Pamatuj, že 'host' má omezené možnosti!

Čtvrtý horizont

Zklamali se oba v té naději. Ještě téhož dne řekl Nemo Arnovi, že zítra nastoupí okružní cestu.

„Milý synu,“ začal Nemo druhého dne při snídani, „vyjedeš. Vůz už čeká na čtvrtém horizontu. Nelly tě dovede k výtahu. Musíš poznat nejdříve základ všeho života a hybné i tvořivé síly v mé říši. Proto bude cílem tvé prvé cesty ústřední elektrárna, jejíž správce ti vše vysvětlí. Ve svém pokoji máš připraven oděv. Tak, milý hochu, rozluč se s Nelly.“

Arne vstal a přistoupil k dívce.

„Sbohem, Nelly,“ šeptl a dotkl se rty jejího bílého čela.

„Sbohem, Arne,“ zaznělo sotva slyšitelně.

„Nu, nu, děti, jen ne tak smutně,“ usmíval se Nemo, a podav Arnovi ruku, řekl rázně: „Na shledanou!“

Ve svém pokoji našel Arne připravený oblek: z jednoho kusu ušitý kabátec i kalhoty neurčité barvy, podobný pracovnímu úboru montérů nebo letců. Oděv byl lehký a nebylo možno říci, z jaké je látky. Podobala se nepromokavému hedvábí, ale také velmi jemné kůži.

Oblékl se a nasadil si čepici, která se dala lehce proměnit v leteckou kuklu. Vrátil se do jídelny. Zde už zastihl jen Nelly.

„Sluší ti to. Nijak se teď nelišíš od dědečkových spolupracovníků. A přece jsi jiný. Nevím, čím to je, ale... jsi jiný, bratříčku...“

„Doprovodíš mě k výtahu?“ snažil se zakrýt své rozpaky

„Ano, ovšemže, pojď!“

Vedla ho dlouhou chodbou, na jejímž konci otevřela úzká dvířka.

„Vstup, Arne,“ pokynula do malé kabiny, „Zavřu za tebou. Pojedeš dolů. Hluboko dolů. Až přistaneš, vystup. Nastoupíš do vozu, který stojí na nejbližší kolejnici. Vůz je celý tvůj. Jen v přední části, oddělené skleněnou stěnou, pracuje automat. Šťastnou cestu, Arne. A vrať se... brzy... a... zdráv. Budu tvou cestu sledovat. Nestane se ti nic, věř mi!“

Chtěl jí ještě něco říci, ale dvířka za ním zapadla. Vnitřek kabiny se rozzářil modravým svitem a už pocítil, že klesá. Sestup se zrychloval, pocítil, jako by byl nadlehčován, a dokonce jako by jeho tělo ztrácelo na váze.

Musila to být veliká rychlost, s jakou kabina letěla dolů. Slyšel svist vzduchu proudícího kolem stěn, chvíli měl dojem, že kabina, odtržena od lana, řítí se s ním kamsi do bezedna... Krůpěje studeného potu mu zrosily čelo.

Až konečně cítil pozvolný návrat své tělesné váhy, svist ustával a měnil se naopak v jakýsi táhlý sten, stále mohutnějící. Pojednou zazněl jakoby mocný, úlevný výdech a kabina stanula.

Stiskl kliku. Dvířka se otevřela a Arne vystoupil.

Stál na prostranství, jež bylo možno nazvat nástupištěm na kterémkoli z větších evropských nádraží. Vysoko pod klenbou zářilo ostré světlo, které ozařovalo obzor dosti daleko. Do nedohledna leskly se v šíři dál pásy kolejnic, jež v přímkách a křivkách se sbíhaly sem, do kruhovitého nástupiště, k němuž od zdviže vedl úzký chodník.

Arne se ohlédl. Zapomněl za sebou uzavřít dvířka. Sotva tak učinil, ozval se ostrý sykot, jako by se nad zdviží, vězící v komplexu převislé skalní stěny, rozzuřila větrná smršť. Současně se shora zvolna spouštěla železná stěna, která zřejmě měla převislý výklenek zdviže od nástupiště neprodyšně oddělit. Proto Arne rychle vyběhl z výklenku. Pancéřová stěna za ním dopadla a hned poté vzdalující se hukot svědčil o rychlém stoupání zdviže.

Arne správně pochopil, že jen pneumatické zařízení může dosáhnout takové výkonnosti.

Teprve teď upoutal Arnovu pozornost vůz stojící na nejbližší koleji Byl ve tvaru torpéda, zcela hladký, bez jakékoli armatury na povrchu, jen z přední zahrocené části vyčnívalo cosi jako veliká podkova či spíše magnet, což tělesu dodávalo podoby ohromného brouka nebo larvy hmyzu se silnými, hrozivými kusadly jediné, co tento dojem rušilo, byla na boku odklopená vypouklá dvířka. Že vůz stál jen na dvou kolech, umístěných za sebou na jediné kolejnici, udržuje při tom rovnováhu, Arna ani příliš nepřekvapilo, zvláště když temný šumot, linoucí se z nitra vozu, potvrdil jeho domněnku, že vozidlo udržují v rovnováze gyrostaty. Kromě šumění gyrostatů nebylo slyšet žádný zvuk. Mohl to tedy být jen motor elektrický, snad motor – generátor, spojený s akumulátory, nebo snad využíval statické, ovzdušní elektřiny, kterýžto zdroj si Nemo, jak Arne věděl, podmanil.

Ale tento nápad se ukázal chybný, když si Arne prohlédl kola, na nichž nebylo ani stopy po nějakém spojení s vnitřkem vozu. Byly to jednoduché osy s podivně sestrojenými ložisky, a jediné, co zasluhovalo pozornosti, ale nad čím také Arne nechápavě kroutil hlavou, bylo, že obvod kol byl poset střídavě žlutými a bílými kulatými plošinkami, jimiž, jak si teprve teď Arne všiml, byl také pokryt povrch kolejnice

Kontakty? Že by zdrojem hnací síly byla napojena kolejnice a z ní přecházel elektrický proud do kol?

Jak je to jednod... nesmysl! Není to jednoduché. Kde je alespoň vinutí? Kartáčky? A vše ostatní? Nu, snad jsou induktory právě ty žluté a bílé kotoučky na kolejnici a na kolech. A což ta kusadla vpředu? To může být jen elektromagnet Ale proč je takhle umístěn? Spíše by přece musely jeho konce být co nejblíže k indukční části motoru, zatím co zde ční kamsi...

„Arne! Co je s tebou?“

Kdo ho to volá? Nelly! Její hlas!

„Kde jsi, Nelly?“ vykřikl, ohlížeje se.

„Proč nevstupuješ? Co se s tebou děje? Vidím tě v televizi. Mluvím do mikrofonu. Tlampač je nad tebou nad nástupištěm. Co tě znepokojuje?“

„Nic, Nelly, nic to není. Jen nemohu pochopit...“

„Všecko ti vysvětlí správce v elektrárně, jen, prosím, nastup. Nemohu se zdržovat. Mám mnoho práce. Nastup, Arne. Volá pátý horizont. Sbohem!“

„Nelly!“ volal. Ale marně.

Vstoupil do vozu a zabouchl za sebou dvířka. Nové překvapení.

Malá kabinka, ve které se octl, byla vpředu oddělena okrouhlou skleněnou stěnou, za kterou byl válcovitý trup robota, vlastně pouhý válec, z něhož vybíhaly dvě paže nebo lépe řečeno táhla, která byla spojena s pákami, jaké jsou v každém automobilu a jež zřejmě měly týž účel: jedna uvedení v chod a řízení rychlosti, druhá brždění.

Kulaté oko ve špici umožňovalo pohled do jízdní dráhy. Po obou stranách Arnovy kabinky byla také čočkovitá okénka a uprostřed bylo pohodlné křeslo, skoro lehátko. To bylo celé zařízení této místnůstky.

Sotva Arne usedl do křesla, ozářila se kabina ostrými fialovými zákmity, A tu přišlo to pravé překvapení. Arne viděl, že po celém povrchu toho velikého magnetu se rozvířily fialové kmity podobné jiskření pod kartáčky na rotačním tělese elektromotoru, jenže mnohem ostřejší. Jiskření se zvětšovalo a z hrotů magnetu sršely do značné dálky fialové blesky.

Vůz se zvolna rozjel, rychle nabýval rychlosti, přičemž se kupodivu zmenšovaly blesky a ubývalo jiskření na magnetu. Netrvalo minutu a jiskření bylo už jen matné. A rychlost jízdy byla úžasná. A stále jí přibývalo, takže Arne, ani ne tak pro šero houstnoucí ve tmu, jako spíše pro šílený let nemohl ani pozorovat nejbližší okolí, jež se mu jevilo jako letící pásmo stuh a vln, a daleký obzor, na němž se v záhadných zářích a modravém svitu občas rýsovaly krajinné a skalní útvary, jako by se točily kolem.

Nebylo možno odhadnout rychlost. Snad pět set, snad tisíc kilometrů v hodině, možná i víc.

Gyrostaty stály. Jejich hukot ztichl. Ale zato, ačkoli neprodyšně uzavřen, slyšel Arne ostrý svist vzduchu, který zvenčí k němu doléhal jednotvárným, vysokým tónem.

Počáteční vzrušení pominulo a dostavila se pochopitelná únava. A pocit hladu. Zdravý organismus se hlásil o svá práva.

Nemo řekl, že je o vše postaráno. Musí zde tedy být něco k snědku. Ovšem, vždyť si Arne neprohlédl dosud vnitřek vozu. Sedí v kabince jako v sudu.

Vstal z křesla. V zadní stěně viděl dvířka. Stiskl kliku a vstoupil do větší kabiny. Uprostřed stál stůl a na něm, sláva, tohle mu chybělo. S chutí se dal do přesnídávky.

Za jídelnou objevil ložnici. Byla vzadu ve voze, jak už ukazoval její homolovitý tvar. Pohodlná postel byla umístěna tak, že její čelo stálo v širší části, vlevo vedle ní stál noční stolek a vpravo umývadlo. To byla celá výbava. Ale bylo tu útulno.

„Koukejme se, vždyť já cestuji v salonním voze jako nějaký ministr,“ řekl si vesele.

A tu ho napadlo: jak dlouho vlastně bude na cestě? Nemo jen řekl, že je to daleko. To je příliš široký pojem. Podle tohoto zařízení stráví ve voze noc. Počítá-li rychlost jízdy jen pět set kilometrů v hodině, činilo by to, řekněme za dvacet hodin, deset tisíc kilometrů. Panečku, to je vzdálenost z Prahy do New Yorku.

Ale kam vlastně jede? Na jih? Na sever? Západ nebo východ? Je nemožné se vyznat. Ani kompas by mu zde nebyl moc platný. A vždyť ani nemůže spolehlivě říci, odkud vyjel. Byl unášen tím robotem od Sundského průlivu kamsi na jih. Ale pak spal. Nemůže říci, ve kterém místě vstoupil do podzemí. Může se dohadovat, že to bylo někde v Indickém oceánu. Ale najisto to tvrdit nemůže.

Vrátil se do přední kabiny.

Jaká úžasná rychlost! Žádný vůz na zemském povrchu nesměl by si tak šílený let dovolit. Tahle rychlost by oslabila zemskou přitažlivost, vůz by pozbyl své váhy a vyjel z kolejí.

Co váže vozidlo ke kolejnici? Stále nové otázky se vynořují. Budou mu vysvětleny? Vždyť je to jeho obor a správce elektrárny je jeho kolega.

Pravidelnost jízdy, neustálý stejnoměrný tón rozráženého vzduchu, nepřehlednost obzoru, tonoucího většinou ve tmě, matné, pravidelné jiskření na magnetu, vše budilo nudu. Jiskření dokonce působilo jako mírná hypnóza. A přidáme-li k tomu chutnou a vydatnou přesnídávku, nebudeme se divit, že se Arnovi klížily oči a že mu hlava klesala mimovolně na prsa. Když pak při jednom takovém poklesu by si byl málem nakousl jazyk, vstal z křesla rozhodnut, že si zdřímne.

Vešel do ložnice, a sotva ulehl, usnul.

Probudil ho pocit, jako by ho jakási mocná síla stejnoměrně a vytrvale táhla nad polštáře k pelesti postele. Když se docela probral, viděl, že se skutečně vysunul, takže jeho hlava se opírala o horní pelest. Jaký je to způsob, takhle ho budit?

Posadil se na postel. Jeho trup se nakláněl týmž směrem k přední části vozu, jako přitahován magnetem.

Vstal. Musel se hodně naklonit vpřed, po směru jízdy, aby udržel rovnováhu. A tu pochopil: brzda. Vůz brzdí. Prošel jídelnou, jako by kráčel proti silné vichřici, a v přední kabině usedl do křesla. Ulevilo se mu.

Vnitřek kabiny byl zalit modravým svitem. Magnet v čele vozu byl ve tmě. Jiskření úplně ustalo. Ale kdesi daleko vpředu jako by se jasnilo. Každým okamžikem jasněji se kreslila mírně zvlněná čára obzoru. Cítil, že vůz mírní rychlost. V žaludku mu kručelo. Což tak dlouho spal?

Ale nezbyl mu čas, aby v jídelně uspokojil dotěrného pána těla.

Pojednou se vpředu vyhouplo ostré světlo, hvězda či spíše raketa. Asi tak zvolna jako osvětlovací magnéziová koule stoupala do výše.

Už po několika vteřinách měl Arne odpověď. Bylo to zase jedno z Nemových sluncí, které tkvělo ve výši. Zrakový klam stoupám vyvolala dosud značná rychlost vozu, který se vyhoupl na temeno svahu a teď letěl po rovině. Tlak vyvolaný bržděním se stupňoval.

Nyní měl Arne výhled, který od vteřiny k vteřině byl jasnější a určitější. Trvalo sotva dvě tři minuty, když měl jistotu, že vůz míří přímo k jakémusi útvaru, jehož strana ozářená světlem se kovově leskla. Každým okamžikem více rozpoznával. Okrouhlá věž, několik set metrů v průměru a nedohledné výšky.

Obrovský objekt jako by mu letěl vstříc, rychle, ale pak volněji... zpolehounka...

Vůz stanul před prahem otevřených dveří, v nichž stál statný muž. Arne otevřel dvířka a vystoupil. Muž mu vyšel vstříc.

„Dobré jitro,“ pozdravil francouzsky. „Buďte mi vítán!“ potřásl Arnovi pravicí.

Arne opětoval pozdrav, ale hned podotkl:

„Dobré jitro říkáte, pane správce? Je teď opravdu jitro?“

„Ovšem. Podle středoevropského času je osm hodin šest minut.“

„Spal jsem tedy plných dvacet hodin?“

„Můžeme každému z nás určit dobu spánku i bdění, aniž by tím v nejmenším utrpěl jeho organismus. Vyžaduje-li to práce, nespí některý z vedoucích činitelů i několik týdnů. A naopak, chceme-li někoho zbavit nudy, usne. Cestování je u nás nudné a na mém horizontu zvlášť.“

„Čím dosahujete tohoto efektu ovládnutí některých funkcí lidské psychiky?“

„Působí tu několik vlivů. Předně rádium.“

„Rádium? To by vysvětlovalo modravé vyzařování ze stěn Nemova domu i vnitřku vozu.“

„Ano. Rádiová emanace.“

„Což zde máte tolik rádia?“

„Nedokáži to odhadnout.“

„A dále?“

„Elektřina. Stejně obsáhlý, nevyčerpatelný zdroj. Působí tu také síla zemského magnetismu. To je trojice, kterou možno nazvat základními živly naší říše. Z těch pak tvoříme a vyrábíme vše potřebné.“

„Udal jste na minutu dobu mého příjezdu. Nevidím nikde hodiny. Jaký máte časoměr?“

„Stojíte na orloji.“

Arne se udiveně rozhlédl Ale neviděl nic, kromě stínů, které pod ostrým světlem vrhalo jeho i správcovo tělo, vůz dosud stojící na koleji a mohutná, nedohledně vysoká věž před nimi, jejíž ostrá hrana stínu se přehoupla přes oblý trup vozu.

„Ach, ovšem, zaclání vám to vozidlo.“ Správce přikročil k vozu a uzavřel dvířka.

Hned poté se rozjiskřil magnet vpředu a vůz se rozjel. Křivkou uhnul po kolejnici a po několika okamžicích zmizel z dohledu.

„Teď se podívejte,“ vybídl správce.

A tu si Arne teprve všiml. Na zemi, která do šíře několika set metrů kolem věže tvořila šedivou, matně se lesknoucí plochu, připomínající zmrzlou hladinu okrouhlého jezera, ve stínu věže, až kam mohl dohlédnout, modře svítily veliké číslice a v bílé barvě pokračovaly okruhem na osvětlené straně. Hrana stínu právě kreslila ostrý rozdíl mezi 8 a 9. Stál tedy skutečně na ohromném orloji, který obepínal celou věž svými dvaceti čtyřmi číslicemi.

„Sluneční hodiny?“

„Jenom zdánlivě. To moje slunce nahoře stále krouží. Je to nejpřesnější stroj, jaký si jen možno vymyslit. A řídí všecko dění v celé říši. Shora z vrcholu kondenzátoru budete moci přehlédnout celý orloj, ovšem silným dalekohledem.“

„Kterého kondenzátoru?“

„Té věže. To je ten kondenzátor, v němž se shromažďuje a zhušťuje všecka elektrická energie a síla zemské elektřiny. Napětí nelze udat, jako je není možno omezit. Tomu také odpovídá jeho velikost. Je to válec o průměru dvanácti set metrů a výška činí něco přes deset tisíc metrů.“

„Cože? Nemýlíte se?“

„Deset tisíc metrů jsem řekl.“

„Ale jak je to možné? Z čeho je prostaven?“

„Nevím. Nestarám se o to, co není mým oborem. Materiál mne nezajímá.“

„Není nebezpečná taková blízkost?“

„Naprosto ne. Jsme výborně izolováni i celé okolí do značné šířky. Gumová plocha, na které stojíme...“

„To je guma?“

„Ano. Gumový pancíř silný deset metrů. Vnitřní izolace v kondenzátoru je naopak skoro nepozorovatelná, ale ještě bezpečnější. Tu tvoří nehmotné vlivy: jednak působnost rádiových paprsků, dílem přizpůsobení elektrických protivýbojů a částečně zase vhodně upotřebená síla zemského magnetismu. Obsahuje tedy kondenzátor nejen zhuštěnou elektřinu, ale všecky jiné síly, které nám v hojné a nevyčerpatelné míře dává nitro zeměkoule. Ale, milý mladý příteli, jsem špatný hostitel, jak vidíte. Je to také vaše vina. Pojďte, Arne. Je to vaše jméno, pravda? Tak vás ohlásil Nemo. Opakuji: jste mi vítán a vynasnažím se, abych vám pobyt tady zpříjemnil.“

Správce se zavěsil do Arna a oba překročili práh tajemné budovy.

Errata:

14.08.2021 03:25