Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

„Pohleďte, jaká je to paráda!“ křičel Foronep, když se v podvečer přiřítil po břehu potoka opásán červosápí kůží.

„Opravdu,“ přikývl Arxen, ale musel zadržovat úsměv. Kosmonauté sice kůže vyprali v potoce, ale protože nebyly vykousané od mravenců a vydělané, Arxen věděl, že působením tělesného tepla začnou brzy nepěkně zapáchat.

„Kdo nám dostavěl chatrč?“ všiml si Twllips.

„To vy?“ obrátil se na dvojici Surws a jeho hlas zněl opravdu užasle.

„Ne, to větříček,“ řekl Arxen.

Kapitán se nadechl a velkými slovy jim poděkoval. „Jsem rád, že jste si konečně našli své místo v mé kolonii. Věděl jsem, že to nakonec pochopíte!“ zakončil svůj proslov.

>Jinými slovy: jsem rád, že se z vás konečně stali moji poddaní,< tlumočil ironický hlas Štítu. >Arxene, není už toho dost? Nemám ho proměnit třeba v kus tetrahydridoboritanu pentaaquakřemičitého?<

Arxen se rozesmál, čímž zaskočil jak kapitána, tak svého neviditelného ochránce.

Tím, že na sebe navlékli aspoň nějakou kůži, získali Mangwaxellané notný kus sebedůvěry a nálada se pozvedla z bodu mrazu. Trebwr znovu dostal zálusk na Arrinci. Arxen s princeznou seděli trochu stranou na vyvýšeném břehu a vypadali jako dva spokojení turisté.

„Nedodělali jsme to tam v lese,“ přišel k nim drze Trebwr a pokynul Arxenovi zatnutou pěstí.

„Ale dodělali. Utekl jsi,“ zvedl oči Arxen.

„Hm,“ musel připustit výrostek. „Jak jste vlastně tomu chlapojedovi utekli vy?“

„Zabili jsme ho.“

Trebwr vyvalil oči. „Kecáš,“ zmohl se na nevěřícnou poznámku.

„Když myslíš,“ připustil Arxen s pokrčením ramen a upřel svůj pohled znovu na vodu v potoce. Trebwr před ním nerozhodně stál a marně přemýšlel, jak vhodně reagovat. Nejhorší bylo, že v hloubi duše cítil, že by to mohla být pravda. Připadal si čím dál trapněji až se náhle vztekle otočil a beze slova odešel na druhou stranu tábořiště.

Kosmonauté mezitím marnili čas. Postávali v hloučku, dívali se bezcílně kolem a vyměňovali si tiché věty. Byli dočista bezradní a očekávali od kapitána nějaké velení. Surws, který si nevěděl rady zrovna tak, by ale nesnesl jít se Arxena zeptat co dál, a tak tam všichni stáli a čekali kdo ví na co.

Poznenáhlu se dostavil večer. S nenápadným úbytkem světla se však dostavil strach z noci a navíc se počaly ozývat prázdné žaludky.

„Je mrzuté, že nemáme ani oheň,“ postěžoval si Twllips nahlas.

„A což se vrátit pro zbraně? Foronepovým paprskometem bychom si oheň opatřili snadno!“ nadhodil Trebwr.

Surws se chytil za hlavu: „U všech galaxií! Jakto, že nás to nenapadlo?“

„Stavět tenhle pitomý tábor byl jeho nápad!“ píchl okamžitě Trebwr prstem proti Arxenovi. Konečně našel způsob, jak ho pohanět. „To bylo pořád: postavíme tábor! Seženeme oblečení! A přitom stačilo vrátit se a sebrat jak obleky, tak zbraně!“

„No fuj,“ nechal se slyšet Bwan. „A to nás tu nechal plahočit po pralese půl dne bez oblečení! Jak trestuhodně odporné!“

Surws se zachmuřil. „Trebwr má pravdu! Co na to řekneš, tak řečený Arxene?“

„Obdivuji se vaší inteligenci.“

„Máš ještě odvahu na ironické poznámky?!“

„Vždyť je nemusíš poslouchat. Místo toho si můžeš dojít pro zahozené zbraně.“

„Přesně tak,“ vpadl Bwan, který nepochopil Arsiovu ironii.

„A tam padnout pirátům do rukou,“ dodal Arxen jakoby mimochodem.

„Jak  - pirátům?“ zarazil se Surws.

„Uvažuj chvilku jako pirát,“ vyzval jej Arxen. „Co bys dělal, kdyby se ti někdo ztratil z detektorů tím, že by v pralese zahodil zbraně a šaty? Rozhodně by ses skryl poblíž a číhal, kdy si pro to přijde zpátky.“

Kapitán těžce vzdychl. „Máš pravdu. Vracet se by bylo příliš velké riziko.“

„Tys to věděl od začátku, viď?“ řekl Twllips Arxenovi.

„Jistě.“

„Proč sis to nechával pro sebe?“

„Nenapadlo mě, že si nedáte dohromady tak očividnou věc.“

Navigátor jen těžce potřásl hlavou.

Jenže ještě jedna věc se stala, zatímco kosmonauté debatovali. První si toho všiml Bwan, když vykřikl:

„Oh! Už je skoro tma!“

Ve skutečnosti bylo do Swarpské noci ještě daleko, ale prales již tonul v tmavofialovém šeru.

„Nejvyšší čas jít do chatrče,“ rozhodl Surws a jeho hlas zněl najednou nejistě. Chvatně zalezli pod primitivní střechu a ukládali se k noclehu. Nebyl to veselý večer.

Když se Arxen a Aranii uvelebili ve svém příbytku, najednou se k nim docela klidně vmáčkl Trebwr. Aniž co řekl, usadil se uvnitř a prohodil: „Pěkně jste to udělali! Pravda!“

Chvilku bylo ticho, jen Arxenovi zněl v hlavě smích Štítu.

Není na čase ho usměrnit? dotkla se Arsiova vědomí lehoučká Araniina myšlenka.

Přesně to teď udělám, odpověděl nevzrušeně Arxen. Najednou něco zašustilo v nánosech suché trávy, kterou byla měkce vystlána podlaha v chýši.

„Co to bylo?“ posadil se polekaně Trebwr.

„Co jančíš?“ zavrčel Arxen. „Buď zticha a odpočívej!“

Nové zašustění zvedlo Trebwra na nohy. „Říkám, že tu něco leze!“

„No a co? Snad se nebojíš hadů?“ opáčil Arsia, mohutně zívajíc. „To dá přece rozum, že se v trávě hadi stahují za teplem.“

Trebwr se zatvářil velmi podezíravě. „Když se jich nebojíte vy, já taky ne!“

„Pokud ses jako my natřel bobulemi hefopsatu, pak můžeš klidně spát,“ zívl znovu Arxen.

„Co? Jaké bobule? Co to plácáš?“ zbystřil výrostek.

„No přece bylina, která odpuzuje hady. Neříkej mi, že jí neznáš!“

U vchodu do chýše nastalo velké štrachání, jak se Trebwr chvatně drápal ven. Arrinci statečně tlumila smích. Pak si rukama přitáhla Arxena blíž. „Je libo postel s nebesy nebo něco luxusnějšího?“ a mladík cítil, jak se tráva a hlína pod nimi bouřlivě mění na mezihvězdně proslulé Virxageranské pokrývky. V těsném objetí se zabořili do nebesky hebkých peřin, skrývajíce smích v polibcích.

„Přepych nás stejně dneska nemine,“ řekl konečně Arxen zdánlivě nelogicky. „Pro teď bych dal přednost trávě.“

Jako bych mohla čekat jinou odpověď! souhlasila. „Prohlášení, hodné tvého jména!“ Pokrývky se opět změnily na zválenou trávu. Arxen byl na vážkách, která z obou alternativ je realističtější.

„Nejenom prohlášení,“ ozval se od vchodu jiný tichý hlas.

„To je dost, že ses ukázal,“ usmál se Arxen. „Sleduješ nás už dost dlouho!“

„Neuvěřitelné,“ divil se android. „A to si myslím, jak dokážu být nenápadný!“

Pojď dál, vítala ho radostně princezna. Milerádi tě uvítáme v našem kůrovém hotelu!

„Naopak bych byl nesmírně potěšen, kdybyste přijali vy moje pozvání na Nethow.“

„Nejsme proti,“ kývl Arsia. „Ale budeme si muset pospíšit. Podle mého odhadu nás čekají tak tři hodiny cesty.“ Odhadoval, že bude Nethow odtud kolem stovky kilometrů. Ale android zavrtěl hlavou: „Kdepak! Neodvážil bych se vás hnát takovou dálku! Pojďte prosím se mnou, mám o kus dál translátor!“

Potichoučku a nepozorovaně se vytratili z tábořiště a následovali jej. Antario byl v pralese očividně jako doma, neomylně je vedl nejpohodlnější cestou až najednou zastavili před jednou káldobovou houštinou. Android do ní bez váhání vešel.

Arxen maličko zaváhal, ale čest mu velela zatnout zuby a ponořit se do spleti břitkých trnů. Jenže když to udělal, málem vykřikl překvapením. Místo toho, aby se mu do těla zaryly dlouhé, ostré zuby trnů, cítil pouze měkký, gumovitý stisk!

„Můj tajný objev,“ vysvětloval Antario přes rameno. „Nastříkal jsem tu do půdy takovou látku, která způsobuje změnu ve struktuře káldobu. Získal jsem tak pohodlný, bezpečný a utajený vchod. Žádné zvíře se mě sem neodváží následovat. Dokonce i chlapojed se káldobům vyhne. A jen já vím, kde mám svůj průchod. Pokud byste ale odbočili dva kroky stranou, nestačili byste se divit.“

Za zhruba třicetimetrovým pásmem křovin se náhle rozevřelo volné prostranství pravidelného, okrouhlého kráteru o průměru nějakých deseti metrů. Dno, pokryté šedým pískem, bylo naprosto bez vegetace. Uprostřed stál nějaký vykotlaný kmen. Ale Arxen s Arrinci ihned poznali, že jde o výtečně utajený Antariův přenašeč. Byla to obyčejná jednomístná kabina s Aatilanejským popisem ovládání. Naštěstí nebylo nutno nic překládat – panel měl jen dvě kontaktní plošky: vstup a transport. Antario šel jako první a během pár sekund se všichni ocitli na palubě Nethowu.

„Předpokládám, že vaše první kroky zamíří sem,“ pravil Antario a dovedl je k hygienické sekci. „Pak mě najdete támhle na konci chodby.“

Existence takovéhoto oddělení svědčila o tom, že Antario není původním majitelem korábu, ale mladým přišla jeho nabídka velmi vhod. Zahodili svoje divošské svršky a dopřáli si řádnou horkou koupel. Čvachtali se snad třičtvrtě hodiny, než se celí mokří vydali chodbou do nitra korábu. Otevřeli dveře a stanuli v místnosti, která byla kdysi snad laboratoří, jež však nyní sloužila jako muzeum kombinované se společenským salónem. Kromě dvou luxusních pohovek a několika závěsů se zlatými ornamenty tu byl železný stůl, vykládaný mozaikou vzácných kovů a několik skříní neurčitého významu. Mimo to se zde ale nacházela nepřeberná směsice nejrůznějších mistrovských, ale i kýčovitých předmětů.

Oba mladí se na prahu užasle zastavili. Kolem stěn byly srovnány ozdobné stojany s korouhvemi a vlajkovými hnízdy, ručně tepané svícny vedle futuristických světelných fontán a umělých polárních září, napodobeniny prehistorických knihoven přecpaných kopiemi vzácných knih, sady duhových informačních krystalů a okousané svazky Semrešovských papyrů nezměrné sběratelské ceny.

V sousedství se skvěly složitě ornamentované vázy z Terránského křišťálu a Labeqelijského dyaxonu spolu s prostorovými skládačkami nejrůznějších podob. U zadní stěny se krčil připraven k útoku vycpaný Frembijský drak a vedle něj stálo v pozoru dvanáct druhů slavnostních skafandrů ze všech koutů galaxie.

Stěna po pravé ruce byla sbírkou všemožných zbraní počínaje polorozpadlými meči kultur, jejichž jména už dnes nikdo nezná, a konče Mauxdovovým pulsátorem, vykládaným Canarijskou perletí. Mezi exempláři Arxenovo oko našlo i legendární variabilní meč Brofde. Byl signovaný, čili originální, a každý skutečně věci znalý sběratel by za něj okamžitě prodal i svou duši. Snad jako kontrast k tomu sloužila sada napodobenin z umělé hmoty, která degradovala celou sbírku na rozporuplný paskvil.

Korunu všemu dodával stolový bazén vprostřed místnosti, v němž se proháněli rozliční biomechaničtí živočichové. Mezi tím a kolem toho viselo, vznášelo se, leželo nebo se jen tak povalovalo nepřeberné množství drobností, většinou blíže nepopsatelných, jež dotvářely naprosto originální vzhled místnosti coby všeobjímajícího bazaru dob minulých i současných. Antario už je očekával.

„Vítejte na Nethowu,“ pozvedl číše. Než si přiťukli, odněkud přijel stolek přeplněný vybraným pohoštěním.

„Berte si dle libosti! Jsem nevýslovně poctěn! Myslím, že je málo paláců ve všech osmi galaxiích, které by se mohly pyšnit tak hvězdnou návštěvou,“ pronesl Antario krátký proslov.

Mladí se mezitím pohodlně usadili a během nevázaného hovoru konzumovali přepychové lahůdky.

„Jste mi velkou záhadou,“ usmíval se jejich hostitel. „Nejprve sem vtrhnete jako trosečníci, kterými nejste, a teď vás potkávám coby divochy – jimiž zcela určitě také nejste!“

„Kdo z nás ví, čím doopravdy je?“ řekl Arxen, za což si vysloužil Antariův obdiv. Pak mu ale podal stručnou historii jejich pobytu na Swarpu.

„Já tomu rozumím,“ usmál se při Arxenově řeči Antario, když zaslechl zmínku o nepochopitelném strachu Mangwaxellanů ze tmy. „Mám v atmosféře několik létacích oček z Appertabirsu. Jsou to neškodní, však dokonalí špióni, jejichž spolehlivost je stejně obrovská jako jejich zvědavost. Když tu Mangwaxellané přistáli, nechal jsem si od nich podrobně zmapovat jejich koráb – pochopitelně v noci. Ti lidé si zřejmě všimli, že v noci něco krouží kolem jejich rakety a dostali strach. Netušil jsem, že jako kosmonauté tolik podléhají mytologickým pověstem o strašidlech.“

Arxen na oplátku pobavil Antaria historkou s chlapojedem a když se dostal k popisu událostí, které je přivedly k tomu, hrát si na divochy, android už se smál docela nahlas.

„Taková rozpustilost se může vyskytnout jedině u lidí,“ vrtěl hlavou. „Podívej se na to: odjakživa se hominidní civilizace snaží stvořit něco, co by bylo dokonalejší než ona sama. Ale současně se bojí, aby to jednou ty výtvory doopravdy nedokázaly. Co jiného je to než výraz naprosté rozpolcenosti ducha?“

„Nenechavost,“ krčil rameny Arsia. „Posaď průměrného hominida do jakéhokoliv prostředí – a můžeš si být jist, že z něj dříve nebo později vyždímá i to poslední, co se vyždímat dá!“

„Ve světle tvého prohlášení začínám mít o Swarp neurčité obavy,“ uculoval se Antario.

„Nepřišel jsem ničit planetu,“ komentoval to mladík.

Najednou nastalo ticho a Arxen ihned zbystřil. Co se stalo? Řekl něco nevhodného? A při jeho inteligenci mu to vzápětí (i když opožděně) došlo. Antariovo myšlení samosebou analyzovalo hovor z nespočtu hledisek a androida rázem napadlo, že lov by doopravdy mohl být vysvětlením, proč se tak veleslavná osobnost dobrovolně zahrabává na téhle zapomenuté oběžnici. Pokud Arxen neusiloval o planetu, tak co? Varianta, že se tu Arxen před někým schovává, Antariovi přišla naprosto nepravděpodobná. Avšak Arsiovou zálibou byl lov (v jistém slova smyslu). Vzhledem k tomu, že Arxen už ulovil prakticky vše, co za ulovení stálo, musel by jeho současný cíl stát opravdu za to. Antario v duchu zhodnotil faunu Swarpu a usoudil, že ani jeden exemplář z ní nestojí za trofej – kromě chlapojeda, kterého ale Arxen nechal klidně jít. V tu chvíli si Antario ujasnil, že jediný další objekt, vhodný k lovu, je jen on sám – a to možná díky svým neuváženým řečem při prvním setkání! To byl důvod, proč mu zamrzl úsměv.

„Byla by z tebe hezká trofej,“ usmál se Arsia na zkoprnělého androida. „Ale neboj se – jsi náš hostitel.“

„To není přehnaně velká záruka,“ pošilhával po něm Antario. „S degirou jsi také jedl společně, než jsi ho ulovil, nebo ne?“

„Máš o mě dobré zprávy,“ pokýval Arxen hlavou. „Ale to bylo něco jiného. Musel jsem se zakousnout do jeho kořisti, abych ho vyprovokoval k útoku.“

„Proč k útoku?“ žasl Antario. „Degiro sám o sobě se ti zdál moc málo nebezpečný? U Leptona! Když jsem sledoval sázky zvířecích zápasů na Rewekledagu, tak degiro proti dvěma tygrům nedal za tygry nikdo ani půl solu!“

„Nojo...“ potřásl Arxen trochu znechuceně hlavou. „Každý akorát vidí jeho strašnou útočnou sílu, kterou je schopen rozpárat nosorožce. Ohexfojští myslivci ho střílejí laserovým kanónem a ti hlupáci z Bermasilie se do něj strefují raketami ze vznášedel!“

Takže co mohlo našeho furianta napadnout jiného, než že degiru uloví holýma rukama! podotkla kousavou myšlenkou princezna.

„Ne!“ užasl Antario.

„Už je to tak,“ pousmál se skromně Arsia.

„Jak? Řekni jak!“

„Taková drobnost... degiro je oběť evoluce. Když vyrazí, zabije jediným útokem. Statisíce let se nikdo z jeho druhu nemusel bránit. Jeho tělo je tomu perfektně uzpůsobeno... ale jen tomu. Souhra kosterní stavby, napětí svalů, jejich polohy a pár takových věcí v okamžiku skoku způsobí, že stačí poměrně malý náraz do jednoho místa prsní kosti, aby se impuls přes kostru a napnuté svaly přenesl dovnitř těla a zasáhl srdce jako explozivní šrapnel... Měl to rychle za sebou,“ uzavřel najednou věcně mladík stručný popis jistě dramatického střetnutí.

„Jaký byl tvůj nejtěžší lov?“ vyzvídal android.

„Od okamžiku, kdy jsem sejmul první ranou paramegosaura... myslím to bylo na Paawexoie, už byl každý lov něčím nejtěžší,“ pokrčil rameny Arxen.

„Vím! Tohle mám dokonce nahrané v databance,“ zářil Antario. „Myslím, že je to jeden z nejslavnějších šotů o tobě!“

„No vidíš, a právě na tenhle lov nemám moc dobré vzpomínky.“

„Proč?“

„Došlo mi, že jsem s odpovídajícím vybavením schopen složit cokoliv, na co se podívám, aniž bych se u toho zadýchal. Od té chvíle se snažím lov změnit na... souboj. Tak mě například začalo zajímat, jestli by někdo dokázal tyranosaura ulovit řekněme... jen s obyčejným kopím.“

„Kopím?!“ zamrkal Antario.

„Nevíš, co to je? Taková tyč se špičkou na konci-“

„Vím, u Leptona!“ vzpamatoval se Antario. „Jen žasnu nad takovým... šílenstvím!“

„Šílenstvím?“ podivil se Arxen. „Přeháníš. Na třetí ránu jsem ho měl.“

„Bezedný vesmíre!“ lomil android rukama. „Tyranosauři se běžně odstřelují protitankovou municí a ty mi tu řekneš – kopím na třetí ránu!“

„No, ve skutečnosti ty první dvě rány byly kamenem, takže ta třetí v pořadí byla vlastně první, kterou jsem udělal samotným kopím. Vždy jsem dostal svůj cíl první ranou.“

„Ka-me-nem?“ slabikoval Antario. „Ty jsi házel na Rexe kameny?! – Ne, počkej,“ rozesmál se vzápětí, „nemusíš mi vysvětlovat, co je to kámen. Prozraď mi recept, jak tohle uvařit! Vždyť o tomhle se nikde nic neví!“

„Prostý popis,“ ušklíbl se Arxen. „Jeden kámen jedno oko, druhý kámen druhé a pak s rozmyslem kopí přímo do srdce. Jde to ráz na ráz... když máš ostré kopí... a nenecháš se zašlápnout...“

„S rozmyslem!“ smál se android. „Už vidím, jak s někdo rozmyslem zaměřuje kopí na oslepeného a bolestí šíleného tyranosaura! Něco takového dokážeš jedině ty!“

„Znáš to: rozpustilost,“ pokrčil Arxen rameny.

„Přesně to říkám!“ radoval se Antario. „I když některé věci za rozpustilost považovat nelze. Například tvůj lov supersépie. Co?“

„To,“ naklonil se Arsia kupředu, „milý Antario, byla jedna z největších taškařic, co jsem provedl!“

Že se donedávna Fredegarské supersépie lovily atomovými projektily, je podle vás obzvlášť legrační! vmísila se nazlobeně Aranii.

„To bývávalo, než jsem přišel já,“ usmál se široce Arsia.

Jasně! Správní tvrďáci je loví beze zbraní! mračila se.

„Ale nepřeháněj,“ odporoval mírně Arxen.

Kdo přehání?! Kvůli čemu jsi tam riskoval život? Jen proto, aby sis vyléčil svoje neuspokojené ego? Anebo proto, aby mohl na desetimetrovou lebku té příšery ve tvém muzeu padat prach?

„O nic v podstatě nejde, pokud víš jak na to.“

„Tvá skromnost tě chválí,“ podotkl Antario k mladíkovi. „Shlédl jsem i záběry, které unikly cenzuře, ale naprosto nic jsem nepochopil. Budu upřímný: nepostavil bych se na tvoje místo... odpusť mi mou zvědavost: prozradíš mi způsob, kterým jsi tu bestii udolal?“

„Ne,“ zavrtěl Arxen hlavou. „Některé věci se neříkají. Chápeš, viď.“

„Ovšem,“ ujišťoval ho okamžitě android. „Divil bych se spíš, kdybys mi to řekl. Žádný lovec skutečně galaktického formátu neprozradí své metody. Tvá mlčenlivost tě zdobí!“

„Ještě se ho zastávej!“ vybuchla Aranii nahlas. „Já nechci hrdinu! Já ho chci živého!!“ Ale tváří tvář oběma spiklencům se musela smát také.

„Má tě ráda,“ kýval Antario. „Nesmíš jí to mít za zlé.“

„Jak bych si mohl vážit jí, kdybych si nevážil sebe?“ opáčil mladík.

Už se na mně zase domlouváte? smála se.

„Ještě jednu otázečku si dovolím,“ žadonil Antario. „Tvůj nejstrašnější lov. Mlčky čekám, že odpovíš supersépie, ale co kdyby...“

„Arrinci,“ odpověděl mladík smrtelně vážně. Nastalo ticho, že by se dalo krájet. Konečně Arsia podal vysvětlení: „Nejstrašnější lov, který jsem zažil, bylo, když jsem pochopil, že si mě tahle nejnebezpečnější zlatovlasá šelma ze všech osmi galaxií ulovila aniž jsem si toho vlastně všimnul!“

„Konečně jsem našel Arxenova přemožitele!“ zajásal Antario. „To zasluhuje odměnu! Dovolíš, ó hvězdná?“

Přivlekl Aranii k jedné ze skříní a počal jí na krk věšet obrovské šňůry perel, náhrdelníky ze šperků a drahokamů, pocházející z desítek planet. Když se občas nestrefil, šperky padaly na zem, kde je prostě nechával ležet. „Uzdobím tě!“ volal bujaře.

Aranii se se smíchem bránila, ale záplava drahocenností se zdála bezedná a drobná princezna se pod zlatým deštěm počala úplně ztrácet. Nakonec ztratila rovnováhu, ale vtom k ní přiskočil Arxen, jediným pohybem zajel rukama pod obrovitou vrstvu šperků, roztrhl je a sevřel Aranii do náruče.

„Výtečně!“ vykřikl Antario, když se drahocenná záplava rozervaných skvostů rozlétla do všech stran jako oslnivý gejzír. „Jste opravdu skvělí! Arxene, ty nestojíš o bohatství – klidně jsi ho rozmetal jako pavučiny, aby ses k princezně dostal. a Arrinci neudělala to, co snad každá žena – ani náznakem se nepokusila padající šperky chytit.“

„Vracím ti poklonu,“ opáčil Arsia. „Neurazil ses, že je takhle nakládáno s tvým bohatstvím. Za hmotou vidíš člověka.“

„Ano, přesně to dělám!“ smál se android a prohlížel si je oba skrz zelené sklo láhve.

Errata:

30.05.2021 13:24