Špioni

Kubovi se zdálo, že špatně nastavil klimatizaci, táhne mu na záda a ještě u toho vrčí. Vrčení na chvilku přestalo, ale začal mu po obličeji lézt slimák. To ho nakonec probralo, takže si lišáček mohl oddechnout a přestat Kubovi olizovat obličej. Nemohl. Musel Kubu vzít za rukáv a odtáhnout ho ke starostovi. Tam už bylo víc lidí, posedávali okolo stolu, v čele starosta. Ten se teď otočil k lišáčkovi a gestem se ptal Co ti tak dlouho trvalo? Lišáček jen zatřepal hlavou, z čehož starosta pochopil, že probudit kapitána Schwerta nebylo nic jednoduchého. Mávnutím propustil lišáčka, ten zalezl do kouta k ostatním liškám a tvářil se, že tady není, jen nastražené ucho ho zrazovalo.

Starosta si odkašlal, což znamenalo pro ostatní výzvu k tichu. Pak starosta spustil:

„Děkujme našim čtyřnohým přátelům za ostražitost. Jeden z nich se zatoulal poněkud dále a objevil v nějaké zbořenině strážného hrádku tlupu chlapů. To by nebylo nic divného, divné mu bylo, že jim nerozuměl. Po chvilce dohadování s Andulkou došli na to, že by to mohla být němčina. Přesto se mezi nimi objevil jeden, který mluvil i česky. Zde přítomný lišák si je jistý, že jeho pach už někdy dříve v Ulmu cítil.“

Starosta se rozhlédl po přítomných a pokračoval:

„Jistě si připomínáte podmínku, že se každý nový příchozí musí ohlásit na radnici. Já ale o žádném nevím. Kdo ví něco víc?“

Přihlásil se jeden radní:

„Teď si nejsem jistý, ale mám pocit, že u Koblížků mají nového čeledína...“

Starosta se zachmuřil:

„Koblížek, to je ten pekař, co přišel nedávno. Je to on?“

Po přitakání rozhodl:

„Ráno se na něho půjdeme podívat.“

Kuba jen kroutil hlavou a nesouhlasil:

„Proč ne teď? V tuto dobu stejně vstávají, když chtějí mít na ráno čerstvý chleba a rohlíky. Budou rozespalí a snadněji se prokecnou...“

Starosta si to nechal chvilku projít hlavou, pak souhlasil:

„Tak jo. Já, Kuba, dva radní. Kdo dál? Která liška?“

Obrátil se do kouta, zaregistroval vztyčené ucho a jemně za něj zatáhl. Lišáček se vypletl z hromady a poslušně se posadil starostovi u nohou.

Ke Koblížkům to byl kousek. V pekárně se skutečně svítilo, zatím jen trochu, na rozkoukání. Starosta zabušil na dveře, ozvaly se šouravé kroky a z pootevřených dveří vykoukl pekař. Nechápavě hleděl na starostu, proč buší na dveře v takovou brzkou hodinu. Starosta na něj hned vyjel:

„Koblížku, kde máš toho nového čeledína?“

Koblížek vytřeštil oči a zablekotal:

„Jak? Jakého čeledína? Nového nemám nikoho. Proč, co se děje?“

Vybafl na něj jeden radní:

„Nekecej. Tvoji děvečku Amálku doprovázel včera na trhu nějaký chasník, dokonce jí nesl koš!“

Koblížek jen vrtěl hlavou:

„Já skutečně o nikom nevím.“

Pak pootočil hlavu do domu a zakřičel:

„Sežeňte Amálku, ať sem nakluše!“

Pak se obrátil ke skupince:

„A vy pojďte dál, ať se nevybavujeme mezi dveřmi.“

Odvedl je do sednice, tam si sedli a čekali. Nemuseli dlouho, za chvilku se otevřely dveře a jeden čeledín do nich vstrčil děvečku Amálku. Ta uviděla starostu, rozklepala se a začala kňučet:

„Milostpane, on nic neprovedl, on je jako beránek...“

Koblížek ji nenechal domluvit:

„Kdo je ten chasník, co tě včera doprovázel na trhu?“

Amálka se zajíkla:

„On je... On říkal, že je můj bratr z vedlejší vesnice...“

Koblížek jen vrčel:

„Nelži. Když jsi u mě začínala, říkala jsi, že jsi úplný sirotek, tátu nemáš od mala, máma že ti zemřela na horkou nemoc! Jak to je?“

Amálka se rozbrečela a přerývaně odpovídala:

„Přišel předevčírem... Že měl táta milenku ve vedlejší vesnici, to když máma chodila s outěžkem, se mnou. Jejich láska nezůstala bez následků... Táta jeho mámu opustil a nechal ji, ať se stará, jak umí... Taky vykládal, že se musí skrývat, že na něj kdosi cosi svedl, ale je v tom nevinně...“

Koblížek kroutil hlavou, tak se zeptal Kuba:

„Amálko, a kde je teď?“

Amálka se rozbrečela naplno:

„On... Jak zaslechl ten rozruch... Prý si pro něho jdou... Pak utekl oknem...“

Starosta pokýval hlavou:

„Ten už je kdoví kde, utekl nám, mizera. No, co naděláme. Koblížku, děkujeme. Amálko, ten člověk nebyl tvůj bratr, jen se tak dělal, aby mu uvěřila. Kdyby byl čestný muž, tak by neutíkal.“

Amálka se to nechala projít hlavou, podívala se na Kubu, Koblížka a ten jí řekl:

„Má pravdu, Amálko. Chtěl tě podvést. Běž si opláchnout obličej a zalez zpátky do postele, dopoledne se bez tebe obejdeme. Hlavně se dej do kupy, abys byla zase ta veselá Amálka, jak ji známe.“

Amálka se dokázala pousmát, rozloučila se a odešla. Starosta vstal a začal se s Koblížkem loučit:

„A my půjdeme. Omlouvám se za nepříjemnosti, ale co člověk nadělá, když je starosta. Kdyby ti to nabízeli, honem uteč!“

Nepříjemnostem toho dne nebylo dost. Sotva skupinka opustila pekárnu, přiřítil se uštvaný voják:

„Kapitáne, starosto, hlídka dvanáct. Stal se malér. Narazili jsme na utíkajícího muže. Náš pes na něj začal štěkat a vrčet, ten muž se příšerně vyděsil a začal utíkat ke hrázi. Tam o něco zakopl, jak se chytal všeho možného, tak spustil pilu na prkna a nakonec do ní spadl. Je na kusy, pouze hlava zůstala celá. Akorát je divné, že ho nikdo nezná...“

Starosta pokýval hlavou a obrátil se na Kubu:

„Kapitáne Schwerte, vezmete si oddíl mužů, toho lišáka, co je objevil a nějaké lišky navíc a pojedete prozkoumat tu zříceninu. Pokud se vám podaří někoho zajmout, bude to jen do plusu. Jasně?“

Kuba jen zavrčel Provedu a rychlým krokem odkráčel. K večeru se vrátil a šel se ke starostovi ohlásit:

„Rozkaz splněn. Trochu jsme se s nimi honili po lese. Já mám několik zraněných, z nepřátel zbyli dva. Jeden spadl ze skály a srazil si vaz, druhý si šavlí odrazil šipku z kuše přímo do oka a do mozku. Ti zbylí dva byli zahrabaní v návěji listí, bez lišek bych je nikdy nenašel. Akorát jsou trochu podrápaní, jak je lišky vyhrabávaly. Schopni výpovědi jsou oba.“

Starosta ho pochválil, liškám za odměnu nařídil vydat jejich nejoblíbenější pochoutku – prorostlé uzené maso. Pak dal poslat do Kolína pro pana Střízlíka, bezpečnostního radu státu, načež šel spokojeně spát.

Pan Střízlík dorazil druhý den dopoledne v doprovodu dvou svých nejlepších vyšetřovatelů. Ti si vlezli k zajatcům do vězeňských komůrek a začali svoji práci. Byli v tom dobří, už brzy po poledni se začaly objevovat první informace. Na zajatce nejvíc zapůsobila fiktivní historka o tom, jak je jejich český společník zradil a prozradil místo jejich pobytu. Jak by je vojáci tak rychle našli, ne?

Pomalu se začal vyjasňovat pruský plán. Poblíž pruské vesničky Luftkurort se mělo shromáždit 250 speciálně vycvičených mužů, zkušených kavaleristů. Ti měli vyrazit v sobotu jako první, rychlou jízdou se zaříznout do České země, dojet až k bývalé vesnici Všeň, tam přenocovat a brzo nad ránem zaútočit na Ulm. Počítalo se s momentem překvapení, ten den bude neděle. Ulm bude obsazen a bude se očekávat hlavní síla v počtu 1000 mužů, která vyrazí hned po nich. Než se české síly vzpamatují, bude po všem.

Plán to byl hezký, nepočítal však s odhalením špiónů. V prvé chvíli panovala obava, že si vše vymýšlejí, tak se občas vyšetřovatelé prostřídali, četli zápisky toho druhého a podobně. A když vyšetřovatelé dostali hlad, nechali si jídlo donést přímo do vězení. Vězni slintali, jen viděli a cítili pořádné jídlo, oni sami byli několik posledních dní živi jen z vojenských přídělů. Vyšetřovatelé si nacpávali břicha pečenou kachničkou, uzeným, brambory a zelím. Také zdůrazňovali vězňům, že také budou takhle hodovat, ale nejdřív musí říct vše o armádních plánech. To spolu s domnělou zradou jim rozvázalo jazyky.

Naštěstí nebylo nebezpečí vpádu akutní, do data útoku scházelo sedmnáct dnů, dost času na přípravu. Major Niemann s poručíkem Schwertem se jeli podívat na předpokládané místo nocování kavalérie a byli docela spokojeni. Louky, sem tam lesík, ideální místo pro kušníky. Nejhorší by byl hustý les, tam by ale v nevýhodě byla i kavalérie.

Na přepad kavaleristů se počítalo se stovkou kušníků, k tomu padesát pěšáků se šavlemi a píkami, ti poslední hlavně proti jízdě. Kapitán Schwert nebude mít kuši, ale funkční prototyp vzduchovky. Také bude mít jedinečnou úlohu – prvními ranami zasáhnout co nejvíc nepřátelských důstojníků. Kušníci začnou střílet později a hlavní pozornost budou věnovat jízdě. Pěšáci budou dávat pozor na nepřátelské pěšáky a pikenýři na jízdní jedince, kteří budou mířit jejich směrem.

Dva týdny do útoku uplynuly v secvičování přepadového oddílu, ten třetí k odpočinku a psychické přípravě. V pátek večer byl celý přepadový oddíl na půli cesty k bývalé vesničce Všeň, kde se utábořil. Zvědové obsadili vybrané stromy s výhledem a čekali na pruskou kavalérii. Ta přirajtovala v pozdním odpoledni a vybudovala provizorní tábor na louce, napůl schované v lese. To bylo pro muže kapitána Schwerta naprosto ideální, nemuseli se plížit přes pole a louky, ale v klidu projít obloukem lesa.

Za ranního šírání se začali kavaleristé probouzet a chystat se na výpad. Kaprálové šikovali své jezdce do vyřízených řad a čekali na velitelův rozkaz. Nedočkali se ho. Velitel pozvedl šavli, pak se ozval podivný zvuk a velitel se skácel z koně. Po něm dva kaprálové. To už mezi jezdci vypukl zmatek, nikdo nevěděl, co se děje. Kapitán Schwert se pousmál a pokynul kušníkovi vedle něj. Kušník pozvedl kuši s hvízdacím hrotem, zamířil a vystřelil před první řadu jezdců. Jekot tisíce démonů (a jedné městské slečny, které spadl do výstřihu chlupatý pavouk) vyděsil hlavně koně. Ti se začali vzpínat, vyhazovat a shazovat jezdce. V tom zmatku si nikdo nevšiml, že mnohý jezdec padá z koně, protože je mrtvý. Když už to vypadalo, že se podaří koně zvládnout, zazněl další ječivý zvuk. Na mnohé koně to už bylo moc, shodili toho, kterého měli na hřbetě a pak se rozběhli pryč. A tichá smrt si mezi muži vybírala další a další oběti.

Bylo po všem. Louka byla pokryta těly lidí i koní, většina tichých, jak se na mrtvé sluší. Kapitán Schwert nakázal zastavit palbu a pokynul seržantovi, který uměl německy. Ten vyšel z lesa, udělal si z dlaní hlásnou troubu a zařval:

„Wer seine Waffen fallen lässt und die Hände hebt, wird überleben!“

Kdo odhodí zbraně a zvedne ruce, přežije!

Poslechla většina přeživších, přesto se několik zkusilo postavit na nohy a zaútočit na něj. Stačili však udělat jen dva tři kroky, pak jim z těla vystříkla krev a oni se složili, kde stáli. Potom začali z lesa vycházet kušníci, zbraň připravenou k výstřelu. Při pohledu na půlkruh ozbrojených mužů padla na kavaleristy hrůza. Zableskly se odhazované šavle a začaly se zvedat ruce. Sem tam se ozval hlas, že kamarád je v bezvědomí a nemůže zvednout ruku. Seržant je uklidňoval, že budou likvidovat jen ty, kteří proti nim pozvednou zbraň, ale o to se už nikdo nepokusil.

Bilance střetnutí byla pro Prusy děsivá. Z dvě stě padesáti jezdců zbylo dvacet tři raněných, z toho čtyř těžce – zlomené nohy a ruce po pádu z koně. Tak nějak to komentoval přeživší kaprál a jedním dechem dodával, že s přesilou se to bojuje... Byl nesmírně překvapen, když zjistil, že útočníků bylo jen sto šedesát, o devadesát mužů méně než kavaleristů. A jediné jejich zranění má na svědomí zlomená větev, která jednomu pěšákovi natrhla lýtko. To ho zdrtilo natolik, že vcelku ochotně odpovídal na otázky ohledně hlavní síly, jdoucí za nimi. Tou dobou přijel major Niemann s dalšími kušníky, vyslechl a pochválil kapitána Schwerta. Pak rozhodl, že nebudou nečinně čekat, až pruská hlavní síla dorazí, ale pojedou jí naproti. Koní po kavaleristech bylo dost, lehce zranění byli zběžně ošetřeni a pojedou pod stráží s nimi.

Plukovník Moltke, hlavní velitel tisícičlenné trestné výpravy, byl velice spokojen. Pochodují si českou zemí, hezkou lesní cestou, nikde ani živáčka, zítra touto dobou budou by měl být u té díry, kterou hlavní velení označilo jako hlavní bod výpravy. Pevně věřil, že ta díra je již zpacifikována předvojem kavalérie, jeho chlouby. Zbytek, sto kavaleristů, jede za ním, teprve za nimi pěšáci. Přijel zvěd a hlásí, že o kus dál je mýtina vhodná na přestávku. Jinak nikde nikdo.

A skutečně. Mýtina, zalitá sluncem, uprostřed hlouček otrhaných vojáků. Moltke se zarazí, zvěd tyhle nehlásil! To už se k nim žene další zvěd, vojáci mu odpovídají, zvěd se vrací k Moltkovi. Hlouček je zbytek předvoje, který ani nedojel do té díry. Moltke si je dává předvést a řve na ně nevybíravým způsobem. Po chvilce se uklidní a začne se ptát po podrobnostech. Kaprál vcelku pravdivě popsal střetnutí a na závěr si neodpustil rýpnout do tajné služby. Moltke začal opět řvát, to už se kaprál naštval a začal mu vztekle odporovat, že kdyby se tajná služba neflákala, oni by tady nestáli jako zbytek z dvě stě padesáti mužů, který nepřátelé postříleli jako králíky. Každopádně, má vyřídit Moltkemu, ať se otočí a vrátí se domů nebo dopadne špatně.

To už bylo na plukovníka moc. Švihl kaprála jezdeckým bičíkem, vzepjal se v třmenech, vytasil šavli a zařval:

„Na můj povel, vpřé...“

Ztěžka dosedl do sedla, celý se naklonil dopředu, načež po hlavě spadl z koně. Uprostřed naleštěného hrudního kyrysu zela malá dírka, ze které vytékal pramínek krve. Skupina velitelů okolo něj zírala strnule, co se děje, ale nikde se nic nehýbalo. Pak se ozval zvuk, jako když kamínek cvakne o plech a z koně se poroučel další muž, tentokrát Moltkeho pobočník. Kdyby do velitelské skupiny praštil blesk, nebyli by překvapeni méně. Někteří se zmateně rozhlíželi, co se to vlastně děje, stavěli se ve třmenech, ale stále nic neviděli. To už také na sebe řvali, jedni navrhovali ústup, druzí zase urychlit postup, ale nebyl vrchní velitel, který by rozhodl, co je lepší. Teprve po chvíli zjistili, že je asi po všem, už nikdo nepadl. Postupně se uklidnili a začali řvát rozkazy k dalšímu postupu. Jen co vyjeli, první jezdec spadl z koně, po chvilce druhý.

To už bylo na zbytek velitelů moc. Než se však zmohli něco vymyslet, začali padat kavaleristé. Ne však jednotlivě, ale jako když žnec zatne kosu do obilí. Během chvilky bylo po všem. Teprve potom vystoupila z lesa dvě postavy v uniformách, major Niemann a německy mluvící seržant. Ten z dlaní udělal hlásnou troubu a zakřičel:

„Jménem Českomoravské země! Otočte se a vraťte se zpátky domů. Tady nemáte co pohledávat.“

To naštvalo jednoho poručíka, se vzteklým řevem vytasil šavli a rozjel se proti nepříteli. Nedojel daleko, zhroutil se ze sedla jako ti před ním. Seržant to komentoval slovy:

„Prostě neprojdete! Skutečně chcete nechat pobít všechny?“

Velitelé se chvilku dohadovali, pak jeden zařval odpověď:

„My máme své rozkazy a ty splníme! Za námi pochoduje tisíc mužů, všechny nepobijete!“

Odpověď je dorazila:

„Nemáte tisíc mužů, už jen sedm stovek! A ti se válí po zemi a bojí se zvednout hlavu!“

Velitelé se chvilku radili, pak jeden slezl z koně a pěšky se vydal k nepřátelům. Poblíž se zastavil a prohlásil:

„Jsem poručík Weiserfrosch. Budeme vyjednávat.“

Seržant se málem udusil, jak přemáhal smích. I majorovi cukly koutky, když mu seržant přeložil poručíkovi jméno – moudrá žába. Seržant pevně prohlásil:

„Tady není o čem vyjednávat. Sprostě jste sem vtrhli, bez vyhlášení války, jako zbabělí lapkové. Pro vás jsou jen dvě cesty – zpátky nebo na krchov. Vyjednávání je ztráta času. Radím vám dobře, otočte to a zmizněte!“

Vyjednavač vykřikl:

„Vy to nechápete! Když se vrátíme, tak nás pověsí! My prostě...“

Četař mu skočil do řeči:

„Holt, máte to těžký. Musíte si vybrat sám. Buď jistou smrt tady, protože vás dál nepustíme, nebo se vrátit s tím, že je protivník příliš silný. To by vás mohlo od šibenice zachránit. Jestli chcete nějaké zranění, na tom se dohodnout můžeme.“

Vyjednavač sklopil hlavu a pomalu odcházel. Po pár krocích se zarazil, pak se otočil, tasil šavli a zaútočil na majora Niemanna. Kapitán Schwert byl však ve střehu. Poručík vypadal, jako kdyby zakopl o krtinec, zamával rukama a pak se malebně rozložil majorovi u nohou. Šavli cestou ztratil, oběma rukama se držel za nepřirozeně zkroucené stehno levé nohy. Vypadalo to na přeraženou kost. Ostatní pruští velitelé vyrazili hned po poručíkově zařvání a byli již byli na půl cestě k dvojici. Nedojel ani jeden. Na pokyn majora vystoupila z lesa skupina vojáků a začala prohlížet padlé. Ke zraněným přivolávali felčary. Poručík byl již ošetřen, nohu s přeraženou kostí v dlaze.

Také u pěšáků již byl klid. Jejich kaprálové se právě dozvěděli, že vrchní velení již neexistuje, stejně jako stovka kavaleristů. I pěšáci měli ztráty, padl každý čtvrtý, než pochopili, že jejich cesta právě skončila. Také jich bylo dost zraněných, mnozí nemohli chodit. Ti, co chodit mohli, se pomalu chystali na cestu zpět do Pruska. Ještě předtím však vybudují polní lazaret, na té mýtině, kde Moltke plánoval přestávku. Zraněného poručíka čekal jiný osud. Až se trochu vzpamatuje, bude pod stráží dopraven do hlavního města, Brna, kde bude sloužit jako trumf pro vyjednávání s Prusy.

Errata:

15.07.2021 14:18