Vítej, návštěvníku!

Noc strávili v pohodlné společné ložnici, tak útulné, že i Habakuk v ní ihned zdomácněl. Nepostrádal ani mléko, neboť sousta, která mu oddělili od své večeře, mu zřejmě lahodila. Byla to ptačí pečeně, chutnající jako bažant či koroptev, kterou jim v sousední komnatě předložil vlídný mužík, přidělený jim za sluhu.

Ráno se v průvodu Žoliho vypravili na prohlídku města. Avšak dřív museli projít budovou, která už sama v nich budila úžas.

Hořejší kopulovitá část byla Lomikarovou pracovnou. Byla to jakási rozhledna po širokém obzoru a současně pozorovatelna vesmíru, jehož jednotlivé úseky mohly být důmyslným zařízením přiblíženy tak, že se jejich tajemné dálky a hlubiny jevily jako pod mikroskopem. Lomikar jim předvedl celé roje létavic a meteorů, které se hnaly zdánlivě blízko kolem nich jako krupobití ohnivých střel.

Jen litovali, že nemohli odhadnout skutečnou dálku těchto těles. Všecky jejich pokusy vystihnout číselné jednotky selhaly, protože nerozuměli Lomikarovým slovům. Z téhož důvodu se jim nepodařilo zjistit vzdálenost Vely od jiných planet, třeba Marsu. Tak by se Pavlovi konečně podařilo vysvětlit záhadu Vely. Prozatím se musel spokojit nadějí, že o této planetoidě, jakož i o Oře a jiných tělesech v pásmu mezi Marsem a Jupiterem bude snad více vědět Agir.

Rozluštění vězí ve zjištění číselné jednotky. Tuto záhadu musí rozřešit. Počítají kruhovou metodou. A kruh je geometrický útvar, nekonečný jako aritmetická řada čísel. Má tedy také svou jednotku. Jde jen o její vyjádření.

Celý kopulovitý vnitřek rozlehlé Lomikarovy pracovny byl obložen televizními deskami, na kterých kromě vesmíru bylo také možné pozorovat a sledovat cestu strojů podobných Astře, které v nesmírných dálkách křižovaly v neustálé pohotovosti, a spojení s Velou i jinými světy. Mimoto nejspodnější pásmo menších desek odhalovalo vnitřek tajemných dílen a pracoven s podivnými stroji a zařízením, městské ulice, lány okolních polí, lesnaté krajiny a nivy a úžasné komplexy továren a letišť, ohromující svou mohutností.

Celá tato místnost byla jako vševidoucí oko pohádkového Arga.

Vedeni Žolim, který se zde zřejmě výborně vyznal, sestoupili do přízemí budovy, kde na ně čekalo nové překvapení. Octli se v ohromné hale, z níž se rozbíhaly na všecky strany vchody do ulic města, jak se aspoň domnívali, ale ve skutečnosti to byly opět jen televizní obrazovky, které za součinnosti důmyslných přístrojů stavěly všecky optické i perspektivní zákony a zásady na hlavu.

Bylo tedy možné z této budovy pozorovat všecko dění v širém vesmíru, na povrchu planety i uvnitř dílen. Podobné zařízení měl sice Nemo, ale Lomikarovo bylo ještě mnohem dokonalejší.

Jak viděli na televizních obrazovkách, skládaly se všecky ulice ze stejných domků, vystavěných z kamenných kostek uprostřed dvorku, který byl obehnán zídkou. Do dálky od ústřední budovy se čtvercovité dvorky prodlužovaly v obdélníky a zároveň se rozšiřovala kamenná hráz, která se táhla vždy mezi dvorky pozadím k sobě přilehlými, takže celek hvězdicovitě od ústřední budovy se rozbíhajících ulic činil podivný perspektivní dojem: přímky ulic se v dálce zdánlivě sbíhaly, kdežto hráze mezi nimi se naopak šířily.

Domky měly ploché střechy, z nichž čněly kovové tyče, zakončené ježatou koulí.

„Což zde má každý obyvatel televizní zařízení?“ divil se Arne.

„V každém tom domku je v menším měřítku podobné zařízení, jenže jediným stálým obyvatelem na Vele je Lomikar. Jen občas se tu objeví posádka některého stroje, jako například nyní posádka Astry s námi. Jinak zde vůbec nejsou lidské bytosti.“

„K čemu jsou tedy ty domky, lány polí, nivy a lesy?“

„Celá Vela je vlastně stroj, nevyčerpatelný zdroj přírodních sil, zejména elektřiny. Pro náš svaz světů je důležitější než Slunce. Zdánlivá osada, která se rozkládá kolem, je ve skutečnosti velikou továrnou, kde se vyrábí vše, čeho je třeba pro technické účely.“

„Bez dělnictva?“

„Není třeba dělníků, kde pracují samočinné stroje. A žádný člověk by ani nemohl pracovat v takovém prostředí. Ale je bezúčelné, abych vám to líčil. Nepochopili byste. Provedu vás alespoň některým křídlem. Totiž: projedeme se v bezpečném vozidle, jinak vstup není možný.“

Žoli jim pokynul. Vešli do výklenku, který se za nimi uzavřel. Na opačné straně se stěna vyšinula vzhůru. Přestoupili do místnosti, kde stál na kolejích vůz torpédovitého tvaru ze sklovité, jasně průhledné hmoty, do něhož se usadili jako do malého auta. Jakmile za sebou zavřeli neprodyšná dvířka, rozevřela se před nimi stěna a vůz se rozjel.

Mírnou rychlostí řídil Žoli elektrické vozidlo vnitřkem hráze, která byla ve skutečnosti skladištěm rozmanitých surovin. Po obou stranách kolejnice byly narovnány bloky jakýchsi záhadných rud a zemin, sušených bylin, luštěnin a podivných plodů, z nichž mnohé vyzařovaly klidný svit jako rádium a z jiných sršely chvílemi narůžovělé, žluté a zelenavé jiskry a pablesky. Tyto zřejmě elektrické výboje byly chvílemi tak silné, že se povážlivě tříštily o průhledný obal vozu, marně se snažíce prorazit jeho izolační hmotou.

„Neslýchané,“ mumlal Arne. „Vždyť projíždíme vnitřkem kondenzátoru. Ale jaké jsou to látky, že jsou zdrojem tak vysokého napětí?“

„Všecko, z čeho se skládá kůra této planety,“ odpovídal Žoli. „Jak sem byly dopraveny?“

„Řekl jsem, že celá Vela je stroj. Ještě před nedávnem byla pustým světem, na kterém žily jen některé druhy živočichů. Žijí zde dosud, jenže nyní už vzdáleni od této oblasti, kterou zde vytvořil Lomikar za pomoci mnoha pracovníků z Ory. Práce byla ovšem velmi namáhavá a nebezpečná a mnoho mých krajanů jí padlo za oběť. Ale výsledek plně nahradil tyto ztráty. Jak vidíte, vnitřek skladiště se rozšiřuje čím dál od centra, což má, či lépe řečeno mělo svůj účel, který se vám stane pochopitelnější, až přijedeme na konec. Zatím vám objasním účel těchto domků.“

Vůz stanul na kole, které se s nimi otočilo do pravého úhlu, projel krátkým tunelem a zastavil se na prahu čtvercovité místnosti, opatřené ostrým fialovým světlem, které se linulo z celé plochy stropu. Uprostřed místnosti se tyčil několik metrů vysoký sloup zakončený ježatou koulí.

„Napáječe elektřiny z nitra planety,“ vysvětlil Žoli. „Ale mohu vám ukázat jen nejslabší, neboť jsme už dosti daleko od centra, ačkoliv i zde je napětí velké. K bližším není vůbec přístup, poněvadž ani silná izolace tohoto vozu by nás dostatečně nechránila. Ostatně je zařízení skoro totéž. Tato čerpadla napájejí elektřinou směsi surovin, ve kterých se pak elektřina rozkládá na příslušné druhy.“

„Jaké druhy?“ „Elektřina má přece mnoho druhů,“ odpověděl Žoli klidně, a další jeho odborné výrazy uvázly v tlumočníku jako nepřeložitelné.

Arne spolkl otázky, poněvadž nebylo naděje na jejich objasnění.

Vůz se vrátil a brzy poté se před nimi průčelní stěna vysunula a vjeli opět do místnosti, kde vjezd za nimi zapadl a otevřel se východ do volné přírody.

Avšak sotva vystoupili z vozu, byli překvapeni novým objevem: Široká cesta, která se od nich táhla mezi polními lány do dálky, měla podivný vzhled kovového pásu, hladkého a lesklého jako stříbro. Jenže hmota nebyl kov, nýbrž spíše výrobek z křemíku. Po obou stranách byly okraje vyzvednuty, takže pásmo tvořilo široké a mělké koryto, které se skládalo z příčných, vzájemně do sebe zapadajících dílců, podobných podlouhlým šupinám. Vystihli, že tato silnice je vlastně pohyblivým, běžícím pásem, který je nyní v klidu. Objev zaujal nejvíce Petra.

„To mi vysvětluje,“ obrátil se na Žoliho, „jak se materiál dostal do kondenzátoru. Něco podobného jsme viděli na Marsu při sklizni plodin.“

„Ano,“ souhlasil Arne, „rozdíl je jen v tom, že zde pásy dopravují hmoty a látky obsahující elektřinu. Ale jak je možné, aby na povrchu planety...“

„Nejsou na povrchu,“ vpadl Žoli. „Dobývají se z různých hloubek. Celé zařízení je nyní už dlouho v klidu a v dohledné době nebude třeba je znovu uvádět do chodu, poněvadž bude dlouho trvat, než se elektrická energie ze zásob vyčerpá. Uvedu vás k jedné z šachet. Musíme jít pěšky, ale procházka vám neuškodí.“

Postupně se jim vše vyjasňovalo.

Pravidelné čtverce a obdélníky domnělých polí nebyly porostlé vegetací, byly pokryty sypkými, pískovitými nebo hrudkovitými zeminami či horninami, hnědými, žlutými, šedými i sytě zelenými, které budily klamný dojem rostlinstva. A do těchto ploch odbočovaly užší pásy, které se v nich nořily do hloubky.

„Můžeme se podívat dolů?“ zatoužil Pavel, skloněn nad temnou šachtou.

„Chachacha!“ rozchechtal se náhle Petr.

„Proč se tak hloupě směješ?“ osopil se na něho Pavel. „Člověče, vždyť vyhlížíš jako papoušek kakadu! Koukejte, vlasy mu stojí jako hřebíky!“

Ale když se Pavel vztyčil a rukou se dotkl svých vlasů, ulekaně ucukl:

„Dostal jsem ránu,“ třepal prsty.

„Zde máš odpověď,“ hovořil Žoli. „Ze šachty tryská silný proud elektřiny. Uvnitř je ohromné napětí, takže je přístup pro živého tvora naprosto nemožný.“

Vrátili se a po hlavním pásu kráčeli k lesnatému pohoří. Dospěli na konec. Příční dílce naježeně odchlípnuty mizely pod vykloněnou hrází. Zřejmě tu byla hřídel, kolem níž se pás ovíjel a vespod se vracel zpátky.

„A to je všecko?“ zeptal se Petr zklamaně. „Podívejme se aspoň do toho lesa,“ navrhl Pavel.

„Nevím, mám-li se odvážit,“ zrozpačitěl Žoli. „Nikdo, ani Lomikar, nebyl dosud dál, než jsme nyní my.“

„Snad tam nestraší?“

„Jsou na Vele jisté věci... planeta není docela prozkoumána. Jisté je, že zde nejsou lidští tvorové, jak zjistily naše stroje. Ale není nám zatím nic bližšího známo o živočiších, kteří zde asi jsou nebo aspoň kdysi dříve byli. Při prvním dolování se totiž přišlo na podivné zbytky tvorů.“

„Tím spíš se tam podíváme,“ vzplanul Pavel. „Jaképak strachy? Na takové maličké asteroidě nemohou žít obři, leda nějaká drobotina. Ostatně Arne má s sebou paprsky.“

„Nu, já bych také rád,“ povoloval Žoli, „možná že přineseme Lomikarovi nové poznatky.“

Přeskočili hráz a po mírné stráni se záhy dostali k lesu. Podivný les. Křovinaté trsy s dužnatými listy podobnými fíkusu, jiné zase rozeklané a zkroucené do kornoutu. Každý druh byl jaksi odloučen, takže měli dosti pohodlný průchod.

Výš na stráni upoutala jejich pozornost skupina podobná velkým filodendronům s ohromnými listy, které se podobaly velkým rozepjatým prstům zelené ruky na několik metrů dlouhé, silné paži.

„Tohle je nádherný kus!“ zvolal Pavel a uchvácen botanickým zájmem běžel blíž.

Ale pojednou stanul: „Díra!“ ukazoval na otvor pod skupinou. „Pohodlná pro jezevce. Přece zde žijí nějaká zvířata?“ uvažoval. „Jen jak ho dostat...“

Vtom se nad nimi rozprostřel stín, a když vzhlédli, zahlédli těsně nad sebou rychle se sklánějící obrovskou zelenou ruku... Než se vzpamatovali, sevřely se ohromné zelené prsty kolem Žoliho, který vyrazil z hrdla úzkostlivý výkřik.

„Masožravá rostlina! Arne, paprsky! Přetni rychle ten stvol!“ křičel Pavel.

Arne ovšem neotálel a v příštím okamžiku kleslo uťaté zelené rameno těžce k zemi.

„Pomozte! Odtrhněte ty listy! Bodají jako nože!“ sténal Žoli. Pavel se vrhl na zelený svitek jako dravec, ale jen se ho dotkl, zaúpěl: rozeklaný konec obrovského listu se mu bleskurychle ovinul kolem zápěstí.

„Saje krev jako pijavka!“ křičel zoufale.

A vtom se nad nimi skláněly dva jiné listy.

Proboha, co dřív? Arne zapjal paprsky na nejsilnější proud, namířil vzhůru do středu listů a stiskl spoušť. Oba hrozivé spáry se za praskotu a sykotu rozlétly.

„Vydržte! Nezmítejte se! Stůjte aspoň vteřinu tiše, abych vás nezasáhl!“ domlouval spoutaným druhům.

Konečně se mu podařilo přeříznout lodyhu těsně u listu, čímž byly přeťaty hlavní svaly a sevření zelených prstů rázem povolilo.

Pavel vyvázl poměrně lehce s dvěma ranami na zápěstí po přísavných bradavkách listu; hůř bylo Žolimu, z jehož hlavy a rukou, ba i ramenou a paží museli násilně odtrhovat zelený obal, který i přes oděv na mnoha místech jako roj upírů sál ubožákovu krev.

Z této práce je vyrušil silný vrzavý zvuk, a když se ohlédli, strnuli úžasem. Z díry pod masožravou rostlinou vylézal tvor tak hnusný a příšerný, že se jim tajil dech v prsou.

Nejprve se vynořily dvě silné nohy s dlouhými ostrými drápy, zahnuté jako u krtka, které se opřely o hrany díry s takovou silou, že rázem vyskočilo celé tělo, válcovité, přes metr dlouhé. Za vyklenutou hlavou s párem kulatých vyboulených očí, dvěma dlouhými tykadly, která se rychle pohybovala, byla pancéřem pokrytá hruď s dalšími dvěma páry ostnatých nohou. Oblý, článkovitý zadek kryla zčásti blanitá křídla a tělo bylo ukončeno dvěma dlouhými ostny.

Tedy – krtonožka, jenže obrovská.

Hnusný tvor ležel chvíli nehybně a jen rychlé kmitání tykadel svědčilo o údivu nad lidskými bytostmi, které zajisté viděl poprvé. Pojednou se jeho zadní silné nohy skrčily a blanitá křídla se rozpjala... s bouchnutím dopadlo hrozné tělo právě na místo, z něhož duchapřítomně Arne strhl Žoliho. Pak už Arne neotálel a namířil pistoli.

Účinek Arnových paprsků byl podivný: tělo obrovského tvora bylo po prudké detonaci sežehnuto na prach ve výšlehu fialového plamene.

„Ta nestvůra musela být nabita elektřinou,“ řekl Arne přesvědčivě.

„Pochopitelně,“ souhlasil Žoli, „žije-li v podzemí, které je zde všude elektřinou prosyceno. Vrátíme se. Není radno vydávat život všanc.“

Avšak Pavel protestoval.

„Jaképak nebezpečí? Přece se nelekneme krtonožek? Jak vidět, jsme dobře opatřeni, a zejména nyní, když už známe potměšilost lesa, nemůžeme být překvapeni. Vyhneme se křovinám, které ostatně už výše končí. Nemýlím-li se, viděli jsme právě tímto směrem jakási jezera, která mě zajímají. Znáš je, Žoli?“

„Neznám. Jsem ve volném kraji na Vele poprvé jako vy.“

„Což nemáš zájem o zdejší přírodu?“

„Ano, ale...“

„Vystoupíme aspoň na temeno stráně, abychom se rozhlédli,“ řekl Pavel rázně.

Naskytl se jim malebný pohled.

Na dně prolákliny se jako zrcadlo leskla hladina rozsáhlého jezera, podivně klidná, bez nejmenšího záchvěvu.

Celé údolí mělo okrouhlý tvar a nevysoké břehy se mírně svažovaly k hladině. Nebylo zde rostlinstvo a půda křehká a sypká budila příjemný dojem svým narůžovělým a křídově bílým zbarvením. Byly tu však také ohnivě rudé pruhy, které naopak působily tísnivě. Celý útvar byl olemován sytě zeleným, mechovitým drnem, který však níž k jezeru náhle končil a půda byla pak úplně bez vegetace.

„Zatopený kráter,“ usoudil Pavel. „Ale je divné, že si tato vyhaslá sopka nezachovala vnější úbočí a vůbec příznačný homolovitý tvar. Její činnost musela být klidná, bez prudkých výbuchů, jen jakési pravidelné, mírné výrony, které pozvolna ustávaly, až vulkán konečně zmrtvěl.“

Čím více se blížili k jezeru, tím podivněji na ně působila nehybná a mrtvá hladina, v níž se odrážely břehy zkresleně jako ve vypouklém zrcadle.

Když konečně stanuli u hladiny, jejich údiv vyvrcholil, neboť povrch jezera tvořil mírně vydutý oblouk a jejich obraz se v něm zrcadlil rozplácle.

„Rtuť!“ uhádl správně Pavel. „Jaké to muselo být množství rud a kovů a kolik věků se musely tavit v této nesmírné přírodní peci, než se vytvořilo toto bezedné jezero rtuti! Nová záhada geologického složení kůry na této planetě.“

„Všecko je tu odlišné,“ přikývl Arne. „Ani na Marsu, ba ani na Venuši nebyly takové rozdíly od poměrů na Zemi jako zde.“

„Nu, celkem je to pochopitelné, uvážíme-li, že Vela patří už mezi vnější planety, kde působí jiné síly a vlivy vesmíru než u planet vnitřních. Také musíme uvážit...“

„Hrom do tvých úvah!“ vybuchl náhle Petr.

„Pročpak?“

„Jaký je z nich prospěch? Co jimi získáme? Jaký prospěch bude mít Země z tvých přednášek o podivnostech a záhadách geologického složení na planetě, kterou ani nebudeme moci označit? Kdyby aspoň bylo možné toto rtuťové jezero dopravit na Zem, panečku, všichni ti američtí petrolejoví, konzervoví, uhelní a jiní králové by byli žebráci proti nám! Jen si představte ten význam pro vojsko! Třaskavá rtuť!“

„Třaskavá rtuť? K čemu se používá?“ tázal se Žoli.

Arne rýpl Petra do boku a zahučel: „Žvanile!“ A k Žolimu: „K ulehčení při těžkých pracích,“ odpověděl neurčitě. „Což ty neznáš rtuť, Žoli?“

„Nikdy jsem ji neviděl. Na Oře není. I jméno slyším poprvé. Zajisté je to velmi cenný objev, slouží-li k ulehčení při těžkých pracích. Podivná tekutina. Těžká a nemokří.“

„To není tekutina, nýbrž kov.“

„Kov? Zajímavé. Tekutý kov. Hm! Vysvětlete mi...“

„Dej pozor, Žoli, rtuť je prudce jedovatá.“

„Ale Petr říkal, že je třaskavá?“

„Znáš kyselinu dusičnou?“

„Neznám.“

„Alkohol?“

„Ne.“

„Pak nemůžete vyrobit třaskavou rtuť, neboť oba tyto jedy tvoří její nezbytnou složku. Pro vás nemá tento objev cenu. Na naší planetě jsou zcela jiné poměry. Jsme v mnohém daleko za vaším pokrokem.“

Arnově chytré řeči se podařilo, že se Žoliho zájem rozplynul. Slunce už značně pokročilo, když bez nehody prošli lesem a téměř už za šera dospěli do svého příbytku v ústřední budově.

Zato v noci...

Z prvého spánku byli vyrušeni dunivými zvuky a oslnivými blesky.

„Co se děje?“ posadil se Petr vyjeveně na posteli.

„Eh, snad se nebojíš bouřky?“ zabručel Pavel v polosnění.

„Tohle není bouřka,“ ozval se Arne, „spíše...“

„Signály!“ zvolal Žoli, přiskočiv k oknu. „Ano, nyní čtu... Žluté těleso... útok!“

„Na nás?“

„Ne, na Velu nemůže. Sima! Sima je... mrtva!“

Vtom se rozkmitalo nástropní osvětlovací těleso.

„Lomikar nás volá! Musíme ihned k němu!“

Vběhli do Lomikarovy pracovny.

Nyní měli příležitost přesvědčit se o úžasné organizaci poplašného zařízení a vzájemného spojení Vely s jejími letouny křižujícími ve vesmíru a současně s jinými planetami. Lomikarova pracovna se změnila v konferenční síň, kde se sešlo k poradě množství vojevůdců, kteří podávali zprávy nejvyššímu veliteli a přijímali od něho rozkazy.

Všecky televizní plochy byly v činnosti. A přece nepanoval nejmenší zmatek.

Klidně, zdánlivě lhostejně oznamovali velitelé letounů svou polohu, příhody a výsledky svých výzvědných cest.

Konečně došlo na posledního.

„Stroj prvé třídy Hara, velitel Silk,“ představil se Lomikarovi starší muž.

„Poloha?“ tázal se Lomikar.

Odpověď vyzněla pro jejich tlumočící přístroje nesrozumitelně.

„Tedy největší vzdálenost od Vely,“ přikývl Lomikar. „Hara je zdatný stroj. Signalizuješ zánik Simy. Podrobnosti!“

„Stav podobný Helse. Žluté těleso zmizelo beze stopy. Katastrofu ohlásily naše přístroje na počátku poslední obrátky. Letěli jsme na pomoc nejvyšší rychlostí, ale přesto jsme přišli pozdě.“

„Oznámils okolním strojům?“

„Ano. Čekáme na tvé rozkazy.“

„Hara, Sun, Liva a Doro s největší rychlostí budou křižovat...“

„Dovol mně slovo, vetiteli!“

Lomikar udiveně vzhlédl na Arna:

„Slovo do mých rozkazů?“ zněla jeho otázka jako ostrá výtka.

„Jak víš, máme také zkušenosti se Žlutým tělesem.“

„Mluv!“

„Žlutý přízrak často čerpá svou sílu z Venuše, kde má zařízenou elektrickou studni. Považuji za jisté, že zničením Simy se značně zeslabil a bude muset nyní na Venuši.“

„Rozumím! Dobrý nápad. Ale kde je Venuše? Jaký je to svět?“

Překážka! Jak mu označit Venuši, která obíhá kolem Slunce o padesát miliónů kilometrů blíž než Země, kdežto Vela je v pásmu vnějších planet, snad desateronásobně daleko!

„Máš nějakou mapu planetárních drah?“ napadla Arnovi otázka.

„Mapu? Co je to mapa?“

„Vyznačení oběhu světů kolem Slunce,“ kroužil Arne prstem po obšírné ploše Lomikarova stolu.

Ve velitelových očích se zablesklo pochopením. Jeho prst stiskl na hraně stolu knoflík. A tu s úžasem viděli, jak se sklovitá stolní plocha prozářila a objevila se spleť kruhů a křivek, na nichž jako drahokamy zářily drobné i větší kuličky a uprostřed veliký briliant...

„Slunce?“ ukázal Arne.

„Ano.“

„Výborně! Nyní ji lehce zjistím.“ Jásal předčasně.

Jak najít Venuši v této změti světélkujících kruhů a elips, parabol a spirál? Je jich mnohem víc než na planetárních mapách, jaké znají. A nejsou v rovině, nýbrž v prostoru. Protínají se všemi směry.

„Zde vidíš pravý obraz, jak jsem ti jej stále vtloukal do hlavy,“ obrátil se Pavel na Petra.

„Vyznáš se v tom? Spadá to přece do tvého oboru.“

„Pokusím se,“ pokrčil Pavel rameny. „Ale je to, panečku, zatrolená křivka! Žoli, pomoz! Kde je Mars?“

„Mars?“

„Eh, tedy Vlast!“

„Zde,“ ukázal Žoli bez rozpaků.

„Aha! Číslo prvé vodorovně. Teď svisle. Hleďte, kluci, tenhle bobeček, který protíná na dvou místech dráhu Marsu, je...“

„Erós!“

„Správně, Petře! Jenže jeho dráha není vodorovná, nýbrž silně nakloněná. Pak je toto zde: Země. Ta běží zase v obráceném sklonu.“

„Tohle je Venuše,“ zvolal Arne.

„Měla by být,“ připouštěl Pavel, „poněvadž je z okolních těles po Zemi největší. Jak nazýváte tuto planetu, Žoli?“

„To není žádný svět.“

„Ták? Copak tedy?“

„Shluk žhavých plynů,“ odpověděl Lomikar.

„Jak jste to zjistili?“

Lomikar přistoupil ke stěně a zasunul páčku pod televizní plochou v druhém pořadí.

„Tu ho máte,“ ukázal na objevivší se rozplizlý kotouč žlutých a narudlých par.

„Víc přiblížit nemůžeš?“ zeptal se Pavel.

„Ne. Je příliš daleko.“

„Nevadí. I tak je jisté, že to je Venuše, planeta mnohonásobně větší než Vela, které je svou přírodou také dosti podobná. Jsou tam sice lidé, ale teprve v počátku vývoje, a obludná zvířata, která by mohla podat pracku vašim krtonožkám. Krátce: Není to shluk plynů, je to planeta. To zamlžení jsou oblaka par a mraků. Tam čerpá Žlutý přízrak svou elektrickou sílu. Zničíte-li jeho zdroj, ochromíte Žlutý přízrak, který pak nevyhnutelně skončí jako meteor ve žhavém slunečním jícnu. Můžete vyslat své stroje tak daleko?“

„Mnohem dál,“ odpověděl Lomikar hrdě. „Například Hara je nyní zde,“ ukazoval bod mezi Jupiterem a Marsem, nedaleko dráhy Halleyovy komety, „kdežto Vela je v tomto místě,“ označil zcela na protější straně od Slunce poblíž dráhy Enckovy komety.

„Pak je vyhráno! Ale upozorňuji, že oblaka jsou nízko nad povrchem planety. Mohou se vaše stroje přiblížit?“

„Zajisté. Ale jak najdeme tu studni? Nerad bych obeplouval celou planetu. Pravíš, že jsou tam lidé a Venuše je veliká. Stroj by vzbudil velký rozruch a mohlo by dlouho trvat, než bychom studni nalezli.“

„Lidí se nemusíme bát. Jsou zaostalí, polozvířata. Ale Žlutý přízrak má na Venuši dokonalé výzvědné stanice, které mu podávají nejen zprávy, ale i snímky. Mohlo by se stát, že by Žluté těleso bylo přivoláno a váš stroj napaden dřív, než by se v hustých mracích mohl připravit k obraně.“

„Mohu vyslat více letounů, které by střežily okolí ve vesmíru nad oblaky.“

„To by byla sice výhoda, ale nikoliv záruka úplné bezpečnosti. Žlutý přízrak má velmi důmyslné zbraně, jaké vy postrádáte. Například roje drobných, zvonovitých letounů, z nichž vypouští vzdušná torpéda, magnetické náboje, které si mimovolně přitahují cíl. Celý déšť by se jich snesl na vaše stroje, které by se neubránily jejich ničivému účinku. Jsou plněny podobnou leptavou látkou, jaká zničila náš letoun. Ale ta vzdušná torpéda jsou důmyslnější, poněvadž mohou být vypuštěna i na druhé polokouli planety, kde by vaše stroje neviděly nepřítele a torpéda by spolehlivě našla svůj cíl. Ne-li všecky, určitě některý z vašich strojů by padl.“

„Válka vyžaduje oběti,“ řekl Lomikar suše.

„Ale je moudré se jim vyhnout,“ namítl Žoli.

„Jak?“

„Navrhuji,“ ozval se Arne po chvilce ticha, „abyste přibrali k poradě Vlast.“

„Čím nám může pomoci?“ usmál se trpce Lomikar.

„Radou. Je přece s vámi spřátelena.“

„Hm, budiž.“

Jakmile se na televizní plotně objevila Agirova tvář, předešel Arne Lomikara výzvou:

„Agire, zavolej Nema!“

Zakrátko usmíval se na ně kmetův obličej.

„Dědečku,“ začal Arne, „Žlutý přízrak zničil dalši planetoidu v pásmu mezi Marsem a Jupiterem nedaleko dráhy Halleyovy komety.“

„Blízko vás?“

„Naopak, velmi daleko, totiž ve směru, kde se Halleyova kometa vrací od Slunce, tedy od nás na opačné straně koloběhů vnitřních planet. Jsme na planetoidě Vele a její vládce Lomikar chce na můj popud vyslat letouny na Venuši, aby tam zničily elektrický zdroj a výzvědná zařízení, tak bude přízrak omezen alespoň v řádění v oblastech vnitřních planet a pásmu až k Jupiteru. Jak víš, poznali jsme dobře zařízení elektrické studny na Venuši a také ďábelské zbraně Žlutého přízraku. Krátce, výprava letounů Vely je velmi nebezpečná a střetnutí se Žlutým přízrakem skoro jisté, neboť určitě poletí na Venuši, aby načerpal elektřinu. Poněvadž piráti proletí drahou vnějších planet, doufám, že bys mohl zasáhnout svými umělými slunci.“

„Nemohu.“

„Proč?“

„Má umělá slunce účinkují jen po okraj zemské přitažlivosti a televizní přístroje jen při vzájemném spojení. Nyní například s vámi mohu hovořit jen prostřednictvím Agira.“

„Pak... ovšem... nezbude, než aby samy...“

„Kdo?“

„Letouny z Vely. A ty budou mít nesmírně těžký úkol hledat na Venuši, pod stálým příkrovem hustých mraků, v nichž valná část planety bude zahalena... nevyznají se tam... nemohou si učinit představu o velikosti planety...“

„A vy?“ třeskla Nemova otázka jako výstřel. Jak se změnila vlídná kmetová tvář!

Z jejích zkamenělých rysů, z očí, z nichž jako by žhavé šípy bodaly do Arnovy duše, z pevně sevřených rtů křičely výtky: Což jsem se ve vás zklamal? Zbaběle se chcete vyhnout povinnosti, přátelské službě? Pro trochu nebezpečí?

„Povedeme výpravu,“ vyrazil Arne. A byla to Nemova duše, která mu do úst vkládala další slova: „Poletíme sami s Astrou, která nám byla tak velkomyslně darována náhradou za ztraceného Aeronautila! Splatíme svůj dluh Vele a odplatíme pirátu za příkoří a útrapy! Osvobodíme vesmír od démona a všecky světy i svou domovinu z nebezpečí zkázy! Odmítáme každou pomoc, Lomikare! Sami provedeme čistku, s Astrou.“

„Tak je to správné, děti,“ splynulo z kmetových úst. „Křtím vaši Astru novým jménem, které, pevně věřím, si lépe zasloužíte než mrtvá kometa, bledě zářící na vaší obloze: METLA NEBES! Bůh vás provázej!“

Za chvíli Metla nebes odstartovala.

Errata:

30.05.2021 11:04