Městys Ulm

Pokud měl Ludvík ještě nějaké pochyby, pohled na Ulm je rázně rozehnal. Skanzeny znal v Čechách všechny, ale tento neznal. Navíc, žádný skanzen není trvale osídlený! Kam ho však Kuba vede, městečko je vlevo... Aha, už to vidí. Opevněný tábor na úpatí nějaké skály, nějaké spadlé stromy, že s nimi něco neudělají. Skoro dvoumetrová kamenná zídka, vsadil by se, že je u ní zevnitř násep. To je zajímavé, žádná brána, jen nějaký klacek přes cestu. Stráž salutuje, Kuba jen mávne rukou a posílá jednoho z hlídky pro pana starostu. Kuba ho vede do jedné roubenky na kamenném základu. Než se však stačí pořádně usadit, je slyšet dusot kopyt. Do dveří vchází starší muž, Ludvíka si nevšímá, ale přehlédnut není. Obrací se na Kubu a ptá se:

„Jak bylo na cestách? Budeme slavit úspěšně splněný úkol?“

Kuba se usmívá a odpovídá:

„Mám pozdravovat od Honzy i Majky...“

Ludvík strne. Kuba právě vyžvanil to ukrutné tajemství! Ten se otočí k blednoucímu Ludvíkovi a říká:

„Hele, neděs se. To je takový drobný komplot mezi naším a Honzovým světem, tady pan Ulman je u toho od začátku. Časem ti řeknu víc, dřív to nešlo.“

Kuba pak odpovídá dál:

„Honza prohrabal nějaký archiv, mám krásné nákresy i návody. Navíc, jako bonus, jsem přivedl odborníka v lučbě, bude nám pomáhat. Některé věci bychom bez něho těžko zvládali. Mimochodem, jmenuje se Ludvík, ale krycí jméno je Ludovitus Zorhaj Chirbaud, fámulus samotného Johanna Glaubera v Pitěru, který se osamostatnil po smrti Mistra Glaubera. Pochlub se!“

Na předvádění se Ludvík dohodl již ve starém světě, takže nyní jen sáhl do záhybu pláště a zamnul prsty nad petrolejkou. Plamen se poslušně zbarvil zeleně, chvilku vypadali jako vodníci. Pan Ulman uznale kývá hlavou, pak Ludvíkovi podává ruku vítá ho v městysi Ulm:

„Teď vás kapitán ubytuje, trochu si odpočinete a k večeru vás přivede na slavnostnější večeři. Budou tam i někteří místní, tak se, prosím, nepodřekněte.“

Večeře byla pořádána jako oslava zakončení Kubovy cesty. Všechny zúčastněné ujistil, že byla úspěšná a přínosná. Také proto, že přivedla do Ulmu příslušníka poněkud záhadného cechu alchymistického, ehm, tedy chemického. Kuba vykládá, jak v lese slyšel nějaký rozruch. Opatrně se šel podívat. Tři lapkové se chystali mučit nějakého muže, aby z něj vymámili tajemství výroby zlata pomocí Kamene mudrců. Marně je muž přesvědčoval, že nic takového neexistuje, že to zlato, co našli není zlato, ale kyz železný, ale neuspěl. V okamžiku, kdy se jeden lapka shýbl k ohni pro žhavý klacek, vstoupil do děje Kuba. Jeden z stojících zbledl, zašeptal Proboha, kapitán Schwert! A utekl. Další ho urychleně následoval. Pouze mohutný chlap se napřímil a se zlým úsměškem vytáhl dlouhý křivý nůž. Kubovi stačily tři rány, aby chlapovi dokázal, že je ubohý břídil a má ten nůž jen pro parádu. Chlap však měl v botě další nůž, kterým zaútočil, jen co se k němu Kuba otočil zády, aby osvobodil zajatce. Ani v tomto případě neuspěl, Kubův meč se zaleskl jako stříbrná šmouha protínající lapkův krk. Hlava zavířila vzduchem a usadila se uprostřed ohniště. Oheň vzápětí smazal udivený výraz...

Kuba konečně osvobodil zajatce, pak vykopal díru, tam hodil bezhlavé tělo a mírně připečenou hlavu a díru zaházel. Zajatec se mezitím na kraji lesa vzpamatovával z prožitých šoků. Při další cestě vykládal své příhody, jak se z horníka stane fámulus samotného Johanna Glaubera, po jeho smrti po nepodařeném pokusu potulný pocestný, hubící potkany a vykuřující stavení a stodoly. To po večeři mírně upravené přednesl Kuba a dodal, že Ludovitus předvede něco ze svého umění.

Ludvík nechal svítit jen jednu petrolejku, nechal pootevřít okno a začal kouzlit a při tom povídat:

„Jste voják, večer na tažení sedíte u ohně a připravujete se na ranní útok. Jste poněkud nesví, povídá se, že to místo chrání nějaký čaroděj, což poručík považuje za starověkou pověru a směje se tomu. Vtom něco sykne...“

Ludvík opětovně zamne prsty nad petrolejkou. Společnost si připadá, jak by seděla na návštěvě u vodníka. Ludvík si od petrolejky zapálí klacík, na talířek vedle nasype něco prášku a zapálí ho. Zasyčí to a ke stropu se zvedne mohutný oblak čpícího kouře. Mezitím hovoří dál:

„Vojáci jako uhranutí zírají na zelený oheň, vše okolo je také zelené. I ten obrovský oblak dýmu je zelený. Mnozí se křižují, i když to asi pekelný oheň není, nemá tu správnou barvu. Ani si to nestačí uvědomit, když podobně změní barvu oheň před plukovníkovým stanem. Tentokrát je oheň, dým a okolí červenožluté.“

Další hromádka na talířku, nad petrolejkou Ludvík mává oběma rukama. Při tom si neslyšně šeptá: Obyčejná sůl. Kdo by to do ní řekl. Taková krásná žlutá! K tomu trochu vápence a máme i červenou! A trošku síry do dýmovnice, ať to smrdí peklem! Ozve se několikeré zajíknutí a zalapání po dechu, ale předváděčka už končí. Ludvík dodává:

„Vy jste věděli, že se něco bude dít. Co si ale myslí vojáci cizí armády? Pokud tedy myslí na něco jiného než na zezadu znečištěnou uniformu či na útěk?“

Po předváděčce už všichni sedí okolo stolu, nenuceně se baví, pánové se ptají na věci ohledně materiálů z ukázky, pak však padne ta správná:

„A co když to nebude stačit?“

Ludvík s úsměvem odpovídá:

„Existují i horší prostředky. Ty vám tady nepředvedu, nechci z vás mít hromadu mrtvol nebo skupinu lidí šílených bolestí. Mám tady jednu látku, není jedovatá, ale při škrábnutí rána příšerně bolí. Pokud by se mezi pány našel dobrovolník...“

Chvíli je ticho, ale oči ostatních spočívají na majorovi Niemannovi. Ten si povzdychne, vstává a obchází stůl. Ludvík ho usadí do křesla, vyzývá ho, aby mu ukázal palec. Pak sáhne do pláště, vytáhne smotek látky a vybalí z něj úzkou třísku. Pevně uchopí majorův palec a jemně třískou ďobne, skoro se ani nedotkne kůže. Major se chvíli usmívá, ale úsměv záhy mizí. Na čele se mu začínají objevovat krůpěje potu. Starosta s Ludvíkem přinášejí džber ledové vody. S úlevou noří major ruku do vody, při tom se svěřuje:

„To bodnutí jsem ani necítil, říkal jsem si, jestli si pan Ludovitus nedělal legraci. Nedělal. Po chvilce to začalo pálit, asi jako žihadlo od včely. Pak jako od vosy, sršně. To už jsem necítil jen ránu, ale měl jsem pocit, že mi někdo smaží celý palec a přitom se mi ho snaží tupým nožem upižlat. V té vodě je to už v pohodě, ale pro změnu mi mrzne ruka.“

Pan Ludovitus se na něj usměje a pak všechny ohromí, když tu třísku opatrně olízne. Pak vysvětluje:

„Existují látky s různými účinky. Tříska byla napuštěna zředěným roztokem. Co to dělá v ráně pověděl tady major. V případě olíznutí látka chutná jako pálivý guláš.“

Ludovitus se rozhlédne po posluchačích a tišeji, jen pro pány, povídá:

„Zkuste si představit jednotku lučišníků s hroty namočenými v dané látce. V tomto případě stačí ke zneškodnění nepřítele i jen nepatrný škrábanec.“

Mnohý posluchač se otřese. Představí si takovou již samu o sobě bolestivou věc jako šíp v noze. Nyní se k tomu přidává neuvěřitelné pálení v ráně a pocit, že ta noha shoří a upadne! Pak ještě padne doplňující dotaz:

„Proboha, člověče, to změní svět! Máte takových, ehm, věcí více?“

Pan Ludovitus se trochu záhadně pousměje a odpovídá:

„Ano, jenže ty ukážu jen vybraným vojenským odborníkům. Nikdy nevíte, kdo poslouchá a já nechci, aby se nepřítel dozvěděl více informací, než je nutné.“

Odezva na sebe nenechala dlouho čekat.

„Jaký nepřítel?“

Na to se dalo jen říct:

„Kterýkoliv, který to s naší zemí nemyslí dobře! Třeba ti, kteří jednají o nás, ale bez nás!“

K tomu už nešlo nic dodat. Starosta děkuje hostům za návštěvu, ti se loučí a odcházejí. Zůstává major Niemann a pan Ludovitus. Starosta se na oba usmívá a říká:

„Tak jsme zašťourali klackem ve vosím hnízdě, uvidíme, co to udělá. Pouze je škoda, že je profesor na vládě v Brně...“

Obrací se k Ludvíkovi a říká mu:

„Dejte se dohromady s majorem Niemannem a kapitánem Schwertem a dejte dohromady nějakou další ukázku, jak těm drzým cizákům zatnout tipec.“

Errata:

15.07.2021 14:18