Aeronautilus je mrtev
Vítej, návštěvníku!
|
|
Zbytek cesty k Aeronautilu se jim zdál věčností. Štváni obavami a nejistotou, musili zvolnit chůzi, poněvadž sirný zápach je přinutil, aby nasadili přílby. Žoli pod maskou těžce dýchal.
Když kráčeli po chobotu, spadla z nich aspoň starost o Petra, který jim nedočkavě kynul za oknem ložnice. Byl tedy živ a snad také zdráv. Avšak – proč není v kopuli? Jistě je naplněna sirnými výpary, které tam pronikly rozleptaným obalem.
„Co se stalo?“ vyrazil Pavel, když se konečně vřítili do ložnice.
„Nějaký rarach proděravěl kopuli. Je tam díra, vlastně síto skoro metr v průměru. Pršely z toho kovové piliny. Na podlaze je jich kupa. Dral se sem sirný pach a musel jsem nahoře zaklopit vchod.“
„Stroje jsou v pořádku?“
„Doufám, že jsou. Ale čím zalátáme tu díru? K tomu nemáme materiál. Jak se to mohlo stát? Hmota je přece odolná, jak jsme to aspoň vyzkoušeli.“
„Na Zemi jsme nemohli vyzkoušet účinky zbraní Helsanů.“
„Viděli jste, co se stalo?“
Arne stručně vylíčil příběh.
„Ale je ten náš Aeronautilus nedokonalý, když jej může každý blázen z malé zemičky rozhlodat,“ ušklíbl se Petr.
„Nepodceňuj,“ napomenul ho Arne. „A zbytečně neuvažujme. Obleč skafandr, Petře. Prohlédneme spolu kopuli. Vystoupíš z letounu a vyšplháš se po vnějším kovovém žebříku na temeno. Já půjdu do kopule.“
Zkáza se ukázala horší, než Arne očekával. Sotva se Petr dotkl rozleptané plochy, sesula se v drobných kouscích dovnitř a nadto se od ní šířila spára šikmým směrem dolů.
„Jako zralá pýchavka,“ volal Petr. „Arne, Aeronautilus je mrtev. Tohle nespraví ani božský kovář Hefaistos! Proboha, co teď?“
„Pojď dolů,“ velel Arne.
Sešli se v ložnici.
„Hoši,“ začal Arne, „s Aeronautilem je konec. Oprava je nemožná. Naštěstí, aspoň doufám, budeme moci použít přístrojů a zavolat Lomikara. Žoli, oblékneme tě do skafandru a vyneseme do kopule.“
Výsledek rozmluvy byl uspokojivý, až na to, že stroj z Vely přiletí až za dva dny. Do té doby musí sami dbát o svou bezpečnost. A to je povážlivé, neboť mohou být těmi šílenci přepadeni za noční tmy.
Co dělat? Arne měl šťastný nápad. Až se setmí, vzlétnou co možná nejvýš a vyčkají, mimo dostřel, příletu pomocného stroje.
Zanedlouho také Slunce zapadlo a téměř rázem se setmělo. „Poslední start s Aeronautilem,“ zamumlal Arne a usedl k řídicímu pultu. Petr sledoval výškoměr.
Vystupovali zvolna, neboť otvorem proudil dovnitř mocnou silou vzduch, který sice řídl, ale zato chladl, až zmrazivěl tak, že je ani topení ve skafandrech dostatečně nechránilo.
Konečně hlásil Petr výši, kterou určil Žoli za bezpečnou proti střelám: sto kilometrů. Arnovy síly ještě stačily, aby reostatem vyrovnal zakotvení letounu, a pak vysíleni a zkřehlí se provlékli mezi dvěma záklopy do ložnice.
Přes ohromnou tělesnou i duševní únavu probděli celou noc, zavaleni starostmi, neboť kopule byla pro ně nyní nepřístupná. Odloučeni od přístrojů, nemohli regulovat topení v ložnici, neměli možnost vyměnit spotřebovaný vzduch. Byl zpočátku svěží, ale později bylo znát úbytek kyslíku. Nebylo to sice hrozivé, poněvadž měli zásoby vzduchu v nádržích skafandrů, jejichž chladicí zařízení také mírnilo stoupající vedro v ložnici, ale byl tu přece jeden jejich věrný druh, pro nějž nebylo úlevy – Habakuk. Ubohé zvíře, jako každá kočka, snášelo dobře horko, ale jevilo vzrůstající nepokoj nad úbytkem dýchatelného vzduchu. Jak mu ulevit? Těžká rada.
Vypustit vzduch oknem a vpustit nový z nádrže ve spodku letounu? Ano, je ho tam ještě velká zásoba, ale vysouvat okno, byť i jen škvírou, bylo víc než povážlivé. Vnitřním tlakem by do okolního bezvzdušna vyrazila jejich atmosféra strašnou silou a sotva by se jim podařilo okno zase zvednout.
Kromě toho trpěli hladem, neboť konzervy, na které byli nyní odkázáni, jim působily už druhého dne žaludeční potíže.
Na sklonku druhého dne ubohý Habakuk zdivočel. Běhal po ložnici, široce otvíral tlamičku a chraptivě mňoukal. „Proboha! Žlutý přízrak!“ vykřikl náhle Pavel zděšeně od okna.
Skutečně! V dálce se ve sluneční záři rýsovala koule.
„Nelekejte se!“ uklidňoval je Žoli. „Není to Žlutý přízrak. Tento je bílý. A má jenom tři věže. Stroj z Vely.“
Rázem se hrůza změnila v radost.
Stříbrně se lesknoucí těleso stanulo nad Aeronautilem a pak zvolna klesalo níž. V jeho povrchu se rozevřel otvor, složený z obloučků na způsob uzávěrky fotografického objektivu, které pak těsně přilnuly k objemu jejich letounu.
„Nyní můžeme vejít do kopule,“ pobídl Žoli, „ale musíte mne vynést. Nemohu v tom velkém skafandru chodit.“
Sotva otevřeli příklopy, vzlétl přes jejich hlavy Habakuk do kopule jako puma. Otvorem splýval až k podlaze lanový žebřík, po němž se vyšplhali vzhůru do haly, podobné té, v jaké byli zajati Žlutým přízrakem: okrouhlá místnost, obložená čtverci z průsvitné sklovité hmoty, s plochým stropem a podlahou z oblouků, kterou jako by prorazila rozsocha s proděravělou částí kopule.
Nikde neviděli vchod. Kde se vzali tu se vzali, objevili se před nimi tři mužíci v overalech.
„Svlékněte ta roucha!“ tlumočily jim přístroje vlídnou výzvu. Ovanul je vonný vzduch, jenž lahodil zejména Habakukovi, který se přivinul k Arnově hrudi a spokojeně předl.
„Máme rozkaz,“ předstoupil mužík, „vynést z vašeho letounu vše, co uznáte za potřebné.“
„Pak bychom musili vykuchat celé zařízení, neboť nemůžeme postrádat nic; všecko je pro nás nutné,“ smál se Petr.
„Nemyslím,“ usmál se malý muž. „Ostatně, Žoli, ty znáš zařízení našich strojů. Toto je sice nejmenší, ale dokonalý typ.“
„Astra?“
„Ano.“
„Plně vybavena?“
„Pro čtyřčlennou posádku na dobu tří oběhů Vely kolem Slunce.“
„Pak nepotřebujeme nic.“
„Jak by ne?“ protestoval Petr. „Celou spižírnu. Jen si vzpomeň, jak jsi těžce zvykal na naši českou stravu. A Čech, milý Žolíku, by sotva přivykl na nějaké tablety, jež by mu měly nahradit poctivý knedlík.“
„Uznávám,“ přikývl Žoli. „Tedy zásobu potravin.“
„A vody,“ připomenul Pavel.
„O tu není v Astře nouze.“
„Budiž, ale mou laboratoř!“
„A já?“ přihlásil se Arne.
„Máš zde vše. A dokonalejší.“
„Pak tedy jen výrobek martského Démona. Může nám někdy prospět.“
Konečně bylo vše přeneseno a složeno na výstupek za stěnou.
„Můžeme spustit?“ zeptal se člen posádky Žoliho.
„A co s těmi ubožáky na Helse?“
„Mistr soudí, že pro ně již není spásy.“
„Ano, nemůžeme se opět vydat v nebezpečí. Rozlučte se s Aeronautilem, přátelé.“
Arne se mlčky odvrátil, aby tajil své pohnutí, ale Petr zabručel:
„Zklamal jsi! Vytvořím letoun mnohem dokonalejší.“
Vstoupili do výklenku za stěnou, na které člen posádky stiskl knoflík; v příštím okamžiku se vrak Aeronautila propadl do bezedna a výstupek se s nimi dal do pohybu.
Chvíli letěli kolmo vzhůru, až se zdviž zastavila v okrouhlé hale, z níž se paprskovitě rozbíhaly chodby.
Všude stěny i stropy vyzařovaly příjemné světlo a proudil tu teplý a svěží vzduch.
„Žoli vás uvede ke kapitánovi,“ oslovil je mužík, „my zatím dopravíme vaše věci na místo.“
Přestoupili se Žolim na bílý pás, který se jako nekonečný proud mléka rychle lil z jedné chodby přes halu do druhé.
Za necelou minutu je tento pohyblivý chodník dopravil k ústí příčné chodby, kde se zastavil. Avšak sotva se Žolim vystoupili, dal se opět do pohybu.
Chodba byla krátká, spíš jakási předsíň, a ústilo do ní patero dveří: dvoje vlevo, dvoje vpravo a jedny dveře byly v čele.
Všecky boční dveře byly odsunuty, takže viděli čtyři dosti prostorné pokoje, zařízené sice jednoduše, ale účelně a pohodlně jako pracovny i ložnice. Když pak odsunuli čelní dveře, objevila se rozsáhlá místnost s eliptickým stolem uprostřed a boxy po stranách, v nichž poznali skvěle vybavené pracovny, čtvrtý box byl vybaven hvězdářskými přístroji a pomůckami, z nichž mnohé udivovaly nevídanými tvary.
„Později vám vše vysvětlím,“ odpověděl Žoli na jejich otázky. V čele místnosti byla kuchyně, oddělená skleněnou stěnou, za ní spižírna.
„Chtěl jsem vám nejdříve ukázat tyto místnosti,“ hovořil Žoli, „a nyní vás seznámím s kapitánem.“
Vrátil se s nimi do společného sálu a vyzval je, aby vešli do výklenku ve stěně. Ten s nimi vzlétl vzhůru.
Za několik vteřin se octli – ve vesmíru.
Takový aspoň měli dojem, když stanuli v nekonečnu bez hranic, v němž v nesmírných výškách nad nimi, dálkách kolem a hlubinách pod nimi se mihotaly hvězdy, svítily planety a planulo Slunce podivným magnetickým světlem, ozařujíc profil malého mužského těla, jež jako by se vznášelo v bezhraničnu s rukama na malém pultíku. Dojem byl tak mocný, že je jímala závrať.
Vzpamatoval je klidný hlas Žoliho. „Buď zdráv, kapitáne!“
„Vítám vás, přátelé! Jen chvilku strpení. Hned budu vystřídán. Pak vás provedu Astrou a do všeho vás zasvětím.“
Zatím si jejich oči zvykly na odlišnost podivného slunečního jasu, který sice ostře kreslil všecky podrobnosti kapitánova zjevu, ale jinak vše ostatní tonulo v neproniknutelné černé tmě.
Byli v kouli, jejíž vnitřek byl nesmírně důmyslným výtvorem ze záhadné hmoty, tak jemné a průzračné, že ji zrak nevnímá. Ani nejdokonalejší zrcadlo není schopno způsobit takový optický klam. Zdálo se jim, jako by stáli přímo ve vesmíru – vidí všemi směry nesčetná nebeská tělesa.
„Kde je Helsa, kapitáne?“ zeptal se Pavel.
„Rudý bod vpravo dole.“
„Ta červená tečka?“
„Ano.“
„Za tak krátkou dobu nemůžeme snad být daleko?“ pochyboval Arne.
„Letíme střední rychlostí. Není třeba spěchat. Musíte si dopřát odpočinku a zotavení. A než přistaneme na Vele, mám od Mistra rozkaz, abych vás zasvětil do řízení Astry.“
„Kdo je ten Mistr?“
„Lomikar.“
„Proč se máme zaučit?“
„Astra je dnes už vaše.“
„Královský dar.“
„Maličkost pro Velu.“
„Má mnoho takových strojů?“
„Mnoho, i větších. Vela jimi zásobuje celý náš planetární svaz. Celý její povrch tvoří ohromnou továrnu.“
„Aspoň něco uvidím,“ projevil Petr radost.
„Mohl bych vám už nyní Velu přiblížit, ale není radno měnit obzor, poněvadž bychom mohli porušit ochranné spojení s Vlastí a Luznou. Ostatně můžete podrobnosti vidět na pomocných projekcích ve společném sále i ve svých pokojích.“
„Chtěl bych alespoň oznámit Vlasti, že jsme v bezpečí,“ zatoužil. Arne.
„Vlast i Luzná viděly váš vstup do Astry i konec vašeho letounu.“
Vtom se za nimi vynořila zdviž a vstoupil známý člen posádky, který vystřídal kapitána. Pak sjeli do společného sálu.
„Nyní si odpočinete, přátelé. Celý tento oddíl je váš. Každý máte svou komnatu.“
„A vy a ostatní mužstvo?“
„Jsme také jen čtyři. Je tu dost místností, které nám stačí k odpočinku. Dobrou noc.“
Kapitán zmizel na pohyblivém chodníku.
Posilněni spánkem a snídaní nemohli se ani dočkat příchodu kapitána, který je provede útrobami tohoto velkolepého letounu.
Konečně přišel.
Nepotřebovali udělat ani krok; stáli na běžícím pásu, projížděli koridory a místnostmi, z nichž každá byla pro ně novým překvapením.
Na rozdíl od Žlutého přízraku neměl tento letoun průhledný obal, ale zato tvořily stěny koridorů téměř jednotnou televizní plochu, na které bylo možné kdekoliv pouhým stisknutím páčky nejen vyvolat přesný a jasný obraz okolního vesmíru, ale každý jednotlivý úsek přiblížit, jak by toho nedosáhl ani nejdokonalejší hvězdářský dalekohled.
Byl tedy celý tento stroj jakousi ponorkou s úžasně dokonalými periskopy, která libovolně plynula v bezedných hlubinách nekonečného vesmíru, vybavena důmyslnými prostředky k obraně i útoku, jak seznali z podivných přístrojů v koridorech, do nichž je kapitán zasvěcoval.
Vystoupili u vypoukliny ve stěně. Měla přes metr v průměru.
„Jsme u jednoho z paprskových děl,“ vysvětloval kapitán. „Je jich celkem šest: čtyři ústí na různé strany rovníku a dvě na protilehlých pólech osy, neboť, jak už víte, má Astra tvar koule a tedy malé asteroidy. Snad se vám zdá nesprávné, že děla jsou vzdálena od ústřední pozorovatelny, kterou už znáte. Ale to je omyl. Na tomto pohyblivém chodníku děláme vlastně okružní cestu kolem rovníku Astry, odkud vede ke každému dělu přímá doprava do středu, kde je ústřední pozorovatelna a vaše kajuty. Chodník slouží jen k občasné kontrolní obhlídce a jeho význam je menší proti jiným prostředkům, které umožňují téměř okamžitý pohyb z jednoho místa na druhé, jak se ještě přesvědčíte. Kromě toho je v ústřední pozorovatelně zařízení, které do nesmírné dálky hlásí elektromagneticky každou, i nejnepatrnější změnu v okolí a zejména přiblížení některého tělesa, čímž znemožňuje jakékoliv překvapení. Kromě těchto děl má Astra mnoho jiných přístrojů, které jí zaručují bezpečnost a elektromagnetickými vlivy a výboji odstraňují každou překážku. Drobných těles, jako jsou například roje meteoritů, kterých je v jistých obdobích v našem pásmu hojně, nemusí se Astra bát; těm samo čelí ústřední automatické řízení. Jen několikrát bylo nutné zasáhnout slabšími přístroji z koridoru, ale nikdy jsme dosud nebyli přinuceni použít děl. Těmi je Astra vyzbrojena proti Žlutému přízraku, po němž však dosud všecky stroje z Vely marně pátrají.“
„Jste si jisti vítězstvím?“ zeptal se Arne.
„Každý bojovník v ně musí doufat,“ odpověděl kapitán. „Neznáme sice zařízení Žlutého přízraku, jen jeho hrozné účinky na Helse a o něco mírnější na několika jiných sdružených světech, ale jsme si také jisti dokonalostí svých strojů, z nichž je Astra nejmenší a poměrně malou ozbrojenou lodicí proti válečným obrněncům.“
Vtom se nad nimi ve stěně prozářila plocha, objevila se tvář jednoho člena posádky a ozval se hlas:
„Kapitáne, blížíme se k hranici pásma.“
„Dobře,“ řekl velitel Astry. „Přátelé,“ obrátil se k nim, „dostal jsem od Mistra rozkaz, abych zničil Helsu, poněvadž je nebezpečí, že by jí Žlutý přízrak využil za svůj opěrný bod. Při té příležitosti se přesvědčíte o účinku tohoto děla.“
Kapitán stiskl knoflík na stěně. V tom okamžiku stěna zprůhledněla. Jako v řídicí kabině hleděli nyní do širého vesmíru, v jehož černých hlubinách a výšinách se třpytily hvězdy.
„Kde je Helsa?“ tázal se Pavel.
„Není viditelná okem,“ odpověděl kapitán. „Je velmi daleko. Ale přiblížíme si ji.“
Zvolna otáčel kolem na stěně. V dálce se objevil světlý bod, rychle se zvětšoval, jako by k nim letěla žhavá koule.
S hrůzou hleděli na ohromný kotouč chrlící žhavé proudy, sloupy plamenů a dýmu... a nad tím soptícím peklem se vznášel vrak Aeronautila.
„Zachraňte jej, kapitáne,“ zaprosil Arne. „Což jej nemůžete vyrvat ze spárů Helsy, přitáhnout k nám a s námi dopravit na Velu, kde by se obal opravil?“
„Všecko bych mohl, až na tu opravu. Pohleďte, jak se otvor i štěrbina rozšířily. Molekuly leptají dál. Zanedlouho se rozpadne celý hořejšek a rozklad bude pokračovat. Nic nezastaví jejich ničivou práci. Chápu vaši lítost nad zánikem letounu, a proto...“
„Hranice pásma, kapitáne!“ ozval se hlas.
„Ukončím!“
Kapitán přistoupil k vypouklině a posunul páčkou ve stěně. V okamžiku zprůhledněl okruh kolem a objevila se dlouhá dělová roura. Pouhým pootočením kola podobného volantu automobilu se ústí hlavně pošinulo k okraji a kapitán otočil vypínačem. Z Helsy vyrazil sloup ohně a v příští vteřině přelétl přes soptící kotouč oslnivě zářící proud. Na chvilku vzplanul celý obzor v strašlivém víru plamenů a jisker, které se paprskovitě rozlétly a pak – po Helse ani vraku nebylo stopy.
Když stěna opět zhmotněla, připadal jim celý děj jako hrozný přelud.
Zavaleni myšlenkami, následovali kapitána na další obchůzce. Co jsou Arnovy paprsky proti tomuto dělu? Čím jsou pozemské technické vymoženosti a pokroky proti vynálezům těchto trpaslíků; obyvatelů jakýchsi tajemných drobných světů, pouhých asteroid?
Jaký to geniální duch v tak malých bytostech. Geniální, ale zároveň démonický. Jsou si vědomi své moci? Jistě ne zplna, neboť by tak nevítali spojení s Marsem a Zemí.
Avšak co se stane, až si uvědomí svou sílu a moc i převahu, jaká tkví ve spojení několika set, a snad více než tisíce světů, které podle hvězdářské teorie v miliardu kilometrů širokém pásmu mezi Marsem a Jupiterem obkličují vnitřní planety a všemi směry mají jejich úžasné stroje volné výpadní dráhy na planety vnější, na Jupiter, Saturn, Uran, Neptun, vesměs obry proti Zemi?
„Astra je naším nejmenším strojem,“ řekl kapitán, „je mnoho větších a tedy ještě účinnějších. Astra je tudíž asi jako monitor proti mocným válečným křižníkům. A přece tento malý dělový člun jedinou střelou rozmetal ve vteřině nebeské těleso, které si přiblížil tak, že mu tvořilo neomylný terč. Astra sama nedohledná, a tedy v bezpečí, může s velkou přesností zasáhnout statisíce, snad milióny kilometrů daleký cíl.“
Podaří se sestrojit na Zemi zbraň, která by tomu čelila? Jistě, neboť Astra je jejich, jak řekl kapitán, a mají tedy už tuto zbraň. Ale to nestačí. Lze předpokládat, že větší stroje, které Vela vysílá do vesmíru, jsou vybaveny mnohem účinnějšími zbraněmi. Proto musí vynalézt něco, co stroje z Vely daleko předstihne.
Nejde tu o výboj, nýbrž o obranu, jak proti tajemnému Žlutému přízraku, tak proti svazu světů, jejichž spojenectví, jakkoli je slibné, musí přece jen postavit hráze.
Nemova umělá slunce a kulové blesky? Znají sice jejich velikou moc a sílu, ale dosud jen nejvýš na okraji zemské atmosféry. Je dosud nerozluštěna otázka, zda a jak daleko by se jejich působnost uplatnila ve vesmíru.
Z toho všeho vyplývá, že na ně čekají těžké úkoly se společným cílem: chránit Zemi před zotročením cizími světy a zajistit jí i jejímu lidstvu svobodu.
Ocitli se v rozsáhlé hale tvaru polokoule, na ochozu, který serpentinovitě ovíjel vnitřek zdola až na vrchol. Byl od nitra oddělen celistvou stěnou z průhledné sklovité hmoty. Tato serpentina se vinula mezi vnitřním, jasně průhledným obalem a vnějším, matně průsvitným, stejně jako podlaha polokoule, v jejímž středu se rychle točila vypouklá část koule, černé a lesklé jako hlazený eben. Měla v průměru deset metrů a její pohyb nestačil zrak vnímat. Okraj tohoto rotujícího tělesa byl vyznačen lemem neklidného jiskření, takže celý zjev činil dojem ohromného černého onyxu, zasazeného do lemu z démantů.
Z obruby, kterou tvořil temný, matný věnec, vedly silné kabely ke třem bubnům, rozestaveným v trojúhelníku kolem rotujícího tělesa. Podobaly se plynojemům o stejném průměru asi dvou metrů, ale nestejné výšky, od dvou do čtyř metrů.
„Jsme uprostřed Astry,“ rozhovořil se kapitán, „v těsném sousedství řídicí kabiny a vašich pokojů. Otáčející se těleso je srdcem Astry. Je to elektrická turbina, která saje z vesmíru elektřinu a shromažďuje ji do tří hustičů.“
„Zhmotnělou,“ vzpomněl si Arne na podobné bubny na Venuši.
„Do jisté míry,“ přikývl kapitán a pokračoval: „Hlavním účelem turbiny je ovšem hnát Astru a napájet všecky stroje a přístroje elektřinou. Plní týž úkol jako srdce, jenže místo krve rozvádí do těla Astry elektřinu. Do hustičů přijde tudíž jen přebytek, jako zásoba pro nepředvídané výboje, například při použití děl, dálkových signálech a jiných výkonech, které vyžadují větší spotřebu elektřiny.“
„Snad také slouží jako zásobárny pro případ poruchy v turbině?“
„Ne. Jakákoliv porucha této strojovny je naprosto vyloučena. Ani výboje ničivých paprsků z děl našich největších strojů neproniknou tímto průhledným vnitřním obalem.“
„Neuvěřitelné! Jaká je to hmota?“
„Nevím. Tajemství našich chemiků.“
„A co Žlutý přízrak? Jak mohl zničit planetu?“
„Nezničil ji, nýbrž zpustošil. Provedl na Helse operaci. Otevřel jí tepny a způsobil výrony žhavého nitra na povrch. Přivodil stav, v jakém jsou světy na počátku svého vývoje, tedy vlastně omlazení o milióny let. Našim odborníkům není dosud jasné, jakých prostředků nebo zbraní Žluté těleso používá, ale jisté je, že se liší od našich ničivých paprsků, že se jim nevyrovnají. Jinak by byli Helsu rozmetali, jak jsme ji rozmetali my. Žlutý přízrak se našim strojům vyhýbá. Ale může pustošit naše přátelské světy v oblastech, kam v té chvíli nedosahuje naše moc, neboť pásmo je nesmírně obsáhlé a organizace naší obrany je teprve v začátku a bude dlouho trvat, než tento ohromný úsek vesmíru zvládneme.“
„Obávám se, že rychlost vašich strojů je mnohem menší než rychlost Žlutého přízraku,“ ozval sa Arne.
„Mýlíte se, soudíte-li podle nynějšího letu Astry. Pluje zvolna, poněvadž plní nejen úkol naší dopravy na Velu, ale zároveň koná revizní cestu. Podle rozkazu Lomikara jsme měli co možná nejdéle setrvat na dostřel k Helse, neboť Lomikar se domníval, že se Žlutý přízrak vrátí.“
„Aby zkázu dokončil?“
„Naopak, aby ji zastavil a přizpůsobil si Helsu jako opěrný bod.“
„Čerpací stanici pro svou elektřinu?“
„Správně. Jak jste na to přišel?“ vzhlédl kapitán udiveně na Arna.
„Viděli jsme už jednu takovou stanici na Venuši.“
„Venuše? Jaký je to svět?“
„Dosti podobný zpustošené Helse.“
„Je daleko?“
„Velmi daleko od našich oblastí. Obíhá kolem Slunce mnohem blíž než Vlast i Luzná,“ odpověděl Pavel. „Ale teď mě napadá,“ obrátil se na Arna, „že Země je ve velkém nebezpečí a neméně Mars, neboť dráha obou planet vede rajónem Žlutého přízraku. Je divné, že se dosud na tato tělesa nevrhl. Snad mu jsou příliš veliká?“
„A technicky dokonalá,“ doplnil Petr. „Ti piráti jistě mají možnost pozorovat a nejsou si jisti rozsahem a možnostmi obrany a protiútoku. Proto se také neodvažují na Oru, Velu a jiné asteroidy, kterým se vyhýbají. Přál bych si setkat se s nimi.“
„Jen se nekasej,“ bručel Pavel. „Letíme stále tak zvolna?“ obrátil se na kapitána.
„Dosud ano. Ale dám rozkaz, abychom zrychlili.“ Odsunul dveře.
Octli se v kabinetu, na jehož stěnách byly rozmanité přístroje. Za malým stolkem seděl člen posádky.
„Jak rychle plujeme?“ zeptal se ho kapitán.
Odpověď zněla v jejich tlumočících přístrojích nesrozumitelně.
„Zasvětím vás do změn rychlosti,“ hovořil kapitán. „Touto klikou se zrychluje a vedlejší brzdí,“ ukázal na páky na stolku. „Na desce na stěně se podle toho mění čísla. Nyní je střední fáze, jak vidíte.“
„Ach, ten polokruh?“
„Ovšem. Přidej fázi,“ velel kapitán. Polokruh se zvětšil o stupeň.
„Zrychluj postupně až do výplně,“ zněl nový rozkaz. Kulaté plochy přibylo, až na desce zářil kotouč plný jako měsíční úplněk.
„Aha,“ chápal Petr, „ti lidé počítají plošnou mírou, tedy do jisté míry Carnotův kruhový děj, který slouží při plynových výpočtech k tepelnému poměru, nebo Avogardovo číslo k počítání molekul.“
„A Faradayovo číslo, množství elektřiny, jímž se vylučuje a které přináší s sebou při elektrolýze gramekvivalent některého prvku,“ doplnil Arne. „Zajímavá číselná soustava, jenže budeme musit vystihnout jednotkový základ, abychom mohli výsledky přirovnat k našim číslicím. Takto víme jen, že se rychlost zvýšila, ale nemůžeme stanovit kilometry. Nu, snad se zapracujeme. To bude hlavně tvůj úkol, Petře!“
„Pěkně děkuju,“ zabručel Petr.
Vedeni kapitánem, vstoupili do ústřední řídicí kabiny. Hned na prvý pohled viděli, že se vesmír kolem Astry změnil: Na jedné straně svítila fosforová kometa a na druhé mezi třepotavými hvězdami zářil narůžovělý kotouč.
„Vela,“ řekl kapitán pyšně. Planetoida se rychle zvětšovala.
Začínali rozeznávat pravidelné temnější plochy, oválné, nabývající zpočátku indigově modré barvy, která pozvolna jasněla, hnědé, šedé, okrově žluté a zelené pruhy a čtverce, a mezi nimi jakýsi hvězdicovitý útvar, jako složený z hranolů.
Na kapitánův pokyn vešli do společného sálu, kde velitel Astry uvedl v činnost televizní přístroj.
Když se na desce objevila Lomikarova tvář, hlásil kapitán úsečně: „Helsa vyřízena. Jinak bez příhody. Na Astře všecko v pořádku. Letíme plným kruhem.“
„Uvolňuji vnější pásmo. Pozor na signály!“ řekl Lomikar. Obraz na desce se změnil. Zprvu viděli jen černou plochu, kterou však záhy prozářil jiskřivý bod, jenž se pozvolna rozšířil v kruh, jakoby z bezedné hlubiny jim letící vstříc. Chvílemi z kruhu vyšlehovaly fialové blesky, na které kapitán odpovídal nestejnoměrným tisknutím vysílací páčky. Pochopili, že je to výměna jiskrových depeší pro ně v nesrozumitelných značkách.
Pojednou se kruh rozplizl přes rámec desky a z hloubi se rychle blížila rozkmitaná přímka, která se měnila v elipsu a posléze opět v pravidelný kruh, jímž proletěli.
To se opakovalo ještě dvakrát, kdy se provlékli věnci, které se k nim hnaly v různých polohách.
„Co to znamená?“ tázal se Pavel kapitána.
„Uvolněná ochranná pásma ve sférách kolem Vely, jejíž atmosféra je elektricky rozvrstvena, takže jakémukoliv tělesu je přístup naprosto znemožněn. Klesáme ve velkých oklikách, v pravém bludišti, vedeni Lomikarem.“
„Co by se stalo, kdybychom odbočili?“
„Astra by se roztříštila. Žádné těleso, ať živé nebo mrtvé, nemůže se přiblížit k Vele.“
Úžasné! jak důmyslní jsou tito drobní lidé. Obehnali svůj malý svět několikerými hradbami, neviditelnými, nehmotnými, ale neprostupnými a nezdolnými. Jsou jim známy nejen ničivé paprsky, ale rozluštili také záhadu rozbíjení atomů dokonaleji než martský Démon. Pak je ovšem Vela nezranitelná a bezpečná vůči Žlutému přízraku, ale také vůči Marsu i Zemi. Mocný spojenec, avšak nebezpečný – nepřítel.
Na televizní ploše, zabírající skoro celou stěnu, se narýsovala světlá koule, která se rychle zvětšovala a měnila v kotouč, jenž se roztékal jako řídké těsto na pánvi, až se okraje rozplizly mimo rámec. Jasněly už i barevné obrysy...
Začali rozeznávat hladiny jezer, lesnatá pohoří, travnaté stráně a údolí, pravidelné lány polí rozložených kolem města, jehož přímé ulice se hvězdicovitě rozbíhaly z podivného středu, který tvořila ohromná budova tvaru mnohostěnu s mohutnou kopulí, vyhrocenou ve vysokou, stožárovitou věž s plošinou na temeni. Na tu se Astra nyní zvolna snášela.
Náhle obraz zmizel.
„Přistáli jsme,“ řekl kapitán a pokynul do zdviže, která je dopravila jen asi půl metru nad plošinu, na kterou vystoupili.
Hned poté se Astra zvedla a záhy zmizela za obzorem.
„Kam letí?“ zeptal se Arne kapitána.
„Na stanoviště všech našich strojů. Také se tam později podíváme. Nyní vás uvedu k Lomikarovi.“
Ve výtahu projeli věží a vystoupili v rozsáhlé komnatě, kde je uvítal Lomikar, velitel a vládce Vely. Poděkoval jim za zachránění Žoliho, jehož radostně objal.
„Ora už všechno ví,“ končil, „a těší se na vás. Ale nepustím vás, dokud si neprohlédnete mou vlast. Doufám, že vás bude zajímat,“ dodal hrdě.
30.05.2021 11:04