Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Sestřička

Zaoceánský obr proplul úžinou a blížil se k Jokohamě. Od jihu vede k přístavu úzký mořský průliv, který se rozšiřuje v rozsáhlou zátoku. Bylo na sklonku večera, když loď zakotvila v přístavu. Množství cestujících opouštějících loď zdálo se nekonečné. Jedním z posledních byl mladý muž v bílém obleku ze surového hedvábí a s tropickou helmou na hlavě. Byl to Jiří Brada.

Ale nebyl sám. Kráčel po boku mladé dámy.

Uvedeme slova, která jsme zachytili z rozmluvy mezi dvěma Angličany:

„Hezký chlapec.“

„Yes, ale jeho sestřička je hezčí.“

„Well. Čistá germánská krev.“

„Chcete říci: Němka?“

„Nic jiného.“

„Důvod?“

„Její zjev. Nikdy se nemýlím. Bratr se sestrou. Domovina: Hannover.“

Druhému Angličanovi sklesly čelistí údivem nad „prozíravostí“ druha, který byl, ach, tak daleko od pravdy. Ostatně máme silné podezření, že tato „prozíravost“ byla žvást a že Angličan za plavby na lodi vyslechl část rozmluvy mezi Jiřím a mladou dámou, kteří hovořili německy.

U Jiřího se zmýlil, o dívce nevíme dosud sami nic určitého, zrovna tak jako Jiří. Seznámili se jako mnoho jiných za dlouhé plavby. Jiří se dověděl, že dívka přijíždí do Jokohamy k delšímu pobytu u přítelkyně, s jejíž rodinou chce navštívit jako turistka některá pozoruhodná místa. Jiří měl dívčinu adresu a byl pozván, aby se některého výletu zúčastnil.

Přiběhl k nim kuli a nabízel své služby. Dívka podala Jiřímu ruku. Z jejích rtů sklouzlo tiché rozloučení – a hned poté dotkla se její noha stupátka dvoukolového vozíku. Tu se Jiří odvážil k otázce:

„Směl bych se vás zeptat na vaše jméno?“

„Křestní nebo příjmení?“

„Oboje! Dala jste mi pouze adresu rodiny, Riogoku Street 12,“ četl z lístku, jejž chvatně vyňal z tobolky. „Pan Wagner.“

„Ano. Tak se jmenuje otec mé kamarádky,“ přisvědčila. „Dovolte,“ vztáhla ruku, „připíši vám své jméno.“

Když pak Jiří četl dvě slova, vepsaná dívčinou rukou, vytřeštil nejprve oči, zamžikal, protřel zrak, zase třeštil oči, kroutil hlavou a mumlal: „Není to přelud?“

Ale ať četl jakkoliv, stálo tam jasně černé na bílém, pevně a nezměnitelně:

„Drahomíra Neuschlová.“

Kdyby nebylo správného českého pravopisu s čárkou na „i“ v ryze českém jménu Drahomíra a v příjmení pak přípony –ová...

„Vy jste Češka?“ vykřikl – do vzduchu. Kuli byl už se svým vozíkem tuze daleko a pádil jako jelen. Jiří tu stál s lístkem v ruce, která mu mdle sklesla k boku.

Varovný signál ho vyrušil a měl sotva čas, aby uskočil z jízdní dráhy před autem. Sotva stanul na chodníku, přistoupil k němu drobný muž v uniformě a s radostně rozesmátým obličejem mu podával stvrzenku na zaplacenou pokutu pro porušení jízdního pořádku. Hovořil šišlavou angličtinou:

„Ploším, šir, mně velmi, velice pšíjemno, poděkovat vám za pšíspěvek.“

„A když vám nezaplatím?“

„Ach, velmi, tuze nesmilně bych litoval, kdybych mušil pána pozvati,“ ztvrdla pojednou řeč strážce pořádku. Jiřího tobolce se ulehčilo o yen.

Ubytoval se ve velkém hotelu na nábřeží. Hotel měl zcela evropský ráz. Ale valná část personálu byla japonská. Z okna svého pokoje měl krásnou vyhlídku na mořskou zátoku a na horské štíty za ní na dalekém obzoru.

Uložil zavazadlo, sjel zdviží do haly a v písárně požádal o seznam obyvatel Jokohamy.

W... Wab ... Wad ... Wag ... Wagner .. o je! Wagnerů je celá řada. Konečně našel: Wagner Wilhelm Ltd, Export House, Riogoku Street 12. To je on. Bylo tu také číslo telefonu, které si poznamenal do zápisníku. Dnes už je pozdě. Ve vývozním obchodě pana Wagnera už se jistě nepracuje. Nevadí. Zítra ráno zavolá.

Ve společné jídelně bylo živo. Snad všechny světové řeči bylo zde slyšet.

Příštího jitra, sotva se probudil, vytočil poznamenané číslo.

„Haló, exportní dům Wagner!“ ozval se na druhém konci drátu basový hlas.

„Kdo mluví?“ zeptal se Jiří.

„Disponent.“

„Mohu mluvit s panem Wagnerem?“

„Přepojuji na sekretariát.“

Za okamžik slyšel ženský hlas:

„Haló, sekretariát Wagner. Přejete si?“

„Hovořit s panem Wagnerem,“ odpověděl Jiří.

„Koho mám ohlásit?“

„Na jménu nezáleží. Pan Wagner mne nezná.“

„Pak ale lituji... Zeptám se, je-li zde.“

Ve sluchátku se ozvalo jemné cvaknutí a chvilku bylo ticho.

Jiří už myslel, že spojení bylo vypnuto, když pojednou slyšel, jako by se někde otevřely dveře. Bylo mu, jako by stál na prahu místnosti se zavázanýma očima. Slyšící, ale nevidoucí. Nějaký tlumený hovor v neznámé řeči se ozýval v přístroji dvě či tři vteřiny; po krátkém, ostrém zasyknutí utichl. A pak se ozvalo:

„Wagner. Kdo tam?“

„Z mého jména asi nezmoudříte, pane Wagnere, ale budiž: Brada.“

„George,“ slyšel Wagnerův hlas k svému údivu.

„Vy znáte moje křestní jméno?“

„Jak slyšíte. Od včerejšího večera.“

Dosud hovořili anglicky.

A tu napadlo Jiřího, že učiní pokus: Dívka řekla, že přijíždí na delší návštěvu ke své přítelkyni. Drahomíra Neuschiová. Což když?

Jiří mluvil teď do mikrofonu česky:

„Slečna Drahomíra vám tedy sdělila...“

Odpovědí Jiřímu na tuto větu bylo cvaknutí v aparátu.

„Rozuměl jste, pane Wagnere?“

Mrtvé ticho, do něhož Jiří marně volal. Spojení bylo přerušeno. Vytočil znovu číslo. Ozval se disponet.

„Pan Wagner není přítomen,“ zněla úsečná odpověď.

Jiří zavěsil sluchátko.

Co to bylo? Rozuměl mu Wagner? A proč přerušil spojení? Proč ho nevinná česká věta přiměla, aby zapřel svou přítomnost? V těch několika vteřinách nemohl přece opustit závod, navíc měl v kanceláři návštěvu, jak Jiří slyšel.

Exportní závod. Společnost, jak dokazuje přívěsek u firmy Ltd. Kalwi Maalmees v Harfleur byl také takovým – vývozcem.

Něco tu neklape. Anebo spíše klape, ale zní to jako zvuky chřestýšího ocasu. Couvnout? Ne. Půjde. Drahomíra ho pozvala. Použije pozvání. Jiří se ustrojil a sešel do jídelny ke snídani.

K jedenácté hodině vyšel z hotelu, před nímž stálo několik kuliů s prázdnými vozíky. Vybral si dlouhonohého vyzáblého běžce a udal mu adresu Wagnerových. Jízda netrvala dlouho. Projeli podél dvou či tří bloků, zahnuli vpravo a byli na místě.

Stál před dvoupatrovou budovou, anglický nápis přes celou šíři domu ohlašoval obchodní účel, jemuž podivně odporovaly těžké, uzamčené domovní dveře. Stiskl zvonítko Dveře se otevřely a na prahu se objevil vrátný. Hromotluk. Skoro obr. Ale z vyholené tváře se usmívaly dobromyslné oči.

„Přicházím na návštěvu. Byl jsem pozván.“

Vrátný učinil významný posunek, že není třeba dalších slov. Vlídně pokynul Jiřímu do haly a uzamkl za ním domovní dveře.

„Přijme mne paní Wagnerová?“ pokračoval Jiří anglicky.

Vrátného tvář se rozšířila bodrým úsměvem. A tu užaslý mladík slyšel – českou odpověď:

„Pan Brada, že ano? Doprovázel jste slečnu Drahomíru na parníku do Jokohamy. Čekali jsme vás. Pán mi osobně přišel říci, že jistě dnes dopoledne k nám přijdete. Dámy vás čekají. Račte do zdviže.“

Vystoupil v druhém patře, a sotva vykročil, vztahovala k němu ruku Drahomíra.

„Vítám vás,“ tiskla mu ruku. „Jste hodný, že jste přišel už dnes,“ hovořila s rozzářenou tváří. „Ale panu Wagnerovi jste svou českou větou způsobil značné rozpaky. On měl totiž jistou návštěvou, která... Nu, vysvětlí vám to sám. Pojďte dál! Představím vás paní Wagnerové a Vilmě. To je totiž její dcera, má přítelkyně.“

Byl uveden do přepychového salónu, kde ho uvítaly dvě dámy. Srdečnost, s jakou byl přijat, ho uváděla do rozpaků. Hovořilo se česky a z výslovnosti a z přízvuku musel Jiří nabýt přesvědčení, že čeština je zde obcovací řečí.

Asi za půl hodiny vkročil do salónu pan Wagner. Příjemný zjev. Skoro padesátník vysoké štíhlé postavy, sebevědomého vystupování. Cosi vojenského vanulo z jeho bytosti. Jeho tvář byla osmahlá. Nad vysokým čelem temné kadeře, nad černýma očima se klenulo obočí srostlé nad kořenem nosu, které mohlo svědčit o rázné a přímé povaze.

„Tak tu máme průvodce naší Drahomíry?“ hovořil příjemným hlasem. „Vítám vás, pane Jiří,“ stiskl mu mocně ruku. „Vím, že jste naplněn otázkami, po jejichž odpovědích lačníte. Nasytím vaši zvědavost, ale dříve nasytíme tělo. Je čas k obědu.“

Nemohl odmítnout.

Po obědě pozval Wagner hosta do kuřáckého salónu. Dámy odešly do zahrady.

„Milý mladý příteli,“ začal Wagner, usednuv do klubovky proti Jiřímu, „mohu vás tak směle nazvat, neboť nejste-li vy dosud mým přítelem, jsem já vaším už od včerejšího večera – octl jste se ve vyzvědačském doupěti!“ Wagner se odmlčel, tvářil se vážně a zřejmě vychutnával Jiřího ustrnutí. Ale pojednou jako by se ve Wagnerových očích rozehrál čtveračivý šotek: „Dostal jste ránu, viďte? Nu, uklidněte se, hochu. Ten špiónský brloh nevypadá přece nijak příšerně. Jste u šéfa vývozní firmy, významné pro zahraniční japonský obchod. Jsem zde už dlouhá léta od svého mládí a obchod jsem převzal po svém otci. Náš rod pochází z Plzně. Moje firma působí v Japonsku přes půl století. Její chování bylo vždy korektní a loajální k vládnoucím kruhům. Japonsko si věru nemůže stěžovat, že značnou část svého vývozního obchodu svěřilo už před padesáti lety do rukou cizince, jehož cizí příslušnost je už ostatně dávno zapomenuta. Nabyl jsem státního i domovského práva. Všichni se domnívají, že jsem původem Němec. Je to pro Japonce nejpohodlnější a já se nijak nepokouším, abych je vyvedl z toho klamu. Má to obchodní podklad a v obchodě, zvláště v takovém, jaký je můj, nemá národnost téměř význam. Mým jediným zákazníkem je stát. Na lodi jste byl Drahomíře společníkem teprve poslední den plavby. Zahrála si na Němku. Vaší vinou, neboť jste ji německy oslovil. Je to Plzeňačka ze staré české pivovarečné rodiny. Když se loď blížila k Johokamě, četl jste jakýsi dopis, který jste snad dostal lodní poštou. Obálku jste odhodil a Drahuše ji náhodou zvedla a přečetla si vaši adresu: Jiří Brada a razítko Praha. Dosud všecko, co vám říkám, zní všedně. A přece jste v doupěti vyzvědače. Jak jsem už řekl, jsem zde od útlého mládí. Můj otec zde založil před padesáti lety obchod. Zůstal jsem Čechem celou svou duší i srdcem. Rozumem však jsem obchodník. Smýšlením filantrop. Vím vše, co se událo v poslední době se starou Evropou. Velmi dobře znám nynější stav naší vlasti. Přicházíte jako na zavolanou. Vím všecko o vás. Hned včera večer jsem si vyžádal radiotelegraficky zprávy o vaší rodině. Mám v Praze důvěrné přátele. Vím, že se na vás mohu spolehnout. Pro svou činnost potřebuji kurýra, spojku. Není to lehký úkol, ale vy jste statný a bystrý mladý muž. Chcete se ho ujmout?“ Jiří vstal a mlčky podal Wagnerovi ruku.

Několik dnů měl Jiří volno, neboť bylo třeba, aby Wagner náležitě zpravil své spojence o novém kurýrovi. Dělo se to obchodní cestou, dopisy psanými na obchodním papíru se záhlavím Wagnerova vývozního domu. Jejich obsah zněl i pro nejpřísnější cenzuru zcela nevinně:

Dovolujeme si Vám oznámiti, že v nejbližších dnech Vás navštíví náš zástupce, G. Brada, který je zplnomocněn projednati s Vámi základní podmínky nového způsobu vzájemného obchodování. Prosíme, abyste p. Bradovi věnovali plnou důvěru.

Aby si Wagner zajistil hladký průběh této „obchodní“ akce, oznámil na úředních místech, že je nucen – aby udržel závod ve stejném rozsahu – přeorganizovat svůj obchod. Tím byla dána Jiřímu úřední legitimace k cestování po oblastech Japonska.

Errata:

14.08.2021 03:25