Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Celou posádku nyní tvořila jen naše trojice a Žoli, jenž se ujal funkce kapitána. Do této funkce ještě pilně zaučoval Arna, aby se mohli v řízení střídat. Řízení bylo celkem jednoduché, v mnohém snadnější než v Aeronautilu, takže Arne mohl už za několik hodin Žoliho plně zastoupit.

Když poprvé usedl do křesla v řídicí kabině, obklopen roji hvězd, asteroid a planet, spatřil, že plocha pultu před ním skýtá týž plastický obraz vesmírné mapy jako v Lomikarově pracovně. Viděl tutéž dráhu vnějších planet, které – či je to klam? – jako by se zvolna pohybovaly. Ano, nemýlí se: průsečík dráhy Erósu a Marsu se zpolehounka blíží k okraji desky a kruhy obou drah se rozšiřují.

„Obraz je spojen s měřičem rychlosti,“ řekl Žoli, který stál na stupních vedle něho.

„Letíme tedy přímo k Venuši?“

„Ovšem.“

„Jak ale může Metla znát směr?“

„Jsme řízeni Lomikarem, kterému jsi Venuši označil.“

„Jak daleko?“

„Až na hranice jejího vlivu.“

„A potom?“

„To bude záležet na výsledku. Jistě však může být stroj z Vely ovládán mnohem dále. Viděls přece spojení s Harou, která byla na opačné straně od Slunce. Do takové dálky ovšem Astra čili Metla nebe nestačí, Hara je mnohem silnější, ale vzdálenost Venuše nemůže přerušit spojeni s Velou, nepřerušíme-li je my sami. Je to celkem...“ tlumočící přístroj opět nevnímal Žoliho číslice.

„Poslechni, kamaráde, tenhle počtářský rébus musíme rozluštit,“ řekl Arne rázně.

„Rád bych ti pomohl,“ usmál se Žoli.

Arne se zamyslil. Jak jen najít nitku, která by ho vyvedla z tohoto labyrintu? Počkat! Teď ho něco napadá: Podle teorie, a jak také dokazují kruhy a elipsy na této mapě, je ze všech známých planet dráha Venuše nejméně výstřední, skoro pravidelný kruh. Střední vzdálenost činí asi sto osm miliónů kilometrů od Slunce. Žoli je učený mužík. Jistě bude znát vzdálenosti.

„Pověz mi,“ kladl Arne otázku, „jak daleko je Venuše od Slunce?“

„Přesně?“

„Což je to možné přesně zjistit?“

„Snadno. Stiskni ten knoflík v pravém rohu!“

Arne poslechl. Z čela stolu se vynořil kolmý sloupek se spirálou světélkujících značek a svinutým kabelem zakončeným kovovým hrotem; současně se shrnul průhledný kryt na stole a pod ním se obnažilo jemné ústrojí mapy.

Žoli podával Arnovi kabel. „Přilož hrot k dráze Venuše! Opatrně, abys ho neporušil. Jsou to velmi jemné vlásky, jen se dotknout. Správně. Pohleď na sloupec, jak se ta spirála vlní! Hotovo. Venuše je nyní přesně...“

„Jakže to bylo? Vyslov to hezky pomalu!“

Marnost nad marnost! Žoliho odpověď nebyla srozumitelná. Ale proč si nad tím láme hlavu? Nezáleží přece na výslovnosti, jako spíš na značkách, neboť to jsou zřejmě číslice. Ale značky mají stejně záhadné tvary klínového písma. Kolik je jich v pořadí? Devět. Zajímavé! To by odpovídalo obvyklé číselné řadě. A prvá značka tvoří – kolmou přímku dole se stříškou, pak je mřížka, za ní cosi podobného Y a pak šest mřížek.

„Dej pozor, Žoli! Tohle,“ ukázal na prvou značku, „znamená...“ Arne vztyčil prst.

„Ano.“

„Toto,“ ukázal na vedlejší mřížku, „je nic?“ mávl rukou.

„Nic.“

„A kolik je toto Y?“

Žoli zvedl dva prsty.

„Tak už jsem doma, kamaráde!“ plácl Arne Žoliho po rameni. „Sto dva milióny kilometrů! Vždyť vy máte s námi zhruba stejnou délkovou míru, jenže vaší hatmatilce není možné rozumět. Ale to je jedno. Jen když je míra stejná. Ostatních osm značek mě ještě naučíš. Ale teď mi řekni, kde právě jsme?“

„Prolétli jsme drahou Vlasti,“ ukazoval Žoli na hranu kruhu, který právě splynul s okrajem stolní desky.

„Jak máme daleko k Venuši?“

Žoliho zkouška zjistila číslici 180 miliónů kilometrů.

„Jak rychle letíme?“

„Stiskni knoflík na temeni sloupce.“

„Což zároveň měří rychlost?“

„Ano.“

Výsledek, k němuž si musil Arne vzít na pomoc logaritmické pravítko, ho ohromil. O takové rychlosti se jejich Aeronautilu ani nezdálo.

„Arne, pozor na vesmír! Nařídím Petru i Pavlovi, aby střežili bděle televizní obrazovky. Já sám převezmu hlídku u hlavního děla. Musíme být nejvýš opatrní. Sebemenší opominutí by nám mohlo být osudné. Pozor na signály, které tě včas samočinně upozorní, ale příliš na ně nespoléhej! Domnívám se, že Žluté těleso může signály do jisté míry mařit. Bude-li něco podezřelého, zapoj poplach! Já už další zařídím.“

A tak Arne poprvé osaměl v ústřední řídicí kabině.

Mezi hvězdami mdle zářila kometa, protahující svůj mlhovitý chvost k Slunci, a před ní v hlubině se jako veliký démant třpytila Venuše, jejíž objem za těch několik hodin, které uplynuly od startu Metly, zřejmě vzrostl.

Vpravo rubínově svítil Mars a na opačné straně vysoko nahoře duhově opalizovala kulička velikosti vlašského ořechu s mdlou tečkou v těsné blízkosti – Země, toužebný konečný cíl jejich úžasného bloudění.

Vrátí se tam? Letí sice k ní, jsou tedy už na zpáteční cestě, jenže dělají odbočku. Letí k Venuši, která je dole jako v propasti, a Země je nahoře. Proletí drahou své domovské planety, víc než o padesát miliónů kilometrů blíž k Slunci. A k tomu letí stranou, neboť Venuše je od Země značně vlevo.

Hrom do těch pirátů! Však si zchladí žáhu! Rozdrtí jim jejich studni a všecka zařízení nadranc! A setkají-li se s nimi, pak žádné ohledy!

Copak je to tamhle? Kometa je přece daleko, a určitě ví, že ještě před chvíli nebylo ani stopy po jejím satelitu, který na svém oběhu zmizel za hlavicí a musel by se pak opět vynořit z jejího chvostu. Teď se naopak objevil před spektrem komety jakýsi světlý bod, vlastně čárka.

Oddělila se snad nějaká částka z hlavice? Nebo je to dosud výboj, elektrická protuberance, způsobená jeho paprsky, které se z této dálky jeví jako světelný výtrysk? Sotva, poněvadž by tato protuberance byla nejzářivější v kořeni, kdežto tato čárka je od hlavice oddělena. A vzdaluje se od komety. Zvolna sice, ale znatelně.

Poplach? Ne. Žlutý přízrak to rozhodně není. Nebylo by jej vidět v té dálce pouhým okem, leskne se žlutě, je kulatý a ježatý, kdežto tento jev má týž fosforový svit jako kometa a je podlouhlý.

Vždyť zde má také pomocnou televizní desku, která mu detail přiblíží. Přes obrazovku letěly hvězdy jako roj světlušek, až se objevil mlhovitý pruh a konečně hlavice komety... ještě kousek... zde je!

Světlá čárka. Stát! Nyní vyladit – blíž... ještě... Co je to? Elipsa. Nyní se na obou koncích zahrocuje. Sinavě zářící čočka. Blíž už to nejde. Ale přece se objekt zvětšuje. Těleso se k nim blíží.

Vtom zablesklo nad stolem červené světlo a ozval se ostrý tón.

Sígnál! Arne stiskl poplachovou páčku a volal do mikrofonu: „Záhadné těleso se blíží od hlavice komety!“

V tom okamžiku jeho televizní deska ztemněla, ale ihned se zase prozářila.

„Přepojil jsem,“ slyšel Žoliho. „Teď uvidíš týž obraz jako já, jenže zdrobnělý.“

V osvětleném rámci se rychle jasnil čočkovitý obraz, jasně se kreslil torpédovitý tvar s podrobnostmi.

„Vzducholoď!“ slyšel Žoliho užaslý výkřik.

„Nesmírný obr! Ale nemíří k nám. Vzdaluje se od komety a letí naopak směrem od Slunce. Je po délce žíhaná rýhami, které vyzařují namodralý svit. Kam směřuje, Arne? Podívej se na vesmír!“

„Zdá se, že k Jupiteru. Je připraveno dělo?“

„Ano, ale nemohu se odhodlat k palbě, dokud nejsem přesvědčen...“

„Signály, Žoli!“

„Jaké signály?“

„Nesrozumitelné.“

„Přepoj televizi! ]á budu pozorovat odtud.“

Arnův televizní přístroj přerušil činnost, ale z reproduktoru zněl houkavý hlas:

„Odkud stroj?“ tlumočil Arnův přístroj otázku.

„Svaz planetoid,“ napadla ho odpověd.

„Okružní oblast?“

„Jsme v ní.“

„Nepřesahuje dráhu komety?“

„Ne.“

Chvíli bylo slyšet tichý hovor několika hlasů. Pak se opět ozvalo v reproduktoru klidné slovo:

„V pořádku,“ a spojení bylo přerušeno. Arne přepojil na Žoliho.

„Slyšels?“ tázal se.

„Ano.“

„Jak si to vysvětlit?“

„Nevím. Určitě však nemají nic společného se Žlutým přízrakem. Odkud asi jsou?“

„Jak myslíš, že je veliká ta vzducholoď?“

„Těžko odhadnout. Ale podle poměrů, jak se tělesa jeví na této desce, je její délka ohromná. Soudím, že se vyrovná průměru Vely.“

„Pak by jen Jupiter mohl vyrobit tak obrovský stroj. A také k němu míří. Co asi dělali v tomto pásmu?“

„Je to jejich oblast jako naše. A z jejich otázek, bylo to sice jen několik slov, ale stačí, usuzuji, že nejsou našimi nepřáteli, spíše naopak.“

„Což jestli stíhali také Žlutý přízrak?“

„Není to vyloučeno. Možná že nás dokonce předešli.“

Několik dalších dnů uplynulo bez příhody. Blížili se k Venuši, která jim letěla vstříc. Oslnivě svítící koule se měnila v ohnivý kotouč, který rostl a opalizoval.

Posádka Metly nebes žila nyní v horečné strážní činnosti, každým okamžikem připravena na osudné střetnutí. Avšak po nepříteli nebylo ani známky.

Vypadalo to, jako by se řítili do moře kypícího mléka, jehož zpěněný povrch se zmítal a vířil v divokém varu.

Bylo třeba brzdit.

Stále volněji se letoun blížil k nekonečnému, divoce rozvířenému moři mraků, které se z kulovitého tvaru měnilo v nesmírný plochý kotouč.

„Podívejte, jak ty mraky víří,“ divil se Petr. „Za svého pohytu na Venuši jsme nezažili prudší vítr, a nyní jako by tam zuřil orkán.“

„A pohleďte,“ upozorňoval Pavel, „to opalizujicí světlo, které proráží mraky zespod!“

Skutečně, byly to nevídané jevy, jež nemohly být vyvolány vnějším účinkem slunečního světla, to pronikalo do hloubky a jen povrch mraků bíle ozařovalo, kdežto odkudsi z hloubi, hned zase jinde probleskávaly prudké fialové zákmity a rudé výšlehy.

„Pozorujete ty úkazy?“ slyšeli v reproduktoru z řídicí kabiny Arnovu otázku.

„Ovšem. Na Venuši musí zuřit vichřice a bouře,“ mínil Petr.

„Myslím, že se mýlíš,“ odpíral Arne. „Víření mraků nemusí mít vždycky podklad v proudění vzduchu. Je přece známé, že mraky se nejdivočeji honí před bouří, kdy se nabíjejí elektřinou. Každý mrak načerpává ze země buď kladnou nebo zápornou elektřinu a tyto shluky se pak vzájemně přitahují nebo odpuzují, čímž nastává mísení. Vítr působí spíše náhlé místní ochlazení ve vrstvách atmosféry.“

„A ty záblesky a výšlehy?“

„Ty právě jsou záhadné,“ ozval se Pavel. „Nemyslím, že by to byly blesky, poněvadž tvoří podivné uzly, jakási ohniska, která si zachovávají poměrně úzký obvod. A hleďte, tvoří se jen v malém okruhu, který se teď od nás vzdaluje, jako by před námi ubíhal.“

„Ubíháme my,“ slyšeli Arna. „Překonávám přitažlivost Venuše a řídím letoun nad obvodem v opačném směru rotace, poněvadž chci planetu obletět. Doufám, že se mezi mraky vyskytne nějaká trhlina, prostor, který nám odhalí povrch a umožní, abychom se snesli níž a přistáli bez nebezpečí, že narazíme na horské temeno. Máme s Pavlem zkušenost, že vrcholy hor na Venuši skoro splývají s mraky, a proto musíme být opatrní.“

„Konáme tedy cestu kolem Venuše. Jak dlouho bude trvat, než ji obletíme?“ zeptal se Žoli.

„Podle rychlosti, jak jsem ji upravil, a obvodu, který je o málo menší než Země, asi deset hodin.“

„Stačí, aby si dva z nás řádně odpočinuli,“ řekl Žoli. „Řada je na Petrovi a na tobě, Arne. Vystřídám tě, a Pavel stačí na strážní službu. Kdyby se vyskytlo něco podezřelého, vzbudíme vás.“

Arne i Petr rádi souhlasili.

Hodiny míjely bez příhody. Očekávání, že se objeví známka po Žlutém přízraku, zklamalo.

Konečně hlásil Pavel blížící se okruh rudých záblesků a Žoli přivolal oba spáče.

Po chvilce stanul letoun nad okrouhlou průrvou mračen, seskupených v hustou hráz nad hlubinou. Pohled do ní jim zatajil dech.

Na velké televizní ploše jasně viděli známé okrově žluté území; zřetelně poznali úpatí horského pásma, kterým Arne a Pavel prošli od rokle troglodytů, vpravo odtud močál s džunglemi. Nebylo pochyby, že jsou nad...elektrickou studní. Ale ta nebyla k poznání.

Až na úzký lem žluté plochy zmizel rozsáhlý jícen studně i s paprskovitě se rozbíhajícími budovami pod ohromným příkrovem, který by se mohl snad vhodně přirovnat ke střepu nebo spíše části obrovské kaštanové slupky s olámanými a zkroucenými ostny. Z okrajů šlehaly do výše rudé sloupy elektrických výbojů, které pozvolna sžíraly skořápkovitý střep, takže se rozpadával a měnil v prameny žhavé hmoty, roztékající se po žluté ploše jako žhavá láva, valící se přes zbytky budov.

Usměrňovač přiblížil televizní obraz ještě víc, takže zřetelně poznali – povrch Žlutého přízraku, který se zde rozplýval v žáru elektrických výbojů. Jako na výhni se pahýly věží prohýbaly a nakláněly a sklovitý obal se roztékal.

Pojednou se prolomilo oblé temeno a celý střed se zřítil do bezedného jícnu studně. V příštím okamžiku se televizní plocha vyplnila fialovým bleskem a naše trojice byla mocnou silou sražena na ochoz.

Než se vzchopili, slyšeli Žoliho v reproduktoru: „Byli jsme strašnou silou vymrštěni vzhůru!“

A současně se změnil obraz na televizní ploše, kde se rychle zmenšoval ohnivý kruh, až se spojil v bod, žhavě zářící z bílého podkladu, který několik vteřin vyplňoval celou televizní plochu, pozvolna houstl do středu. Postupně se zřetelněji kreslila koule, zpočátku jako z mléčného skla, pozvolna se zmenšovala, stříbrný svit sílil a měnil se v duhovou záři.

Arne vběhl do řídicí kabiny.

„Co je, Žoli?“

„Letíme od Venuše v pravém smyslu slova rychlostí blesku, vymrštěni elektrickým výbojem z kráteru.“

„Neutrpěl letoun nějakou poruchu?“

„Doufám, že ne. Všecky přístroje účinkují. Ale nesmíme této síle klást odpor.“

„Také není třeba. S Venuší jsme hotovi.“

„Proč?“

„Viděls přece.“

„Tato destička je příliš malá, obraz byl tak zdrobnělý, že jsem nemohl...“

„Ach, ano, neviděls studni dřív, neznáš její původní vzhled a tvary. Byl to dříve nesmírně hluboký umělý kráter, obehnaný mohutnými stavbami s rozbíhajícími se rameny, asi jako Lomikarovo ústředí na Vele. Cos viděl nyní, byly jen trosky všeho a zejména Žlutého tělesa.“

„Je zničeno?“

„Ano, a s ním celá studně.“

„Jak se to stalo?“

„Domnívám se, že zásluhou oné záhadné vzducholodi, která nás předešla. Napadla Žluté těleso, právě když čerpalo novou, sílu, vrak dopadl na studni a výboje dokonaly dílo.“

„Nuže, ohlásím Lomikarovi, že náš svaz je zbaven ničitele.“

„Ano, Žoli, ale dřív musíme zabezpečit našemu letounu další pouť. Jak jsme daleko od Venuše?“

Žoli chvilku sledoval měřící sloupec.

„Rychlost našeho letu se sice zmírnila, ale přesto se už blížíme k okraji jejího vlivu,“ řekl výsledek pozorování.

„Musíme tedy vyčkat, až se dostaneme z moci Venuše, a pak se pokusím o spojení s Nemem.“

„A což, Arne, abych to zatím sám oznámil Lomikarovi? Mohl bych volat z ústřední strojovny. Lomikar je pochopitelně v obavách o náš osud a zpráva ho velmi potěší. Kromě toho všecky jeho stroje, které jsou dosud zaměstnány stíháním Žlutého tělesa, budou ihned uvolněny k organizační práci svazu. Každá chvilka je drahá.“

„Budiž, Žoli, převezmu řízení letounu. Beztak bys spojení s Nemem sotva dosáhl,“ rozhodl se Arne.

A zatímco Žoli za účasti Petra a Pavla se snažili o spojení s Lomikarem, Arne se připravoval na spojení s Nemem. Byl si jist, že se mu to podaří. Až se letoun dostane mimo vliv Venuše, bude samozřejmě v oblasti zemské dráhy, kde Nemovy přístroje působí dosti silně.

Věru, mají už dost té toulky v nekonečném labyrintu! Venuše nyní zářila jako veliká hvězda, největší po Slunci, jehož veliký kotouč oslnivě planul na protilehlé straně.

Protilehlá strana? Hm. Pak je tedy Metla mezí Venuší a Sluncem. Metla. Metla nebes. Tak pokřtil tento letoun Nemo v předpokladu, že smete zločinného ničitele malých světů. A zatím je o tuto zásluhu připravil někdo jiný. Prozatím si nezaslouží tohoto názvu.

A kdo ví, netoulá-li se ve vesmíru víc Žlutých přízraků a také více „metel“. Promluví o tom s Nemem a vrátí se k Astře. Je to hezčí jméno.

Ale ta Venuše? Značně se zmenšila za tu chvilku. Teď už musí být z jejího vlivu. Ale kde je Země? Měla by být někde za Venuší. Země přece není o mnoho větší než Venuše a je o dobrých padesát miliónů kilometrů dále od Slunce.

Jsou tedy skutečně mezi Venuší a Sluncem! Tato otázka v něm vyvolala zvláštní napětí. Kam tedy letí? Musel si položit tuto znepokojivou otázku. Kdo je vymrštil? Výboj živelné síly statické elektřiny Venuše. Možná že to byl výbuch, který rázem změnil všecek život na Venuši v hrob?

Znova a znova se mu vnucovala otázka: Proč došlo na Venuši k výbuchu?

Až ho napadlo vysvětlení. Nevyvolalo výbuch samo Slunce? Letoun je nyní mezi Venuší a Sluncem. Slunce je zdrojem elektrické moci ve vesmíru.

Arne stiskl knoflík a vyjeveně hleděl na plastickou mapu nebeských těles, která potvrdila jeho domněnku: Zvětšené Slunce bylo pošinuto k okraji, za ním zmizela Venuše a kolem Slunce se zračila jen jediná dráha malé planety, která se pozvolna blížila.

Letí opačným směrem! Letí k Slunci! Jsou v moci jeho přitažlivosti!

Proto ta úžasná rychlost.

Stejně jako myriády meteorů vřítí se také oni do žhavého slunečního jícnu.

Jaká je to planeta před nimi?

Merkur. Nejmenší známá planeta, nejbližší k Slunci. Střední vzdálenost Merkuru od Slunce činí osmapadesát miliónů kilometrů, tedy asi třetinu vzdálenosti Země. Praží-li sluneční paprsky na jednu polokouli nepřetržitě čtyřiačtyřicet dní a z takové blízkosti – poušť a výheň. A na odvrácené polokouli ledový hrob.

Vtom už přiběhl Žoli:

„Nemohu dosáhnout spojení!“ volal.

„Pojď sem,“ pobídl ho Arne. „Co tomu říkáš?“ ukázal na mapu.

Žolimu stačil jediný pohled a úzkost mu sevřela hrdlo.

„Letoun má vady,“ řekl Arne tvrdě. „Televizní zařízení je ve vedlejší místnosti, odděleno od řídicí kabiny. Ztrácí se proto mnoho času. Převezmi řízení! Pokusím se o spojení s Nemem.“

„Zdá se, že jsme zase v kaši!“ volal mu Petr v ústřední hale vstříc.

Obava se potvrdila. Snaha o spojení byla marná.

„Co se vlastně děje? Mluv, člověče!“

„Letíme ke Slunci!“

„Od Venuše? Jak je to možné?“

„Žoli už obrátil?“ zeptal se Pavel.

„Nevím, podaří-li se mu...“

Odpověď Žoliho je zmrazila:

„Nedá se nic dělat. Nemohu ničím tu hroznou sílu zdolat.“

„Myslíš, že...?“

„Náš stav je povážlivý od okamžiku, kdy jsme byli vymrštěni. Zavolej Arna! Musíme si promluvit.“

A když Arne vstoupil, Žoli pokračoval: „Podle měřiče rychlosti letíme nyní už normálně, jenže není možné využít odporu a odbočit, vykolejit nebo dokonce letět zpátky. Jsme totiž v oblasti, kde kromě velmi zesíleného vlivu Slunce působí ještě...“

„Merkur!“ vpadl Pavel.

„Souhlasím, jmenuje-li se tak planeta, která obíhá nejblíž kolem Slunce,“ přikývl Žoli.

„Letíme tedy nevyhnutelně na Merkur?“

„Ano.“

„Přitažlivost nelze zdolat?“

„Ne.“

„A jak bude s přistáním? Budeme moci brzdit a udržet letoun nad povrchem?“

„Na tuto otázku nemohu v této chvíli odpovědět. Elektrický potenciál planety, která krouží tak blízko Slunce, je pro naše stroje neznámým živlem. Proto je otázka, jak budou vnímat elektřinu Merkuru, budou-li dosti zdatné a silné, aby ji ovládly.“

„A nebudou-li?“

„Pak by byl ovšem...“

„Konec.“

„Ano. Ale musíme... musíme doufat. Znal bych řešení, ale způsob je velmi nebezpečný. Sázka na jedinou možnost.“

„Mluv, Žoli,“ pobídl ho Arne netrpělivě.

„Pojď, Arne! Pavel s Petrem zatím dohlédnou na řízení.“

Žoli ho uvedl do společné komnaty, kde otevřel výklenek ve stěně, z něhož vyňal dva úbory podobné skafandrům.

„Musíme obléci izolaci, protože půjdeme do kondenzátoru.“

Vešli do ústřední strojovny, kde se mdle otáčela turbina.

„Mé dohady jsou správné,“ zachmuřil se Žoli. „Turbina pozbyla zdroj elektřiny z vesmíru a čerpá z akumulátorů, na které automaticky přepojila. Tento zdroj dlouho nevydrží a pak... Arne, náš stav je horší, než jsem se obával. Jsme... ztraceni! Snad ani neletíme na Merkur, nýbrž přímo do Slunce.“

„Kde je zařízení, které turbinu samočinně přepnulo na akumulátory?“

Žoli ukázal na maličký výstupek nacházejíci se na okraji turbiny.

„Co je tohle?“

„Pojistka.“

„Ovšem, pojistka. Jenže spálená!“

„Zajisté. Při výbuchu na Venuši.“

„Možná. Spálit pojistku může jen vyšší napětí. A je samozřejmé, že v blízkosti Slunce je elektrické napětí veliké. Považuji za jisté, že naše stroje nesnesou takovou sílu. Bude třeba zhotovit transformátor. Jak vím, má Astra dostatečnou zásobu potřebných hmot. Práce pro Petra.“

„Jen bude-li včas hotova.“

„Musí být! Všichni pomůžeme. A teď se podíváme na kondenzátor.“

Arna zamrazilo, když zjistil, že velký hustič je bez proudu. Podle toho čerpala turbina již jen z akumulátorů, které vystačí, jak Žoli odhadl, nejvýš na dva dny. Ke zhotovení transformátoru potřebují však nejméně o den víc. To znamená, že Astra bude den bezmocným tělesem, mrtvým meteorem, který jako milióny jiných poletí do žhavého slunečního jícnu.

Každá další minuta znamená pro ně otázku života nebo smrti. Ihned se dali do práce.

Řízení, vlastně jen hlídku, svěřili Pavlovi, poněvadž by jejich technické práci nijak neprospěl.

Ubohý Pavel! Jeho druhové, pracující v dílně a ve skladišti, byli aspoň ušetřeni hrůzy z rojů meteorů, které se stále hustěji řítily jako balvany, některé jako divoké skály míjely letoun, jiné jej stíhaly a předstihovaly.

Děsné závody mrtvých těles do bezedného, žhavého hrobu. Na odpočinek nebylo ani pomyšlení. Všichni měli společné heslo: Vydržet!

A jaký také odpočinek, když závodí se smrtí?

Třetí den potvrdil Žoliho předpověď: turbina znehybněla. Od této chvíle vstoupila do letounu – smrt, neviditelná, ale rychle uplatňující svůj majestát. Posádka Astry pozbyla tělesné váhy, jak tomu bylo v neutrálním pásmu mezi Měsícem a Zemí, avšak nyní jim nebylo do smíchu, naopak zavalila je hrůza a děs při pomyšlení na příčinu. Letoun uvázl ochromen v bezednu, z něhož se nikdy nedostanou.

Opravdu uvázl? Neřítí se dále do Slunce s těmi nespočetnými meteory, které nyní kolem nich zdánlivě také znehybněly? Nejistota je vždy trýznivější než nejhorší skutečnost, kdy člověk vidí aspoň ukončení svých muk.

Všecky měřicí přístroje zmrtvěly. Každý intenzívnější pohyb končil v přemetu, museli se učit koordinovat své pohyby.

Stavba transformátoru byla velmi ztížená. Ale nevzdali se. Naštěstí pokročila práce tak daleko, že chyběla jen montáž. Avšak přišla další potíž. S nečinností přístrojů ustalo topení a přes důkladné několikeré obaly a stěny, které oddělovaly vnitřek letounu od nekonečného bezedna, teplota rychle klesala. A druhá, snad ještě horší příšera vztahovala své spáry, svírala hrdlo a hruď nedostatek vzduchu.

Tedy smrt zadušením nebo mrazem. Která přijde dřív? Letí k Slunci?

Sotva, to by už cítili jeho žár. Není možné se orientovat. Televize i obzor v řídicí kabině jsou v nečinnosti a v temnu. Transformátor je hotov, ale co bude platný?

Všech se zmocnila lhostejnost. Všecko je nyní marné.

„Nenaříkej, Petře!“ křičel Arne. „Pomoz zapojit aspoň protější kabely! Hotovo?“

„Ano.“

„Posuneš tuto kliku na prvý bod, až zavolám. Vyměním nahoře pojistku. – Teď! – Nic?“

„Nic.“

„Další bod!“

„Nic.“

„O dva víc! – Aha! Slyšíš? Turbina běží! Zavolej Pavla! Co se tak vlečeš?“

„Sám nevím. Zdá se mi, jako bych měl na nohou cent.“

„Tíže se nám vrátila. Žoli, rychle do řídicí kabiny! Snad už zase bude možné pozorovat... Petr s Pavlem k televizi! Já zůstanu ještě na chvíli zde, kdyby bylo třeba opravy.“

Astra oživla v nejvyšší čas, neboť sotva Žoli vkročil do kabiny, vyjekl hrúzou: Celou jednu stranu obzoru zabíral žhavý kotouč, přes který se temně táhla fialová pásma, závoje mraků či snad kouře nebo plynů... a hluboko pod nimi nepravidelné, pestré plochy.

Errata:

30.05.2021 11:04