Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Nemova vojenská moc

Jízda trvala celou noc, a když se Arne ráno probudil, mírnil vůz rychlost. Obzor se jasnil. Stále zřetelněji a určitěji vystupovaly obrysy nějakého velkého města, které se skládalo z podivných budov. Byly tu bloky mrakodrapů, jiné, rozsáhlé čtvrti se podobaly obrovským plynojemům a věžím, některé z nich připomínaly turecké mešity a minarety. Zvolněnou rychlostí projížděl vůz tímto ohromným městem, v němž však nebylo vidět živé duše.

Mrtvé veleměsto.

Vůz projel mezi skupinami nesčetných pyramid a ohromných staveb kuželovitého tvaru, po nichž následovaly bloky nízkých staveb, rozložených na velkých plochách jako dvorce velkostatků. Pojednou stanul před malým domkem.

Na prahu stál muž statné postavy, možná říci obr. Arne vystoupil. Zdánlivě těžkopádná postava mu na podiv pružně přispěchala vstříc.

„Grüs Gott,“ pozdravil srdečně.

„Vy jste Němec?“ tázal se Arne překvapeně.

„Byl jsem. Ale teď, podle přísloví ‚mein Feld ist die Welt’ (mým polem je svět) jsem členem Nemovy družiny. Zde neznáme národností ani ras, Gott sei Dank! Nemo mě pověřil vedením vojenství, totiž technickou správou. Byl jste mi ohlášen. Vítám vás. Jsem inženýr Lyck,“ potřásl Arnovi pravicí.

Domek tohoto velitele byl zařízen až překvapivě prostě. Nebylo tu nic, co by bylo možno nazvat pohodlím, tím méně přepychem. Byl to pravý vojenský stan.

Nejpozoruhodnější byla pracovna: veliká místnost vybavená dvěma dlouhými obdélníkovými stoly, pokrytými plány a mapami, v nichž Arne poznal plány celé vojenské oblasti v podsvětí. Velmi ho překvapovala rozlehlost, neboť podle měřítka, vyznačeného na okraji, musela tato oblast zaujímat rozlohu velkou asi jako Evropa.

Ani se už nedivil, že jediný člověk z této malé chýše může ovládat tak ohromné území. Kolem stěn pracovny se táhly úzké stoly s přístroji, v nichž nechybělo nic z nejmodernějších technických vynálezů, které umožňovaly okamžitá spojení a vše, čeho bylo nutno k rychlému vyplnění příkazů. A bylo zde mnoho strojů a přístrojů, jaké Arne dosud ani neviděl.

„Můžete mi vysvětlit, pane inženýre, účel tohoto zařízení?“ ukázal na něco, co se podobalo ampliónu, televizoru a seismografu dohromady.

Lyck mlčky přikývl a zapojil televizi.

„Zkoušíme právě účinek nových torpéd. Střelnice je odtud asi dva tisíce kilometrů daleko. Dejte pozor!“

Na televizní ploše naskočil obraz: Nedohledná širá pláň. Za obzorem jako by se blýskalo na časy. Otáčeje knoflíkem usměrňovače, jasnil inženýr obraz. A tu Arne viděl jakési temné těleso, které nesmírnou rychlostí proletělo ve výši a zmizelo z dohledu. Za několik vteřin vyšlehl za obzorem zelený sloup ohně.

„Teď jste viděl střední dráhu torpéda,“ vysvětloval inženýr, „proletělo sto kilometrů v pěti vteřinách.“

Inženýr stiskl páčku pod ampliónem a druhou zapojil seismograf.

„Podíváme se k cíli, kam torpédo dopadne,“ řekl.

Obraz se změnil. Arne jako by stál na vrcholku skaliska nad okrajem trychtýřovitého kráteru v průměru nejméně sto metrů, jimiž byl kraj poset. Tak asi vypadá krajina na Měsíci, napadlo ho.

„Tohle území,“ slyšel inženýrův hlas, „bylo už spotřebováno, jak vidíte.“

„Což jediné torpédo může způsobit zkázu takového rozsahu?“ divil se Arne.

„Zde pracovaly naše nejmenší typy,“ usmál se Lyck. „Předvedu vám jedno z nejtěžších torpéd, které vykoná let asi šest set kilometrů. A abyste nejen viděl, ale také slyšel účinek, zapojím naslouchač,“ ukázal na amplión. „Kromě toho nám zapíše seismograf sílu výbuchu.“

Televizní obraz se zase změnil. Arne viděl před sebou neporušenou pláň, rovinu, na které nebylo rostlinstva a jejíž půda byla tvrdá, snad granit, syenit či jiná skála.

Z Morseových značek, které inženýr klepal do telegrafického přístroje, vyčetl rozkaz: S 2 kóta 147, pal!

„Jedna, dvě, tři, čtyři, pět...“ počítal inženýr.

V ampliónu se od vteřiny k vteřině zvyšoval hukot, sílil, při čtvrté vteřině zněl už jako vichřice, při páté se změnil ve vytí a ‚šest’ zaniklo v rachotu, jímž se rozechvěl vzduch v pracovně. Zároveň celá televizní plocha vzplanula zeleným světlem, jež ihned uhaslo v mraku dýmu. Když se rozplynul, poskytl Arnovi podívanou na takový obraz zkázy, že se mu ztajil dech: místo rovné plochy terénu zela propast, jejíž průměr mohl směle odhadnout na kilometr. A nejpodivnější bylo, že celá tato zkáza světélkovala fosforovým, modravým svitem.

„Strašné!“ vydechl. „V šesti vteřinách! Šest set kilometrů! Sto kilometrů ve vteřině! Jak je to možné? Jak? Je možné, aby těleso vykonalo tuto dráhu v tak krátkém čase? Jaký je to stroj? Čím je hnán?“ útočil na inženýra.

„Poznáte ty stroje,“ usmál se Lyck. „Pošlu vás do výrobny. Podíváte se všude, všecko vám bude přístupné, jen ne cíle našich střelnic. Ty můžete vidět jenom zde,“ ukázal na televizní obrazovku. „Teď se podíváme na zápis v seismografu,“ přistoupil k válci, na jehož bílém povrchu vykreslil černý hrot kolmé čáry, postupně kratší, až se konečně vlnovka ustálila ve vodorovnou přímku.

„Tyhle typy pracují bezvadně,“ pochválil si Lyck účinek. „Máme ještě těžší kalibry, které zničí skoro dvojnásobné území jediným výbuchem. Ale tohle vám snad prozatím k představě stačí. A ničivý účinek je trvalý, neboť ta zelenavá záplava, kterou vidíte zářit, to je... Jste chemik?“

„Studuji chemii.“

„Pak tedy víte, co znamená značka Ra.“

„Rádium!“

„Ano... Zkáza je trvalá. A působí daleko do šírého okolí. Všecko živočišstvo hyne podobně, jako zmírají lidé nakažení malomocenstvím. A hyne i příroda. Skály, stavby, ať z betonu, cihel nebo ze železa; vše se rozpadne v prach. Hrozná zbraň.“

„K čemu jí chcete použít? Proti komu? Kam směruje vlastně celý tento ohromný válečný průmysl?“

„Milý příteli, vím, že jste ještě nevyslovil mnoho a mnoho dalších otázek. Ušetřte si je, neboť na žádnou vám nemohu dát odpověď. Ne proto, že nechci, nýbrž prostě nemohu, poněvadž nevím. Pracuji, abych uplatnil své vědomosti a provedl rozkazy. Nemo jediný zná cíl veškeré práce ve své říši. Vždyť jste dosud nic neviděl. Ukázal jsem vám pouze jednu z mnoha zbraní našeho vojenského arzenálu, a to ještě pouze její účinek. Myslím, že vás bude nejvíc zajímat konstrukce vzdušných torpéd a všech ostatních zbraní, jejich výroba a mohutnost armády, která by už dnes mohla zaplavit celý svět. Nemo vás poslal ke mně, neboť já jsem hlavou tohoto průmyslu. Z této malé chýše řídím továrny, které zabírají rozlohou velkoměsta. Částí jste projel. Dám vám ověření, které vám otevře všechny dveře.“

Po chvíli řekl Lyck:

„Základ každé vojenské moci tvoří pěchota. Tak bylo, je a bude. Proto se podíváte nejprve na naše pěší vojsko. Zde máte ověřující list. Pojedete odtud zpátky, tam, kde jste viděl ty mnohopatrové budovy. Jste už ohlášen a budete očekáván. Jízda nebude trvat dlouho. Je to pouhých čtyři sta kilometrů. Pojedete zvolna a za hodinku jste na místě,“ ukončil Lyck a vyprovodil Arna k vozu.

Zvláště poslední Lyckova slova utkvěla v chlapcově paměti: Pojedete zvolna a jste za hodinku na místě. Jak podivně to zní. Jak malicherné jsou proti tomu poměry lidské! A zemské rychlostní rekordy. Zde se rychlosti čtyři sta kilometrů za hodinu říká ‚pomalu’.

Arne byl přivítán mužem, o jehož národnosti nebylo možno říci nic určitého. Buď to byl Japonec, podle poněkud šikmých očí, ale tomu zase odporovala vysoká postava; hovořil plynně francouzsky, ale přízvuk vnucoval domněnku jiné národnosti. Mohl to také být asijský Rus. Japonsko i Rusko jsou proslulé svými pěšími armádami. Konečně, národnost je vedlejší.

Arna však překvapilo, že v ústřední budově tohoto města mrakodrapů viděl několik desítek mužů. Jeden z nich, sympatický mladý muž, mu byl přidělen jako průvodce.

Pneumatickou zdviží sjeli dolů a vystoupili v jiném horizontu. Byl to nedohledný, širý kraj, v němž v záplavě světelných výbuchů, jakoby požárů, rýsovaly se obrovské pece tavíren. Mohutné křivolaké roury, podepřené silnými železnými sloupy, spojovaly vysoké pece s kopulovitými budovami hutí. Odtud se paprskovitě všemi směry táhly kolejnice, na nichž projížděly dlouhé vlaky s rudou.

Ačkoli Arne i jeho průvodce byli oblečeni do azbestových úborů, které nadto byly elektrickým zařízením upraveny tak, že bylo možno podle potřeby regulovat teplotu a čelit i nejvyššímu žáru, přece mohli jen zpovzdálí přihlížet práci v tavírnách a hutích.

Do běla roztavené železo, ocel a jiné kovy valily se v proudu, z něhož tryskal celý ohňostroj jisker. Žhavé, polotekuté bloky byly pak dopravovány na zvláštních vozidlech do hutí, kde mohutné válcovací stroje hmotu zpracovaly. Nakonec vycházely z jejich příšerných tlam desky, které ihned zase pohltila ústí jiných strojů, z nichž pak po šikmé ploše klouzaly už součástky rozmanitých tvarů přímo do nádrží naplněných olejem či jinou tekutinou, která kalila jejich tvrdost. Z těchto nádrží na zvláštních sítech a rožních byly součásti sypány přímo do vagónů, a když byl vlak naplněn, vyjel po kolejích trati, která stoupala na silné železné konstrukci.

„Kam vede ta trať?“ ukazoval Arne vzhůru.

„Do padesátého šestého horizontu, do továren. Máte-li výrobu řádně pochopit, musel jsem vám ukázat její počátek od základů,“ odpovídal průvodce. „Tohle, jak vidíte, jsou tavírny. Zde se vyrábí hrubý materiál. Opracování a montáž je nahoře. Vystoupíme!“

Vyjeli zdviží a průvodce vedl Arna k prvému mrakodrapu.

„Zajímáte se o výrobu naší pěchoty?“

„Výrobu pěchoty? Jak tomu mám rozumět?“ nechápal Arne.

„Nu, pěší armádu, kterou vyrábíme.“

„Vyrábíte?“

„Zní to směšně, pravda? Ale je tomu tak. Všecko naše vojsko, lze li je tak vůbec nazvat, jsou vlastně stroje. Roboti. Mluvím li o pěší armádě, je to živel, jehož činnost není omezena na zem, nýbrž je upotřebitelná i na moři a pod vodou. Bude lépe, když vám podám přesné vysvětlení, až ty stroje uvidíte Abyste poznal postup výroby, musíme jako dole začíti s prohlídkou tam, kde se opracovávají součástky dopravené z hutí. Pojďte, prosím, uvedu vás.“

Vstoupili do první budovy, jejíž poschodí nemohl Arne ani zvenčí spočítat. Kráčeli sály, v nichž hučely stroje, jaké Arne dosud neviděl. Snad by je bylo možno přirovnat k tiskařským rotačkám. Byly však ještě větší, rozložitější a tak spletité, že každý z těchto strojů činil dojem samostatné továrny. Byl to soubor automatických revolverových soustruhů, hoblovacích strojů, vrtaček a jiných obráběcích strojů. Nejpozoruhodnější byla práce frézek, strojů, které řezaly ozubená kolečka a různotvaré rýhy do válečků, kotoučků, kuželů a jiných drobných součástek. Každý frézovací stroj byl samostatným pracovníkem, o němž možno říci, že nahradil činnost několika odborných dělníků. Stroj sám si podával surový materiál, zasadil do svěradel, naklonil do příslušné polohy, aby v nejbližším okamžiku začaly na něm pracovat nože. Součástka měnila podle potřeby svou polohu a po několika minutách položila už chapadla hotovou součástku na stále běžící pás, který ji odváděl dále s kupami jiných dílů.

V celé této ohromné dílně nebylo živé duše. Stroje pracovaly úplně samostatně, spolehlivě a bez dozoru.

Zrovna tak bylo v ostatních dílnách, jimiž procházeli. Rozdíl byl jen v pracovním postupu.

Před Arnovými udivenými zraky rostla tak výroba – armády.

Bůh stvořil člověka z hlíny. Zde bylo tvořeno nesčíslné množství strojů, ale když Arne dospěl do montážní dílny, měl dojem, že vidí lidi.

Na prostoře, jejíž plocha byla asi čtvereční kilometr, stály řady jakýchsi kovových klecí, v jejichž středu byla hromada kovových součástek. Představme si prázdnou klec asi čtyři metry do čtverce a dva metry vysokou. Podlaha této klece chybí. Zeje tu čtvercový otvor, jehož dno je kdesi v hloubce.

Pojednou se z této hloubky vynoří podlaha a na ní kupa rozmanitých a různotvárných plátů a plátečků, střepin, válečků a kotoučů, šroubů a závitnic a všeho, nač jen si možno pomyslit. Hned poté se dá klec do pohybu a vidíme s úžasem, že to není klec, jsou to vlastně nesčíslná chapadla a ruce. Je to jako polyp či pavouk, který však neničí, nesžírá svou oběť, ale naopak z beztvárných dílců staví a tvoři úžasný stroj.

V několika minutách roste tu – člověk.

Lze směle tak nazvat tvora, na jehož hlavu jako poslední výkon je posazena špičatá helma končící tyčkou. Stejně tak i z jeho uší vystupují krátké lesklé dráty. Jsou to antény, které přivádějí do robotova mozku všechny impulsy zvenčí.

Nato se obal klece rozestoupí. Jediné oko uprostřed čela se rozkmitá Morseovými značkami a robot vystoupí na ochoz k řadě jiných a mizí s nimi ve dveřích, které vedou kamsi do neznáma. Tak tu pochoduje na mnoha ochozech – nově utvořená armáda.

Kdy to začalo? A kdy to skončí? Kolik už jich odešlo a kolik jich ještě vyjde?

„Kam jde všecko to vojsko?“ zeptal se Arne.

„Zatím do skladiště.“

„Mohu je vidět?“

„Ano. Uvedu vás tam.“

Usedli do drezíny, poháněné elektrickým motorem. Projeli montážní dílnou a dlouhým krytým přemostěním vjeli do jiné budovy, kde drezína stanula. Průvodce otevřel dveře. Arne stál na prahu místnosti, jejíž rozměry byly nedohledné.

„Jaká to musí být nesmírná budova!“ vydechl Arne.

„Mýlíte se. Teď už nejsme v budově. Jsme v přírodní sluji. Je to dutina v zemské kůře Její rozloha je nesmírná. Snad nikdo z nás lidí jí dosud neprošel. Vím jen, že z části je už naplněna pěším vojskem. Abychom se dostali k prvním řadám uskladněných vojáků, musíme použít autogyry,“ ukázal na malé letadlo stojící opodál.

Usedli vedle sebe do pohodlných křesel, průvodce se chopil řídicí páky a autogyra se odlepila od země. Letěli ve tmě.

„Nenarazíme někde?“ projevil Arne obavu.

„Nebojte se. Hleďte, na téhle plošince by se musel rozzářit červený bod, kdybychom se blížili k nějaké překážce.“

Letěli nízko, sotva dva tři metry nad zemí. Teprve asi po hodině ohlásilo rudé světélko blízkost cíle a autogyra zmírnila rychlost. Z jejího čela vyšlehl oslnivý proud světla, v němž před sebou, v dálce několika set metrů, obrysy nesčíslného davu, který tu stál hustě, jakoby v tlačenici. Světlomet zakroužil po tomto shromáždění, které, jak se zdálo, nemělo konce.

Autogyra se snesla a přistála několik metrů před první řadou robotů.

„Kolik je jich tu úhrnem?“ tázal se Arne.

„Nevím přesně. Ostatně na několika miliónech nezáleží. Podle postupu výroby odhaduji množství na půl miliardy.“

„Půl miliardy? jaký máte úmysl s takovou nesmírnou armádou? Chcete ovládout svět? Jak chcete toto množství svých strojů dopravit na povrch, z hloubky několika set kilometrů?“

„Musím vám zůstat dlužen odpověď. Nic o tom nevím. A nikdo to neví, kromě Nema. Mohu jen říci, že toto pěší vojsko může operovat i pod mořem. Jako lavina se vyleje úbočím kráteru, kterým jste také vy sem přišel, neboť to je jediný vchod do Nemovy říše. Každý robot je opatřen zařízením, že v hloubce padesáti metrů pluje rychlostí vystřeleného torpéda pod hladinou vyznačeným směrem a vystoupí na pevninu tam, kam je mu rozkázáno. Kulomety a pušky mu nemohou uškodit. Jen přímá rána, plná trefa dělového náboje by mohla roztříštit jeho mechanismus.

V jiných odděleních se vyrábí létající vojsko, které je podobné, jen s tím rozdílem, že každý jednotlivý robot je schopen válečné činnosti shora. Uvedu vás teď do výrobny zbraní, kterým vy říkáte dělostřelectvo.“

Sjeli visutou drahou a dospěli po rovině ke komplexu nízkých budov obehnaných zdí.

Arne očekával, že spatří dělové kolosy s dlouhými hlavněmi, něco podobného, jako jsou největší lodní děla. Nic takového. Na nesmírném prostranství stál les železných věží s plošinkou nahoře, z níž čněla jednoduchá roura. Celý hořejšek byl otáčivý a roura se dala zvednout anebo sklonit. Zdola vedl vzhůru řetězový jeřáb s koryty, jako jsou známé kapsy u říčních bagrů. Dověděl se, že tento jeřáb dopravuje nahoru náboje, které pak mechanismus samočinně vsouvá do roury. Nahoře pracuje robot-střelec, tedy automat, poslušný rozkazů velitele-člověka. Dole se přívod nábojů děje zcela automaticky z dostatečně opatřené zásobárny, která se stále doplňuje.

„Jaké jsou to náboje?“

„Uvidíte je.“

A Arne je viděl. Nebylo mu třeba vysvětlení. Vzpomněl na televizní obraz u Lycka. Byla to vzdušná torpéda. Co ho však udivovalo: malé rozměry. Sotva půl metru dlouhá byla tato torpéda mající vzhled létajících ryb, jak je viděl při plavbě Indickým oceánem. Rozměry torpéd byly stále větší, až poslední měly délku skoro desíti metrů a průměr téměř dva metry. To už vyhlíželo jako malá ponorka.

„Jakou mají účinnost nejmenší torpéda?“ zeptal se Arne.

„Asi takovou jako granáty největších dělových kalibrů,“ odpověděl průvodce.

Na účinek větších torpéd se už Arne ani netázal. Stačilo mu tohle Průvodce jistě nepřeháněl. Neměl k tomu důvod. Ale Arne by rád věděl, čím jsou torpéda plněna, neboť to musí být zvláštní třaskavina, neznámá pozemským chemikům. Vyslovil tedy tu otázku. Odpověď vyzněla však tak, že z ní Arne nezmoudřel:

„Neznám složení, je to věc našeho chemického oboru, kde vám snad dají objasnění.“

„Tak to je vlastně celý váš dělostřelecký průmysl? Myslil jsem, že vyrábíte děla, kulomety a další zbraně,“ projevil Arne zklamání.

„Příliš zastaralé! Děl se užívalo už ve středověku. Je to těžkopádná zbraň a jen na krátkou vzdálenost.“

„Na krátkou vzdálenost? Dalekonosná děla mají dostřel přes sto třicet kilometrů.“

„Maličkost Naše torpéda mají neomezený dolet. Vyšleme-li torpédo z kteréhokoli bodu na zemském povrchu, můžeme z něho udělat, je-li nám libo, věčnou oběžnici kolem zeměkoule. Jeho let nikdy neskončí, neboť naše torpéda nejsou hnána žádným mechanismem, který se vyčerpává.“

„Jak tomuhle mám rozumět? Jaká síla je tedy žene?“

„Statická elektřina. Viděl jste přece náš kondenzátor. Ten ovládá všecku energii, život a pohyb všech těles, která byla u nás vyrobena a jsou nám podřízena. Vidím další otazník ve vaší tváři, vím, na co se chcete ptát. Mohu vám jenom říci, že torpéda jsou plněna dvěma látkami: třaskavinou a rádiem. Otravných plynů neužíváme.“

„A což ty plynojemy, které jsem viděl za jízdy do elektrárny?“

„To jsou skladiště rádia.“

„Olověné nádrže?“

„Ano. Neznáme dosud kromě olova prostředek, který by nepropouštěl rádiové paprsky.“

„A jak dopravujete rádium do výroben?“

„Je to práce pro zvlášť sestrojené roboty. Těžcí tvorové. A přestože obal dává dostatečnou ochranu jejich vnitřnímu ústrojí, dlouho nevydrží. Nejvýš rok a pak začne pozvolný rozklad. Ale není nijak obtížné nahradit je novými!“

Errata:

14.08.2021 03:25