Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Navázané spojení

Pavel Holan seděl zamyšlen ve své pracovně. Za necelý rok se podstatně změnila jeho tvář: byla svraštělá, oči pozbyly živosti a vlasy zbělely.

Co bylo příčinou tohoto náhlého zestárnutí?

Příčin bylo mnoho. Po náhlé Farinově smrti přešlo na něho řízení celé rozsáhlé továrny. Byli tu sice ředitelé, vedoucí jednotlivých oddělení, ale – šéf je šéf. Duševní útrapy za nemoci Jiřího, starosti o jediného potomka po jediném příteli a důvěrném spolupracovníkovi, o jehož osud měl nejvážnější obavy, to vše zanechalo své stopy. Holan se cítil opuštěn a jen chvilky, strávené večer v kruhu Bradovy rodiny, dávaly mu úlevu a uklidnění.

Jeho přítel Nemo dosud mlčel. Holan si velmi dobře zapamatoval poslední scénu v televizi a Nemova slova: „Zavolám vás, až uznám za vhodné.“ Znal přísnost a důslednost starce, nemohl se odvážit Nema zavolat sám.

Četl v novinách o povážlivém zhoršení situace v Evropě a také o tvrdých opatřeních, které Japonsko uplatňuje vůči cizincům v dobytých oblastech Číny a v Japonsku. Tyto zprávy vyvolaly v něm obavy o Jiřího, o němž věděl, že do Japonska odcestoval.

Mrtvé ticho, plížící se pracovnou, dolehlo těžce na Holana. Měl pocit, jako by jeho tělo svírala těsná pouta. Nemohl vydržet v křesle! Vstal a procházel se. Jeho oči nepřítomně utkvívaly na předmětech.

Pojednou, jakoby přinucen nezdolnou mocí, stanul před televizní obrazovkou. Z její mrtvé plochy svezl se jeho zrak na páčku vysílacího přístroje. Jeho prsty, jako taženy magnetickou mocí, vztáhly se vpřed a dlaň spočinula na hlavičce. Levice otočila usměrňovačem a pravice tiskla ve známém rytmu signál:

Nemo! Nemo! Nemo!

Opakoval volání několikrát, ale marně. Přístroj pracoval; svědčily o tom ostré zvuky v tlampači. Ale televizní plocha zůstávala stále temná a mrtvá.

Bezvýsledné počínání stupňovalo Holanovo rozčilení. A to byla chyba. Teprve když zklamán hluboce vydechl a odvrátil se od přístroje, napadlo ho: vždyť jsi zapomněl zapojit televizi! Otočil vypínačem. V témž okamžiku se deska ozářila a z ní hleděla na Holana vyčítavá Nemova tvář.

„Odpusť, Otče, odvážil jsem se...“

„Konečně ses ozval!“ vpadl Nemo. „Volal jsem tě už několikrát, ale viděl jsem, žes nedopatřením vypnul spojení. Mohl jsem tě sice snadno upozornit a zjednat nápravu, ale chtěl jsem tě potrestat, u nikoho netrpím liknavost. Tvůj trest měl skončit právě dnes. Předešels mě o hodinku, přesně řečeno o hodinu patnáct minut dvacet vteřin, které chybí do půlnoci podle orloje ve tvé pracovně. Je tomu tak?“ zeptal se Nemo se sotva znatelným úsměvem.

Holan se ohlédl do kouta, kde v dlouhé ebenové skříni se pravidelně pohybovalo mosazné kyvadlo a nad ním do temna světélkoval číselník hodin. Vtom se ozvaly tři harmonické údery. Tři čtvrti na jedenáct.

„Jak můžeš, Otče, tak přesně vidět?“

„Milý Pavle, tak prostá věc tě překvapuje? Vždyť zde vidím celou tvou pracovnu, vše, každý předmět. Jsem u tebe. Usedni proti mně. Pohovoříme si.“

Nemo se odmlčel a pak začal.

„Svým opomenutím jsi mi nezpůsobil nesnáz. Uškodils však sobě. Zestárls, hochu, ale to není tak závažné. Vím vše, co tě znepokojuje a trápí. Jde ti o synovce, pravda?“

„Ano, jsem v úzkostech o jeho bezpečí. Japonsko se v posledních dnech staví proti cizincům.“

„Nebuď tak bázlivý, Pavle,“ přerušil ho Nemo. „A nebuď tak sobecký. Již delší dobu ti uniká osud jediného syna, sirotka po tvém nejvěrnějším příteli. Nemyslíš, že by bylo správnější zachovat pořadí?“ zněl vážně Nemův hlas, ale osten jemné výtky byl otupen mírným výrazem jeho očí.

„Ach, ano... samozřejmě,“ koktal Pavel zahanbeně. „Víš o něm? Znáš jeho osud? Je živ? Zdráv? Nehrozí mu nebezpečí?“

Nemo neodpovídal. Jeho tvář zmlhavěla, menšila se, jako by se nořila do vodní hloubky.

„Nemo!“ vykřikl Holan v nejvyšší úzkosti, domnívaje se, že snad nějakou poruchou bylo spojem přerušeno.

Avšak tu se obraz na ploše zase jasnil a po několika okamžicích viděl Pavel na desce dvě tváře, sice zmenšené, ale s ostře kreslenými rysy.

„Arne!“ vykřikl, bezděčně rozpřáhnuv náruč.

„Strýčku! Už dlouho se mi po tobě stýská. Stále vzpomínám, ačkoli jsem nevýslovně šťasten.“

„Jak dlouho jsi už...?“

„O den dřív, než byl k tobě dopraven Jiří, který, jak vím, je už zase zdráv. Vím také, kde je teď, a sledujeme s otcem každý jeho krok. O můj osud buď bez starosti. Spíše bys mi mohl závidět. A právě tak nemusíš mít starost o něho. Jiří je v dobrých rukou. Vyřiď Jiřímu, až budeš odpovídat na jeho dopis, který brzy dostaneš, můj pozdrav. Pověz to také rodině Bradových, kterou ode mne pozdravuj. A zavolej častěji. Hleď se zotavit! Zanech starostí, abys své duševní síly mohl plně věnovat práci! Dobrou noc!“

Po tomto rozhovoru Holan okřál. Uklidnil také Jiřího rodiče. Holan jim sice nemohl prozradit, odkud obdržel zprávu o Jiřím, neřekl jim také o rozhovoru s Arnem, ale paní Bradová dobře znala svého bratra a věděla, že nikdy nelže.

Několik dnů poté byl Pavel překvapen návštěvou.

„Jmenuji se Neuschl,“ představil se starší pán, a když usedl do nabídnutého křesla, rozhovořil se zpěvavě, takže Holan ještě dřív, než návštěvník řekl, odkud přijíždí, uhodl, že host je Plzeňák: „Dělám vlastně kurýra, který vám, pane továrníku, přináší osobně tu ten dopis,“ podával Pavlovi zapečetěné psaní v obálce bez poštovní známky.

Na prvý pohled poznal Holan na obálce písmo svého synovce.

„Jak jste k tomu přišel?“ zvolal Pavel udiveně.

„Inu, sám se divím. Bylo to přiložíno k dopisu mé dcery. Byla pozvána mým starým kamarádem Wagnerem do Japonska. Psaní, který jsem dostal, došlo v tutej obálce,“ podával Pavlovi oříznutou obálku s japonskou známkou a adresou z japonských znaků, pod nimiž byla adresa latinkou, psanou ostrým stojatým písmem. „To je ruka Vilči, Wagnerovy dcery. Co je v psaníčku, který vám doručuju, nevím. Ale kdybyste mě snad potřeboval k poštovnímu spojení se svým synovcem, rád to obstarám. Drahuše mně píše celý recept, jak a co mám zaonačit. Tak, to by bylo všecko. Tuhle vám nechám svou adresu a buďte zdráv.“

Holan vyprovodil Plzeňáka. Otevřel obálku.

Milý strýčku,

jistě se divíš, jak neobvyklou cestou a oklikami dostáváš můj prvý dopis. Nemohu si ani sám vysvětlit, byla-li to náhoda nebo šťastné řízení osudu, které mě přivedlo pod ochranu krajana, o jehož upřímnosti ani v nejmenším nemohu pochybovat. Jsem tu jako člen rodiny, jejíž dlouholetý pobyt v Japonsku, obchodní vliv u vládnoucích kruhů a důvěrná známost po celé japonské říši zajišťují moje bezpečí, svobodný pobyt na všech ostrovech říše a vážnost i důvěru u všech usedlíků evropských. Původně, jak víš, jel jsem do téhle části světa, abych pátral po A. Činnost, která mi byla panem Wagnerem svěřena, mí umožňuje procestovat celou říši a ovšem také pátrat v Tokiu, kde snad jedině by A. mohl být.

Je mi smutno a velmi trpím při myšlence, že jsem snad na špatné stopě. Poznávám teď, jak jsem dosud nezkušený. Až budeš číst tento dopis, budu asi ještě v Tokiu. Budu Ti velmi povděčen, sdělíš-li mi, co je nového. Zprávu pošli na adresu Hartwell Grimley Ltd, Tokio, Shiro street 6.

Ze studií, které by už měly začít, nebude pro prvý semestr nic. Ale nevadí. Mám náskok a v druhém semestru všecko dohoním. Vrátím se asi k vánocům. Můžeš dát tento dopis také mým rodičům, které vřele pozdravuji, jakož i sestru Jiřinku a ovšem stejně vroucně i Tebe.

Jiří

Ještě téhož dne odeslal Holan depeši:

Arne je živ, zdráv a šťasten. Mluvil jsem s ním a viděl ho. Oznamuj radiotelegraficky svůj pobyt. Budeme ve stálém spojení.

 Pavel

Errata:

14.08.2021 03:25