Vítej, návštěvníku!

Neviditelná armáda Kapitán Nemo 3 Neviditelná-armáda   (Vynálezy 5) Science fiction Jan Matzal Troska © 2019 Jan Matzal Troska Nakladatelství: Autobus Nemo posílá svůj dar

Byl to smutný Štědrý večer. V rodině Bradových měli starost o syna, o němž už od podzimu, kdy Jiří odešel z domova, neměli zpráv. Ani štědrý Ježíšek nemohl zaplašit smutek a tíseň. Naopak, tím více se jitřila bolest z nepřítomnosti Jiřího, jehož dárky pod vánočním stromkem zůstaly netknuty.

A když se pak v jejich mysli vynořily vzpomínky na zavražděného přítele Farina a mučednickou smrt paní Marty, ne, nebylo možné zůstat déle u svátečního stolu.

Už k osmé hodině odešel Bradův švagr Pavel Holan, jediný spolustolovník, vymluvil se, či správně omluvil pro bolení hlavy. Nelhal. Ba, bylo to horší! Pavel Holan byl týrán výčitkami svědomí, že svému synovci umožnil tajně opustit domov a poslal ho snad do neštěstí nebo dokonce – nedej Bože – na smrt! Bradovi se sice vystříhali jakýchkoliv výčitek, ale tím muka Holanova nezmírnili.

Holan usedl ve svém pokoji do křesla, které stálo v kruhovitém zaskleném balkónu pracovny. Bylo to Holanovo oblíbené místo, z něhož byl v létě výhled na vzrostlou zahradu a přes koruny stromů na Prahu.

Dnes bylo jinak. Ani stopy po vánoční náladě. Příroda jako by se škodolibě chtěla popást na Holanově duševní trýzni v tomto posvátném večeru. Po celý den se honily na obloze mraky a z nich se občas spouštěly studené pršky nebo těžký, vodnatý sníh, který se na zemi měnil v protivnou břečku, a klidný vzduch se střídal s nárazy ledového větru.

Teď bylo venku klidno. Ale ve výši, podle letících mraků, mezi nimiž se občas rozzářil sinavý svit měsíčního úplňku, zuřila vichřice.

Holan ani nerozsvítil. Seděl ve tmě, která ještě zvyšovala jeho duševní trýzeň.

Údery orloje stojacích hodin, jež zněly jako pohřební hrany, ho vyrušily z trudného snění. Pohlédl do kouta, kde ve vysoké úzké skříni z černého ebenového dřeva se pravidelně zmítal lesklý mosazný kotouč kyvadla a nad ním strašidelně do tmy svítila tvář ciferníku.

Jedenáct hodin.

Ani pomyšlení na spánek! Jen on ví, kolik nocí už probděl od doby, kdy marně čeká na nějakou zprávu od svého synovce. Dnešní noc není první a nebude poslední. Kdy už bude vysvobozen z této trýzně?

Teď se mraky rozptýlily a měsíc jasně září. Jak ostře je vykreslena jeho tvář, jejíž strnulý, úšklebný výraz je rušen nápisem PAX, dílem jeho nešťastného přítele Farina, otce Arnova.

Je Arne dosud živ?

Druhá kalvárie, na kterou v nové trýzni vystupuje teď Holanova duše touto otázkou.

Pojednou spatřil Holan na nebi zvláštní zjev.

Ozářeno měsícem padalo z výše jakési těleso. Teď už rozeznává tvar: nějaký veliký pták. Ne. Aeroplán je to! Řítí se k zemi. Bůh buď letci milostiv! Ale ne – není to aeroplán. Je to přece pták. Teď se jeho pád zmírnil. Křídla se rozkmitala jako obrovské vážky. Krouží. A právě nad jeho zahradou.

Teď se snesl. Stanul uprostřed obrovského trávníku

Holan otevřel okno. Vytřeštěným zrakem hleděl na podivného ptáka, jehož křídla se složila jako krovky brouka Příšerný zjev, mnohem vyšší než člověk.

A teď se v jeho hlavě rozzářilo zelené světlo, které nepravidelně kmitá.

Co to? V těch zákmitech je to klam či náhoda? Položit – v záblescích světla zdá se Holanovi, že čte v Morseových značkách francouzské rozkazy.

A Holan vidí, jak netvor opatrně klade na zem objemný balík.

Kolmo vzhůru! čte Holan dále v zelených záblescích.

Ozval se temný vrnivý zvuk, křídla letounu se rozepjala, zamávala a záhadný tvor se jako střela vznesl do výše. Jeho obrys se leskl v měsíčním světle a v několika vteřinách zmizel z dohledu. Na trávníku zůstal podlouhlý balík.

A tu – nový div.

Holan v pracovně se obrátil. Těsně za ním tkvěl ve vzduchu ostře svítící kotouč, jehož světlo bylo studené. Kotouč se zvolna vzdaloval ke dveřím.

Jakoby nucen magnetickou silou, Holan vykročil. Veden světlem kráčel po chodbě, sestupoval po schodech do vestibulu, vyšel domovními dveřmi, kráčel zahradou...

Stanul nad předmětem zavinutým do jakési látky.

Světlo zmizelo.

Holan se schýlil nad balíkem, jehož tvar prozrazoval – lidské tělo. Dotknuv se látky, cítil, že je teplá.

Co to má znamenat? Jaké je tohle tajemství? Byl to snad posel Ježíška, který mu složil vánoční dárek? Podivný posel. Spíše se podobal ďáblu než andělu z nebe.

A také... lidské tělo! Mrtvola? Ale to teplo? Mrtvola by přece nebyla teplá. Zvlášť v tomto mrazivém vzduchu.

Proč otálíš a uvažuješ zbytečně? Chop se přece toho těla! Pospěš! vykřiklo v Holanově duši.

Objal balík. Těžký. Ano, je to tělo člověka.

S námahou přinesl náklad do své pracovny. Rozsvítil lustr a s nervózním chvatem rozvinul obal, v němž poznal azbestový ohřívač.

Konečně byl závit odstraněn. A před Holanem leželo bezvládné tělo hocha. Obrátil jeho tvář k světlu a – zapotácel se! Z Holanova hrdla vydral se chroptivý dech, ruce se křečovitě vryly do vlasů.

„Jirko!“ zachroptěl, sklesnuv na kolena k nehybnému tělu.

Holanovy ruce se tiskly k čelu bezvládného. Zvedal víčka, pod nimiž viděl oči vyvrácené v sloup. V šíleném chvatu jediným trhnutím urval knoflíky kabátu, roztrhl jeho košili a položil zpocenou dlaň na levou stranu prsou.

„Žije!“ vyrazil jásavě. „Je živ! Žije! A vždyť – dýchá! Ale rychle. Nestejnoměrně. A jeho čelo žhne. Horečka. Vysoká horečka! Ach, buď Bohu chvála! Jen když je živ! Zase bude zdráv. Musí být zdráv!“ jektal.

Ale co teď? V tomto stavu ho přece neodevzdá otci.

Pro lékaře.

Holan přiskočil k telefonu a vytočil číslo.

„Haló, doktore, okamžitě ke mně!“ volal.

„Je to tak nutné? Mám společnost.“

„Jde o život, jejž cením nad všecky ostatní. Nemůžete-li přijít, zavolám jinému lékaři.“

„Nu, nebuďte tak nervózní, příteli, já chtěl jen...“

„Přijedete hned nebo ne?“

„Už jedu!“

Pavel třeskl sluchátkem a přiskočil k Jiřímu. Musí ho svléci a uložit do postele. Není třeba, aby ho v tomto stavu doktor viděl.

Odkládaje hochův kabát, zavadil rukou o tuhou obálku, vyčnívající z vnitřní kapsy.

Dopis.

Adresa: Á mon ami Holan. Příteli Holanovi.

Tedy jemu! Kdo mu to píše francouzsky? Nezná to písmo, ostré tahy, charakterizující energii.

Příteli,

učinil jsem, co jsem za daných okolnosti mohl. Vracím Vám synovce. Doufám, že ho přijmete živého. Ale bude potřebovat delší dobu ošetřování, nejlépe v sanatoriu.

Nemo

Nemo!

Co se to dělo s Jiřím? Jak přišel k Nemovi?

Tohle je zvláštní Štědrý večer. Vždyť ani neví, co vlastně s hochem je: spí nebo je v mdlobách, v bezvědomí? Je to nemoc nebo následek těžkého otřesu? Nemo píše, že Jiří bude potřebovat delší dobu ošetřování v sanatoriu.

A kde je ten doktor? Proč nejde! Vždyť už zde mohl...

Konečně!

„Pojďte, doktore!“ popadl Holan lékařovu ruku a vlekl ho k loži Jiřího.

„Dovolíte přece, abych si aspoň odložil,“ protestoval lékař, přehodiv kožich přes lenoch křesla.

Sklonil se nad bezvědomým

„Hm, mladý Brada,“ bručel „Co se s ním stalo?“ vyjel náhle s otázkou.

„To je zatím vedlejší věc,“ odrazil Holan.

„Mýlíte se, příteli. Mám li správně zjistit diagnózu, musím znát příčinu“

„Vyšetřete ho!“

„Ovšem, vyšetřím ho. Nemusíte na mne ani tak ostře,“ pravil lékař dopáleně. A dal se do práce.

Po chvíli:

„Nuže, vyslechněte nález. Neztrácejte hlavu! Jste bledý jako vápno Sedněte si!“ nutil Holana do křesla „Hoch je v horečce. Vysoká horečka.“

„Co je mu?“

„Nevím. Horečka, milý inženýre, není nemoc. Je to pouhý úkaz, že kdesi v organismu je porucha. Příznak choroby. Pravděpodobně je původu toxického. Snad záplavou tkání produkty...“

„Nechte si přednášku! Pro živého boha, nemučte mě!“

„Co vám mohu říci více?“

„Což víc nevíte?“

„Teď ne. Žádný lékař vám nedá odpověď, nezná li příčinu horečky. Můžete mi říci všechno. Lékař je vázán tajemstvím. Hleďte, já vím, že mladý Brada nebyl od podzimu doma. Horečka je klíč ke všem nemocem těla i duše. Ale je to jen příznak, z něhož teprve za několik hodin či dnů se ukáže nemoc. Proto vám zatím nemohu nic říci. Ledaže by se podařilo přivést ho k vědomí. Jak je dlouho v tomto stavu?“

„Nevím.“

„Nevíte? Jak je to možné? Jak dlouho leží u vás?“

„Sotva půl hodiny.“

„A dřív? Kde byl dřív? Co se s ním dálo?“

„Nevím.“

„Zase nevíte? Milý inženýre, nechte si tedy své tajnosti. Vidím, že ke mně nemáte důvěru a – poroučím se vám!“

„Doktore, prosím vás!“ sevřel Pavel lékařovu paži, „Já skutečně nevím. Hoch sem byl dopraven způsobem, o kterém skutečně nemohu mluvit. Myslel byste, že jsem blázen nebo že lžu. Je to příliš fantastické. Neuvěřil byste mi. Jiří byl kdesi ve světě, kde, to nevím, a před chvílí...“

Holan zmlkl. Z lože se ozval tichý sten. Lékař přiskočil k posteli. Holan stál tiše vedle něho. Tělem Jiřího probíhalo křečovité chvění.

Pojednou ubožák otevřel oči. Rozšířené zorničky zřejmě nevnímaly světlo, ačkoliv padalo přímo do jeho očí. Náhle vyrazil z hrdla nelidský skřek a nato zmatený, nesouvislý proud slov:

„Arne! Mo-moře stoupá! Nohy – se mně, vaří... vlna... a-á-áách! Vařím se! Pomoz! Ďáble! Zde! Tu máš! Už se kácí! Arne! Proboha nenech mě tu! Zešílím! Á-áchí – Peklo!“

Tu se oči trpícího zavřely. Zřejmě klesl zase do bezvědomí. Ale rychlý, přerývaný, sípavý dech a bouřlivě se dmoucí hruď svědčily o strašném boji, v němž se zmítaly duše i tělo ubohého hocha.

„Zvracel?“ obrátil se lékař na Holana šeptem

„Ne.“

„Pak by byla naděje, že je to pouze těžký nervový otřes a ne...“

„Dopovězte!“

„Meningitis.“

„Česky?“

„Zánět mozkových blan.“

„Nestrašte!“

„Není to strašení. Dnes máme prostředky, které značně snížily úmrtnost a napravují těžké následky. Ovšem, dlouho to trvá. Rok, někdy i déle. Ale i tak je stav vážný. Bojím se, aby... ale to se ukáže, až pomine horečka.“

„Na co myslíte? Čeho se bojíte? Mluvte otevřeně!“

„Musíme mít trpělivost,“ uhýbal lékař.

„Řekněte! Nemučte mne!“

„Nuže, vidím, že bude lépe, připravím-li vás. Bojím se psychózy.“

„Šílenství?“

„Ano. Nu, buďte mužem, příteli. Netvrdím. Připouštím jen možnost. Ale zároveň pevně doufám, že mladý organismus zvítězí. Horečka ho sice zeslabí, ale to bude právě dobře. Lidská duše je jako půda. Nechá-li se řádně odpočinout, je pak tím zdatnější a plodnější. Myslím, že bude zase všechno dobré. Zůstanu u vás. Pojďme! A teď vás poprosím o číšku vína a o černou kávu. Dveře necháme otevřené, abychom slyšeli pacienta, kdyby zase blouznil.“

Usedli v pracovně, kde je Pavlův sluha obsloužil.

„Příteli,“ začal lékař, využiv Holanova uklidnění, „snad byste mi přece jen mohl povědět, co víte o Jiřího životních osudech. Je to v zájmu jeho léčení.“

„Dobrá,“ souhlasil váhavě Pavel, „Ale spoléhám předem na vaši mlčenlivost,“ zdůraznil.

„Jsem vázán úředním tajemstvím a ctí lékaře.“

„Tedy slyšte: Mladý Farin, jemuž zavraždili otce, odjel do Francie. Proč, není snad důležité. Jiří chtěl za ním.“

„Touha po cestování?“

„Ano,“ uznal Pavel za vhodné potvrdit lékařovu domněnku. „Jirkovi rodiče nechtěli svolit. Pomohl jsem mu tedy...“

„K útěku? Hm, hezké od vás, ale příliš riskantní, jak teď vidíte. Byl tedy pryč asi tři měsíce a dnes se vrátil, totiž byl sem dopraven, jak jste řekl. A to ani nevíte, kdo ho sem dopravil?“

„Vím.“

„Nuže, co vám řekl? Přece musil vysvětlit?“

„Nic. Ten... hm... člověk nemluvil. Položil chlapce na trávník v zahradě a zmizel.“

„Jak to, zmizel? Jak mohl zmizet? Ale vždyť za tím může být zločin.“

Teď viděl Holan, že není vyhnutí. Musí vylíčit, jak se vše událo.

Když skončil, hleděl naň lékař se strnulým úsměvem. Po chvíli ticha se ozval:

„Povídáte, že jste dostal dopis. Od koho?“

„Na tuto otázku neodpovím, ani kdybych byl mučen.“

„Chráníte zločince. Kdybyste nebyl mým přítelem, učinil bych oznámení. Vlastně jsem k tomu povinen. Ale budiž. To je věc vašeho svědomí,“ končil lékař stroze.

„Mýlíte se, doktore. Ten, kdo dopis psal, není zločinec, nýbrž zachránce Jiřího.“

„Jste si tím jist?“

„Jako sám sebou.“

„Ale kde byli ti hoši po celé tři měsíce? A hlavně, co zažili, že to Jirkovi tak pocuchalo nervy? A co je s Arnem? Ten se také vrátil?“

„Ne. Aspoň o něm nic nevím.“

„Není to podivné?“

„Připouštím. Ale snad se vrátí také, nebo dá o sobě zprávu, anebo nám bude Jiří moci vysvětlit...“

„Bude-li moci,“ zamumlal lékař.

Errata:

14.08.2021 03:25