neví a ani jeden se tím chlubit nebude. Na druhý den přijel na daču Mistr Aelli se zbytkem delegace z Impéria a, jak se říká, ledy se pohnuly. Ruský prezident rozumně usoudil, že když už má přijít o atomové zbraně, tak ať je to s pořádnou parádou. Proto to cestování po světě a setkávání se s politiky, prezidenty a premiéry.

Svět se konečně pomalu stával klidným místem.

Errata:

29.05.2021 18:59