Dělo

Pan Střízlík jen zíral, ostatní již překvapeni nebyli. Ke dvěma mohutným pahýlům stromů byla pevně přivázána silnostěnná trubka, mířící šikmo nahoru. Poslední metr trubky byl tlustší a zakončený podivným kusem kovu, ze kterého trčely na všechny strany různé páky, trubky a ventily. Porůznu po zemi hromádky všelijak barevných hmot a o kamennou zeď opřená stříška pokrytá plechem. Proč plech vysvětlil Ludovitus, že občas padaly kameny i z nebe. Pak přivítal hosty, že jdou přesně včas na poslední zkušební výstřel toho dne, kdy se ukáže vhodnost použité, ehm, jak to nazvat... Tady s Fanoušem tomu říkáme střelivina, jelikož to vystřelí náboj z hlavně. Již nepoužívají samotné kameny, ale kámen zabalený ve váčku pilin, obarvených na zelenou barvu pomocí rozmačkané trávy ve vodce. Utěsnění hlavně se provádí mokrým dřevěným špalíkem. Koho to zajímá, ať si stoupne na kamenný stupínek u zdi, pozorně se zahledí na flekatou skálu mezi stromy a zacpe si uši. Ludovitus s Fanoušem něco kutili u spodního konce trubky, potom oba odskočili a Fanouš škubl špagátem.

I když byl pan Střízlík varován, přesto se pořádně lekl. Z vrchního konce trubky vyšlehl plamen doprovázený chocholem dýmu. Ozvala se rána, až se stupínek zaklepal, něco vyletělo z dýmu a zmizelo to v dáli. Pečlivé pozorování odhalilo čerstvou zelenou skvrnu na skále. Pan Střízlík poulil oči, naprázdno klapal ústy a pokoušel se zbavit zalehlých uší. Nakonec se mu podařilo vykoktat:

„To bylo... To bylo úžasné. Jen pro zajímavost, jak je ta skála, ehm, daleko?“

Odpověděl mu Ludovitus, zatímco Fanouš něco zkoumal u trubky:

„Moc daleko ne, jen asi tři a půl kilometru.“

Naprosto šokovaný pan Střízlík opětovně poulil oči, naprázdno klapal ústy, ale překvapením se nezmohl na slovo. Pak ho starostova ruka pootočila a druhá mu podávala kalíšek. Naprosto mechanicky ho pan Střízlík uchopil a v domnění, že je to voda, ho na jeden zátah vypil. Deci Rulmu ho málem poslalo k zemi, ale dalo mozku šanci se přenést přes šok. Také povolila stavidla výmluvnosti, takže bylo slyšet, jak si pan Střízlík mumlá:

„Tři a půl kilometru. A on to řekne jen tak! Nejlepší trebuchet, co jsem viděl, měl dostřel jen dvě stě padesát metrů. Tohle střílí desetkrát dál, tři a půl kilometru... Moment, to není desetkrát ale, hmmm, asi čtrnáct krát. Nebo ne? Už blbnu...“

Dorazil to Fanouš, vysvětlil panu Střízlíkovi, že kdyby tam nebyla ta skála, tak projektil dopadne ještě o kus dál, teoreticky až pět kilometrů od děla. A tohle dělo je jen pokusné, na potvrzení principu, ten skutečný prototyp by mohl dosáhnout dostřelu až osm kilometrů. A také, že se jim podařilo to, o co se marně pokoušeli chemici v Pitěru.

To jednou se šel pan Ludovitus pochlubit splněním výzkumného úkolu od starosty, ať něco udělá s draslem, aby nebylo tak drsné. Pan Ludovitus udělal průzkum, zjistil, že draslo tady říkají draselnému mýdlu, vyrobeného z potaše a kozího nebo ovčího loje. Chvíli nad tím dumal, jelikož organická chemie ležela mimo jeho obor, pak si však vzpomněl na důležitou přednášku a měl to. Když šel okolo kotců, zaregistroval nějaký rozruch. Zvědavě nakoukl přes plot a spatřil neutěšený obrázek. V mělké dřevěné kádi s vodou stál lišáček, od slabin až ke konci ocasu pokrytý bílou páchnoucí hmotou. Hlasitě si stěžoval na celý svět, že do něčeho spadl, je mu to nepříjemné a ani slízat to nejde, pálí ho celá tlama. Andulka se snažila kusem dřeva seškrábat tu hmotu, ale vůbec jí to nešlo. Pan Ludovitus pohlédl na dva malé dřevěné kyblíčky, ve kterých nesl starostovi předvést své upravené mýdlo. Pak k němu závan větru donesl pach od lišáčka a pan Ludovitus zpozorněl. Kde já jsem to cítil, uvažoval. Pak si vzpomněl na Explosii a pokus o vytvoření střelného prachu z netradičních surovin. Takhle smrděl namočený netopýří trus a výsledek pokusu s ním mile překvapil.

Pan Ludovitus vešel do kotců, požádal Andulku, ať uklidňuje lišáčka a pustil se do práce. Namočit lišáčka, nanést mýdlo a drhnout. Po dvaceti minutách byl lišáček jako nový. Sice byl poněkud zmatený, nevoněl jako liška, ale jako hromádka levandule. Pak nastal problém, jak z lišáčka vymámit, kde se tak zaneřádil. Andulka opět prokázala, že to se zvířátky umí, takže se mohla uspořádat výprava, ale až zítra, teď musí pan Ludovitus ke starostovi, jednak s mýdlem, jednak s lišáčkovým nálezem.

Starosta prohlédl mýdla či jejich zbytky po lišáčkově koupeli, vyzkoušel je a nadšeně je chválil. Pak jej pan Ludovitus seznámil s tím, proč jich je tak málo a s lišáčkovým nálezem a co se z něj dá vyrobit. Starosta zpozorněl, toto byla vysoce důležitá informace! Samozřejmě se zúčastní zítřejší výpravy! Také dlouze přemýšlel, koho přibrat, popřípadě s kým se o tajemství rozdělit. Kapitán Kuba Schwert byl jasný, ten už své schopnosti tajit důležité věci prokázal. Jen pár lidí vědělo, že kapitán Schwert je z vedlejšího světa a teprve tady nalezl smysl života. Profesor Mahlstein byl další. Dál asi už nikdo, možná pan Střízlík jako bezpečnostní rada či pan Mlejnek, který byl pro změnu vědecký rada. Ale to až po výpravě a prozkoumání místa.

Výprava byla úspěšná na 200%. Kilometr jižně od městyse Ulm se uprostřed lesa nacházel skalní masiv, jakých bylo po okolí plno. Tento se lišil tím, že za velkým kulatým kamenem se skrývala škvíra a lišáčkem vyhrabaná díra. Tu bylo nutno rozšířit a prohloubit, aby se jí protáhl člověk. Škvíra to usnadňovala, směrem dolů se rozšiřovala. Když jako první prolezl pan Ludovitus a nechal si podat pochodeň, v úžasu zatajil dech. Prakticky celý kopec byla jedna obrovská jeskyně. V ní byly veliké hromady špinavě bílé hmoty. Pouze u vchodu byla malá louže napůl rozpuštěné hmoty, ještě byly vidět liščí stopy a důlek po liščím zadku. Probralo ho volání zvenčí, co se děje, že tak náhle umlkl. Musel si odkašlat, aby mohl promluvit a pozvat ostatní dál. Venku zůstala akorát Andulka s lišáčkem, který kategoricky odmítl se ke škvíře jen přiblížit.

Pánové uvnitř zatím poslouchali Ludovitův výklad, že poměrně jednoduchým postupem lze z tuny hmoty získat až 60 kilogramů jedné ze surovin pro výrobu střelného prachu. Další surovina je kvalitní dřevěné uhlí, poslední je síra, ta by se také mohla tady někde vyskytovat. Pak se ozval profesor Mahlstein, který mezitím popošel za výčnělek skály:

„Pane Ludovicu, můžete sem na chvilku přijít? Možná nebudeme muset hledat síru daleko.“

Pan Ludovitus následován ostatními pospíšil za profesorem. Už podruhé ztratil dech. Hleděl na kulatý otvor do skály o průměru snad sedmi metrů. Ten byl vyplněný medově se lesknoucí stěnou. Musel dát za pravdu profesorovi – ano, toto je síra. Pak se zeptal, jestli není někde v okolí kopec se dvěma skalisky na vrcholu. Po kladné odpovědi měl jasno. Ten kopec jsou Trosky a ty jsou pozůstatkem pravěké sopky. Toto bude asi jeden z pobočných lávových výronů. Nebo také ne, může se jednat o ústí pravěkého gejzíru, to spíš... Každopádně, je to nesmírná náhoda, že si netopýři vybrali k hnízdění právě tuto jeskyni. A musela to být velká kolonie a dlouho osídlená, aby vytvořila takové hromady guana. Každopádně nic nebrání těžbě obojího. Jediné, co se muselo rozhodnout hned, jestli se suroviny zpracují hned na místě nebo se budou vozit do Ulmské zbrojovky. Pan Ludovitus byl pro druhou možnost, pro první možnost by se toho muselo vybudovat více, teď stačí jen nějaká bouda na zakrytí přístupu do jeskyně. Navíc, k výrobě je zapotřebí dost vody a tady v blízkém okolí není žádný potůček či studánka.

Pan Střízlík jen kroutil hlavou. Takové novinky, a on se je dozvídá jako poslední! Pak si však uvědomil, že je to vlastně dobře, funguje tady perfektní utajení. Tak se už jen zeptal, čím bude to dělo střílet? Byl odměněn výstavkou všelijakých nábojů, valnou většinou vysoustružených ze dřeva. Náplň byl opět střelný prach v kombinaci s různými minerály a přísadami. Tady se pan Ludovitus vyřádil, mnohé náboje byly zastrašující, například zelená dýmovnice, která při dopadu vychrlila obrovský oblak zeleného dýmu. Další dýmovnice byly žluté, fialové, červené či bílé. Akční náboje byly ze směsi střelného prachu a tvrdých oblázků. Ty do sebe po dopadu narážely a přitom vykřesaly pár jisker. Jiskry odpálily střelný prach a ten vybuchl, přičemž vysokou rychlostí rozhodily kameny. Na zabití to nebylo, na přeražení kostí ano.

Následovaly speciality. Děrovaný náboj byl známý už z předváděčky kuše, tady byl jekot podstatně hlasitější, jakoby ječelo samo peklo. Dutý náboj o objemu dvou litrů sloužil k přemístění obsahu nad nepřátelský tábor, kde se rozstříkl do všech stran. Ve velké oblibě byla močůvka, zejména pokud bude použita v době slavnostního nástupu vojska. Poslední náplň byla poněkud drastická, tvořil ji koncentrovaný alkohol. Představte si mrak alkoholu, jak pomalu klesá na večerní tábor plný ohníčků...

Večerní posezení u starosty už bylo zvykem, dnes s rozšířenou účastí něžného pohlaví. Pan Ludovitus hodlal předvést další výrobky ze své dílny, tentokráte, jak tvrdil, pro mlsné jazýčky. Dámy měly ohodnotit, jak se nové výrobky povedly. Hned první ukázka vzbudila veliký zájem. Rubínová tekutina vonící po višních, pro dámy nalitá do malých kalíšků, byla očichána a opatrně nalita mezi rty. Chvilka zkoumání a pak dopití zbytku. Téměř synchronní olíznutí a dotaz po názvu. Pan Ludovitus taktně odpověděl, že toto je jejich druhý úkol – daný nápoj pojmenovat. Dámy se shodly na názvu Višnice.

Pak došlo k přerušení, pootevřely se dveře a sluha něco pošeptal starostovi. Pan Ulman vytřeštil oči a urychleně následoval sluhu. Zbytek společnosti pozorně naslouchal blížícímu se ženskému hlasu. Vypadalo to, že dotyčná se nemusí nadechovat, což je ovšem vlastnost všech žen:

„... vím, že máš tady hromadu práce, ale už jsi doma nebyl hodnou chvíli, přitom to máš do Mělníka kousek, a vůbec, ta tvoje poslední návštěva, kdybys něco nepotřeboval v otcově knihovně, tak nedojedeš, nenapíšeš, necháš nás s maminkou osudu, to by se ti tak líbilo, co? Není v tom nakonec nějaká ženská?“

Ve dveřích se objevila mladá Valkýra, alespoň to tak ostatním připadalo. Zarazila se, rozhlédla se po místnosti a otočila se za sebe k panu Ulmanovi:

„To jsi mi nemohl říct, že máš společnost?“

Starosta jen zakroutil hlavou:

„A kdy? Furt něco meleš a nepustíš mě ke slovu!“

Valkýra se nadechovala k ostré odpovědi, pak jí ale došlo, kde je. Tak jen řekla:

„No nic. Když už jsem tady... Frederico, představíš mě těm dobrým lidem, kteří jsou nuceni s tebou spolupracovat?“

Frederico se zatvářil, jako by ho bolely zuby. Za své jméno se styděl, proto ho téměř nepoužíval. I on se nadechoval k ostré odpovědi, pak se ušklíbl a spustil:

„Dámy a pánové, dovolte mi, abych vám představil něžný kvítek naší rodiny. Dáma zde je Emílie Elvíra von Ulman, moje nejmladší sestra. Touto cestou vás úpěnlivě prosím, abyste sestru neoslovovali jen iniciálami jejích křestních jmen. V žádném případě nevyslovujte název e-e, nejraději slyší na přezdívku Elvi...“

Nyní se Elvi tvářila, jako by ji postihly náhlé bolesti zubů. Mezitím sluha donesl další židli a umístil ji vedle starostovy. Pan Ulman sledoval, jak si Elvi sedá a natáhl ruku k láhvi Višnice. Přitom se zeptal:

„Máš stále ráda višně? Pokud ano, mám pro tebe překvapení.“

Elvi přikývla, pan Ulman jí nalil nápoj do svého kalíšku a podal jí ho. Elvi přivoněla a pak do sebe naklopila celý obsah. Chvíli zkoumala chuť, pak polkla a rozzářila se:

„Jejda, to je nádherná chuť. Už se ti nedivím, že nejezdíš domů, to naše víno se s tímto nedá srovnat!“

Starosta musel objasnit situaci:

„Totiž, naše rodina vlastní v Mělníku ty nejlepší vinice, hned pod zámkem.“

Elvi žádostivě pokukovala po láhvi Višnice, ale nebyla úspěšná. Ozvaly se zbylé dámy a požadovaly po Ludovitovi ty další slíbené ukázky. Ten se usmál a vytáhl další dvě láhve. Tady využil receptů své babičky na skvělý vaječný likér, jak normální, tak kávový. Trochu je musel upravit, třeba nahradit kondenzované mléko našlehanou smetanou nebo cukr medem, ale výsledek byl možná ještě lepší. To už i Elvi dostala svůj pohárek a po vzoru ostatních žen se mlsně olizovala jako kočka. Po ochutnávce dámy svorně prohlásily pana Ludovita za dvorního dodavatele pití pro vznešené příležitosti. Ten to však zamítl, že on je pouhý vynálezce, navíc je toto vedlejší obor jeho činnosti, ovšem milerád předá tyto své znalosti několika dámám. Přihlásily se obě manželky pana Mlejnka a kupodivu i Elvi, na což starosta zíral dost udiveně. Elvi mu proto vysvětlila, že se vínem zabývá celý život, takže je načase zkusit něco jiného. Navíc jí připadá pan Ludovitus nesmírně zajímavý...

Errata:

15.07.2021 14:18