Vítej, návštěvníku!

Lidská duše je jako půda

Bylo už skoro k ránu, když lékař zjistil, že horečka opadla. Ale Holanovu radost zkalil poznámkou, že tím není vyhráno. K ránu se horečka zmírní vždycky. Pacient zdál se klidně spát.

„Varuji vás,“ obrátil se lékař na Holana, „abyste, až se probudí, útočil na něho otázkami. Ani slovo! Naopak, tvařte se zcela spokojeně, a kdyby sám začal, uklidněte ho, že všechno zlé byl jen sen. Řekněte, že už dlouho stonal, třeba na hlavničku nebo tyfus, a že nebyl z domu, že jste ho vzal k sobě, aby se tyfem nenakazila Jiřinka. Arne že ho navštíví, až bude zdráv. Ať tedy řádně užívá léků, aby urychlil své uzdravení. Potom, až se zotaví, může se mu poznenáhlu říci pravda. Jen tak ho bude možno zachránit před šílenstvím.“

Svítalo, když se Jiří probudil. Jeho oči cize spočinuly na Holanovi a lékaři, ale po chvíli v nich zaplálo vědomí.

„Nu vida, těžký pacient se vrací k životu,“ ozval se lékař vesele. „Jak se cítíte, Jirko?“ tázal se, tiskna palec na tepnu.

„Dobře,“ splynulo tiše ze rtů nemocného.

„Výborně!“ zajásal lékař nad odpovědí, z níž bylo vidět, že pacient vnímá.

„Mám hlad.“

„Ještě lépe! Sláva! Dostanete mandlové mléko.“

„Ano. Ale to je málo,“ slyšeli jaksi umíněný požadavek.

„Nu, prozatím se musíte spokojit. Nejde to tak najednou. Máte dosud zvýšenou teplotu. Zatím to mlíčko. A pak prášek Prospíte se a potom už budete moci sníst něco vydatnějšího“

Jiří vypil lahodný nápoj do poslední kapky. Poslušně také spolkl prášek. A pak unaveně sklesl na polštář. Zdálo se, že usíná. Pavel měl na jazyku jakousi otázku. Zabolelo ho, že synovec pro něho neměl ani slova. Ale lékař odvedl Holana do sousední pracovny.

„Musíte se krotit a mít trpělivost. Mýlíte se, myslíte-li, že máme vyhráno. Může to být jen záblesk paměti, po němž...“

Silný třesk a dunivá rána v Jiřího ložnici zarazila oběma v prsou dech. Vběhli do ložnice. Naskytl se jim strašný pohled.

Před postelí ležel povalený noční stolek, jehož skleněná plotna byla roztříštěná na kusy, a Jiří stál uprostřed pokoje, třímaje v ruce těžkou majolikovou vázu. Obličej hochův nebyl k poznání stisknuté, vyceněné zuby, křečovitě stažené rysy tváře a vytřeštěné oči.

Hleděl do okna, jímž prosvítal rozbřesklý den a za nímž se klátily ve vichru holé ratolesti stromu Snad právě tyto haluze vzbudily v choré mysli představu nepřátel.

„Vrazi! Ďábli! Mne nedostanete! Pryč! Mám paprsky! Zabiju vás, kdyby vás bylo milióny! Už sem lezeš? Tu máš!“ rozléhaly se nelidské skřeky. A než tomu mohli zabránit, švihla těžká váza vzduchem. Do řinkotu roztříštěného okna se mísil šílený chechtot.

Lékař strhl se stolu pokrývku a skočil k Jiřímu. Jen šílenství dodává tělu takové síly, jakou vyvinul ubohý hoch. Oba, lékař i Holan, byli zpoceni, když konečně kladli Jiřího na postel, ovinutého těžkou pokrývkou a šňůrou, utrženou od okenní záclony. Ubožák vyrážel z hrdla zvířecí zvuky. Po chvíli ztichl, omámen morfiovou injekcí. A konečně usnul.

„Doktore!“ zalkal Holan.

„Ano, příteli,“ přikývl lékař temně. „Musí do ústavu. Ale vždyť vy si můžete dovolit sanatorium. Zařídím vše. Za hodinu bude u profesora Kouby. Jeho sanatorium je snad nejlepší v Evropě. Tam bude mít vzorné ošetření.“

„Uzdraví se?“

„Pevně doufám. Profesor Kouba dělá divy. Uzdravil už horší případy. Ostatně, možná že je to ještě vliv horečky. Nemusí to být šílenství. Buďte statečný, příteli! A trpělivý.“

„A co s Bradovými?“

„Bude dobře jim to říci. Ale to nechte na mně. Jdu tam hned, neboť by mohli vidět vůz a pak by to bylo ještě mnohem horší. Teď můžete být klidný. Jiří se nevzbudí před polednem, a to už bude v odborných rukou. Buďte zdráv, příteli.“

A lékař vyšel, aby splnil těžkou úlohu: zpravit rodinu Bradovu. Na chodbě se však zastavil.

Nebylo by lépe zamlčet Bradovým návrat Jiřího a jeho nynější smutný stav? Vždyť není jisté, zda hoch nepropadl šílenství. O tom může spolehlivě rozhodnout jen odborník, psychiatr.

Je tu jakási naděje, že záchvat Jiřího zuřivosti měl podklad v nějakém nedávném zážitku. Tu by celý výjev nebyl závažný. Ale byl-li to záchvat choromyslnosti, pak zbývala jen slabá naděje na vyléčení, neboť propuknutí zuřivosti je nejtěžší stupeň šílenství, který znamená pravidelně nevyléčitelný stav,

To ovšem doktor Holanovi zamlčel; bylo by bezohledné a také předčasné mu to říci.

Vrátil se.

„Příteli,“ začal vážně, „myslím, že bude lépe, zamlčíme-li prozatím Bradovým Jiřího návrat a počkáme na posudek profesora Kouby. Snad bychom rodinu zbytečně vyděsili.“

„Také mne to napadlo,“ souhlasil Pavel. „Ale co když uvidí nemocniční auto? Bydlí přece nade mnou.“

„Tu je sice háček, ale dá se ohnout. Musíme něco riskovat. Předně, nedáme hocha dopravit do sanatoria v autě ústavu, ale v mém. Mám teď nový vůz, který Bradovi ještě neznají. Přeneseme Jiřího do auta, a budou-li se Bradovi ptát, řeknete, že onemocněl váš sluha.“

„Tohle se mi nezdá,“ pochyboval Holan. „Sluha by potom nesměl ani na chodbu. A byly by tu ještě jiné potíže. Ale měl bych, doktore, jiný nápad.“

„Ven s ním.“

„Zatelefonuji do továrny, aby – jak mě ta hlava bolí – aby sem ihned přijelo lehké auto s prázdnou bednou, kterou pěkně vysteleme, a dělníci za mého dozoru bednu opatrně naloží. To nebude nápadné. Náklad bude dopraven k vám, kde bude čekat váš vůz, do něhož pak společně přeneseme Jiřího a dopravíme do sanatoria. Dnes je Hod boží a půl osmé. Do devíti může být už v sanatoriu. Je dosti časně. Ve vaší ulici nebude dnes mnoho chodců.“

„Dobře. To není špatný nápad. Já odejdu pěšky a vy zařiďte potřebné,“ skončil lékař poradu

Vše dopadlo dobře. Okna Bradova bytu byla zastřena žaluziemi. Dosud spali po probdělé noci.

A v půl deváté ležel už Jiří ve vypolštárované cele pod bdělým dozorem atletického ošetřovatele, z jehož modrých očí zářila dobromyslnost a účast.

Jak bylo Holanovi, když opouštěl sanatorium!

Errata:

14.08.2021 03:25