Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Arnův štědrý večer

Arne Farin byl dosti vzdělaný, aby mohl určit směr. Zeměpis byl jeho koníčkem a Sundské ostrovy řádně na své mapě prostudoval. Když Kamako minula Cejlon a nastoupila jihovýchodní kurs, byl Arne znepokojen. Loď plula směrem k Austrálii, to jest: dělala okliku, neboť mnohem kratší by byla plavba od Cejlonu přímo na východ průlivem mezi Sumatrou a Malakkou.

Tak tedy lehce uhodl nyní i směr letu, kterým byl odnášen od Krakatoy. Byl to jih. Ale jižní směr letu se asi po hodině, právě nad ostrovem Christmas, změnil na jihozápadní. Směřuje snad letoun na Keelingovy čili Kokosové ostrovy? Tato Arnova naděje se rozplynula, když po dalším dvouhodinovém letu viděl, že míjí toto souostroví daleko na západ.

Úžasná rychlost! Nejméně tisíc kilometrů v hodině!

Pojednou světélkující nekonečná hladina oceánu jako by mu letěla vstříc.

Letoun padá! Porucha? Zřítí se s ním do moře? Ne. Stroj pracuje pravidelně. Tajemný řidič snižuje výšku snad proto, že letoun minul obvyklou lodní dráhu mezi Indií a Austrálií. Už se nemusejí obávat, že budou spatřeni.

Ale jaký je cíl? V tomto směru neleží přece žádná země, až na ostrovy východně od Madagaskaru. Ale to je strašná dálka.

Teď letí ve výši asi tisíc metrů nad hladinou, jihovýchodním směrem a vodorovně. Jednotvárné vrnění stroje klidní nervy.

Arnova hlava několikrát ducla do kovových prsou robota. Přemáhala ho dřímota, pochopitelná po útrapách, které prožil, a zesiloval ji pocit bezpečí a také oddání se osudu, na němž nemohl ničeho změnit. Únava byla příliš veliká, aby jí mohl odolat. A proč by si nezdříml? Ať se s ním už stane cokoli!

Arne usnul.

Měl krásný sen:

Sedí v pracovně svého zemřelého otce, s nímž dokončuje jakýsi složitý stroj.

„To jsem rád, tati, že je zase všecko v pořádku!“ povídá radostně.

„Co tím myslíš?“ táže se otec nechápavě.

„Inu, přece ta vražda, a mamka je taky v pořádku, viď?“

„Ovšem.“

„Byl to strašný sen. Říkali, že umřela.“

„Celý náš život je vlastně jen sen.“

„Ty ses přece nezměnil. A mamka taky.“

„Ve tvých očích, poněvadž jsi dosud neprohlédl. Nevidíš správně. Vidíš lidsky. Ale brzy mě poznáš v jiné podobě.“

„Tomu nerozumím.“

„Samozřejmě, nemůžeš rozumět. Ale brzy už...“

„Kdy?“

„Za chvilku. Nasaď si tyhle brýle. Jejich skla jsem právě vybrousil. Co vidíš?“

„Ty jsi šprýmař, taťko. Vždyť je to prosté okenní sklo. Vidím zase tebe.“

„Nedíváš se správně. Musíš soustředit pohled a napnout všecky smysly! Víc! – Ještě víc! – Ještě – více! – Zatni pěsti! Pro-buď... se!“

Vtom všecko zmizelo, rozplynulo se a Arne viděl jiný obraz. Příšerný!

Seděl v náručí letounu, který se v ostré vývrtce řítil dolů, přímo do středu propasti nedohledného dna. Zřejmě to byl zase sopečný kráter, jenže mrtvý. Ale to není velká útěcha. Smrt v bezedných hlubinách Země! Chladný hrob, vyzdobený kolem nádhernými korálovými útvary, v jejichž kruhovitých atolech hraje voda duhovými barvami.

Teď! Teď narazí!

Arne zavřel oči. Sevřenými víčky okamžik prosvítala sluneční zář – a pojednou se setmělo.

Arne otevřel oči: Padal v temnu, které houstlo v čirou tmu.

Ale pád byl mírný, jak poznal podle okolních stěn, jež jako by se zvolna šinuly kolem něho vzhůru. Arne věděl, že to už není sen, ale skutečnost.

Letoun snad posledními silami zdržuje smrtelný pád. Arne dobře cítil prudký náraz vzduchu, když se octli v ústí propasti, spíše komínu, jehož průměr byl sotva padesát metrů. Rychlý pád do tak úzkého prostoru by byl rozhodně nebezpečný pro lidské plíce. Tato domněnka se zdála být správná, neboť pokles se teď zrychlil. Byl stále prudší – a teď klesá jako vržený kámen! Těžko se dýchá! Arne si zabalil hlavu do kabátu, aby aspoň zmírnil svištivý průvan okolního vzduchu.

Dlouho trval tento stav, nepříjemný, dusivý. Hodinu, snad víc. Ale najednou měl Arne pocit, jako by byl nadlehčován. Ztichlý stroj začal pracovat.

Stále volnější byl let do tohoto příšerného bezedna – nebo se mu to zdá? – až pojednou v útrobách robota divoce zavířilo a pak nastalo mrtvé ticho.

Stojí! Přistáli tak lehce, že Arne nepocítil ani nejmenší náraz.

Vystrčil hlavu a – vytřeštil oči.

V záplavě slunečního světla tyčil se před ním palác, jehož fasáda z černého syenitu, vykládaná rudým porfyrem se leskla, činíc dojem ohromného náhrobku. Sluneční jas se ostře odrážel od prostranství vydlážděného týmž materiálem.

V ohromné výši klenulo se cosi, co považoval za kupy mraků, ale vzápětí poznal, že je to nerostná klenba. A daleký obzor tonul v tajemné tmě.

Jaké to je světlo? Oslněn musil sklopit oči. Jen tolik mohl zjistit, že to není slunce, spíše jakási hvězda, ale nejspíše snad elektrické těleso úžasné, neslýchané intenzity.

Kde se to octl? Není všecko, co prožívá od vysazení do pekelného okruhu Krakatoy – propuknuvší šílenství? Nebo se mu podává důkaz, že řecká mytologie vypráví o skutečných, historických událostech? Že Homér psal před tisíci lety pravdu? Že podsvětí, pravěký Hádes, není výtvorem fantazie básníků, nýbrž skutečností, do které byl on, Arne Farin, jediný smrtelník po Orfeovi, za živa uveden?

A konečně – je dosud živ?

Ten jeho sen před chvílí, shledání s otcem... jako by teď zase slyšel jeho slova: Brzy už, zakrátko prohlédneš. A teď se ocitá kdesi... nemůže pochopit... ví jen, že se dlouho řítil do útrob Země, do Bezedna – do Podsvětí!

Stojí před palácem, který by kdekoli na zemí byl chloubou. Jako nejmohutnější a nejdůstojnější mauzoleum. Snad v něm má své sídlo... ba věru, kdo jiný než sám vládce podsvětí, starý bůh Pluto.

Vypouklá skleněná čočka v robotově tváři se rozzářila zeleným světlem a Arne četl v Morseových značkách francouzský rozkaz: Složit! Robotovy paže se uvolnily a Arne stanul na pevné půdě. Hned poté vzplála robotova čočka červeně, stroj se rozběhl, vznesl se a s úžasnou rychlostí zmizel pak vodorovným směrem z dohledu.

Arnovi napadla humorná otázka: copak se i starý Hádes zmodernizoval? K dopravě svých nových poddaných neužívá už němého Charóna, převozníka přes Léthé, s jeho příšerným tříhlavým hafanem Kerberem.

„Vítám vás,“ ozvalo se Arnovi za zády dobrou francouzštinou.

Obrátil se. Za ním stál muž statné postavy a vlídně se usmíval:

„Velitel vás očekává. Následujte mne!“ vybídl Arna, pokynuv k portálu paláce.

„Velitel? Kdo je tím velitelem?“

„Vládce podsvětí.“

„Hádes? Což jsem skutečně...?“

„Strpení, mladý muži. Záhy se vám dostane vysvětlení. Já nesmím... nemám k tomu příkaz. Brzy prohlédnete,“ hovořil muž vlídně.

Hle, teď slyšel táž slova, která mu řekl ve snu mrtvý otec. A jen tato vzpomínka způsobila, že se v Arnově duši rozplynuly všechny obavy a nedůvěra. Naopak, měl pocit, jako by ho vedl otcův duch.

Prošli vestibulem, vystoupili po schodišti, kráčeli chodbou. Všude dojem vnitřku veliké, nádherné hrobky. Tak si asi představoval interiéry hrobek faraónů, staroegyptských králů, jejichž mumie po mnoho tisíciletí spí v dosud nezbádaných útrobách obrovských pyramid. Nejvíce však Arne žasl nad záhadným osvětlením, které lahodným modrým svitem vyzařovaly stěny i stropy. Jaký asi je zdroj tohoto světla?

Muž stanul přede dveřmi, které se samočinně otevřely:

„Vstupte,“ pokynul Arnovi s úklonou.

Sotva Arne překročil práh, dveře za ním tiše zapadly. Oslněn jasem zavřel oči.

„Pojď jen blíž, Arne,“ slyšel velitelskou, ale vlídnou výzvu.

Překvapení nad tímto oslovením rázem rozevřelo sevřená víčka. A tu viděl Arne na konci rozsáhlé komnaty v křesle za velikým psacím stolem kmeta s tváří vroubenou sněhobílým dlouhým plnovousem, s černýma očima, z nichž sálala energie, ale také vlídnost a snad i jakési dojetí... Vše to budilo úctu, ale současně příchylnost.

„Nuže, pojď, synu, čekám na tebe,“ splynulo z úst kmetových naléhavěji.

„Kdo jste?“ úžas Arnovi vnutil tuto otázku.

„Nemo.“

Několika skoky byl Arne u kmeta a schoulil se u jeho nohou.

„Otče! Ach, Otče! Teď chápu... ano... Tatínek měl pravdu... dnes, před hodinou mně řekl: brzy už prohlédneš, spatříš mne, shledáš se se mnou... V jiné podobě! Prohlédl jsem! A vstoupil jsem do nového života. Do říše, v níž žije duch mého otce. Váš duch, tvůj, Otče Nemo! Nejsem už sirotkem! Nebyl to sen! Bylo to, ach, ani nevím,“ jektal Arne zmateně.

„Jen klidně, synu,“ Nemo hladil Arna po vlasech, „Nikdy se nedej uchvátit city. Cit je v dnešním světě na obtíž, ba, ke zkáze. Věci jsou zcela prosté.“

Po chvíli začal Nemo s vysvětlením:

„Sledoval jsem každý tvůj krok od chvíle, kdy jsi opustil domov. Tvůj i tvého kamaráda.“

„Ubohý Jiří!“

„Nu, neměj obav. Jeho stav je sice vážný, ale teď už mu nehrozí nebezpečí. Alespoň pevně doufám, že s ním bude brzy zase všecko v pořádku.“

„Kde je? Víš o něm, Otče?“

„Vím. Je na cestě do Prahy.“

„Domů?“

„Ne právě domů. V tomto stavu jsem ho nemohl poslat rodičům. Můj robot s ním letí do Prahy a zařídil jsem, že ho odevzdá strýci Holanovi.“

„Kdy přiletí do Prahy?“

„Dnes k půlnoci, je Štědrý den. Víš o tom?“

„Věru, zapomněl jsem.“

„Není divu. Nuže, poslyš dále! Věděl jsem dobře, že jste oba padli do spárů lotrů, že jste vstoupili do cesty vrahům. Mohl jsem zakročit už dříve a předejít vašemu utrpení. Ale můj zákrok má vždy nejhorší účinky. Nerad ničím lidské životy. Nejsem kat. Ale trestám. Věděl jsem dobře o úmyslech vražedné dvojice a kapitána, kteří byli s celou posádkou vykonavateli vůle a rozkazů hamižného bídníka Maalmeese, který také už došel odplaty.“

„Jak?“

„Vyhořel. Jeho lodi, sklady zboží, obytný dům, vše je zničeno. Bleskem. Vlastně blesky, neboť jich bylo víc a na různých místech. A všecky v tutéž chvíli.“

„Což i náhoda může být poslem spravedlnosti?“

„Nebyla to náhoda. Byl jsem to já.“

„Ach, Otče, teď chápu! Tys zničil i loď Kamako.“

„Ano, Arne.“

„To je úžasné! Jak můžeš vytvořit...?“

„Dost. Všechno se dovíš, všechno poznáš, jako to poznal tvůj otec. Nejsou to žádná kouzla. Vyspělost techniky, nic víc. Nuže, Arne, osiřels. Nemáš na světě nikoho, jenž by tě poutal?“

„Nemám, Otče.“

„Věděl jsem to. Jiří má rodiče a sestru. Proto jsem se rozhodl vrátit ho domů. A také proto, že ten hoch je příliš lidský. Nemohu ho zde potřebovat. Ale o tobě jsem rozhodl jinak. Předně jsi sirotek, tvůj otec byl mým přítelem, na něhož stále vzpomínám. Byl to energický a charakterní muž. A ty jsi jeho syn. Vidím v tobě omládnutí Farinovy velké duše. Nuže, hochu, nabízím ti nový domov. U mne. Budeš mým plnomocníkem, až se zapracuješ, a po mé smrti mým nástupcem, vládcem v podsvětí, pánem celého světa. A budeš mým synem.“

Arne nebyl schopen slova. Nemo se musel spokojit s němým, ale výmluvným stiskem ruky a polibkem, který Arne na ni vtiskl a jejž mu Nemo vrátil na čelo.

Arne měl domov a nového otce.

Errata:

14.08.2021 03:25