Vítej, návštěvníku!

Bitva na moři

Jednoho dne byl Arne překvapen. Nový průvodce jej vyzval:

„Vyletíte si se mnou k moři.“

A vida Arnův tázavý pohled, dodal s úsměvem:

„Totiž k našemu moři, podzemnímu, kde zkoušíme účinek našich vodních torpéd.“

Arne byl uveden k něčemu, co při prvém dojmu považoval za mrtvou velrybu. Ale při bližší prohlídce viděl, že je to zase jakýsi dopravní prostředek. Předmět spočíval na lyžích, které ležely na hladkém železném nebo snad betonovém podkladu, dlouhém asi sto metrů a mírně stoupajícím do výše.

„Co je to?“ tázal se.

„Letoun.“

„Vždyť nemá nosných ploch, jen kormidlo vidím.“

„Jediné, co potřebuje. Nosné plochy jsou zbytečné.“

„Jak může letět? Jak se udrží ve výši? Je snad naplněn plynem?“

„Nic takového. Co jste slyšel o torpédech, platí i pro letoun: Statická elektřina a spolupůsobení magnetických vlivů z naší elektrárny. Nemův nejnovější vynález. Zkušební předmět, který – osvědčí-li se – bude uplatněn. Ale nemusíte se obávat ztroskotání. Vykonal už několik cest a vždy se zdarem. Trvalo by příliš dlouho jet vozem, který znáte. Máme dalekou cestu.“

„Kampak?“

„K jižnímu pólu. Teď jsme nedaleko severního – tady je naše vojenská střelnice. Tedy: na druhý konec světa. Vstupte,“ vybídl Arna.

Usedli do malé kabinky a průvodce se změnil v pilota. Sotva za nimi zapadla dvířka, pohnul pákou. Dopravní těleso jako obrovskou silou vymrštěno vyšinulo se po nakloněné ploše vzhůru a pak vzlétlo do vzduchu. Do tmy zářil hrot letounu blýskavými zákmity.

„Což tahle podzemní dutina se rozkládá pod celou zemskou kůrou?“ divil se Arne.

„Snad. Ani sám Nemo, myslím, nezná hranice své říše. Ale samozřejmě, není to dutina jediná, v celistvosti. Je to spleť obrovských tunelů, slují, jeskyň a prostorů v několika vrstvách nad sebou.“

„Nemůžeme někde narazit?“

„Ne. Jsme řízeni. Na náš let působí teď jako kladný jižní magnetický pól Země a jeho síla je regulována činností kondenzátoru. Ale i tak je rychlost nesmírná.“

„Kdy budeme na místě?“

„K večeru. Asi za dvanáct hodin.“

„Věru, už mne nic nepřekvapí,“ hučel Arne.

Většinou letěli ve tmě, kterou rušilo jen matné jiskření na hrotu letounu. Občas dal pilot zazářit světlometu, což bylo vždy spojeno s červeným signálem na řídicí desce, na níž byly umístěny různé přístroje. A tu viděl Arne v ostrém osvětlení, že letadlo se žene rychlostí přes tisíc kilometrů těsnými tunely, jejichž divoce rozeklané stěny budily hrůzu, a kdyby byl letoun jen o některý z těchto hrotů a výčnělků zavadil, byla by to příšerná katastrofa.

Arne viděl divné útvary, lesklé, s vlnitým povrchem a jinde zase vybíhající v ostré krápníkovité špice, z nichž některé byly zakončeny keřovitým rozvětvením. Většinou činily dojem kovu nebo strusky a lávy, zkroucené a slité věkovitým žárem. Tunely se rozšiřovaly v rozsáhlé jeskyně a dómy.

Ale z větší části byl rozhled znemožněn nepřehledností a nedohledností širého obzoru, který tonul ve tmě. Tu pak Arne viděl na měřiči rychlosti, jehož ciferník zářil ve tmě, že ručička se chvěje na číslici 1500 kilometrů.

Proletěli kolem místa, v němž se pod nimi rýsovala osvětlená kopule jakési budovy, z níž paprskovitě svítily lesklé kovové stuhy ozářené umělým sluncem.

„Co je to?“ tázal se Arne.

„Nádraží ústřední dopravy. Ředitel nedávno zemřel a jeho dcera je teď Nemovou schovankou.“

„Ach, Nelly!“ vydechl Arne

„Neznám její jméno. Je to jediná žena v naší říši.“

A zase dlouhou dobu letěla loď v čiré tmě. Jiskření na hrotu letadla se mírnilo, až ustalo docela. Ručička na rychloměru klesala až na 500 kilometrů.

„Blížíme se k cíli,“ řekl pilot.

O nějakou chvíli později vzplál obzor před nimi rudou září, která se v pravidelných přestávkách mírnila. A brzy nato letěli nad rozsáhlou skupinou budov, v nichž Arne poznal veliké železárny a tavírny s vysokými pecemi. Netušil, že je právě nad místem, kde po prvé stanul na půdě Nemovy říše jeho zemřelý otec.

Pojednou změnil letoun kurs k východu.

Po levé straně ozařoval světlomet horské masívy skal, vpravo nedospělo jeho světlo k místu odrazu. Tento jednotvárný stav trval dlouho. Konečně začala ručička rychloměru opět klesat.

„Brzdí,“ hlesl pilot.

A krátce poté se letadlo sneslo a přistálo na podobné ploše, z jaké odstartovalo.

Vystoupili.

„K pobřeží máme asi dva kilometry,“ hovořil pilot, „projdeme se pěšky.“

Kráčeli krajinou dostatečně osvětlenou umělým sluncem, které zářilo před nimi. Půda zde byla vlnitá a nebyla by schůdná, kdyby nebylo upravené cesty, široké a přímé, čisté a hladké, takže se v ní zrcadlilo sluneční světlo. Pojednou se před nimi rozestřela mořská hladina, tušově černá, s mírně se čeřícím povrchem, který se leskl ve sluneční záři jako roztavené stříbro.

Pobřeží tvořilo rovinu, hladkou, jakoby vyleštěnou, která spadala na hladinu z výše asi desíti metrů kolmo. Byla to nesmírná přírodní hráz. Odtud daleko do moře vybíhalo několik mol, jejichž konce mizely pod hladinou.

Asi sto kroků odtud vpravo na vysokém podstavci z kvádrů stála chýše a vedle ní do nedozírné výše čněly stožáry vysílací stanice. Jinak zde bylo pusto a mrtvo.

Zdánlivě.

Neboť pojednou se otevřely dveře a z domku vyšel muž, který jim rychle kráčel vstříc.

„How do you do?“ zahudroval a kynul jim zvednutou rukou. „Přistáli jste přesně podle mého výpočtu. Inu, Sarg! Osvědčený pilot!“ hovořil hlučně, poplácával pilota po rameni s takovou bodrostí, že se mladý muž prohýbal. „A vy jste Arne, což? Nemův vyslanec, he? Well! Vítám vás!“

Nepoznal-li Arne dosud ze slov a chování tohoto dobrého muže Kanaďana, nabyl o tom jistoty ze stisku a potřásání ruky, při němž mladík povyskočil a skrze stisknuté zuby vyklouzlo bolestné „Au!“

„No, no, jste nějak citlivý young man!“ zachechtal se muž. „Já jsem Swift. Starý mariňák,“ představil se.

„Jeho Excelence, náš ministr námořnictví a admirál,“ dodal Sarg položertovně.

„Jděte mi k šípku s tituly,“ vrčel Swift, „a pojďte dál! Dnes už žádné manévry, yes. Odpočinete si a zítra vám předvedu velkolepou námořní bitvu. Pojedete na kótu 16. Znáte ji, Sargu? Je to nejkrásnější terén. Yes. Jen bych ještě rád tuhle Arnovi ukázal některý z našich torpédoborců, vlastně torpédovek. Ale dřív povečeříme, well,“ hovořil cestou k domku.

Podivná věc. Chýše se zdála uvnitř rozlehlejší než zvenčí.

Byla tu pracovna, malý kabinet s vysílacími přístroji, přijímačem a rozmanitými aparáty. Obytný pokoj, ložnice a kuchyňka.

„Kde máte kuchaře?“ zeptal se Arne.

„Kuchaře? Já? Swift? Kanaďan? Chcete si mne dobírat? Co?“ kasal si Swift bojovně rukávy a koulel divoce očima. „Sám si vařím, peču, smažím, sám si peru mladíku, já jsem stoprocentně soběstačný muž. Co uvařím, musím si sám také sníst, yes. Tak je to, mladý kamaráde,“ vysvětlil svůj stav, zdůrazniv svá slova plácnutím na rameno, po němž Arne mimoděk zahekal.

Večeře byla skutečně kanadská: opékaná slanina a uzená ryba. Ale chutnala výborně. Nápoj Arna překvapil. Whisky. Arne dobře znal zákaz lihových nápojů v celé říši a jeho oči utkvěly na Swiftovi příliš výmluvně, než aby nepochopil.

„Žádné ouha, mladý muži!“ chechtal se Kanaďan. „V tomhle mám od nejvyššího vůdce a vládce pardon. A divíte se tomu? Yes? Dovedete si představit starého mořského vlka, jak pije vodu či limonádu, nebo dokonce mlíčko, chacha?“

„Promiňte, pane...“

„Nechte toho pána, kde je!“ vpadl Swift ostře. „Moji přátelé mi říkají Tom.“

Arne znal tuhle větu z americké literatury a věděl, co znamená: rázný pokyn, jemuž nevyhovět by bylo těžkou urážkou. Usmál se, přikývl a bodře si přiťukl s číškou, naplněnou whisky.

„Je trochu silná pro vás, yes,“ hučel Swift, šklebě se Arnovi do zrudlé tváře. „Sodu nemám, abych vám ji rozředil. Ale dám vám trochu vody, která je výborná – k mytí.“ A vliv do svého hrdla obsah kalíšku, vyštěkl dodatek: „A k pití pro vás, chlapče! Yéées!“

Po večeři vedl Swift oba návštěvníky podél pobřeží. Pojednou se před nimi vynořilo něco, před čím se Arne mimoděk zastavil.

Tábor trpaslíků?

Prvý dojem byl takový, ale když přistoupil blíž, zachvěl se hrůzou. Stálo tu nepřehledné množství jakýchsi netvorů. Mohutné trupy s dlouhými pažemi, které držely napřažené těleso torpédovitého tvaru, které mělo vpředu dvě krátká tykadla. Hlavy netvorů tvořily krychli, jež byla bez obličeje. Ale nahoře z krychle vyčníval drát, slabá kovová tyč, rozvětvená do několika slabších drátů. Nestvůrná těla spočívala na krátkých nožkách, ukončených lopatovitými šlapadly ve tvaru ploutví, a celé tělo vybíhalo v silný ocas podobný rybímu, který končil vrtulí nebo spíše šroubem, jakých se užívá u závodních motorových člunů.

Na Arnův tázavý pohled zahájil Swift ochotně výklad:

„Naše torpédovky, yes. Nám není třeba torpédových lodí, které jsou těžkopádné a tvoří přes své poměrně malé rozměry přece jen značný cíl pro lodní dělostřelbu. Proti tomu tato tělíska, i kdyby plula na hladině, jsou i při normálním mořském vlnobití skoro neviditelná, yes. Ale ona plují několik metrů pod hladinou, a to rychlostí asi sto padesáti kilometrů. Dále je výhoda v akčním rádiu čili okruhu působnosti, víme? Torpédové lodi potřebují po jisté době zakotvit v přístavu, v němž by se znovu zásobily pohonným materiálem, uhlím, naftou nebo benzínem, na co je zařízen jejich pohon, nemluvě ani o potřebách pro mužstvo, yes.

Tyto stroje však nejsou na ničem závislé. Mohou být v moři i několik let, umístěny na témž místě podle rozkazu velitele, a odolávají mořským proudům. Čas nemá na ně vůbec vliv, yes. Na povel velitele se dají do pohybu k vytčenému cíli. V určité vzdálenosti stačí velitelův rozkaz a stroj vymrští torpédo, které nikdy nemine cíl. Tím stroj vykonal svůj úkol a vrací se na stanoviště, aby přijal, je-li třeba, nový náboj. Takových stanovišť je v každém moři hodně, yes, neviditelných, vzdálených od obvyklých lodních drah. Zdá se to nevýhodné, ale uvažte, že těchto nosičů torpéd malého kalibru je několik tisíc. S většími, až do těch nejtěžších, je to statisícová armáda, yes. A ještě něco. Činnost těchto robotů není omezena jen na širé moře, ale také na pobřeží, ba mohou zasáhnout i ve vnitrozemí. Každý z těchto trpaslíků vyběhne, je-li třeba, z mělčiny, pádí na svých zdánlivě nemotorných nohách, kam se mu poručí, a vypustí torpédo na určený cíl. V tomto případě je náboj seřízen tak, že se změní ve vzdušné torpédo, yes. Jiný druh robotů je ještě dokonalejší. Ten je schopen boje pod vodou, tedy jakási malá ponorka. Ovšem mohou bojovat i na hladině a pak z hladiny vzlétnout a spustit náboj kdekoli ve vnitřních oblastech každé pevniny, yes. Je to tedy souprava ponorky, torpédového člunu a bojového letadla. Zasáhnout takového robota střelou je věc náhody, neboť cíl, který tvoří, není větší než několik tisíc metrů vysoko kroužící sup nebo kondor. Uvážíte-li k tomu ještě úžasnou rychlost jeho letu, uznáte, že nepřeháním, což? Zítra ráno vám předvedu ukázku, jak by musela dopadnout bitva na moři mezi nejdokonalejšími námořními obrněnci a těmito trpaslíky. A teď už dost. Jste unaveni cestou a já řečním, tuze! Za posledních dvacet let jsem toho neřekl tolik jako teď, yes!“

Po snídani, při které si Arne musel odříci oblíbenou kávu a spokojit se s kanadským repertoárem, byli uvedeni k molu, kde stál lehký motorový člun s plochým dnem, tak zvaný kluzák. Takové čluny plují velikou rychlostí, neboť nemají skoro žádný ponor a kloužou po hladině jako sáně po sněhu.

Sarg se chopil řídítka a Arne usedl za ním. Lodička, hnána elektřinou, letěla po hladině jako pták. Šero kolem nich stále houstlo, až je pohltila tma.

„Kam vlastně jedeme?“ zeptal se Arne.

„Na kótu 16.“

„Dovedete se orientovat?“

„Ne.“

„Jak tedy...?“

„Není nám třeba orientace. Držím volant jen proto, abych udržel při takové rychlosti člun v rovnováze. Jsme vedeni zase tímtéž živlem jako při našem letu.“

„Magnetismus a statická elektřina?“

„Ano.“

„Teď si vzpomínám. Můžete mi vysvětlit účel těch tykadel na torpédech?“

„Milerád, neboť byla vyrobena u nás. Je to totéž jako hrot našeho letadla. A myslím, že jste sám už také použil vozu při vyjížďce z Centra, který měl vpředu něco podobného.“

„Ano, v elektrárně mně bylo vysvětleno: magnet.“

„Správně. Torpéda jsou sestrojena stejně. Vede je magnet.“

„Dobře. Tohle bych pochopil. Magnet má dva póly. Kondenzátorem, jak jsem jej viděl, lze libovolně měnit polarizaci statické elektřiny. Kondenzátor vysílá podle potřeby přitažlivost kladnou nebo zápornou. Řekněme kladnou. Pak vůz byl napojen zápornou. Vzájemně se přitahují. Totéž je s naším člunem. Správně?“

„Ano.“

„Protipól je kóta 16?“

„Tak jest.“

„V pořádku. Ale teď mi vysvětlete: torpéda vysílají, řekněme, zápornou magnetickou sílu. Cíl, na který útočí, musí tedy vysílat kladnou.“

„Zajisté.“

„Jak chcete donutit nepřátelský objekt, loď, letadlo nebo cokoli jiného, aby vaší útočné zbrani vysílal přitažlivou sílu vstříc?“

„V tom je trochu nedorozumění.“

„To bych řekl,“ potvrdil Arne v domněnce, že Sarga přivedl do úzkých. Ale zklamal se. Sarg zcela klidně dodal:

„Totiž nedorozumění u vás. Nedivím se vám. Nebyl jste Swiftem dostatečně poučen. Věc je v tom, že náš velitel i proti vůli nepřátelského objektu jej donutí, aby k sobě přitáhl náš náboj.“

„Jak je to možné?“

„Zcela prostě. Magnetickou sílu nelze přece vidět ani ji uchopit, chytit, zajmout, někam uvěznit, zneškodnit. Je to síla stejně nehmotná jako elektřina a vzduch. Náš kondenzátor může kamkoli, do kteréhokoli bodu na světě i v atmosféře, nashromáždit tuto sílu. Proti tomu není lidských prostředků. Vzpomínám si, zkoušeli jsme právě na tomto moři účinek takového magnetického soustředění s malou lodí, pobitou železnými nýty. Takový zdrobnělý monitor. Byl hnán parou a vůbec vybaven, jako jsou normální dělové lodice pozemšťanů. Rozdíl byl jen ve velikosti, místo děl byly kulomety. Posádku tvořil nynější vedoucí pancéřových dílen, který na této hračičce zastával místo kormidemíka. Jeho velitelem, kapitánem na onom strašidelném monitoru, byl právě Swift. Prosím vás předem, nezmiňujte se Swiftovi o tom, co vám povím, nechcete-li ho přivést do běsnění. A chraň vás všemohoucí Bůh, abyste se ho snad zeptal, zúčastnil-li se někdy vzduchoplavby, poněvadž... chacha, ale poslyšte:

Tedy při té zkoušce, kdy se měla dokázat síla našeho magnetismu, trůnil Swift na velitelském můstku zkušebního maličkého monitoru. Mluvilo se tehdy o nějaké neshodě, poškorpení Swifta a ředitele elektrárny, kterého znáte. Lyck je vážný muž, kdežto Swift si potrpí na žerty a vtipy, které s oblibou rozdává, ale nerad přijímá. A to je snad jeho jedinou vadou, yes, jinak je to dobrý člověk. Proto myslím, že byla vina na Swiftovi. Ať jakkoli, je věc už dávno urovnána a jsou zase dobrými kamarády. Promiňte, stále odbíhám.

Tedy k věci. Swift, vážně a rázně, jak se sluší na kapitána, volal do mikrofonu lodního vysílače:

‚Křižník Herkules na Mare nostrum vyzývá nepřítele k bitvě!’

Swift si je totiž pojmenoval latinsky: Naše moře. A tu se stalo něco úžasného. Ten ubohý maličký Herkules se vším příslušenstvím a dvoučlennou posádkou se pojednou vznesl z hladiny kolmo do výše asi dvaceti metrů, kde tiše stanul. Jak nám potom vyprávěl kormidelník, ztratil Swift na několik minut všecku schopnost řeči. Křečovitě se prý držel zábradlí velitelského můstku a chrčel, jako by ho někdo škrtil. Byl bílý jako vápno, oči vytřeštěné a najednou zachroptěl:

‚U Jóóóviše! Cyklon! Tajfun!’ Yes! A pak: ‚Ale vždyť je ticho. Kde zůstal vítr? Cyklon by nás přece nesl, smetl by nás s paluby.’

A jen to řekl – on totiž hovořil sice ke kormidelníkovi, ale před zapnutým mikrofonem – dal se Herkules do tance.

‚Panečku, já jsem kdysi,’ vyprávěl nám kormidelník, ‚vídal často šílené tance všelijakých národů i pronárodů, ale co Herkules prováděl, bylo příšerné. Lítali jsme vzhůru a dolů, točili se jako káčata, komíhali jako ty lodičky na jarmarečních houpačkách, málem že jsme nedělali veletoče.’

Tenkrát ztratil Swift svou kapitánskou čepici, na které si strašně zakládal. A když se Herkules konečně vybláznil a snesl se zase klidně na hladinu, dalo kormidelníkovi hodně práce, než se Swift pustil zábradlí a přestal kroutit hlavou, mumlaje přitom:

‚J-jjj-á... já mmmm-mám... m-moř... škyt! – skou nem...’ ostatní už nedořekl. Nebylo třeba, doplnil to vlastním výkonem: krmil ryby, jsou-li jaké v téhle louži. To víte, to už bylo něco. Starý mořský vlk, jak sám o sobě tvrdí, a po několika minutách tance takové malé lodičky dostane mořskou nemoc.“

„A co kormidelník? Ten zůstal klidný?“ divil se Arne.

„To je právě to. Ano, sám Swift dosvědčil, že kormidelník neztratil ducha, a dokonce prvý se smál tomu tyátru. Totiž, to dosvědčil tenkrát. Dnes byste se nesměl Swiftovi ani zmínit o vedoucím našich pancéřových dílen čili nýtoven, jejž Swift přesto, že se usmířili, nenazve jinak nežli ‚pláteníkem’, neboť jakýsi osten přece jen zůstal. Milý pane Arne, kdyby někdy mělo dojít k použití této moci proti civilizovanému lidstvu, pak by se mohlo stát, že by ne jedna loď, ale celé loďstvo bylo zdviženo do oblak a puštěno zpět do moře. Ba, mohlo by být vrženo až někam do stratosféry. Je to strašný živel. A divím se jen, že se ještě nenašel člověk, který by se dal do badání o zemském magnetismu. Avšak, hle, blížíme se k cíli,“ ukázal před sebe na jasnící se obzor.

Po chvíli se vynořila jako z hlubin moře hvězda, která zvolna stoupala do výše. A brzy nato se zdvihl nad obzor hrot věže, pod ním kopule, dále jakási kulovitá nádrž podobná vodárně a pod ní štíhlá, dolů se šířící věž.

„Maják,“ řekl Arne.

„Ne. Rozhledna, pozorovací stanice, odkud budeme moci přihlížet námořní bitvě,“ vysvětloval Sarg.

„Jak jsme daleko od pobřeží?“ tázal se Arne.

„Asi čtyři sta kilometrů.“

Přistáli u malého kruhovitého ostrůvku, jehož rozlohu téměř úplně zabíralo úpatí rozhledny. Věž nebyla obydlena. Zdviž je dopravila vzhůru do jediné okrouhlé místnosti, jejíž stěny tvořily tabule ze silného skla v kovových rámech. Uprostřed místností stál kulatý stůl posetý páčkami a vypínači a v jeho středu byl veliký ‚pavouk’ – koule a z ní paprskovitě rozložené nohy. Stonožka s pavoučím tělem. Nestvůrný automat.

„Tohle je admirál našeho loďstva,“ řekl Sarg s úsměvem.

Byly zde jiné a jiné přístroje, vysílačka a televizní přijímač.

„Spokojíte se s televizní obrazovkou?“

Sargova otázka přivedla Arna do rozpaků.

„Cožpak je možné být přítomen bitvě bezprostředně?“ tázal se.

Sarg stiskl jednu z páček. Z podlahy se vynořoval kruh, brzy byli uzavřeni do válce, jehož hořejšek tvořila zasklená část původní kopule. Válec byl z kovu. A nahoře v záři umělého slunce viděl Arne, jak se železná tyč po délce rozpůlila a obě půlky se od sebe odchýlily. Stěna válce ve výši jejich hlav tvořila kolem dokola úzkou, zasklenou štěrbinu, která umožňovala rozhled na všecky strany.

„Teď jsme v kabině,“ hovořil Sarg, „která nás přenese i s naším admirálem na místo bitvy.“

„Nevidím nikde vrtule,“ namítl Arne.

„Není jich třeba. Bude to zase magnetická síla, tatáž, která prováděla tu akrobacii s Herkulem. Nepoletíme daleko, jenom asi padesát kilometrů.“

Sarg zapnul mikrofon a volal:

„Kabinu z kóty 16 na kótu 18!“

Hned nato se kabina s nimi zvedla. Závratnou rychlostí letěli nad mořskou hladinou. Arnovi se zdálo, že to byl jen skok, když utkvěli ve výši asi dvou tisíc metrů.

„Podívejte se dolů!“ vybídl Sarg.

Arne vydechl úžasem. Obraz dole se mu jevil tak blízký, jako by stál bezprostředně nad hladinou moře.

„Ta štěrbina,“ vysvětloval Sarg, „je silným dalekohledem. Budeme vidět všecko jasně, a přece jsme úplně v bezpečí, neboť do této výše pronikne účinek explozí jen mírným závanem, a než vzdušná vlna k nám dospěje, včas změníme místo. Hleďte, tamhle se blíží zkušební obrněnec,“ ukazoval do dálky, kde se na hladině objevil bod, který se rychle blížil, zanechávaje za sebou silně rozvlněnou stopu.

V dalekohledu si mohl Arne dobře prohlédnout obrysy bitevní lodi. Byl to obr, jeho velikost daleko převyšovala největší válečné lodi. Byl vybaven ohromnými děly, jejichž hlavně se podobaly ležícím továrním komínům. Ale na palubě nebylo živé duše. Loď plula sama jako pověstný Bludný Holanďan.

„Pohleďte tam!“ ukazoval Sarg.

Z pravé strany se blížilo několik klínovitě seřazených flotil malých lodí, v nichž poznal Arne torpédoborce a za nimi řadu křižníků.

Skoro současně se objevily tyto skupiny vlevo.

„Hleďte na admirála!“ upozornil Sarg Arna.

Nestvůrný pavouk horečně pracoval. Jeho nesčíslná tykadla se rozehrála na páčkách a vypínačích jako klavírní virtuos na klávesách. Ale už zase připoutával Sarg Arnovu pozornost k ději na moři. Válečné loďstvo se rozvíjelo v bitevní oblouk, který se hnal vpřed.

„Vidíte ponorky?“ zazněla Sargova otázka.

„Nevidím; kde jsou?“

„Pod hladinou. Ale jejich přítomnost prozrazují rýhy na hladině, kterou krájejí periskopy.“

„Ach, ano! Plují vpředu.“

Vtom vyšlehla z obrněnce červená raketa a hned nato z celého půlkruhu rudé blesky. V této chvíli bylo loďstvo asi osm kilometrů daleko.

Sarg pokynul Arnovi, aby pohlédl na protější stranu, kde v dálce asi dvou kilometrů bylo znát mírné vlnění moře, které se rychle blížilo. A tu v bezprostřední blízkosti přímky, některé za ní, jiné před ní, vzlétly do značné výšky sloupy vody.

„Dopad granátů,“ řekl Sarg.

Ale hned poté zvlněná přímka zmizela a hladina na rozloze k loďstvu byla klidná jako zrcadlo.

„Teď už budeme pozorovat jen nepřítele,“ pokynul Sarg na loďstvo, které ustalo v plavbě. Jen ponorky naopak zvýšily rychlost. Avšak nepluly daleko.

Jediná z ponorek vymrštila torpédo, které asi po dvou stech metrech vybuchlo, jak svědčil vysoký sloup vody a ohně.

„Jeden robot byl zasažen,“ hučel Sarg, „čirá náhoda. Ale, hleďte teď!“

Jako hejno ptáků se vznesli roboti nad hladinu. Na loďstvu se rozštěkaly kulomety a rozhučela lehká děla. Dva, tři roboti byli zasaženi a zřítili se do moře. Ale ostatních několik set jako mrak orlů se sneslo na loďstvo. Nejvíc byl zasypán obrněnec. V té chvíli slyšel Arne za zády v Morseových značkách výzvu: Vzdejte se!

Na jednom z křižníků bylo vidět chrlení ohně z kulometu. Ale to trvalo jen několik vteřin. Pojednou z hloubky pod ponorem vyšlehl zelený ohnivý sloup a křižník se rozpadl jako dětská hračka. Vrak zmizel pod hladinou. Tato hrozná exploze se v kabině projevila silným otřesem.

Hned poté vzlétla na předním stožáru obrněnce bílá vlajka.

„Je po bitvě,“ hlásil Sarg. „Teď si dobře prohlédněte situaci.“

Byl to zvláštní obraz. Paluby na všech lodích byly obsazeny roboty s připravenými torpédy v rukou. Ponorky vypluly na hladinu a kolem každé se vinul kruh robotů s torpédy, připravenými k palbě. Celé loďstvo stálo ochromeno a torpédoborce měly i sítě k chytání torpéd obsazeny roboty, jejichž uzoučká torpéda výsměšně pronikala síťovými oky.

„Byl zničen křižník,“ ozval se Arne, „to je přece veliká ztráta. Nebylo možno se tomu vyhnout?“

„Ne. Tohle nebyly manévry, nýbrž skutečná bitva. Odpor musel být zlomen. Byl sice vyvolán naším vlastním velitelstvím, ale to bylo právě záměrné. Musel být učiněn pokus, který by podal důkaz o účinnosti malého torpéda. V tomto případě bylo použito kalibru C, tedy třetí velikosti, která má délku něco přes metr. Výsledek byl velmi dobrý, neboť křižník měl pancíře silné 55 centimetrů. Obsazení paluby roboty znamená plné vítězství, neboť těm mohou uškodit jen dělové náboje. Ruční granáty, kulomety a podobné zbraně jsou bez účinku. Kdyby se přesto nepřátelská posádka pokusila o odpor, stihl by obrněnce týž osud, jaký jste viděl u křižníku. Ostatně, taková ztráta u nás nic neznamená. A teď, pane Arne, se vrátíme. Haló, slyšíte? Kdosi volá!“

Pozorovatelna kóta 16! slyšeli v Morseových značkách.

Sarg zapnul radiotelegraf a přijal tuto depeši:

Arne ukončil exkurzi. Ať se vrátí do Centra! Nemo.

Ještě téhož dne nastoupil Arne cestu domů.

Errata:

14.08.2021 03:25