Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Nelly vysvětluje

Nemo sám vybídl svou vnučku, aby Arna provedla po nejbližším okolí paláce. A tak Arne poznával nové divy.

Nemovo ústřední slunce ozařovalo do šíře i dáli denním světlem obzor, jenž se na první pohled ani mnoho nelišil od pozemské krajiny. Ale podstatný rozdíl tu přece byl, když pohlédl vzhůru. Místo modré oblohy, v závratné výši padesáti, snad sta kilometrů, jako by se kupily těžké mraky, mnohem hrozivější oněch, jaké vídal hnát se jako předzvěst prudkých bouří, krupobití, rozběsněného živlu. Byly to pitvorné děsivé útvary, šedivě, rudě, žlutě i jinak zbarvené, ostře ozářené a namnoze odrážející světlo, takže se jejich povrch leskl jako stříbro a zlato, ba, někde se duhově lámaly paprsky ve hře pastelových barev, jako by tam byly valouny či hnízda drahokamů. Hrůzná krása, jejíž děsivost zvyšovaly ostře ohraničené černé stíny roklí, trhlin a propastí a naopak ohromných homolovitých hor či snad nesmírných, sklovitě lesklých rampouchů.

Arne měl dojem, jako by hleděl zespoda na obrácenou měsíční krajinu, jak jí vídal na obrázcích. Jímala ho závrať při tomto pohledu. Ale také okraje obzoru se lišily od pozemského. Ačkoli před palácem se do daleka prostírala rovina, mizel okruh v dálce několika kilometrů v šeru, neboť Nemovo ústřední slunce svítilo sice oslnivě, ale jeho objem snad nebyl větší než objem fotbalového míče. Ostatně bylo těžké odhadnout objem v té výši. Odtud bylo slunce vidět jen jako oslnivý bod úžasné výkonnosti světelné i výhřevné.

„Půjdeme dál?“ Arne ukázal na rovinu před průčelím paláce.

„Nemyslím, že by tě tam něco zajímalo,“ pokrčila dívka rameny. „Je to jednotvárný a pustý kraj. Ale pojď, provedu tě parkem.“

Obešli budovu, až stanuli před zadním traktem. Udiveně hleděl Arne na skupiny mohutných stromů a keřů. Veden Nelly kráčel podél záhonů kvítí, v jehož tvarech poznával macešky, hledíky, kosatce, jiřiny a astry, pivoňky, lilie a všecku tu rozmanitou evropskou květenu zahradní i luční. Všechny měly tytéž tvary, ale byly bledé a bezbarvé.

Došel také k tůni, v jejíž čisté vodě plavala a rejdila statná těla ryb a jejíž protější břeh mizel v záhadném šeru pralesa a džungle, na jehož hranici sluneční záře náhle hasla, jako by tato oblast byla oddělena stěnou výstražnou a varující: ani krok dále!

Bylo sice možno tůni obejít, nebyla příliš rozsáhlá do šířky, ale Arne viděl, že prales je oddělen silným a vysokým kovovým mřížovím.

„Obora?“ zeptal se.

„Co je to obora?“ nechápala dívka význam slova.

„Ohrada. Ohrazené místo, kde se chová a loví zvěř.“

„Ach, tak! Nevím, Arne. Snad. Nikdy jsem tam nebyla. Ale bude to tak. Asi se tam chová dobytek a zvěř k zásobování. Vím jen, že je to blok T 16 na prvém horizontu podle dopravního řádu a že tam občas na rozkaz hospodářského vedení posílám vůz typu LV.“

Z této odborné odpovědi Arne ovšem nezmoudřel.

Bylo smutné slyšet z úst dospělé dívky otázky, na něž by znalo odpověď každé desetileté evropské dítě. Ale zato přivádělo Arna v údiv, začala-li hovořit o dopravě. V tomto oboru byly její znalosti podivuhodné. I z jejích odpovědí v oboru elektrotechniky a strojnictví seznal, že dívka ví o těchto věcech přinejmenším tolik, co on sám, a ten objev ho potěšil.

„Chtěl bych vidět tvou kancelář,“ projevil Arne zájem.

„Co je to kancelář?“ vzhlédla k němu udiveně. Inu, toť! Zase nechápe.

„Místnost, kde pracuješ, řídíš dopravu,“ vysvětloval dosti nevrle.

„Ach tak, pracovnu.“

„Ano, pracovnu,“ opakoval.

„Proč tě zaráží to pojmenování?“ tázala se nevinně.

Neodpověděl. Byl by jí musel říci, že v civilizovaném světě mají pracovnu jen ředitelé, šéfové a vůbec magnáti, nejvýš ještě učenci. Personál pracuje v kancelářích, dělníci v dílnách.

„Můžeš ji vidět! Pojď, ukáži ti ji. Snad tě bude zajímat,“ vybídla ho.

Vstoupili do zdviže, která s nimi rychle letěla vzhůru. Nelze říci, v kterém patře vystoupili, ale bylo to vysoko. Ze zdviže vstoupili do malé předsíně, do níž ústily jen jediné dveře.

„Sem nikdo jiný nesmí, zdviž je jen pro mne a nemá jiného spojení,“ vysvětlovala hrdě.

Arne užasl, sotva překročili práh.

„Tohle je tvá – pracovna?“ vyhrklo z něho.

„Ano.“

V duchu jí odprošoval. Neboť tohle nebyla kancelář. Ale také to nebyla pracovna. Bylo to úžasné ústředí, které mohla ovládat jen bytost, jež se dokonale vyznala snad ve všech oborech technické vědy. Prvý dojem připomínal ústřední řízení veliké elektrárny. Ale když se Arne rozhlédl po místnosti, kterou bylo možno bez přehánění nazvat sálem, v němž byla mimo jiné velká vysílací stanice, telefonní a telegrafní ústředna, velká nádražní výhybkářská stanice, elektrotechnická laboratoř...

„Jsi spokojen?“ vytrhl ho Nellin hlas.

„A to... to zde pracuješ sama, bez pomocníků?“

„Ovšem že sama. Na pohled je to snad složité, ale ve skutečnosti je to snadná práce. Vysvětlím ti podrobnosti: zde uprostřed ten malý stoleček, to je srdce, do něhož ústí všechny ty tepny a žíly, cévičky a žilky všech dopravních sítí. Křeslo u něho je můj trůn, z něhož mohu řídit všechnu dopravu, jízdní, leteckou i vodní. Ano, Arne, máme zde všechno: dráhy na kolejnicích, aeroplány i vzducholodi a stroje, které ovládají vodní hladinu a hlubiny. Na stolku, jak vidíš, září teď bílé světélko, malinká žárovka, která hlásí, že je všechno v pořádku. Červená žárovka, kterou vidíš vedle, se dnes nerozsvítí, poněvadž je provoz jen na druhém horizontu. Třetí žárovka je zelená. Ta hlásí start a splnění rozkazů. Abys rozuměl, co je to horizont. Nemova říše má několik vrstev, ovšem jen místy, některé jsou níže, jiné výše, a všecky ústí sem do Centra, v němž právě jsme. Dnes je tu mrtvý klid, díky dokonalé práci robota na druhém horizontu.“

„Mohu jej vidět?“

„Můžeš, přestože je na tisíce mil odtud, jako všichni ostatní, v ústředním nádraží.“

Nelly usedla do křesla.

„Hleď, Arne,“ ukázala na řadu páček, označených I až VIII. „Osm horizontů máme celkem v dopravě. Zapojím druhý. A teď se dívej na tuhle destičku v čele stolu. Je to malá televizní plocha. Ukáže nám robota při práci.“

Sotva byla páčka zapojená, objevilo se cosi, nad čím Arne nemohl utajit výkřik překvapení: jakási chobotnice, polyp. Kulovité tělo, na němž nahoře tkvěla na úzkém krku kulatá hlava s třemi krátkými tykadly, na jejichž koncích se střídavě kmitala světélka: bílé, zelené a méně často červené.

Z kulovitého těla, složeného z mnoha vypouklých pásů či kotoučů, vyčnívaly nesčetné ostny, paprskovitě na koncích rozvětvené, v nichž Arne správně rozpoznal antény ke zvýšení energie elektromagnetických vln.

Robot byl umístěn na podstavci před velikou deskou pokrytou řadami páček a knoflíků, nad nimiž se rozsvěcovala a hasla opět barevná světélka.

To vše by dosud působilo dojmem stroje, automatu. Ale výkřik hrůzy, který se vydral Arnovi z úst, vyvolalo něco jiného. Z kulovitého těla vymršťovala se chapadla jako štíhlí, pružní hadi. Tu jedno, tu tři, někdy osm, ba víc, krátká, ale bleskurychle se rozvíjející a zase smršťující, svým koncem vždy přesně zasáhla tam, kde se rozzářilo světélko, jež pak ihned zhaslo. A nejzajímavější bylo, vzplanul-li někde na desce červený bod. Tu se k němu bleskurychle vztáhlo robotovo chapadlo a na delší chvíli ulpělo na páčce pod ním. Několik jiných se pak dotklo okolních páček a současně se rozkmitala červená žárovka na temeni robotovy hlavy; a z těchto kmitů četl Arne v Morseových značkách rozkaz: Brzdy! Chvilku poté: Čtvrtá kolej stát! – Šestnáctka výhybkou na třetí kolej! – Semafor na čtvrtou volno! – Osmnáctka vpřed!

Červený bod zhasl, rozzářilo se bílé světlo a chapadla se smrštila.

„Což ten robot je sám schopen dávat rozkazy v lidské řeči?“ divil se Arne.

„Ano. Jediný ze všech. Ostatní mohou jen rozkazy přijímat a plnit. To je samostatný ředitel. Jeho organismus je tak jemný a dokonalý, že naň působí sebemenší závada a budí v něm akce k okamžité nápravě. A vždycky správně. Mohla bych ti, bratříčku, ukázat také ostatní oddělení v ústředním nádraží, ale tam je dnes klid. Pracují tam také roboti, jenže ne tak dokonalí, jsou závislí na mně. Neviděl bys nic zajímavého po tom, cos viděl teď. A pak..., je li na všech horizontech provoz, mohu i tam kontrolovat,“ končila.

„Ne, nechci, Nelly,“ řekl.

„Povím ti zatím, vysvětlím další,“ pokračovala uklidněna. „Tímto mikrofonem dávám rozkazy robotům na ústředním nádraží a také v letounech a na lodích Veliké desky a kontakty, jak je vidíš kolem na stěnách, obsahují všechna potřebná spojení. Při obvyklém provozu mám mnoho práce. Ale dosud šlo vše dobře. Stane-li se někdy, že vznikne porucha na dvou místech současně, a to je zřídka, tu jednu z linek zastavím a uvolním, až se opraví porucha na druhé. Dosud se mi nestala žádná nehoda. Není to ani možné při zařízeních, jaká dědeček sestrojil.“

„A což v noci? Nemůžeš přece stále...“

„Provoz je sice neustálý, ale v noci je omezen tak, že nepotřebuje dohled. Nu, od Nového roku bude vše jiné. Ale bude se mi stýskat. Příliš jsem navykla této práci,“ končila zamyšleně.

„Snad ti ujde čas se mnou,“ ozval se.

„Ach, jistě. Bude mi veseleji. Ale to je ještě daleko. Slyšels přece, že pojedeš na obhlídku A to není na den ani na týden. Dlouho budeš vzdálen, Arne. Nu, aspoň několik dní, než odjedeš...“

„Ano, těch několik dnů,“ opakoval tiše.

Errata:

14.08.2021 03:25