Žluté světlo

Sanatorium věhlasného psychiatra profesora Kouby učinilo vše, aby svým vzhledem zvenčí zakrylo smutný vnitřní účel ústavu choromyslných. Stálo na okraji letenských sadů, v ústraní, dosti daleko od řady soukromých vil. Vedla k němu serpentinovitá cesta, která končila před vysokou, železnou, umělecky zpracovanou branou, kde ústila do široké betonové plochy parkoviště pro auta a povozy. Ve dne, zvláště zrána, tu bylo vždy živo.

Vystřídalo se zde hodně dodávkových aut a vozů zásobujících sanatorium denními potřebami. Odpoledne pak, zvláště po dvě hodiny, kdy byla povolena návštěva některých nemocných, stála tu vždy řada osobních vozů.

Obě křídla široké brány se otevírala, jen aby vpustila vůz, který přivážel nového pacienta. Tu pak vůz projel ještě asi dvacet metrů po betonové cestě, vinoucí se obloukem kolem ohromného květinového koberce až k průčelí sanatoria, v jehož středu byl podjezd z bílého sloupoví.

Sanatorium budilo dojem velké přepychové vily, žádný nápis na průčelí budovy neprozrazoval její účel. Jen na sloupu vedle brány byla malá skleněná tabulka:

Prof. MUDr. J. KOUBA

Ale právě ten podjezd bylo jediné, co mimojdoucímu jaksi padlo do oka: byl zasklen silnými matnými tabulemi, a jakmile vůz vjel dovnitř, byl za ním ihned uzavřen vjezd i výjezd.

Ještě více pak ztrácela budova vilový charakter pro toho, kdo obešel zadní trakt sanatoria. Od zdí budovy táhla se do značné dálky asi tři metry vysoká betonová zeď s hladkým povrchem bez výstupků, nahoře zaoblená, takže ani kočka by se po ní nevyšplhala. Jen moderní trestnice mají takové zdi.

Nad tuto zeď vyčnívaly pak jen hořejší části několika menších budov, v nichž se podle ozdobných střech a části moderního hladkého zdiva daly tušit dva pavilóny.

Na Nový rok odpoledne stanulo před branou kryté auto. Vrátný, který lékaře dobře znal, vpustil návštěvu ochotně do parku. Bylo vidět, že se lékař v sanatoriu dobře vyzná, neboť na rozdíl od ostatních návštěvníků, tísnících se před uzavřeným podjezdem, vedl Jiřího rodiče parkem vpravo, kde stiskl zvonítko u dveří na boční straně budovy.

Za chvilku se dveře budovy otevřely a v nich se objevila statná postava asi čtyřicetiletého muže ve stejnokroji ošetřovatelů, jehož zasmušilá tvář se rozjasnila, když spatřil známého lékaře.

„Dobrý den, pane doktore!“

„Mohu mluvit s kolegou Jandou?“

„Račte do hovorny. Pan docent Janda je právě v pavilónu. A ten mladík, kterého jste před týdnem k nám přivezl, má zase prudký záchvat.“

„Dobře, dobře!“ přeťal lékař proud výřečnost sdílného opatrovníka. „Počkáme na kolegu v hovorně. Hlaste mu to ihned, jakmile se vrátí!“

„Samozřejmě, pane doktore,“ uklonil se zřízenec.

Mlčky prošli dlouhou chodbou za lékařem, který ne bez příčiny chvátal. Viděl úlek na tváři rodičů, který způsobila neprozřetelná slova ošetřovatele, a správně vytušil, že paní Jiřina stěží přemáhá mdlobu. Jen došli do hovorny, sklesla osudem trýzněná matka potácivě do náručí svého muže. Lékař vyběhl z hovorny a vrátil se s číškou nažloutlé tekutiny.

„Vypijte to!“ poručil, přiloživ číši k bezbarvým rtům. „Rychle! Všecko!“

Nápoj měl téměř okamžitý účinek: tváře zrůžověly a kalné oči nabyly lesku.

„Nesmíte hned ztrácet hlavu! Záchvaty jsou zcela přirozeným projevem nemoci. A nemají význam, jaký jim vy přikládáte. Neznamenají zhoršení. Přinejhorším je stav nezměněn. Musíte mít trpělivost,“ hovořil lékař

Příchod docenta Jandy je vysvobodil.

„Jak je mu, pane doktore?“ vyrazila paní Jiřina přímou otázku, běžíc mu vstříc.

„Jen klid, milostivá paní. Je to sice těžší případ, uznávám, ale ne beznadějný.“

„Uzdraví se?“

„Doufám.“

„To je málo!“ zakvílela.

„Žádný lékař vám jinak neodpoví,“ pokrčil docent Janda rameny. „Nikdo z nás není vševědoucí. Jsme všichni jen lidé. A nemocná duše je něco jiného než churavé tělo. Ale máme dobrý prostředek, paprsky neznámého vynálezce, které blahodárně působí. Už mnoho podobných případů, ba některé z nich horší, vyléčily. Ale vždy záleží na pacientu samém, na jeho vůli a duševním založení. Váš syn je mladý, tělesně sice poněkud slabší, ale... buďte ujištěna, že děláme všechno, co je v naší moci.“

„Měl právě záchvat!“

„Záchvaty má denně. Dnes přišel teprve teď, odpoledne. Ještě do včerejška přicházely dvakrát, vždy ráno a k večeru. Z toho soudím, že se jeho stav lepší. Ale to nejde lámat přes koleno. Musíme pozvolna, opatrně pomáhat. A hlavně věřit!“

„A což ty paprsky?“

„Právě o těch mluvím. Ozařování se musí užívat s největší opatrností. Jejich podkladem je rentgen a rádium. Každé nedopatření může způsobit zhoubu.“

„Kdo ho ošetřuje?“

„Já sám.“

„Mohli bychom ho navštívit?“ tázal se pan Brada.

„Ne.“

„Aspoň vidět!“ žadonila paní Jiřina.

„Vidět? Hm – nevím.“

„Ach, prosím vás!“ spínala ruce. „Přísahám, že...“

„Počkejte! Zeptám se, co dělá.“

Janda zvedl mikrofon domácího telefonu:

„Halo, jak je s pacientem na sedmnáctce? – Usnul? Dobře, děkuji. Nuže,“ obrátil se na paní Jiřinu, „půjdu s vámi. Nahlédnete dovnitř. Ale varuji vás: ani slůvka! Ani vzdechu! Kdybyste ho vyrušila ze spánku, ohrozíte jeho život. Snad uslyšíte i z jiných cel něco, co vás dojme nebo i vyleká. Nezapomeňte, že jste v domě, kde jsou opatrovány a léčeny choré duše.“

Už zevnějšek pavilónu A byl podivný. Podlouhlá budova, vysoká jako patrový dům, ale – bez oken.

„Což zde nemocní žijí stále při umělém světle nebo dokonce ve tmě?“ tázala se.

„Mají denní světlo v celách, ale shůry, stropy jsou skleněné, z vlnitého skla.“

V malém vestibulu je přivítal lékař.

„Něco nového?“ zeptal se docent Janda.

„Nic zvláštního.“

„Přivádím návštěvu, rodiče pacienta na sedmnáctce,“ představil je Janda. „Vím, kolego, není to dovoleno, ale zde učiníme výjimku. Beru na sebe odpovědnost.“

Chodba připomínala hotel. Odkudsi, nebylo možno dohádnout směr, zněl zpěv, krásný tenor.

„Caruso začíná,“ zašeptal mladý lékař

„Škoda ho. Byl by to sólista pro nejlepší světovou operu. Zešílel. Snad bude vyléčen, ale jeho hlas utrpí. Teď je to zpěv a dosud krásný. Ale za chvíli... Takhle vždy začíná jeho záchvat. Pak je to řev a nakonec nelidské skřeky. Musím se připravit,“ řekl mladý lékař a rychle se vrátil do vestibulu.

Došli ke dveřím, nad nimiž byla číslice 17.

Docent nahlížel několik vteřin do čočky podobné objektivu triedru a pak pohledem pokynul paní Jiřině. Jako pod drobnohledem přehlédla celý vnitřek cely: čtvercovitá místnost, šedivou kůží vypolštářované stěny, bez nábytku. Jen u jedné stěny stál nízký turecký divan a na něm...

„Tohle že je Jiří?“ tázaly se její oči, obrácené na docenta.

Až do dne, kdy odjel, vlastně uprchl z domova, viděla ho naposledy, jako vždy dříve, pečlivě upraveného, s jemnou pletí a narůžovělými tvářemi. A teď – ani její mateřský pud nemohl uvěřit, že tento muž je týž hoch, její Jirka, jediný syn: osmahlá tvář, vyhublá, osmahlá tak, jak dovede jen tropické slunce kdesi na rovníku v této zimní době; oči hluboko vpadlé, s temnými stíny kolem, ztrhané rysy, dojem vyžilosti, předčasného stáří... vždyť i vlasy tohoto muže, prošedivělé – nebo se to jen zdá proti zhnědlé tváři? – strnisko vousů na bradě a skráních... To že je její syn, dvacetiletý hoch? To nemůže být pravda! Tenhle muž musí být mnohem starší.

„To je omyl, pane doktore. To není Jiří!“ řekla tvrdě a s úlevou.

Docent Janda se smutně usmál. Neodpověděl. Pokynul Bradovi, který delší chvilku hleděl dovnitř. A když se pak odvrátil, setkaly se jeho zrosené oči s významným, varovným pohledem docenta.

Brada pochopil, že nesmí, aspoň ne teď a zde, přiznat, že poznává svého syna. Mlčky přikývl a za zády své choti rychle setřel slzy. Vtom tenorový zpěv zesílil, takže souvisle slyšeli známou árii z Komediantů:

Teď hrát mám! A mne šílenost chvátí!

Vždyť nevím, co mluvím, ani co činím.

A být to musí. Toť osud můj. Ha!

Vždyť jsem člověk též...

Chacha – cha – chááá!

Třesk! Šílený smích, ukončený srdcelomným vzlykem. A pak, ve zřejmém přepínání hlasivek:

Obleč kazajku, nalič tváře bledé,

lid za to platí a chce se tobě smát.

Vždyť harlekýn ti Kolombínu svádí.

Směj se, paňáco! Za to budou aplaudovat...

A pak v chraptivém řevu:

Směj se, paňáco, když v světě ďábel

všecko ti vzal. Vše... všec... ko ti... vzal...

doznívalo v křečovitém pláči.

„Musíme se vrátit,“ řekl Janda a rychle je odváděl.

U vchodu se setkali s mladým lékařem a dvěma obrovitými dozorci.

Když pak Bradovi nasedli do auta, zdržel se rodinný lékař několik okamžiků s docentem, s nímž šeptem hovořil. A když se pak lékař konečně chopil řídítek, viděl Brada, že se mu ruce chvějí.

„Říkal vám něco doktor Janda o tom muži na sedmnáctce?“ zeptala se paní Jiřina.

„Ne. Totiž ano. Je to těžší případ, ale není beznadějný.“

„To není Jiří. Nemůže být. Je to cizí muž. Nemohu se mýlit. Jsem přece jeho matka.“

Lékař mlčel. Jeho tvář se na okamžik rozjasnila. Pro matku je tak lépe.

Také Brada mlčel. Nechtěl vyptáváním zadusit poslední jiskérku naděje. Doktor právě řekl, že případ není beznadějný. A nebyla by smrt konečně ubohému hochu dobrodiním, vysvobozením z muk pro něho i pro celou rodinu? Je to krutý, neslýchaný nápad otce, ano! Ale co ty následky, vyléčí-li se ze šílenství, ale zbude mu trvalé zatemnění, ochablost rozumu, ne-li něco horšího? Jaký kyne život zdravému tělu bez duše? Mají sice peníze, nouzí by ubožák netrpěl. Ale byl by to život člověka? Snad by ani mnoho netrpěl Ne vnímal by svůj stav. A oni? Rodiče a Jiřinka? Byly by to pro ně trýzeň a muka. Ach, jak může být tak sobecký!

„Strašné!“ vydechl Brada v duševním zmatku.

„Co je strašné?“ upřela naň paní Jiřina pátravý pohled

Spásný nápad.

„Ten ubožák tenorista,“ odpověděl.

Téže noci měl Jiří zvláštní vidění.

Po vydatném spánku se zotavily jeho nervy a chorá duše jako by se probrala z říše mátoh a vidin. Rozeznával zcela jasně prostředí. Chápal, že je v podivné cele, se stěnami obloženými pravidelnými čtverečky z kyprých polštářů. Ve výši nad sebou viděl lesklý strop, odrážející tlumené modravé světlo, jež se linulo, nebylo možno říci odkud. Avšak Jiří nemohl pochopit, kde vlastně je. Zrovna tak byly všecky jeho vzpomínky na minulost zastřeny neproniknutelnou clonou.

A tu pojednou prolnulo stropem podivné těleso. Měsíc?

Zdálo se tak. Byla to koule ve velikosti lidské hlavy, žlutá, poněkud narůžovělá, která se snášela nad jeho lože.

„Mě – síč – ku!“ vyklouzlo Jiřímu článkovaně z úst a jeho ruce se toužebně vztáhly záhadnému útvaru vstříc. Ale v nejbližším okamžiku se příjemný dojem změnil. Světelná koule klesala stále níž, byla na dosah ruky, Jiřího prsty se už dotýkaly povrchu... ruka prolnula... zděšený sten se vydral z úst šíleného hocha... Jiří ztratil vědomí v okamžiku, kdy těleso vniklo do jeho hlavy.

Příštího rána vkročil jako obvykle do cely ošetřovatel. Vstoupil tak tiše, že jeho příchod by nebyl zpozoroval ani normální spáč. Tím méně Jiří, pohřížený v hluboký spánek. Ošetřovatel se sklonil nad hochem. Udiveně naslouchal souměrnému, klidnému oddechování, hleděl do jemně zrůžovělé tváře, a spatřiv klidný úsměv kolem hochových rtů, kroutil hlavou.

Zkušený ošetřovatel měl příčinu k údivu. Tenhle zjev věstil vždy obrat k lepšímu. Vždyť tohle byl jeden z nejtěžších případů stihomamu, skoro beznadějný. Zázrak. Anebo... ach, zná už několik takových případů: úleva před smrtí. Rychle vyšel z cely a běžel k primáři.

„Pane docente,“ hlásil udýchaně, „pacient na sedmnáctce, nevím, ale podle příznaků buď je zdráv, anebo umírá.“

Doktor Janda mlčky vstal a spěchal do cely. Jeho prsty jemně stiskly Jiřího zápěstí.

„Sedmdesát,“ šeptl. „Normální, uvážím-li jeho vyčerpanost. Horečný stav zmizel.“ Kývl na ošetřovatele a oba vyšli z cely.

„Ten hoch, Vaňku,“ hovořil k ošetřovateli na chodbě, „má k smrti dál než my oba. Je to obrat. A náhlý. Sám nechápu, co tu zasáhlo v jeho prospěch. Už jsem se vzdával naděje. Nechte ho spát. Ale vraťte se do cely a čekejte, až se probudí. Nebude to dlouho trvat. Skoro dva dny nejedl. Probudí-li se, zazvoňte na mne! Ale dokud nepřijdu, vystříhejte se hovoru s ním. Bude-li klást otázky, víte už, jak máte odpovídat.“

Lékař odešel a ošetřovatel vkročil do cely.

Za hodinu se Jiří pohnul, mocně vydechl a otevřel oči. Zkušený opatrovník už na první pohled viděl v těch očích návrat zdravého rozumu.

„Kde jsem? A kdo jste vy? Co znamená tenhle podivný pokoj?“ hrnuly se otázky z Jiřího úst.

„Všecko se vám vysvětlí, mladý pane,“ odpovídal ošetřovatel a stiskl nenápadně tlačítko zvonku. „Byl jste trochu nemocen. Horečky. Museli jsme vás dát sem, abyste se neporanil. Teď už je všecko v pořádku, jak vidím. Gratuluji vám. Nechcete něco jíst?“

„Ano, mám hlad.“

„Výborně! Ale počkáme na pana primáře, co vám předpíše.“

Docent Janda přispěchal. „Nu, jak je, paciente?“ zeptal se, pátravě hledě do Jiřího očí.

„Dobře je mi, pane doktore, jsem jenom slabý a mám hlad.“

„Tomu lehce odpomůžeme.“

„Jsem v nemocnici?“

„Ano. V Praze. Váš otec, pan... hm...“ zmlkl lékař, zkoušeje Jiřího paměť.

„Brada,“ dodal Jiří bez rozmýšlení.

„Ano, správně, pan Brada, pravda?“

„Ovšem.“

„A maminka, paní Jiřina...?“

„Jistě, pane doktore, v naší rodině je samý Jiří: otec, matka i moje sestra,“ potvrdil Jiří s úsměvem

„Velmi dobře! Mám z vás radost. Brzy zesílíte a budete moci pokračovat ve studiích.“

„Jsem tu už dlouho?“

Ta otázka byla ožehavá. Jak mu odpovědět? V ústavu je teprve osmý den. Ale co se událo dříve? Pokud ho informoval Bradův domácí lékař, zmizel Jiří z domova téměř před půlrokem. Odpoví-li mu teď správně, neprobudí v jeho mysli vzpomínky na to, co jistě bylo příčinou jeho duševního zhroucení? Pak by mohlo šílenství znovu vzplanout, a tu by byla každá naděje už marná.

„Nu, trochu déle,“ hledal lékař vhodná slova.

„Divná věc, pane doktore, nepamatuji si nic ze své minulosti Mám v hlavě jako ve vybíleném pokoji, přichystaném k malbě. Pusto. Ale je to příjemný pocit. Ze studií se pamatuji na všechno. Poslední události jsou však... Jak vám to říci...?“

„Nenamáhejte se. Je to pochopitelné po delší horečnaté nemoci,“ pohladil lékař Jiřího po vyhublé tváři a významně pohlédl na ošetřovatele.

„Vaňku, dopravíte pana Jiřího do správní budovy, do pokoje vedle mé pracovny. Jeho rekonvalescenci si beru sám na starost.“ A obrátil se na Jiřího: „Ode dneška jste mým hostem. Doufám, že za několik dní vás budu moci propustit domů.“

A za týden byl Jiří vrácen své rodině. Řídíce se směrnicemi a příkazy doktora Jandy, nezmínili se ani slůvkem o jeho nepřítomnosti. A tak zůstalo vše zahaleno tajemstvím, co se s hochem za celou tu dobu dálo.

Záhadou snad zůstane ono podivné světlo, které způsobilo tak blahodárný obrat.

Rychlé vyléčení tohoto opravdu beznadějného případu způsobil zase ovšem Nemo, který sledoval průběh choroby. Je sice možné, že by byly hojivé paprsky Farinovy, v té době v nemocnicích používané, působily také, ale daleko zdlouhavěji. Nemo se rozhodl zkrátit utrpení Arnova kamaráda a jeho rodiny.

Jiřího zotavování mělo úžasný spád. Hoch se měnil duševně i tělesně, a to ke svému prospěchu. Tělo sílilo. Z přecitlivělého mladíka stával se rázný muž, který se podivuhodně rychle rozhodoval, a pravidelně se jeho rozhodnutí ukázalo správné. Ve studiu se ukázaly zpočátku značné mezery ve vědomostech, získaných před nemocí. Tu bylo vidět, že mnoho z teorie padlo kamsi do bezedna zapomenutí. Tím více pak překvapovalo, jak rychle tyto mezery Jiří vyplnil. Dlouhé stati z přednášek? Stačilo, aby si je přečetl, a vše pak utkvělo mu v paměti tak, že celý ten obsáhlý materiál mohl doslovně opakovat. Když pak zase docházel na techniku, bylo mu další učení hračkou. Kolokvia následovala rychle za sebou a na jaře složil Jiří s výborným prospěchem prvou státní zkoušku.

Jen otec starostlivě napomínal Jiřího, aby příliš nepřepínal nervy. Bál se důsledků. Ale Jiří vždy sršel vtipem a otcovy obavy odbýval žertem.

O svou minulost nejevil Jiří zájem. Žil jen přítomností a budoucností. Ale ta budoucnost si v jeho obrozené duši tvořila obrazy, nad nimiž často sám žasl. Ba, někdy, probrav se z chvilek závratného snění, lekal se své fantazie. O všem tom neměl jeho otec naštěstí ani potuchy. Nevěděl ani, že jeho syn – kromě strojařství na technice – dal se zapsat na přírodovědeckou fakultu, kam pilně docházel na přednášky.

Podnět k tomu mu dal jeden krásný, teplý večer. Jiří seděl v křesle na terase vily. Nad ním se klenulo indigově modré nebe, stále více se temnící, a na něm rozzařovaly se hvězdičky, Jako by se chvěly blahem a rozkoší v čarovné májové noci.

Nad daleký obzor, nad vlnitou křivkou zalesněných strání vyplul měsíční úplněk; zvolna stoupal do výše. Téměř v zenitu planul Velký vůz a od něho vzhůru Polárka.

Vesmír.

Rysy v Jiřího tváři ztvrdly, jeho ruka se vztáhla vzhůru a z úst mu vyklouzlo pevně:

Podívám se tam!

Errata:

14.08.2021 03:25