Arnovy první poznatky

Arnův spánek byl zrovna tak bezesný jako včerejší. Byl to naprostý duševní i tělesný klid. A stejné bylo i procitnutí, celou jeho bytost naplňovalo podivuhodnou svěžestí a novými silami.

Jako by čas nebyl pánem. Nikde neviděl hodiny. Ani v ložnici nejsou. Vstal. Žaluzie vzlétla vzhůru a do ložnice vniklo sluneční světlo. Ustrojil se. Dnes je Boží hod. Pracuje i dnes Nemo a jeho říše, nebo všecko odpočívá?

Tiše a opatrně otevřel dveře Nemovy ložnice, kterou musel projít do pracovny.

Lože bylo prázdné.

Zastihl Nema v pracovně, sedícího v křesle, jeho energická tvář se vlídně usmívala Arnovi vstříc.

„I dnes pracuješ, Otče?“ tázal se Arne, skláněje se k Nemově podané ruce.

Kmetova levice jemně nadzvedla hochovu hlavu.

„Nazýváš-li studium prací, pak ano,“ odpověděl s úsměvem. „Ale myslím, že moje činnost nezasluhuje názvu práce. Učím se, studuji, hloubám a bádám a své výsledky dávám pak provádět jiným, kteří pracují. Naštěstí není té práce mnoho, alespoň ne té tělesné dřiny pro člověka v mé říši. Tu vykonávají stroje. Ale tys dosud nesnídal, Arne. Pojď, posnídáme.“

Jakmile vešli do jídelny, vstoupila jiným vchodem také Nelly. Její zjev působil na Arna teď zcela jinak než včerejšího večera. Štíhlá postava byla zahalena v šedivou řízu splývající až ke kotníkům a přísně halila šíji a paže až po zápěstí. Na jejím úboru nebylo nejmenší ozdoby a stejně tak ani v rusých vlasech, spletených ve dva dlouhé copy. Bledá, průsvitná pleť její tváře působila tísnivým dojmem chudokrevnosti, rty byly sice dobře kreslené, ale zbarvení bylo neznatelné. Modré oči, které však teď, v denním světle, jako by vybledly a jimž do jisté míry dodávaly půvabu a hloubky jen husté temné řasy a rovné, ostře kreslené obočí, vše to působilo dojmem dívky, jež právě vyšla z kobky přísného kláštera.

Jaksi strnule, jako mechanická loutka kráčela k nim.

„Buď zdráv, dědečku, i ty, Arne,“ splynulo tiše z jejích rtů.

„Také ty buď zdráva, Nelly,“ opětoval Nemo vážně pozdrav, zatímco Arne vstal a němě se dívce uklonil.

Nelly se sklonila nad kmeta, přijímajíc na své bílé čelo polibek, pak se vztyčila a její oči rozpačitě utkvěly na Arnově tváři. Několik okamžiků stála mladá dvojice proti sobě v rozpacích.

Po snídani, obrátiv se k Arnovi, řekl stařec: „Půjdeme do mé pracovny. Je příliš mnoho věcí, které ti musí být objasněny, dříve než tě vyšlu k objížďce.“

V pracovně napadla Arna otázka:

„Otče,“ začal, usednuv do křesla proti Nemovi, „Jiří měl s sebou paprsky smrti, když jsme byli vysazeni v tom pekle. Co se s nimi stalo?“

„O tom nevím. A bylo by povážlivé, kdyby se dostaly do nepovolaných rukou,“ hovořil Nemo zamyšleně. „Ale můžeme se podívat,“ stiskl na stěně knoflík.

Ve výklenku se objevila známá televizní deska, prozářená mírným modravým svitem. Nemo uzavřel okenice a komnata ztemněla. Stín kmetovy postavy zmizel za tapetovými dveřmi, jež se neslyšně otevřely. Arne si netroufal starce následovat.

Po několika okamžicích chlapcovu pozornost upoutala změna. Zpočátku jako by se po obrazovce televizoru lily proudy vody. Ale brzy vnímal lépe: měl pocit, že letí tak závratnou rychlostí, že oko nestačí pozorovat změnu prostředí.

Po několika minutách se obraz změnil: na ploše, či lépe kdesi hluboko pod ní nebo za ní, válely se kotouče neprůhledné mlhy či kouře. Ale to trvalo jen okamžik a Arna zachvátil děs: jako by stál zase na známém pekelném útesu. Dobře poznával to místo, ačkoli jen na okamžik probleskovalo z chuchvalců dýmu.

„Vidíš něco?“ slyšel z druhé místnosti Nemovu otázku.

„Jen matně poznávám ten útes,“ odpověděl.

„Posvítíme si,“ Nemo vstoupil do pracovny. Usedl za svůj psací stůl a stiskl jednu z mnoha páček. Pojednou se v ostrém světelném kruhu objevilo – kukátko.

„Zde je!“ vykřikl Arne a uchvácen skutečností výjevu přiskočil k desce s úmyslem uchopit přístroj.

„Jen klidně, Arne,“ ozval se Nemo, „jsme tisíce kilometrů daleko. Poznáváš je?“

„Ano, Otče. Ale chybí baterie, kterou měl Jiří na opasku. Kabel je přetržen.“

„Bez baterie není přístroj k ničemu,“ řekl Nemo. „Ale musíme mít jistotu.“

„Což abys pro něj poslal robota?“

„Ne. Nestojí za to ta hračka. Spíš... Ano, takhle!“ vykřikl Nemo ostře.

V následujícím okamžiku se Arnovi zatajil dech: celá televizní plocha vzplála rudě fialovým světlem a ve zlomku vteřiny ztemněla. Po několik okamžiků nebylo na ní vidět než temně hnědou nebo černou divoce vířící hmotu... a pak zase to klidné, chladné světlo ozařovalo strašlivě, jako ve smršti se zmítající spousty vod, vařících, vytvářejících propasti, strmé stěny a sloupy, jež se tříštily a řítily ve výbuších vřelé páry, která z nich vyrážela jako dým z jícnů děl.

„Co to bylo, Otče?“ zeptal se Arne.

„Totéž, co s lodí. Kulový blesk. Zničil jsem útes, který tobě i Jiřímu způsobil tolik útrap,“ odpověděl Nemo klidně.

„Pojď, Arne,“ pokynul potom chlapci a vedl jej k tapetovaným dveřím.

Octli se na ochozu před ohromným glóbem. Na kopulovitém stropu nad glóbem tkvělo cosi nestvůrného, co bylo možno přirovnat k obrovskému pavouku sekáči, jehož několik metrů dlouhé nohy byly hvězdovitě rozloženy po kopuli. Jen jedna z nich visela dolů a konečný dráp, ostrý jako jehla, dotýkal se povrchu této malé zeměkoule v bodu mezi Sumatrou a Jávou.

Pokud mohl Arne z místa, na němž stál, přehlédnout glóbus, byl povrch temný a nehybný, ale v matném namodralém svitu, jejž vyzařovaly stěny kruhovité komnaty, bylo přece vidět indigově modrou, jakoby hedvábnou plochu moří, z níž vystupovaly podivuhodně jemné a přesné útvary pevnin a ostrovů s tak dokonalou plastikou, jako by se na tuto část Země díval z nesmírné výše, odkudsi až ze sférických oblastí Měsíce hvězdářským dalekohledem.

Zcela jiný vzhled mělo však místo, kde tkvěl pavoučí dráp. Celý Sundský průliv mezi Sumatrou a Jávou byl odkudsi z hloubi glóbu prosvícen a to budilo dojem, jako by v hlubinách této části moře buďto sám mocný podmořský sopečný živel nebo množství silných reflektorů zespod prozařovalo na povrch hladiny.

Ale přesto byl obraz ve středu průlivu matný, zahalen v měnivá oblaka mlhy či dýmu, ozařovaná rudými, žlutými a fialovými záblesky. A nejhrůzněji dojímal bod poněkud stranou od drápového hrotu, kde planul stále rudý zdroj, v pravidelných přestávkách zvyšující jas do růžova, žluta – až do jasné běli; tu se pak na okamžik objevil nad tímto místem uzel fialových jisker a záblesků a současně se vířící chuchvalce seskupily kolem úkazu v pravidelný kroužek.

„Krakatoa?“ otázal se Arne.

„Ano, její pravidelné výbuchy. Zde můžeš, hochu, pozorovat, co žádnému smrtelníku není dovoleno. Ani nejdokonalejší letoun, ať z jakéhokoli materiálu, by neodolal v této výší žáru a nárazům, každý živý tvor by byl v okamžiku rozdrcen.“

„Myslím, Otče, že pozorujeme obraz z výše několika set kilometrů,“ namítl Arne.

„Náš pohled na zeměkouli je z výše ještě mnohokrát větší. Ale zde, nad Sundským průlivem, jsme teď přesně pět tisíc metrů. Nedivím se ti, že nemůžeš odhadnout vzdálenost, neboť tu působí spojka i rozptylka současně. Jako by ses díval jedním okem dalekohledem a druhým jeho obráceným koncem. Je to veliké zmenšení a současně ohromné přiblížení.“

„Nechápeš,“ pokračoval Nemo klidně. „Nic si z toho nedělej, chlapče. Pochopíš později, až ti postupně všecko vysvětlím. Není to žádný zázrak. Šťastná myšlenka, nic víc, jako vždy a ve všech technických objevech. Prozatím ti vysvětlím manipulaci, neboť tu budeš brzy potřebovat, abys mne mohl zastat v kontrole zemského povrchu. Hlavním hustičem záporné elektřiny je tohle těleso,“ ukázal Nemo na kouli pod kopulí.

„Tyče, jak vidíš, jsou teleskopické a kloubovité, takže se podle potřeby prodlužují a smršťují, ohýbají a napřimují, slouží za kontakty s jednotlivými místy na zeměkouli. Nyní tedy jsem spojen s oblastí Sundského průlivu.“

„Řekls, Otče, že kondenzátor je nabit elektřinou zápornou. Pak ale musí glóbus být napojen elektřinou kladnou.“

„Ano.“

„Ale glóbus, jak vidím, je dokonalým modelem, kopií skutečné zeměkoule?“

„Dokonalou kopií. Glóbus je v ohraničení a rozměrech zemské souše a vod na milimetr přesný a shodný se Zemí. A stejně tak se shoduje reliéfně, plasticky jeho povrch. Ba víc! Glóbus žije současně se Zemí. Každá změna na povrchu Země, ať ji způsobil živel nebo lidská či jiná bytost, objeví se také v tomtéž okamžiku na povrchu glóbu. Sebemenší hnutí půdou na zemském povrchu se projeví na glóbu. Dmutí moře, laviny, sněhové závěje, vzrůst rostlinstva, dolování, bourání domů a stavby, žně, kácení lesa, vše je na něm zaznamenáno. Ba, i když si děti někde hrají v písku. Ovšem, vše v přesném poměru velikosti, v jakém je rozměr glóbu, jehož průměr je deset metrů, k Zemi, jejíž poloosy činí: a=6377,4 kilometru, b=6356,1 kilometru, zploštění a-b/a = 1/299. Glóbus je vlastně ve stálém kontaktu se Zemí. Všecky změny na povrchu, o nichž jsem se zmínil, které na Zemi znamenají mnohdy veliké katastrofy, jsou na glóbu ovšem nezpozorovatelné. Ale tu, chci-li některé území vzít „pod drobnohled“, stačí malý dotyk toho pavoučího drápu. Glóbus je totiž napojen elektřinou...“

Nemo vedl mladíka ochozem kolem glóbu, který se zvolna spouštěl, až kraje severní točny byly v úrovni s ochozem. Nato glóbus vystupoval, až jižní točna tkvěla nad nimi. Výsledek byl ohromující. Celé to těleso v průměru deseti metrů se vznášelo volně ve vzduchu. A tu Nemo doplnil Arnův úžas slovy:

„Země se otáčí kolem své osy za 24 hodiny. S ní letíme my a s námi navlas současně udržuje koloběh toto úžasné těleso, jaká síla je udržuje ve vzduchu, neodvislého na zemské přitažlivosti, ale udržujícího zemský koloběh? Milý Arne, chlapče, je to – zdrobnělá Země! Do nejmenších podrobností přesný obraz, přelud Země, kterou vytušila ona nepředstavitelná a úžasná síla, otec všech těch myriád světů a sluncí, hvězd a všeho, co se nazývá vesmírem, toho nepojimatelného nekonečna, a vytvořila jej téměř v okamžiku zde, v tomto prostoru, který byl v té chvíli jen vzduchem, neboť pak teprve jsem pro tento nový satelit místnost postavil a upravil. A teď se mně tahle nová nezničitelná oběžnice výsměšně šklebí do tváře, ale zároveň je poslušná všech mých rozkazů, vyzvídám-li její tajemství na povrchu. Potměšilý a mladý zrádce, bídné, zrádné dítě své vlastní staré matky. Ale jen napovrch. Do svého jádra nedovolí ani jediný pohled. Chtěl bych vědět, jak se v něm jeví moje říše. Musí tam přece také být! Ale tu je neproniknutelný. Moje světlo pronikne všude a vším ve světě. Ale v tomhle zdrobnělém přeludu hasne. Když jsem zkoušel účinek svého umělého slunce, ovšem zmenšeného na milimetrový obvod, bylo to právě v bodě, kde na glóbu je Creusot. Zjistil jsem, že se účinek projevil, ale ve skutečném Creusotu.“

„Jak jsi to zjistil, Otče?“

„Na televizní desce. Milimetrová miniatura slunce proletěla jednou z vysokých pecí tamějších tavíren a způsobila zlý výbuch. Musíš totiž vědět, že moje umělé slunce má v každém svém atomu týž žár jako skutečné – 5840 stupňů – a v jeho tepelné energii, kterou v jedné vteřině vysílá na Zemi, je dvě stě padesát bilionů koňských sil. Nuže, účinek se projevil v Creusotu, ve Francii, asi dvacet tisíc, ba víc kilometrů odsud. Zatímco jsem je chtěl mít pět metrů od sebe, ono bylo na těle staré matky. Bojím se mocnějšího pokusu, ačkoli mám k tomu prostředky. Něco mne varuje, že bych – zničiv glóbus – zničil skutečnou zeměkouli, jež by se roztříštila v atomy. A tak, synu, mám zde,“ ukázal Nemo na glóbus, „dobrého sluhu a spolehlivého vyzvědače, je to ale něco, co jediné staví nepřekonatelné hranice mé moci. Tedy do jisté míry můj – pán. Co jsem si zcela a bezvýhradně nepodmanil, je vždycky ještě nade mnou. Ale pojď, Arne, pojď raději odtud! Nerad zde dlouho pobývám.“

Errata:

14.08.2021 03:25