Mangwaxellané možná byli primitivní kosmonauté, ale v pralese se nevyznal nikdo. Navíc události posledních chvil a fakt, že se museli zbavit všech oděvů, je traumatizoval natolik, že nebyli daleko od nervového zhroucení. Arsia proto převzal velení a zamířil východním směrem.

>Jak dlouho chceš jako následník galaktického trůnu běhat nahý po lese?< pravil Arxenovi jeho neviditelný společník.

>Dokud mě to bude bavit,< rozesmál se Arsia v duchu. >Máš snad něco proti tomu?<

>Už jsem viděl větší blázny,< ujistil ho Štít a zmlkl.

„Nevím, kde jsme,“ přiznal se Surws. Nebylo mu zrovna vhod, říkat něco takového, ale raději mluvil, jen aby nemusel myslet na trapné postavení, v němž se nalézal. „Musíme se... nějak zorientovat... a...“

„Tímto směrem dojdeme k potoku,“ ujistil ho Arxen.

„To je hloupost. Potok je támhle,“ namítl ihned Trebwr, ukazujíc na opačnou stranu.

„Můžeš se tam vydat,“ opáčil Arxen. „Ale já se k tobě nepřidám.“ A vykročil svým směrem. Surws a Trebwr zaváhali; jenže když Foronep a Twllips bez rozmýšlení následovali Arsiu, nezbylo jim než se také podřídit mladíkově velení. „Určitě jdeme špatně!“ opakoval Trebwr polohlasem celou cestu a to čím dál hlasitěji, čím déle se probíjeli spletí pralesa. Surws mu postupně počal přitakávat. Asi za půl hodiny únava překonala jeho soudnost a on vykřikl: „Tak řečený Arsio, stůj! Kde je ten slibovaný potok?!“

„Tudy,“ ukázal Arxen vpřed.

„Nevěřím ti! Trebwr tvrdí, že nás vedeš na opačnou stranu!“

Arxen se ani nenamáhal odpovědět, neboť v tom okamžiku Foronep vykřikl: „Potok!“

Za okamžik už všichni stáli na břehu.

„Vidíte? Vždyť jsem říkal, že tudy dojdeme k potoku!“ prohlásil s šokující drzostí Trebwr.

Arxen ho ani neuznal za hodna odpovědi a zabočil proti proudu. Chvíli šli podél toku, chvíli se brodili ledovou vodou, až narazili na malebnou zátočinu, zanesenou hrubým pískem.

„Tady uděláme tábor,“ pravil Arxen.

„Tábor? Na co? Cožpak budeme odteď žít v pralese jako pralidi?!“ ježil se Trebwr.

„Chceš-li nocovat pod širým nebem, je to tvoje věc,“ odrazil ho mladík.

„Uklidni se, Arxene. Co tedy radíš?“ požádal ho Twllips.

„Je skoro poledne. Pro dnešek by měly stačit dva úkoly: postavit chatrče a-“

„-a najít si něco na sebe,“ vpadl mu do řeči Bwan.

„Raději bych sháněl něco do sebe,“ sjel ho mladík pohledem. „Ale budiž. Důležitá je chatrč, protože spát bude chtít každý. A záleží už na jednotlivci, zda chce noc prožít oblečený, ale hladový, anebo naopak.“

„A což oblečený i najedený?“ nadhodil Twllips.

„Skvělý nápad – ovšem jenom když to všechno stihneš.“

„A opravdu tu musíme tábořit?“ opakoval úzkostlivě Bwan.

„Víš snad o lepší variantě?“ obrátil se na něj podrážděně Surws. „Tak raději mlč! Odpočineme si a uvidíme, co dál!“

Jsem nadšena, usmívala se tiše Arrinci, když popošla s přítelem opodál. Skvěle jsi to zinscenoval. Celá situace vypadá jako řetěz neodvratných událostí.

„Myslím, že přeháníš můj podíl na této taškařici,“ bránil se mírně, ale v koutcích úst mu to cukalo.

„A co dál, ó můj Tarzane?“ zašeptala.

>Tarzan? Co je to?<

>Mytologická postava, v dětství unesená opicemi, která vyrostla v pralese a stala se králem divočiny,< padla okamžitě odpověď.

>Aha.< „Nezbyde nám, než se zařídit podle vyřčeného,“ řekl polo žertem a dodal myšlenkou: Pozor, jde sem Trebwr.

„Tak se do toho pustíme, ne?“ zahlaholil výrostek. „Budeme skvělý trojlístek, co?“

Arxen na něj upřel svůj chladný pohled: „Opravdu si myslíš, že potřebujeme tvou společnost?“

Trebwr ho sjel povýšeným pohledem. Byl znatelně vyšší a mohutnější než Arsia a díky tomu nabyl dojmu, že nadešel správný čas na to, vyřídit si s nenáviděným sokem jednou provždy účty.

„No?“ protáhl výsměšně a vyboulil svaly svých paží, jak to měl nacvičené z Mangwaxellské posilovny.

Ale Arxen se zcela netečně otočil a vyběhl do pralesa. Aranii ho následovala. Trebwr v duchu zajásal a následoval je. Mladíkovo chování považoval za známku slabosti. V duchu si už vše maloval v nejlepších barvách.

Proplétali se studeným a drsným porostem necelou čtvrthodinu, provázeni Trebwrovými tlumenými kletbami protože nebyl zvyklý chodit naboso, a nakonec pánovitě vykřikl: „Stát!“

>Och jéje, povzdechl si neslyšný hlas. Zase souboj o ženu. Vy, hominidi, nemáte žádnou fantazii. Od věků stále stejné divadlo.<

>Zřejmě na tom něco bude, když nám to vydrželo tolik tisíciletí, nemyslíš?< odrazil pichlavou poznámku svého ochránce Arxen.

„Co bys rád?“ zastavil mladík a otočil se.

Trebwrův pohled jen hořel, když řekl: „Myslím, že princezna nepotřebuje dva ochránce.“

„Správně. Má také jen jednoho – mně.“

„Už ne. Předtím ty, odteď já!“ Výhrůžně se nahrbil a sevřel ruce v pěst.

Kdyby byl Trebwr důstojný soupeř, Arxen by neváhal a přijal by jeho výzvu. Ale teď ho ovládal pocit, jakoby se měl utkáním s tím protivou znečistit. Bojovník se může postavit jakékoliv hrozbě, a může i prohrát aniž by ztratil hrdost a čest, avšak nemůže bojovat s hnojem. A Arxena při pohledu na Trebwra opouštěla jakákoliv bojová nálada a cítil jen nebetyčné znechucení.

„Tak braň se!“ vzkřikl Trebwr a provedl úder pěstí. Arxen pootočil znuděně hlavu; ne moc, jen tolik, aby Trebwrova pěst prolétla neúčinně sotva pár milimetrů vedle jeho tváře. Mladý Mangwaxellan, povzbuzen tím že se hned napoprvé skoro trefil, ihned úder zopakoval z druhé strany. Arxen, upírajíc pohled kamsi do korun stromů, lehce vydechl a Trebwrova pěst zase neškodně prošla těsně vedle jeho brady. Bylo to směšné a žalostné zároveň.

Arrinci mlčky odstoupila o dva kroky stranou. Dobře vnímala, co se v Arxenovi děje a cítila podobné znechucení, které sílilo, čím dále se trapná situace protahovala.

Avšak Arxen našel úchvatné řešení. Náhle se přikrčil. Trebwr v prvním okamžiku myslel, že Arxen přijal boj a už-už chtěl vyrazit, když si všiml hrůzy, která čišela z Arxenova obličeje.

„Chlapojed!“ vykřikl mladík a jeho vztažená ruka ukazovala Trebwrovi za záda.

Trebwrova reakce na toto kouzelné zaklínadlo byla opravdu skvělá. Aniž se ohlížel, v děsivém chvatu vyrazil střemhlav vpřed a zmizel mezi keři. Ještě chvilku slyšeli praskot porostu, kterak bezhlavě prchal lesem.

Dvojice se na sebe mlčky podívala a vzápětí se úlevně usmáli. Arsiovo elegantní řešení zdánlivě neodvratného střetu Arrinci nesmírně potěšilo.

„Konečně čas věnovat se vlastním zájmům,“ podotkl Arsia.

Jsem pro, přikývla a ve vzduchu vedle ní se náhle zhmotnila pečlivě složená kombinéza. Anebo raději dříve jídlo? a na druhé straně se objevil levitující tác s lákavou pečení a s láhví jakéhosi vína.

„Už zase čaruješ?“ zlobil se naoko.

Inu, jinak to neumím, omlouvala se šibalsky. Etiketa na láhvi se ještě chvilku chvěla, než přijala definitivní vzhled jednoho proslulého a nesmírně ceněného Nezeboranského ročníku. Vím že ti chutná, můj drahý...

„Dobrá,“ pokýval hlavou. „Už vidím, jak to dělají Negganci. Teď to laskavě ukliď, a já ti předvedu, jak to děláme my, zaostalí primitivové.“

Jak tě znám, nemyslím, že bych se nudila, poznamenala vesele. Obejmula ho a vtiskla mu polibek: „Aby se ti lépe startovalo,“ zašeptala.

„Jdeme!“ kývl Arxen. Krátký čas křižoval pralesem, než narazil na červosápy. Dva ulovil – nepotřeboval k tomu žádnou zbraň, stačila mu myšlenka. Chvilku chodil a lámal kameny, až získal odštěpek s ostrou hranou, kterým pak stáhl hladkou, jakoby modře kovovou, skvrnitou kůži.

Myslela jsem, že ti jde o maso, poznamenala Arrinci, když mladík zvedl jen kůže a ostatní nechal ležet.

„Červosápí maso je hořké. Tohle bude naše oblečení.“

Brrr! To brr bylo v myšlenkách, ale bylo tak silné a upřímné, že bylo téměř slyšet nahlas. Oba oškubané, zakrvácené kusy kůže, na nichž leckde viselo maso, vyhlížely vskutku odporně.

„Bez obav. Zaneseme je vydělat ke koželuhům.“

Nerozumím, kroutila hlavou.

„Porozumíš, až uvidíš. Poběž!“ Svého upřímného vyzvání ovšem uposlechl jen on sám a tak zatímco elegantně přeskakoval křoviny, prorážel trsy obří trávy a v běhu zdolával padlé stromy, Arrinci trapně levitovala opodál. Po nějaké chvíli, když Arsia opětovně zastavil a cosi zkoumal na jakémsi keři, přistála a připojila se k němu.

„Také umím běhat,“ poznamenala jakoby pro sebe. Ve skutečnosti si kamarádovy zastávky vložila tak, že je zřejmě unaven a bylo jí hloupé i nadále poletovat kolem něj.

„Támhle!“ ukázal za okamžik a zastavil u jednoho stromu.

Tady? žasla. V techničanských metodách měla princezna jasno asi tak jako kočovný pastevec v nukleární fyzice. Byla upřímně zvědavá, co Arxen zamýšlí. A hle! Přítel pečlivě rozprostřel obě kůže na jakousi komolou hromadu zvedající se u paty stromu.

„Mraveniště,“ řekl. „Spojíme dobré s užitečným. Mravenci se nažerou a my získáme čisté kůže.“

A nesežerou to všechno?

„Nemyslím. Svrchní vrstva červosápí kůže obsahuje nejvíce oné hořké látky, pro kterou je celý tvor nepoživatelný. A mravenci si jí nechají naposled. Stačí přijít včas. Nu, a teď si postavíme nějaký brloh.“

Errata:

30.05.2021 13:24