Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Setkání s Nelly

Arnova radost byla čistá jako křišťál. Byla to radost sirotka, jemuž osud jako kouzlem vrátil otce. Na výhody ani nepomyslil, snad je ani v té chvíli nevnímal, ačkoli věděl z otcova vyprávění, kdo Nemo je.

Nemo uvedl svého adoptovaného syna do jídelny. Dosud nikdy si Arne nepochutnal na doušku čisté vody, jež měla podivnou příchuť a vůni, takže se mu zdálo, jako by sál nejčistší vzduch, prosycený vůní lesů a luk.

Pak byl uveden do své ložnice sousedící s Nemovou.

„Musíš si odpočinout, Arne, abys nabyl sil k práci, jež tě očekává. Pracovnu budeš sdílet se mnou. Chci tě mít stále při ruce. Do všeho tě zasvětím. Do všech tajemství i zdánlivých zázraků. Jen jedno ti ještě nevysvětlím: podstatu všeho. Ne proto, že bych ti nedůvěřoval. Chci tvůj důmysl podrobit zkoušce. Vyčkám, přijdeš-li sám těm záhadám na kloub. Já sám jsem pracoval na těch problémech řadu let. Proto nečekám tvoje rozluštění ani za měsíc, ba ani za rok, jsi mlád. Máš dost času. A musíš poznat celou mou říši, její ústavu, organizaci, všechna odvětví průmyslu, od zemědělství a rudařství, hutnictví a těžby surovin až po výrobu nejjemnějších součástek. Pak se rozplyne gloriola, která snad dosud v tvé mladé duši klamně činí ze mne nadčlověka. Jsem pouhý inženýr, zkušený dělník v technické vědě. Rozdíl mezi námi je pouze praxe a věk. Mohl bych tě provést pomocí svého televizního přístroje celou říší, aniž by ses hnul z křesla, na němž právě sedíš. Ale nechci. Musíš cestovat. Všecko prohlédnout a hlavně – poznat horniny, jejich složení tě v mnohém překvapí. Ale teď je čas na pořádný odpočinek. Všecky myšlenky vyžeň z hlavy a spi.“

Nemo políbil hocha na čelo a vyšel z ložnice. Arne ulehl. Jako by kdosi čekal na tento okamžik. Neviditelná ruka neslyšně zastřela okno žaluzií a ložnicí se rozlil modravý, jakoby měsíční přísvit, vyzařovaný ze stěn. Odkudsi vydechla příjemná vůně, směs růží, sušící se trávy, pryskyřičné vůně mladého jehličí...

V minutě usnul.

...

Procitl.

Hlubokými doušky sál do plic vůni ozónu, který v mírném vánku proudil komnatou. Jak dlouho spal? Neví. Spíše by se měl ptát, spal-li vůbec. Vždyť dosud neznal spánku bez snění, jímž ho vždy obdařila až příliš štědře jeho bujná fantazie. Teď však mu je, jako by byl jen na okamžik zavřel oči a na vteřinu či dvě jeho mozek vypnul činnost. Ale jak podivuhodně se cítí svěží. Jako by odpočíval mnoho hodin. Ani známky po těžkém, bolestivém návratu z říše snů do skutečnosti. Jeho všecky smysly jsou podivně čilé a on okamžitě chápe, kde je, co se událo a co ho očekává.

„Hej rup!“ zavelel a rovnýma nohama vyskočil z lože.

Sotva se jeho nohy dotkly podlahy, vzlétla žaluzie vzhůru. Do ložnice vnikl proud namodralé záře To nebylo světlo, jaké dosud viděl. Zaujat přiskočil k oknu. Ve výši planul – měsíc.

Jak je tohle možné? Vždyť to není Měsíc, jaký září na obloze, starý mrtvý druh Země. Průměr jeho kotouče je asi týž, ale nemá tvář. Je to čistý kotouč jako žlutý lampión. Je teprve chvíli v tomto tajemném světě a už nevychází z údivu. Svítí zde umělé slunce, které také hřeje. A teď září umělý měsíc. Jak skromný je Nemo! „Jsem pouhý inženýr,“ řekl, „všecko jsou stroje.“

Nesmí se nechat unést. Bude vše, ať cokoli se objeví, vnímat jako stroj. Arne se ustrojil a vstoupil do Nemovy pracovny.

Nemo seděl v lenošce u stěny, v jejímž mělkém výklenku zářila mdlým svitem veliká deska, jakoby z mléčného, průsvitného skla. Jinak bylo v komnatě úplné temno a jen mdlý přísvit desky slabounce označoval obrys Nemovy postavy, sněhobílých vlasů a bledé tváře.

„Přistup, Arne,“ zval Nemo, neodvraceje oči z desky. A jako by uhodl Arnův nápad: „Není to kratochvilný biograf. Sleduji svého robota a zároveň kontroluji práci Nelly.“

„Nelly? Kdo je to, Otče?“

„Moje... můj ředitel dopravy. Všecko se dovíš,“ hovořil Nemo jaksi úsečně. A vlídněji dodal: „Vzbudil jsem tě, poněvadž vím, že tě to bude zajímat,“ ukázal na desku. „Přisedni,“ pokynul na sousední křeslo

Teprve teď Arne rozeznával, že plocha je oživena. Odkudsi z ohromné hloubky prozařovala světélka tvořící dvojité přímky a křivky, hvězdice a kruhy, které se však rychle šinuly jedním směrem, k dolejší hraně plochy, kde zmizely. Zato seshora nastupovaly nové obrazy, rychle postupující dolů, řídnoucí, až konečně zmizely a plocha ztemněla, ale ne tak, aby se od ní neodrážel černý stín čehosi, co vypadalo jako letící kobylka.

„Minul Budapešť,“ hovořil Nemo tiše, jakoby pro sebe. „Deset hodin v noci, podle středoevropského času. Za hodinu bude v Praze.“

„Tak dlouho jsem spal?“ podivil se Arne.

„Dopřál jsem ti devět hodin spánku, synu. Je to potřebná doba k zotavení mladého těla.“

„A koho to sleduješ? Jaký úkol má ten robot?“

„Nese Jiřího.“

„Ach!“ vydechl Arne s účastí.

„Ano, synu. Věděl jsem, že tě to bude zajímat. Máme hodinku času. Pojď, povečeříme a oslavíme spolu Štědrý večer.“ Nemo se zvedl z křesla.

S údivem hleděl Arne na pružnou chůzi vysokého, statného a vzpřímeného stoletého kmeta.

Na prahu jídelny stanul Arne v úžasu. Rozsáhlá komnata tonula v záplavě růžového světla, které tryskalo z veliké koule, zavěšené pod vysokým stropem, jenž tvořil kopuli z bílého mramoru, kterým byly vyloženy také stěny. Povrch koule vyzařoval opalizující světlo, jež se lámalo v růžové a nažloutlé paprsky lahodící oku. Světlo bylo rozloženo tak podivuhodně, že žádný předmět nevrhal stíny. Zdálo se, jako by kulatý zdroj vytvářel po celé komnatě nesčíslné odbočky.

Arnova zvědavost měla tu mnohou příčinu k otázkám. Zůstaly však nevysloveny. Nebyl vhodný okamžik. A bylo zde také mnoho jiných překvapení, záhad a úkazů, nad nimiž také Arnovy chemické znalosti stanuly v rozpacích. Například zvláštní vůně, které se rychle střídaly. Byl si jist, že kdyby zavřel oči, bude mít pocit, že se vznáší nad rozkvetlými nivami, hned zas nad hlubokými hvozdy, rozdýchanými letním vedrem, tu opět se noří do vlhkého záparu tropických pralesů s přesyceným ovzduším orchidejí a jiné omamné květeny, ze které v nejbližším okamžiku je přenesen na prahnoucí úhor, z něhož konejšivě a kamarádsky vane mařinka, mateřídouška, a vzápětí se měkce ukládá na kupku napůl uschlého sena... Všecky tyto odstíny provanuly komnatou v několika okamžicích.

Ale ani nad touto záhadou neměl čas přemýšlet. Jeho oči upoutal nádherný vánoční strom, stojící v půlkruhovitém výklenku v čele jídelny. Jakoby tažen magnetickou silou přiběhl k němu.

Co je to vlastně? Jehličnatý strom, ano! Ale je to smrk či jedle? Borovice? Tis nebo cypřiš? Z každého z nich něco má, všem je podoben, ale není to ani jeden z nich. Od každého se něčím liší. Není zelený. Jeho jemné nitkovité jehličí je... jakou má vlastně barvu? Základní snad stříbrnou. Ale hraje do zlatova a v houští, kde se větve blíží ke kmeni, míhá se a vlní spleť v měnivých obláčcích duhy. Není na něm ozdob, oněch cetek, v jakých si libují pozemšťané. Stojí tu zcela holý, jak byl stvořen.

„Také výtvor?“ obrátil se s hlasitým projevem konečného údivu tázavě na Nema.

„Ne, rostl sám. Vidíš přece nádobu, do níž byl přesazen i s hlínou. Po vánocích půjde zase na své místo do parku. Navykl už na tuto každoroční výměnu. Dnes je právě po padesáté symbolem pokoje a míru lidem dobré vůle.“

„Jaký je to strom?“

„Nevím sám. Byl to obyčejný smrk podle semena, z něhož jsem jej vychoval. Teď je to zrůda.“

„Zrůda!“ vyklouzlo káravě z Arnových úst. „Pohádková krása, Otče.“

„Pro oči ano, ale vzhled často klame U živočichů i rostlinstva, nerostů a všeho. Nejkrásnější hadi, houby a květiny jsou nejjedovatější. Krásný tygr je nejkrutější. Tenhle strom není sice ani jedovatý, ani krvelačný, ale je nemocen. Jeho krása je chorobná. Žije sice už přes padesát let, ale to je chvilka. Je stále ještě mládě mezi svými bratry, jejichž stáří se nedožije.“

„Nač stůně?“

„Na slunce. Pravé slunce. To mu zde nemohu dát. Jeho krása je totéž jako ruměnec na úbělové pleti dívčí tváře. Hřbitovní růže!“ končil Nemo.

Uprostřed komnaty stál bíle prostřený stůl a na něm tři příbory. Tři křesla. Kdo bude třetí...? Arne nabral dechu k vyslovení této otázky, když vtom se ozval jemný zvuk, krátký harmonický tón.

„Zapovídali jsme se. Nelly nás zve k televizní ploše,“ řekl Nemo.

Je zbytečné, abychom líčili Arnovo vzrušení a dojetí, s jakým hleděl na rodinu Bradovu, sklíčenou smutkem a starostmi. Obraz byl tak živý, jako by Arne hleděl do jejich pokoje oknem.

A pak viděl vše.

Jeho rozčilení vyvrcholilo, když viděl Pavla Holana, jak uložil Jiřího bezvládné tělo na lože. Tu se už nemohl zdržet otázky:

„Není mrtev, Otče?“

Ale další děj mu dal odpověď. Nebyl by živ, kdyby zděšení v Pavlově tváři nebylo se mírnilo a Holan nepřiskočil k telefonu. Jistě volá lékaře!

A když po chvíli napětí viděl Arne do ložnice vstoupivšího muže, zvolal ulehčeně:

„Doktor Kálat. Dobře ho znám!“ A po chvíli: „Tváří se vážně. Ale nikoli beznadějně. Znám jeho způsoby. A teď odcházejí spolu... to je Holanova pracovna. Pijí víno. Ach, Otče, zotaví se Jiří?“

„Doufám. V nejhorším případě mohu i já... mám prostředky, ale to je teď předčasné. Nuže, pojď, hochu! Jiří je v dobrých rukou a my můžeme oslavit Štědrý večer.“

Vešli do jídelny.

Nemo usedl v čele stolu a pokynul Arnovi do křesla po své pravici. Arne ani nezpozoroval, že kmetova bílá ruka spočinula na ozdobném opěradle křesla a prst se přitlačil na levé oko vyřezávané lví hlavy. Nebylo slyšet žádný zvuk. Ale zato se něco událo. Oba závěsy, visící po obou stranách výklenku, v němž stál vánoční strom, se hnuly a v nejbližším okamžiku zmizel vánoční strom za těžkou, blankytně modrou portiérou. Současně bylo slyšet slabý šelest, při němž se modravé závěsy mírně vlnily, jako by za nimi vanul průvan. Ale to netrvalo dlouho. Už za několik vteřin byl zase klid. Komnata náhle zšeřela.

Arne, zaujat touto proměnou, hleděl na závěsy a nezpozoroval proto nový pohyb Nemovy ruky na lví hlavici. Náhle se portiéra rozhrnula a Arne – vykřikl údivem.

Kolem stromu vířily roje světélek. Svatojánské mušky? Ne. Tato světélka byla mnohem větší a jejich jas se stále měnil. Byl to úchvatný roj hvězdiček měnících barvu, velikost i tvar. Ale nejúžasnější bylo, že světélka prolínala větvemi, ba i pněm, a nezanikala ani v nejhustších spletích. Některá z nich usedla na konec snítky, plazila se ke kmeni, po němž spirálovitě běžela vzhůru, až konečně na nejvyšší špici stromu splynula v krásnou duhovou hvězdu.

Svět by měl jen název – pohádka. A toto slovo bylo také jediné, které naplnilo celou Arnovu duši, a i když nevyšlo z jeho úst, bylo přece vydechnuto.

Z blankytného závěsu, jakoby z modré oblohy, vyplul bílý zjev jako úbělový obláček. Zároveň všecky ty na stromě skotačící a rejdící hvězdičky, až na tu, která tkvěla nehybně na jeho vrcholku, slétly se na bělostný zjev, vířily kolem něho, oslňujíce tak, že Arne nemohl určit jeho tvar.

Zjevení zvolna plulo, až stanulo ve středu výklenku před stromem, podélný bílý útvar, kolem něhož vířily serpentiny duhově zářících stuh.

A tu světelný rej ustával. Pozvolna utkvívala světélka na místech jako by tropické světlušky přilnuly k medonosným květům. Tak se postupně tvořil obrys dívčí postavy, zahalené v bělostnou řízu. A nyní splynulo ze rtů mladíka tiše vydechnuté:

„Pohádka!“

Jako vyplašeny tímto lidským zvukem, vzlétly světlušky, zakroužily, rázem se seskupily kolem zlatovlasé dívčiny hlavy, utvořivše kolem ní hustý věnec jako diadém z velikých drahokamů, a v nejbližším okamžiku jako vyplašený roj rozlétly se zase a v pravidelném roztřídění usadily se na větvích a snítkách stromu.

Teď stála ztepilá dívčí postava v úchvatné světelné dekoraci. Ačkoli Arne nebyl snílkem, vnímal i toto kouzlo jako přelud, výtvor geniální Nemovy techniky.

Ale tu zazněl Nemův hlas:

„Pojď, Nelly! I tobě jsem uchystal štědrovečerní překvapení!“

Dívka vykročila. Zvolna, snad z ostychu, ale spíše užaslá, neboť její široce otevřené oči tkvěly na Arnově tváři, blížila se ke stolu, u něhož Arne, jako by zvedán tajemnou mocí, už chvíli stál, křečovitě svíraje opěradlo křesla. Konečně stanula dívka před chlapcem. Její jasně modré oči se vpíjely do Arnovy tváře. Hoch sklopil zrak. Je to děvče šílené? Jaký je to mrav, aby se dívka takhle dívala na mladého muže, jehož vidí poprvé? Všecko kouzlo zmizelo.

„Moje vnučka,“ představil ji Nemo. A vida změnu v Arnově tváři, dodal: „Je to ubohé dítě. Celý svůj život strávila zde, v podzemí. Neviděla dosud člověka, kromě svého otce, několika mých spolupracovníků a mne, vesměs starých mužů. V tomto okamžiku vidí poprvé – lidské mládí. Je jedinou ženou v mé říši. Nemá kamarádky. Proto se nediv a nezazlívej jí, je-li udivena tvým zjevem.“

Bledé rty Nelly se otevřely:

„Kdo jsi?“ splynula z nich tichá otázka.

„Můj syn,“ odpověděl Nemo za něho.

„Syn? To je divné. Já jsem tvou vnučkou. A tenhle člověk... to je přece hoch, jak mně o mladých lidech vyprávěl tatínek. Což není spíš tvým vnukem, mým bratrem?“

„Je také tvým bratrem, Nelly“

„Dědečku, už vím. Je to robot! Tvůj nový objev! Nejdokonalejší výrobek v továrně na třetím horizontě, evropská oblast, čtvrtá sekce.“

Nemo zrozpačitěl. „S tím jsem nepočítal,“ usmál se.

„Ach, vidíš, dědečku, že jsem bystrá! Uhodla jsem!“ jásala dívka. „Ale to tě přece nemusí rmoutit. Je hezký. K nerozeznání od skutečného lidského mláděte. Jeho paže i tváře jsou tak měkké. Není z kovů jako jiní roboti. Mluví také? Chápe? Je možno s ním hovořit? Mohu si s ním hrát?“ chrlila ze sebe.

„Zadrž, Nelly! Vnímá jako ty i já a každý člověk. Vždyť je to...“

„Ach,“ zvolala nadšeně. „Děkuji ti, dědečku, za tuto velkolepou hrač...“

„Dost!“ zakřikl Nemo vnučku, která ulekaně zmlkla. „Představuji ti Arna Farma, syna učence, který byl mým dočasným hostem. Snad se pamatuješ na dva muže, kteří nedávno byli u tebe – jedním z nich byl Arnův otec.“

„Tedy přece člověk? Mladý muž? Ale pak není tvým synem!“

„Ode dneška je. Přijal jsem ho za syna. Jeho otec zemřel.“

„Ach, ubohý! Jsi tedy sirotek jako já, a také tak mlád? Odpověz přece, ať vidím a slyším, že mluvíš!“ vybízela naléhavě.

„Otec má pravdu,“ řekl Arne.

„Ó, jak příjemný hlas máš. Budeš mým kamarádem?“

„Bude mi ctí, dosáhnu-li vaší důvěry, slečno Nelly,“ uklonil se Arne.

„Slečno Nelly? Co je to – slečna?“ rozšířila dívka udiveně oči.

Tonul v rozpacích. Jak jí to má vysvětlit?

„Oslovení, jehož lidé užívají pro dívku. Není ho třeba mezi vámi. Jste bratr a sestra. Nelly a Arne,“ vysvobodil ho z rozpaků Nemo, „A teď usedněte k večeři!“

Do jídelny vstoupil komorník s mísou.

Errata:

14.08.2021 03:25