Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Zbraně

Kuba nechal Ludvíka v opatrování majora Niemanna a zajel do kovozpracujícího závodu v Kolíně. Chvilku pokecal s panem bezpečnostním radou Střízlíkem, ten ho na oplátku pozval na prohlídku nových provozů. U hamrů dopověděl Kuba panu Střízlíkovi zbytek novinek a že si přijel pro starého Čvančaru, kterého kdysi Honza učil stavět parní stroj. Má tam nahoře nějakou kovařinu a nechce do Ulmu tahat nějakého cizího kováře. S tím pan Střízlík souhlasil, Děda stejně nyní dělá jen učitelský dozor nad první dvojicí učedníku, nyní už skoro mistrů, kteří učí další.

Dědek Čvančara byl návštěvou potěšen, hlavně proto, že mu Kuba přinesl plný kameninový hrnec té báječné mastičky, které mu tak pomohla. S cestou za speciální prací byl také spokojen, vítal ji, ti jeho kluci stejně umí skoro všechno, co umí sám a už i přicházejí s lepšími nápady. Jen si vymínil, že se občas dostane do Kolína, aby je zkontroloval. Akorát si sbalí nářadí a může jet.

V Ulmu ho ubytovali v kasárnách, kde byla také i malá kovárna, ale počítalo se s tím, že si nechá Dědek vybudovat novou pro nové výrobky, zároveň s bydlením a studovnou. Taky ano, trvalo to čtrnáct dní, než mohlo ve studovně zasednout několik lidí a seznámit Dědka s náčrty zbraní, jakoby objevených v Atlantském Archivu. Dědek do nich chvíli zíral, pak je začal komentovat:

„Hezké, ale je vidět, že to asi nebyli odborníci. Ten kladkový luk vypadá hezky, ale stále to je veliká neohrabaná věc. Tu už raději tu kladkovou kuši, ale místo lučiště bych použil ty pružiny, už jsme se naučili dělat je pořádné. Používáme je u posledních typů parních strojů, prakticky odstraní vibrace a tím i hluk. Jo moment, to nejsou tlačné pružiny, ale tažné! Tím líp, u nich se dá líp nastavit sílu posunem uchycení. A nějaké střelivo do kuší... Celokovové šipky jsou nesmysl, jen se plýtvá kovem. Univerzální dřík z tvrdého dřeva... Aha, zapomněl jsem na soustruh do dílny, bude se muset nějaký sehnat. V Kolíně máme jeden v domečku, kluci ho dost podstatně vylepšili oproti původnímu vzorku. Víte co? Sežeňte mi soustruh a já si zatím budu hrát s konstrukcí kuše. Tak na shledanou.“

Mezitím se z Brna vrátil profesor Mahlstein s potěšujícími zprávami. Zatím stačilo pohrozit Prusům, že v případě ohrožení samostatnosti Českomoravské země se tato obrátí o pomoc na Rusko. Stačilo k tomu několik zdvořilostních návštěv ruského konzulátu v Brně. Podivil se přírůstku, nechal se představit a delší čas strávil v srdečném rozhovoru s panem Ludovitem. Naslouchající Kuba posléze tvrdil, že z celého rozhovoru rozuměl asi jen sedmi slovům. K tomu dodával profesor, že pan Ludovitus je popleta, protože ho občas oslovoval jako profesora Einsteina.

Trvalo to vše ještě deset dní, než mohl Dědek pozvat starostu, profesora, majora a kapitána Kubu na předváděčku. Studovna se změnila na provizorní střelnici, některé terče byly nakresleny přímo na zdi, jiné odděloval terč ode zdi pytel se slámou. Nejvíc pozornosti vzbuzovaly plechové čtverce, uchycené za sebou v dřevěné rámové konstrukci tak, aby byly asi čtvrt metru od sebe. Prostor mezi nimi byl vyplněn senem. A před konstrukcí, dva metry před prvním plechem, byl stůl zatěžkaný kameny, ke kterému byla upevněna svorka s kuší. Oproti normální kuši vypadala jinak, víc zavalitější tělo, ale bez lučiště, pokračující jako pažba, po stranách trubicové kryty s pružinami, které se natahovaly každá samostatnou pákou. Dědek stál u stolu, ukazoval jednotlivé komponenty a komentoval je. Pak nastal ten okamžik, na který návštěvníci čekali. Dědek natáhl nejprve jednu pružinu, pak druhou, docela lehce. Pak do vybrání vložil dřevěnou šipku s kovovým hrotem, upravil ji, aby seděla lehce a přitom pevně. Sklonil se k ní, přesvědčil se, že nikdo nestojí v cestě a zmáčkl spoušť. Tiché cvaknutí bylo přehlušeno plechovým zvukem. Dědek odstoupil od kuše a slavnostně pronesl:

„Nastává ta nejvíc namáhaná práce – rozebrat konstrukci a hledat šipku. Pánové, do díla. Já vás budu jen pozorovat.“

Pánové se nahlas sázeli, za kterým plechem šipku najdou, přesto její nález za třetím plechem byl pro ně překvapivý. Nejdřív se vzpamatoval starosta, jako dlouho sloužící voják byl na různé překvapení zvyklý. Šipku držel v dlani a říkal:

„To je tedy něco. Jestli se správně koukám, ten plech je tlustý jako kyrys. Takže na jeden výstřel při vhodném postavení nepřátel jde zabít nebo zranit až tři muže s hrudním kyrysem nebo dva rytíře. Někoho čeká nepříjemné překvapení. Pánové, toto musí zůstat v tajnosti!“

Dědek mu sebral z dlaně šipku a trochu zapáčil kovovým hrotem. V jedné ruce mu zůstal dřík šipky, v druhé hrot. Dřík pohodil na stůl a otevřel dřevěnou krabici. V ní byly také hroty, ale každý jiný. Dědek bral jeden po druhém a vysvětloval:

„Šipka je díky výměnným hrotům univerzální. Možná jste si nevšimli, ale tam, kde mívají obyčejné šípy stabilizační opeření, jsou ploché podélné výstupky, pootočené oproti ose. Ty šipku roztočí, čímž se podstatně zlepší přesnost střelby, protože šipka nikam neuhýbá ani ve větru. Ještě jsme neměli možnost zkusit dostřel, podle výpočtů by měl být přes 300 metrů.“

To vyvolalo u posluchačů živou odezvu, kterou ale Dědek zklidnil, aby mohl pokračovat:

„Další novinkou, jak jsem říkal, jsou výměnné hroty. Navíc máme k dispozici několik typů, co jsme jen stačili vymyslet. Ten první byl hladký průrazný kalený hrot právě na probíjení pancířů. Další hrot vypadá jako ježek, ten nemá takovou průraznost, ale u obyčejných vojáků způsobí devastující poranění. Další je podobný, ale místo ježka je tam několik tenkých ostří, zahnuté stejně jako druhý konec šipky. Uchycení je ztenčeno, takže se při nárazu na kost ulomí a každá pokračuje jiným směrem za vzniku hlubokých řezných ran. Padl také návrh dovybavit je zpětnými háčky, to se nám zdálo až moc brutální, takže jsme to zamítli. Chceme nepřítele učinit neschopným boje, ne je zbytečně mučit.“

Dědek se chvilku přehraboval v krabici, načež ukázal děravý hrot:

„To je taková legrácka, ale může to mít zajímavý dopad na psychiku nepřátel. Předvedu, ale zacpěte si uši.“

Dědek nasadil hrot na dřík, pootočil stolem s kuší, aby mířila na pytel ve vzdáleném rohu a natáhl a nabil kuši. Ke spoušti přivázal tenký provázek, poodstoupil od stolu, zakryl si uši a cukl s loktem, ke kterému měl přivázán provázek od spouště. Místností se ozval jekot tisíců démonů kombinovaných s vřískotem městské slečny, které spadl do výstřihu pavouk. I přes zacpané uši sebou všichni v úleku trhli.

Po předváděčce seděli všichni okolo stolu, uzobávali uzené s chlebem a opatrně koštovali produkt vedlejší činnost fámuluse Ludovita, nazvaný Ulmský rum. Chuťově se skutečně podobal klasickým rumům ze zámoří, ale tenhle vznikl v laboratoři smícháním čisté vodky, karamelu a jakési sloučeniny, o které Ludovitus tvrdil, že by ji splácal kdejaký jen trochu šikovný kuchař. Profesor vykládal drby z vlády i z pobytu v Brně. Právě povídal o zákeřné zbrani, kterou používali brněnští kluci proti nepřátelům z okolních vesnic. Jednalo se o dutý stvol rákosu, do níž se nacpala kulička suchého bodláku, načež se do stvolu fouklo a bodlák vyletěl ze stvolu. Většinou skončil ve vlasech nebo na nedostupném místě oblečení.

Dědek zpozorněl a začal se vyptávat profesora na podrobnosti. V kolínských kovozpracujících závodech totiž rozjeli dvě novinky – výrobu přesných trubek metodou odstředivého lití a výrobu stlačeného vzduchu pro usnadnění práce. V Dědkově mysli vyvstal obraz jedné takové trubky, olověné kuličky do ní vložené a připojení kompresoru. Tlakem vzduchu vymrštěná kulička by mohla mít větší dostřel a průraznost. Kam se hrabe taková kuše! Dědek nevnímá okolí, bere kus papíru a kreslí. Ostatní jsou zticha a zvědavě pozorují Dědkovo počínání. Trvá to snad jen deset minut, pak se Dědek probírá z transu, rozhlédne se po zvědavých tvářích a pak chraplavě prohlásí:

„Nejsem si úplně jistý, musíme dát hlavu dohromady, ale myslím, že jsem právě vyhrál válku...“

Vysvětluje, ukazuje na kresby, zkouší popsat, jak to či ono vyrobit. Ostatní mají připomínky, ty ale postupně ustávají, jak dohadování pokračuje. Dědek už popisuje několikátý papír. Všichni sedí okolo stolu, funí jako po přespolním běhu a pomalu se uklidňují. Nakonec se rozcházejí, vyspat se a nechat mozek, ať si to všechno přebere. Domlouvají se, že se sejdou se další den...

Podle všeho, někteří pánové ani nešli spát. Možná si chvilku zdřímli v křesle, ale když Kuba ráno nakoukl, našel Dědka s profesorem zabrané do debaty nad jakýmsi přístrojem. Při vrznutí dveří se profesor otočil a hned zval Kubu dál, že právě potřebují pokusného králíka. Ukázalo se, že přístroj je už několikátá verze zařízení na měření tlaku vzduchu a jeho působení na věci mu postavené do cesty. Kuba byl usazen na stoličku, před sebou měl upevněnou dřevěnou trubku a měl do ní ze všech sil fouknout. Když tak učinil, v přístroji zarachotilo, cvaklo a ozval se zvuk nárazu dřeva o dřevo. Profesor se obrátil na Kubu:

„Kubo, můžete chvilku počkat a zopakovat fuk, až opravíme přístroj? Nějak se polámal, byl nastavený na nás.“

Trvalo to jen čtvrthodinku a Kuba zopakoval svůj výkon. Teď se ozvalo jen cvaknutí a Dědkův hlas:

„Profesore, Kuba vás přefoukl třikrát, mě jenom dvakrát.“

Tak byla ustanovena první jednotka v novém vědním oboru zabývající se prací vzduchu. Chvilku ještě bádali, jak jej vhodně nazvat, česky to byl podivný dlouhý popis, v germánštině sice jedno slovo, ale na půl stránky, nakonec se však uplatnila stará řečtina, protože pneuma je vzduch, dech. A protože se jednalo o práci, vzniklo nakonec slovo Pneumatika. Kuba musel vyvinout hodně úsilí, aby zachoval vážnou tvář, hlavně když se dozvěděl, že název nové základní jednotky bude jeden fuk. Raději ani nechtěl znát definici, vymluvil se na vojenské povinnosti a zbaběle prchl.

Errata:

15.07.2021 14:18