Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Vzduchovka

Problém lepší kuše nebyl odsunut do pozadí, dá se říct, že výzkumy probíhaly souběžně. Mnoho věcí bylo společných, například korpus zbraně, pažba a podobně. O to jednodušší bude později přechod výroby. V praxi se to projevilo tak, že se do kovozpracujících závodů v Kolíně vypravila další ‚loupežná‘ výprava. Dědek se chystal ukradnout jednoho svého učedníka, dle jeho slov neskutečně levého na práci, ale jako tryskající zřídlo nápadů nemá konkurenci. Spolu s ním se chytal ukecat ještě nějaké postarší a zkušené mistry řemesla, aby mu pomohli v Ulmu rozjet továrničku na zbraně. Cestoval s ním profesor Mlejnek a starosta, to kdyby měl bezpečnostní rada Střízlík nějaké námitky.

Pan bezpečnostní rada žádné připomínky neměl, naopak se mu zbrojní továrnička mimo Kolín zamlouvala. V Kolíně se to cizáky jen hemží, už chytili několik příliš okatě se rozhlížejících špionů. Naštěstí v nových provozech pracují spolehliví lidé. Hned také nabízel dva nenápadné muže ze své kontrarozvědky, ubytují se v Ulmu, nebudou se k sobě znát, ale hlídat budou jako ostříži. Kuba v jednom poznal účastníka jeho první předváděčky umění Jemné ruky, kdy s ním mával jako s hadrem. Poznání bylo vzájemné, onen muž na to vzpomínal jako na osudový předěl v kariérním vzestupu. Do plusu, samozřejmě.

Řeč se stočila i na cvičitelku psů Andulku. Ta získala proslulost při takzvané Liščí aféře. To se v Ulmu začaly ztrácet slepice. I před tím se ztrácely, ale s frekvencí dvě do měsíce. Teď to byly až tři týdně. Jednou odpoledne bylo z lesa slyšet liščí poňafávání, které se blížilo k Ulmu. Obyvatelstvu se naskytl nevšední pohled. Z lesa se vynořila Andulka, která za ucho vedla starého lišáka. U pařezu po buku ho pustila a ukázala Tady budeš sedět. Pak oběhla pár nejbližších domů a přinesla všelijaké zbytky – kostru, kůže a podobně. Ty položila na pařez před lišáka, chvilku mu mluvila do duše a pak ho milostivě propustila. Lišák vyštěkl, z lesa se vynořily dvě lišky s liščaty, každý si vzal kus žrádla a zmizel do lesa. Od té doby lidé nevyhazují zbytky masa, ale dávají je na pařez. Také se od té doby neztratila jediná slepice...

Po čase bylo možno vidět, jak lišky u pařezu předvádějí liščata a naopak maminky ukazovaly batolatům, co že je to za zvíře, to zrzavé. Tatínkové nakonec udělali nízký plůtek, kde se drobotina mísila za bedlivého dohledu všech matek, jak lidských, tak liščích. Celé to mohlo skončit neslavně, toto uspořádání se nelíbilo potulnému kazateli. Ten stál kus od plůtku a dštil síru na bezbožné lidi. Když se přiblížil k plůtku moc blízko, vystartovaly dvě liščí matky, předními se opřely o vršek plůtku a začaly na něj vrčet, štěkat a cenit zuby. Kazatel se v náboženském vytržení poněkud pozapomněl a začal na všechny svolávat Alláhův hněv. To už na něj ječely i lidské matky. Kazatel zazmatkoval a pokusil se obojí matky donutit k poslušnosti násilím. Při strkanici mu z kutny vypadl svazeček papírů popsaný arabskými klikyháky. Pak se mezi ženskýma rukama objevila jedna mužská, chytila kazatele za zápěstí a zkušeným hmatem ho zkroutila. To se do děje vmísil Kubův nejlepší žák umění Jemné ruky.

Z kazatele se vyklubal musulmanský špion, na dalších papírech se našly podrobné nákresy radnice, kasáren a jiných důležitých objektů městyse Ulm. A jako třešnička na dortu, po rozpárání kutny vypadly průvodní listy, psané germánsky a umožňující nositeli volný průchod Pruskem a přístup k velitelům pohraničních posádek. Pak si ho vzali do parády Kuba a kontrarozvědka bezpečnostního rady Střízlíka. Protokol o výslechu měl přes padesát stran a byl prohlášen za tajný. Pan Střízlík si radostně mnul ruce, takové množství kompromitujícího materiálu na Prusy a Franky se jen tak nenajde. Kubův žák dostal veřejnou pochvalu, pořádnou odměnu, to vše u příležitosti veřejné popravy špiona. Popravy oběšením s následným spálením těla, aby se v žádném případě nedostal do musulmanského nebe.

Stavba továrničky, stejně jako stavby podobného ražení, začaly obcházením lokality a hledáním vhodného místa. Měli kliku, průzkumníci téměř okamžitě narazili na ideální místo. Plácek obklopený skalkami a skalními zuby, v jednom koutě studánka, a to nejhlavnější – jeden skalní zub byl dutý, procházel jím přírodní komín, dole ústícím tři metry nad zemí. Nemuseli stavět vysoký komín pro kotel pro parní stroj a pro výhně. Těch několik průchodů mezi skalkami se dalo lehce zazdít, popřípadě opatřit vraty. Pak to šlo rychle. Domeček s parním strojem, hned vedle Dědkova konstrukční a zkušební kancelář, z druhé strany domečku velká výrobní hala, podél jedné strany hřídel s transmisemi poháněná parním strojem. Mimo soustruhu zatím žádné další stroje, ty se musí teprve vymyslet podle účelu. Navíc, nebude se vše dělat od prvopočátku, základní součásti se bude dělat v kovozpracujících závodech v Kolíně a v Ulmu se to teprve zkompletuje.

Byly chvíle, kdy si Dědek ze zoufalství škubal zbytky vlasů. Ty se střídaly s hektickými chvílemi, kdy člověk potřeboval být na třech místech naráz. Jedinou radost mu dělal jeho geniální učedník slyšící na jméno Fanouš, který si v koutku konstrukčního sálu udělal kutloch. Okolní stěny, čistě nabílené, postupně pokrývaly nákresy roztodivných věcí, ty zvláště důležité pak kusy papíru na velkém stole. Společnost mu dělal jeho děda, taktéž František, který předtím dělal v Kolíně vrchního mistra nových provozů. Posléze sám uznal, že z těch novinek mu brní hlava, tak své místo přenechal mladším a následoval vnuka. V Ulmu dělal prostředníka mezi ním a reálným světě, už dávno poznal, že se jeho vnuk neřídí normálními pravidly. Pravidelné jídlo, spánek nebylo nic pro něj.

Fanouš ze všeho nejdřív vymyslel a s dědovou pomocí sestrojil malý parní stroj k údržbě domácnosti. Vymyslel dokonce poloautomatické přikládání a odstraňování popela, aby co nejvíce oddálil nutnost lidského zásahu. Ten poháněl mimo jiné i Archodémův⁴ šroub, který čerpal vodu ze studánky do nádrže v podkroví. Přepad z ní šel jednak do další nádrže, která se ohřívala odpadním teplem parního stroje, jednak ochlazovala plechovou skříň, v níž uchovával potraviny, aby se tak rychle nekazily. A jako jahoda na krupičné kaši existovala v koutě, oddělena od zbytku plátěnými stěnami, oválná dřevěná káď. Do ní byl zamilován Dědek, neboť povalování se v horké vodě mělo blahodárné účinky na Dědkovy staré kosti, o bolavém kotníku nemluvě. Káď pravděpodobně ležela na nějakém magickém bodu, protože i Dědka v ní napadaly nápady, jak co vylepšit.

V tomto prostředí byla vylepšována nová kuše i úplná novinka, vzduchovka. Byla to její oficiální zkratka, celý název zněl Zbraň na vystřelování nábojů pomocí stlačeného vzduchu. Kuše už byla připravena do hromadné výroby, byly opraveny některé nedostatky, na které se přišlo až při zkušebním provozu. Ten provádělo pětadvacet vojáků, po pěti od každé skupiny. Na jejich žádost byla kuše doplněna možnost nastavit tuhost pružiny, takže ti nejlepší dokázali několikrát za sebou zasáhnout čtvrtmetrový kroužek umístěný tři sta padesát metrů od střelce. Čtvrt metru, to je přibližně hruď nepřítele...

Samozřejmě, nešlo vše bez problémů. Pružiny v kuších postupem času povolovaly, některé byly špatně zakalené a při větší námaze se lámaly. Lanko do zařízení na vymrštění šipky se trhalo, takže bylo nejdříve nahrazeno drátem, později řetízkem obšitým kůží. Kovové páky na natahování pružin byly nahrazeny profilovanými pákami z tvrdého dřeva. Po překonání těchto dětských nemocí získali vojáci zbraň, kterou si zamiloval téměř každý, kdo ji ovládl. Navíc k ní Fanouš vymyslel skládací čepel, která byla normálně umístěna ve spodním zářezu pažby. Ta se jednoduše vytlačila dopředu a zajistila závlačkou, takže odpadla nutnost nosit šavli či meč pro osobní obranu. Tak se muži kapitána Kuby Schwerta změnili na jednotku kušníků. I v ostatních skupinách bylo alespoň několik kušníků, byli to ti nejlepší ve střelbě z kuše. Fanouš s Dědkem a profesorem stavěli a seřizovali obráběcí stroje, potřebné k sériové výrobě kuší a zaučovali jejich obsluhu. Pro ty platilo pravidlo, že museli být obyvateli Ulmu a musel se za něj zaručit někdo známý.

Pak bylo konečně volno na přemýšlení, jak sestrojit vzduchovku. Tam bylo zapotřebí několik protichůdných požadavků, jako je třeba pumpování vzduchu do zásobníku, aby nikde neunikal, což by ohrožovalo střelbu. Jaké použít ventily a těsnění, aby stlačený vzduch proudil, kam má a nikam jinam. Jaký ventil použít k rázovému otevření zásobníku, aby vzduch mohl proudit do hlavně a vypudit kulku. Bádání nad tvarem kulky, už při prvních testech se tvar koule ukázal být naprosto nevyhovující. Do tohoto problému byl vtažen i pan Střízlík, když se jednou zeptal, jak výzkumní práce pokračují. Ten také nakonec přišel s podstatně lepším tvarem. Podle jeho slov ho to napadlo, když sledoval lodě hemžící se po Labi. Neohrabané pramice obdélníkového tvaru a mezi nimi se proplétající lodičky, který měly v půdorysu zvláštní tvar – vpředu špice, povlovný oblouk těla a rovné ukončení zádě. Bylo na nich vidět, že hladinu téměř nečeří.

Asi největší problém byl se stabilizací střely. U kuše to bylo jednoduché, použily se stabilizační plochy, které střelu podélně roztočily. Ty na náboj nešly dát. Nakonec na to došel mozkový konglomerát Fanouš, profesor Mahlstein a pan Střízlík. Nápad vzešel od kormidla lodiček s tím, že to se prakticky zařezává do vody, a šlo by něco podobného udělat se nábojem? Šlo. Na poslední čtvrtině vnitřku hlavně bude několik souosých spirál s trojúhelníkovým průřezem a s velkým stoupáním. V tu dobu už bude mít náboj dost velkou rychlost, pak se mu do těla zaryjí horní hrany spirál a roztočí ji. Ještě čtrnáct dní trvaly zkoušky, jaké spirály použít, pak se šlo na střelnici. Do teď nevalná přesnost se rapidně zlepšila, zvýšil se i dostřel. Konečně to začalo vypadat jako zbraň.

Nastal však nečekaný problém. Jelikož se náboj dělal z olova, aby se přizpůsobil hlavni a mohly se do něj zarýt rotační spirály, tak se o tvrdší cíl jen neškodně rozplácl. Dědek zavelel a šlo se zpět do konstrukční síně, zapadnout do pohodlných křesel, koštovat další dávku nápoje, nyní pracovně nazvaného Rulm, jelikož Ulmský rum se s ubývající hladinou alkoholu v láhvi špatně vyslovoval a podobal se spíše první možnosti. Nečekanou pomocí byl starosta, ten vzpomínal na mládí a líté boje znepřátelených band kluků. Tam se na zvlášť nepříjemné osoby používal prak a jako střelivo přezrálé třešně či višně. Velké oblibě se těšily černé višně, hlavně kvůli barvě. Štiplavá rána od pecky spolu se sladkou barvící šťávou vábící hmyz udolala nejednoho statečného. Z toho vykrystalovalo nádherné řešení – náboj bude menší, ze železa, ale bude mít přes boky vrstvu olova. Ještě tuto noc se vyrobilo několik nábojů, a až se vyspíme, budeme opět trávit den na střelnici. Ještě štěstí, že střelnice byla za továrničkou v lese, rány a jásání by přilákaly nejednoho zvědavce. Takto upravený náboj si zachoval díky rotaci přesnost i dostřel, ale podstatně se zvýšila průrazná síla. Tam, kde se olověný náboj rozplácl o pancíř, zel nyní otvor. V tlusté fošně, která držela plech pancíře ve vhodné výši, zel otvor taktéž. Již ne ideálně kulatý, zezadu fošny trčely na všechny strany ostré štěpiny. Na to hleděli přítomní až s úctou, která dostoupila vrcholu v okamžiku, kdy zkoušeli, kolik prken je zapotřebí k zastavení náboje. Byla to čtvrté, ale i tam zezadu vykukovala stále ostrá špice náboje. Bylo třeba překonat nejednu nesnáz, ale moderní zbraň, kterou nikdo jiný nemá, byl trumf. Teď ještě o ten trumf nepřijít.

Pak se nečekaně objevil pan Střízlík, přijel se dohodnout se správcem chovu Ulmského psa o zapůjčení několika jedinců na vyzkoušení možné spolupráce pes – člověk. Ten se dost vyděsil, když na něj z jednoho psího kotce vykoukl zvědavý liščí čumáček. Správce chovu, bývalý vojenský sluha starosty, se smál a vysvětloval. Od sám se k tomu dostal jako slepý k houslím. Zvykl si sedávat na nízké lavičce v kotcích, byl tam klid, sluníčko hřálo, psí a později i liščí omladina se povalovala všude kolem i na něm. Jednou takhle seděli i s Andulkou, hladili chumel mláďátek, když se objevil starosta. A když to tak s těmi psy umí a psi ho tolerují... Cože? Ano, lišky také...

Nynější stav je takový, že lišky dávají pozor v širším okolí, psi konají strážní službu ve městě, kasárnách a továrničce. Už se párkrát stalo, že přiběhl uřícený lišáček, ňafáním oznámil událost a pak vedl smíšenou lidsko-psí skupinu na místo činu. Dvakrát to byla babka, co zabloudila při sběru bylinek a jednou jakýsi vandrák. Ten si řekl, že se nenechá komandovat jakousi zrzavou potvorou a vytáhl na ni nůž. Nepřežil to, lišák mu prokousl hrdlo. Teď se plížil shrbený okolo, ocas mezi nohama až pod břichem a čekal na Andulčin ortel. Ta se domluvila s Kubou, načež lišák dostal pochvalu a jako odměnu za dobrou práci kus uzeného. Takže vidíte, říkal správce panu Střízlíkovi, máme hlídače a ochranu jako nikdo jiný.

Následující měsíce byly pro Dědka s Fanoušem krušné. Někdy se nadějná cesta změnila ve slepou uličku, chvíle triumfu se střídaly se stavy beznaděje, kdy Dědek ležel v kádi horké vody s lahví Rulmu a nechával mysl bezcílně bloudit. Fanouš to bral s humorem, hrál si s věcmi naprosto nesouvisejícími s hlavním úkolem, tvrdíc, že takto si nejlépe vyčistí hlavu.

Přesto se pomalu, ale jistě stávala konstrukce vzduchovky dokonalejší a jednodušší. Původní ventil, kterým se vypouštěl vzduch z nádrže do hlavně se změnil z válcového na kónický, malou pružinkou stále dotlačovaný do lůžka. Na mazání se používal jelení lůj, jen malý kousek, přesto šlo už ventil ovládat jedním prstem. Také vzduchová pumpa plnila svůj účel, Fanouš dokonce vymyslel kožené těsnění, které zároveň plnilo funkci vstupního ventilu vzduchu. Také toto těsnění se mazalo tukem místo vody, takže bylo podstatně méně poruchové.

Pak konečně nastal ten slavný den, kdy byla vzduchovka předvedena odborné veřejnosti. Tu zastupoval starosta s několika měšťany, prakticky totéž složení jako na předváděčce chemika Ludovita. Dědek předváděl kapitánovi Schwertovi, jak se se vzduchovkou zachází:

„Páku od pumpy uvolníte zatlačením dolů, sama se potom odchýlí do pracovní polohy. Pumpujete dle svých sil a sledujete ve výřezu barvu válečku. Jak je celý výřez zelený, máte dost vzduchu. No vidíte, třikrát to stačilo! Tady vyklopíte nábojovou komoru, vložíte náboj, lehce ho dotlačíte a komoru zavřete. Zajistíte páku od pumpy, čímž zamknete nábojovou komoru a také odjistíte spoušť. Zamíříte a stisknete spoušť. Tak, teď si to zkuste naostro.“

Kapitán Schwert si párkrát zkusil vystřelit na nečisto, bez náboje, aby se mu dostala posloupnost do krve, pak se rozkročil a spustil naostro. Zapumpování, cvaknutí vkládaného náboje, syknutí výstřelu. A znovu. Co dvanáct vteřin, to jeden výstřel. Co výstřel, to jedna díra v pancíři. Co díra v pancíři, to jeden mrtvý nebo zraněný nepřítel. To všechno potichu, syknutí výstřelu se ztratilo v šumění stromů. Přítomní stáli jako zkamenělí, bez dechu sledovali kapitána Schwerta. Ten nakonec sklonil hlaveň a prohlásil:

„Právě jsem zlikvidoval patnáct nepřátel a netrvalo to ani pět minut. Sice trochu bolí ruka od nezvyklých pohybů, ale to se poddá. Když nás bude deset, dvacet, zadržíme celou armádu...“

Jak potom řekl Dědek:

„Prototyp máme, teď musíme vymyslet stroje na výrobu a sestavování vzduchovek.“

Zase to nebylo až tak složité, nějaké zkušenosti získali při sestavování linky na pružinové kuše. Některé díly byly téměř shodné, takže stačilo upravit pracovní nástroje a postupy, jiné se musely vymyslet od základů. V tom exceloval Fanouš, Dědek zase zářil při mechanické konstrukci. Mezitím probíhal výběr dělníků pro novou linku. Díky tomu, že byl městys Ulm ještě dost malý a všichni se tak nějak vzájemně znali, se k lince nedostal nikdo nepovolaný. Pak bylo vše hotovo, pan starosta slavnostně přestřihl pásku a linka se mohla rozjet. Nejdřív pomalu, jak se dělníci sžívali se stroji, později to už půjde líp.

Zanedlouho přijel do Ulmu pan Střízlík, nechal si ukázat výrobní linku a pak se se starostou a majorem Niemannem zavřel do konstrukční místnosti v továrně. Tam teprve vyjevil pravý důvod své návštěvy:

„Zdá se, že Prusové už dorokovali, teď pomalu budují vojsko. Mají podporu od Franků a Angličanů, jedině Vlámové se drží v pozadí. Ta linka na vzduchovky byla dokončena právě včas. Za jak dlouho vyzbrojíte tak padesát vojáků?“

Místo odpovědi se ozvalo vzdálené temné zadunění. Pan Střízlík se vyděsil:

„Co to bylo? Znělo to hrozivě.“

Odpověděl mu starosta:

„Já myslel, že o tomhle víte. Ten náš fámulus chemikus Ludovitus spolu s Fanoušem přemýšlejí, čím nahradit parní děla. Dokonce si v Kolíně objednali třímetrovou trubku se speciálním uzávěrem na jednom konci. Začátky moc slavné nebyly, teď se jim daří líp.“

Pan Střízlík jen kroutil hlavou:

„U nějaké objednávce jsem slyšel, ale takových už bylo...“

Major Niemann navrhl, že by se mohli jít podívat, jak jim to jde, aby se pan Střízlík neužíral zvědavostí. Přešli nádvoří k nenápadným dveřím ve zdi. Jediné, co je odlišovalo od ostatních, byl velký kravský zvonec. Na ten major pořádně zazvonil. Pan Střízlík se již nadechoval k otázce, proč takové vyzvánění, pak mu došlo, že vstupovat někam, kde to bouchá, bez upozornění, je blbost. Po chvíli se otevřely dveře a vykoukla rozčepýřená hlava. Fanouš se zeširoka usmál a volal přes rameno:

„Pane Ludvo, máme návštěvu, ne-li dokonce inspekci, až z Kolína!“

Zpoza jeho zad se ozval Ludovitův hlas:

„Nešaškuj a pusť je dál, akorát jim připomeň, ať se dívají, kam šlapou...“

------------------------ Poznámky:

  4 Jsme v paralelním světě, tady to slavné Heuréka vykřikoval učenec Archodémes

Errata:

15.07.2021 14:18