Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Masakr

Klid zbraní nakonec trval skoro půl roku. Pak se začalo proslýchat, a kontrarozvědka pana Střízlíka to potvrzovala, že Prusové staví velký expediční sbor, který by měl zkrotit ty vzpurné Čechy. Z Anglie byli pozváni angličtí a velští lučišníci, aby naučili Prusy používat dlouhý luk. Ten měl oproti normálním lukům dostřel až 180 metrů. Takových lučišníků mělo být pět set. K tomu pět set jezdců pruské těžké jízdy a jako doprovod tisíc pěšáků. K tomu překvapení a tajná zbraň: Na selských vozech připevněné balisty. Vozy měly být taženy voly a měly být obsazeny speciálně vycvičenou posádkou pod vedením kaprála.

Ani trojice Dědek, Fanouš a Ludovitus nezahálela. Linka na výrobu vylepšených kuší už byla v útlumu, ve skladech již byla zásoba dvou kusů pro každého Ulmského vojáka, naopak linka na vzduchovky již jela v poloprovozním režimu. Ve výcviku již bylo sto padesát vojáků, po třiceti z každé skupiny. Navíc, pod vedením kapitána Schwerta vznikala skupinka ostrostřelců. Do ní byli vybíráni ti nejlepší střelci, kteří dokázali trefit na sto metrů hrací kartu. Jejich úkolem bude střelba po důstojnících, obyčejných vojáků a kaprálů si neměli všímat, tedy pokud je nebudou nijak ohrožovat. Měli k tomu upravené vzduchovky s delší hlavní a zvětšeným zásobníkem stlačeného vzduchu.

Také dělo bylo vylepšeno. Už nebylo jen jedno, zkušební, ale existovalo pět prototypů lišící se spíše jen v detailech zadního uzávěru. Všechna děla byla o půl metru kratší, jednak kvůli lepší obsluze a dostřel nemusel být až tak velký, nyní dostřelila pět až šest kilometrů, podle počasí, to je v bojových podmínkách tak akorát. Dělo mělo vlastní lafetu s velkými koly, takže ho utáhl jeden kůň, druhý kůň nesl náboje a pomůcky.

Na druhé straně, u Prusů, se pomalu sestavoval expediční sbor. Neobešlo se to bez komplikací. Vrchní velitel, August Karl von Goeben, opustil velitelský post díky kurióznímu zranění: byl kopnut nervózním koněm přesně do intimních partií. Ranhojič po shlédnutí obzvlášť nateklých partií zakázal generálovi jakoukoliv jízdu na koni, a to minimálně čtvrt roku. Zastoupil ho hrabě Albrecht von Roon, pruský polní maršál a nadšený modernizátor pruského vojska. Ten jen trochu změnil plány, tři denní pochody změnil na čtyři, nechtěl, aby byli vojáci před útokem unavení. Trasu vypracoval tak, aby se vyhnul větším městům, nakonec byla taková:

Luftkurort, Wartenberg am Rollberg (Stráž pod Ralskem), Schellwitz (Všelibice) a Prischowitz (Příšovice).

Odtud už bylo k Ulmu slabých deset kilometrů. Ten název maršálovi nedal spát, stále mu něco připomínal. Pak si vzpomněl, kde slovo Ulm viděl. Byla to jakási stará kniha, pojednávající o slavné univerzitě v městě Ulm, které bylo po jakési rebelii musulmany rozbořeno a srovnáno se zemí. O to víc maršála štvalo, že si Češi dovolili takovým slavným jménem pojmenovat jakousi jejich díru. Připravoval si k tomuto tématu připomínku, kterou pronesl při slavnostním nástupu těsně před odchodem.

První nepříjemnost je postihla ke konci prvního dne pochodu, když chystali polní ležení u jakéhosi rybníka. Z dáli temně zahřmělo. Maršál zmateně pohlédl na jasně modrou oblohu, co se to žene za nečas, ale nic neviděl. Přesto začalo mžít. Nebyl to ale normální déšť, z nebe padalo cosi smrdutého. Vypukl krátký zmatek, během něhož smrdící přeháňka skončila. Naštěstí byl hned po ruce rybník, přesto se pochod o den zbrzdil, než vyprané šatstvo pořádně uschlo. Skoro všichni smrděli sami sobě, velitelé i rytíři se museli zbavit pyšných chocholů z per, ten puch z nich nešel vyhnat.

Byl to nápad Dědka s Ludovicem, kteří si vzpomněli, jak panu Střízlíkovi předváděli různé náboje. Jedním z nich byl náboj o objemu dvou litrů, sloužil k přemístění obsahu nad nepřátelský tábor, kde se rozstříkl do všech stran. Prototyp děla byl již upraven a vylepšen, takže ho stačilo naložit na žebřiňák, zaházet senem a vydat se na cesty. Vhodné místo si vytypovali předem podle vojenských map, byl to vysoký kopec u Ralska se stejným jménem. Na louku, kde se chystalo přenocovat vojsko, to bylo šest kilometrů přímo na sever. Dědek chvilku měřil úhel, pak napevno přivázali prototyp ke dvěma statným smrkům a už jen čekali na vhodnou chvíli. Tu zjišťoval zvěd s dobrýma očima, hnízdící na vysokém smrku, odkud měl dokonalý přehled.

Když se expediční sbor vydal na cestu, prakticky okamžitě vznikl rozruch. Průzkumníci našli řadu kůlů, hezky napříč trasy. Na každém kůlu byl připevněn kus papíru s německým a českým nápisem:

VAROVÁNÍ! WARNUNG!

Otočte se mazejte zpátky do Pruska! Tady nejste vítáni, mohlo by se vám něco špatného přihodit!

Wende dich zurück nach Preußen! Sie sind hier nicht willkommen, Ihnen könnte etwas Schlimmes passieren!

Když průzkumníci přinesli list maršálovi von Roon, ten se po přečtení tak rozesmál, že málem spadl z koně. Podal list své družině, ať se také zasmějí. Ti se nedali zahanbit, takže jejich smích stoupal k nebesům. Pouze pobočník, oděný ve slušivý červený kabátec, se nesmál. Celý se nahrbil, načež přepadl dopředu přes sedlo, až spadl z koně. Maršál na něj udiveně pohlédl, mávnutím ruky utišil okolní muže a přikázal zjistit, co se pobočníkovi stalo. Jeden z mužů seskočil z koně a pokusil se pobočníka posadit. Najednou vykřikl, uskočil a vyděšeně zíral na svoji ruku. Měl ji celou od krve. To už seskočili z koní další a zjišťovali, proč pobočník krvácí. Na hrudi našli díru do těla, jakoby pobočníka někdo bodl rapírem. Když podobnou díru našli i na zádech, záhada se jen zvětšila. Vypadalo to, že kdosi probodl pobočníka rapírem. Otázkou zůstávalo, kdo to byl. Nikoho neviděli, z nich to nikdo nebyl, tak kdo?

I další pochod provázely potíže. Přes cestu občas ležely stromy, které ale nebyly vyvráceny ani podetnuty sekerou. Vypadaly jako uříznuté nožem, ale co by to muselo být za nůž? Nechápal nikdo. To byl další z nápadů mozkového trustu v Ulmu. Jak skácet strom, ale neslyšně? Jednoduše. Vezme se pilový list z vodní pily, na konce se nasadí držadla a sílu vody nahradí dva silní chlapi. Vzrostlý smrk šel dolů během chvilky. Nejlepší umístění bylo v úzkém úvoze, ještě lépe, když jím tekl potok. Díky tomu se expediční sbor roztáhl do délky, což nahrávalo obráncům. Vozy s balistami se opožďovaly nejvíc, takže se staly snadnou kořistí. Maršálem vyslaná hlídka nalezla jen vypřáhnuté voly, pokojně se pasoucí na louce. Vozy i balisty byly rozřezány stejným způsobem, jako spadlé stromy, což jen zvýšilo zmatek. Vozkové se strážním oddílem leželi na kraji lesa, bez života.

První skutečný útok přišel, když pruská těžká jízda překonávala říčku Mohelku, kousek pod soutokem s Ještědkou. První rytíři vystupovali na druhý břeh, když maršál zaslechl vzdálené táhlé zaburácení. Pak další a další. Zmateně se rozhlížel, co se zase děje, když mezi rytíři v brodu vytryskl sloup ohně, vody a bahna. Další vytryskl na břehu mezi rytíři, kteří už brod překonali. Další na louce před brodem. Další a další...

Po nekonečné době tohle peklo skončilo. Na brod i jeho okolí byl skličující pohled. Zem vypadala, jako by se přes ni přehnalo stádo přerostlých krtků, následované obry, kteří kyji mlátili kolem sebe. Koně, lidé, kusy brnění se válely, kam oko dohlédlo. Pýcha pruské armády, oddíl těžké jízdy, prakticky přestal existovat. A co bylo nejhorší, v dohledu nikdo, kdo by na ně útočil! Jakoby měli Češi smlouvu s ďáblem, jak jinak si vysvětlit ty ohňové sloupy! I ten pach hořící síry tomu odpovídal. Maršál von Roon nařídil vybudovat střežený tábor, tam proběhne sčítání obětí.

Tu noc se skoro nikdo nevyspal. Vypadalo to, že ani čerti nespali a trápili vojáky v táboře. No, posuďte sami: Sedíte u malého ohníčku, najednou něco zasyčí a místo ohně je najednou oblak páchnoucího dýmu. To se stává, když se přiloží mokrá větev, ale tento dým je zelený! O pár metrů dál vyrostou podobná oblaka dýmu, tentokrát v barvě žluté, fialové, červené.

To nejhorší přišlo v noci. Cosi příšerně ječícího přeletělo nad táborem. Mnozí se dušovali, že zahlédli ďábla, držícího v pařátech zoufale ječící duši. A nebyl to jen jeden ďábel. Ječení se ozývalo z mnoha stran. Pak se z toho jekotu splašili koně. Pobíhali po táboře, dupajíc po všem, co jim stálo v cestě, aby se nakonec rozprchli po okolí. Na maršála von Roon shodili jeho stan, takže se musel pozpátku vyplazit zpod spadlé látky. Noční košile se mu shrnula přes hlavu, takže na tábor vystrkoval nahý zadek. To jednoho koně tak vyděsilo, že se pokusil onu neznámou věc zakousnout.

Nastávalo kalné ráno. Tábor se probouzel do pošmourného dne. V jemném mrholení se potácely postavy vojáků, marně hledající nějaký suchý kout. Důstojníci na tom byli o něco lépe, ale ani oni nejásali nad rozkazy, které dostali. Bylo nutné prohlédnout a sepsat škody, jednak po tom včerejším ďábelském útoku, jednak po noční koňské eskapádě. Bylo toho dost. Dlouhé luky, ještě včera vzorně srovnané do hranic a přikryté plachtami se válely všude možně, mnohé zlomené koňským kopytem, tětivy přetrhané a zadupané do bláta. Koní také hodně scházelo, mnoho jich v noci zdivočelo a utekli daleko od tábora. A nejen koně. Zmizely přibližně dvě stovky mužů. Po táboře šly řeči, že mnohé muže odnesli ďáblové. Další vojáci prostě dezertovali, bojovat proti neznámu se jim nechtělo, ještě by přišli o duši...

Přesto už během několika hodin pokračovala expedice dále. Na koních jely zbytky těžké jízdy a vyšší velení, kaprálové museli jít pěšky s mužstvem. Nejlíp se vezl maršál von Roon. Vojáci v blízké vesnici zrekvírovali žebřiňák, vyložili ho senem, na seno umístili plachtu ze stanu. Na ní ležel maršál, pěkně na břichu, na zadku chladivý obklad. Právě přemítal, jak daleko dnes dojedou. Když to bude k říčce Iser, česky Jizera, budou to mít zítra už kousek do Ulmu. Snad se už nic zlého nestane...

Maršálovy úvahy nebraly v potaz poslední české vynálezy v oblasti vojenství. Předposlední obranný bod byl určen právě na Jizeře. Poslední byla obrana Ulmu, ale to byla krajní mez, nepředpokládalo se, že by výprava dorazila až tak blízko, že by Ulm ohrozila. Dalo se říct, že přepad expedice u brodu přes Mohelku byla jen jakási generálka. Major Niemann si byl natolik jistý, že se domluvil s panem Střízlíkem, bezpečnostním radou, na možnosti, že by tento boj mohlo sledovat i několik lidí z vlády. Ti to uvítali, konečně na vlastní oči uvidí ty mocné zbraně, o kterých slyšeli zatím jen divoké zvěsti.

Boj samotný se dal popsat jediným slovem – masakr. Prusové se hnuli z tábora u Příšovic a začali se brodit přes Jizeru. Maršál poslal jako první pěšáky, lučišníky a jízdu hned za nimi. Jen co byli jezdci v řece, opětovně se ozvalo vzdálené hřmění a v řece vyrostly ohnivé sloupy. A nejen v řece, i po okolí! Na to už byli rytíři připraveni. Nemačkali se v houfu, naopak se rozjeli do stran, řeku překonávali samostatně, však se na druhém břehu zase shromáždí.

Jeden z posledních důstojníků mezitím šikoval pěší vojáky a poháněl je dopředu. Náhle se před linií pěšáků objevil jezdec v uniformě podivné barvy a s bílým praporem. Postavil se v třmenech a zavolal:

„Otočte se a vraťte se, odkud jste přišli! Jdete na zbytečnou smrt!“

Odpovědí mu byl hurónský smích a posměšné výkřiky. Mezi nimi vynikl důstojníkův hlas:

„Teče jim do bot, proto zkoušejí tuhle habaďůru! Na kopci vidím jejich velitele. Dám bednu šnapsu tomu, kdo tam bude první!“

Pěšáci se zavlnili a jako mohutná vlna se vrhli kupředu. Aniž to tušili, za chvíli vtrhli do dopadové plochy Fanoušových miniděl. Potom... Potom Bůh zastřel svoji tvář a odvrátil se. Když opětovně pohlédl na bitevní pláň, neviděl už žádného útočícího Prusa.

Po krajině projížděly české hlídky, některé už sháněly do houfů první zajatce. Jedna z hlídek ulovila kapitální kus – žebřiňák s vrchním velitelem maršálem von Roon. Žebřiňák stál ve vodě, jedno kolo zaklíněné mezi dva kameny, druhé zlomené. Koně z potahu se mírumilovně popásali na břehu, tahajíc za sebou přetržené otěže a opratě. Maršál stál po kotníky ve vodě, přidržoval se postraňků a nadával na vše okolo, hlavně na ty zatrolené Čechy. To mu nezabránilo volat o pomoc, jen co se hlídka objevila na břehu. Byl s ním trochu problém, díky jeho zranění nemohl jet na koni a ani chůze mu dostatečně nešla. Nakonec skončil na nosítkách, které nesli čtyři urostlí zajatci, bývalí pěšáci jeho armády.

Na českém velitelském stanovišti už byl také klid a pořádek. Ve vládní delegaci se nějak ocitla paní radová pro kulturu, která při spatření účinku Fanoušových miniděl utrpěla nervový šok a musela být urychleně odtransportována do Ulmu, kde byla promptně léčena Višnicí. Radní pro zahraničí bledl, zelenal a nakonec vyzvrátil, dle vlastních slov, i předvčerejší večeři. Po zklidnění žaludku Rulmem prohlásil, že by nechtěl být v kůži velitele, až bude vysvětlovat krach výpravy. Jako na zavolanou právě donesli maršála von Roon. Vysvětlování jeho stavu vyvolalo tlumené veselí, přeci jen se nesluší smát se nahlas před potupeným mužem, byť je to nepřítel.

Errata:

15.07.2021 14:18