Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Elektrické ucho

„Otče,“ začal Arne, usednuv do nabídnutého křesla v Nemově pracovně, „sám jsi řídil mou cestu a víš, kde jsem všude byl a co jsem viděl. Všecko na mě působilo tak ohromujícím dojmem, že bude třeba delší doby, než si všechno v hlavě srovnám. Vracím se s dojmem, že zeměkoule není jako jiné světy, jedním z těch myriád atomů, vířících v prostoře nekonečna pravidelným koloběhem, udržovaným a řízeným silou, které se říká Příroda. Velebnost celé naší planety se rozplynula. Bojím se, že se budeš smát, vyslovím-li další dojem,“ zaváhal Arne.

„Jen mluv, hochu!“ pobídl ho Nemo se shovívavým úsměvem.

„Nuže, je to tak úžasné, že se až děsím tvé moci. Což sám necítíš, k jak závratné metě jsi dospěl svým bádáním?“

„Přeháníš,“ hovořil vážně kmet, jehož tvář se zastřela mrakem nelibosti „Mluví z tebe mladistvý zápal místo technické střízlivosti. Je sice pravda, že bych mohl leccos s naší planetou provést, ale to by byl nebezpečný pokus. Zahubil bych nejen všecko živé, ale zničil bych i vše mrtvé na Zemi a snad i na jiných světech. Samozřejmě, že bych také zahynul. Nelze tedy mluvit o mé blahovůli, když naopak bych způsobil sebevraždu a hromadnou vraždu. Svět nestojí na mé libovůli. Podléhám přes zdánlivou všemocnost vyšší moci. Jsem jen dělník technické vědy a – člověk. Mám srdce, tvrdé sice, ale přece jen srdce.“

Nemo seděl v křesle jako socha. Jeho tvář byla ztuhlá a oči bezvýrazně hleděly do prázdna.

Arnovi se z hrudi vydral sténavý vzdech:

„Odpusť mi, Otče, nechtěl jsem... nesprávně jsem se vyjádřil... ale...“

Nemo jako by procitl. Jeho bílá ruka spočinula na Arnově hlavě, kolem rtů hrál mu vlídný úsměv.

„Nic se nestalo,“ řekl živě. A hned, jako by do jeho starého těla vstoupil mladý duch, začal: „Vím, že před smrtí svého otce jsi objevil věc, kterou bychom teď velmi potřebovali. Viděl jsem v televizi účinek tvého výzvědného ucha. Chceš mi ho sestrojit?“

„S radostí!“

„Co k tomu potřebuješ?“

„Jsem jist, že zde všechno máš.“

„Odevzdej tedy seznam materiálů a součástek Nelly. Obstará to ihned, ještě tě neviděla od tvého návratu. Jdi, navštiv ji! Je ve své pracovně.“

Arne vyšel od Nema. Dobře si zapamatoval cestu do dívčiny pracovny.

Zastihl ji v plné práci. Seděla za stolem a její prsty se míhaly na němých klávesách stroje. Arne vstoupil tak tiše, že ho neslyšela ani neviděla. Celou svou bytostí byla zabrána do práce. Tiše mumlala čísla zapojovaných a odpojovaných tratí a horizontů. Vteřinu stál těsně za ní a náhle jí položil dlaně na oči. Očekával vyjeknutí, úlek, ale místo toho dívka na okamžik jako by ztuhla. Ale v nejbližší vteřině se ozval její hlas, tak ostrý, že ho nepoznával.

„Ať jsi kdokoli, je to tvá smrt!“ A její pravice se vznesla a zvolna se snášela níž k páčce, na jejímž bílém knoflíku se černal kříž.

Jako blesk šlehl v Arnově duši varovný výkřik: Zadrž tu ruku! Pevně stiskl dívčino zápěstí těsně nad knoflíkem. Dívčiny uvolněné oči vzhlédly a Nelly vyskočila ze židle s pronikavým výkřikem nevýslovného děsu.

„Ar-ne! Můj Bože, málem bych...“ zajektala s očima vytřeštěnýma.

Červené světlo se rozzářilo nad římskou dvojkou a kdesi u stěny se divoce rozklepal telegrafický přístroj.

V tom okamžiku se Nelly vrátil klid a vědomí povinnosti. Její ruce se rozehrály na páčkách a vypínačích a za chvíli červené světlo zhaslo. Nelly si oddechla. Několik vteřin ještě pozorovala činnost stroje a pak se obrátila na Arna.

„Proč jsi to udělal, Arne? Vždyť jsi mohl způsobit velkou katastrofu, srážku na druhém horizontu, čtyři vlaky, každý o sto vagónech naplněných jednak třaskavinou a jednak rádiem! Výbuch by byl rozmetal daleké okolí, na sta mil by zamořil celé kraje; následky by byly nedozírné! Byl to snad nejobtížnější z mých úkolů, vyřešit správně tuto křižovatku, na které se střídají vlaky s největší rychlostí. Naštěstí to bylo na druhém horizontu, kde je dokonalý robot. Ale náhodné křižování čtyř vlaků, což se dosud nikdy nestalo, bylo tak nebezpečné, že jsem pochybovala, že robot sám stačí. Pomáhala jsem mu. Teď jsem se přesvědčila, že se ten stroj vyzná i v tak spletitých případech. Správně zasáhl. Ale, Arne, proč jsi to udělal?“ končila opětně výtkou, ze které čišela bolest a cosi, co Arna zmrazilo: náznak nedůvěry.

„Nelly, byl to přece pouhý žert,“ hájil se v rozpacích.

„Nikdy jsem neslyšela o takových žertech,“ divila se vážně.

Teprve teď si Arne vzpomněl, že Nelly nemá zvyky a vůbec jednání lidí na zemském povrchu. Musel jí to vysvětlit.

Dívka zesmutněla.

„Teď už chápu, Arne. Jsem také vinna, vlastně je vinna má nevědomost. Je mi to líto,“ hovořila a vzhlédla k němu smutně.

Přivinul její hlavu na svou hruď a hladil jí rusé vlasy.

„Jdi, zlý, pokazils mi všecku radost z uvítání. Tak jsem se těšila na tvůj návrat!“ A pojednou se mu vymkla. Její tvář zase zesinavěla... „Arne, ach, Arne! Vždyť bych tě byla usmrtila! Kdyby se moje ruka byla dotkla toho,“ ukázala štítivě na knoflík s černým křížem, „byl bys mrtev. Dosud jsem nikdy nepoužila této hrozné obrany, ale vím, řekl mi dědeček, jak působí. V tom okamžiku zemře každý tvor, který je v této místnosti. Je to výboj nesmírné elektrické síly, který působí všude v této místnosti, jen ne na plošince u mého stolu, která je silně izolována. Co bych si potom počala, Arne? Byla bych zabila svého bratra! Ba víc! Vždyť... odpusť mi, Bože nevím, je-li to správné... Arne, má každá sestra svého bratra tak ráda?“ jektala zmateně.

Arne nechápal. Měl rád tuto dívku, zakletou princeznu v podsvětí.

„Nemáš mě rád?“

„Mám, Nelly, sestřičko,“ řekl těšivě a jeho rty se jemně dotkly jejího čela. A pojednou, aby ukončil tuto pro trapnou situaci, začal vesele: „Otec si přeje, abych mu vyrobil přístroj. K tomu potřebuji materiál. Poznamenej si to.“

A nadiktoval dívce seznam.

„Kdy to chceš mít?“

„Čím dřív, tím lépe.“

„Dobře, zařídím to hned.“

„Setkáme se u večeře?“

„Ovšem.“

Když pak Arne sjížděl ve zdviži, oddechl si.

Sám nechápal proč.

Tuto otázku si položil do večera několikrát, ale neměl na ni odpověď.

Uplynul týden, v němž Arne byl pohřížen do pilné práce. Veliká místnost, kde prováděl úkol, byla opatřena všemi potřebnými stroji, přístroji a nástroji, nářadím a materiálem, takže mladý muž mohl pracovat nerušeně. Osmého dne byl hotov, až na mapu, která však byla nejspletitější. Podle svých dřívějších zkušeností věděl, že tato práce mu zabere nejméně měsíc. Dlouhá doba.

Události, které se odehrávaly na zemi, byly stále překotnější. Sledovat je nebylo maličkostí.

Arne byl poučen Nemem, jehož elektrické oko vidělo do pracoven diplomatů, do zbrojařských továren, do zákulisí, všude. Ale to bylo jen oko. Dosud mohl vidět Nemo vše, co chtěl vidět, ale nemohl slyšet. Tento nedostatek měl Arne odstranit. Bylo jisté, že dosáhne cíle, ale až za několik týdnů, jichž bylo třeba k sestrojení mapy. Tuto okolnost sdělil Nemovi. Kmet se usmál.

„Jsi-li hotov s přístrojem, můžeme slyšet už za několik minut všecko a kdekoli na světě,“ řekl klidně. „Zapomněls na glóbus!“

„Ach!“

„Je to živé těleso. Pojď,“ vyzval Arna do místnosti, ve které se vznášela miniaturní zeměkoule.

Stanuli na ochozu před střední Evropou. Nemo stiskl páčku na rozvodní desce. Shora se sesunulo jedno z mnoha tykadel a jeho dráp se dotkl glóbu.

„Teď se vrátíme do pracovny,“ řekl Nemo. „Přines svůj přístroj! Vyzkoušíme jej ihned.“

Hoch odběhl a za několik minut se vrátil s přístrojem. Vlastně to bylo přístrojů víc, namontovaných na dřevěnné desce. Podle námahy, s jakou předmět nesl, byl hodně těžký, a oddechl si, když jej postavil na stůl.

„Jak jej zapojíme?“

Nemo vstal a se zájmem prohlížel výtvor Arnovy technické zdatnosti.

„Je to značně spletité,“ hučel. „Kde máš kabel?“

Arne zase odběhl a vrátil se se smotkem.

„Nevím, stačí-li, je toho něco přes deset metrů.“

„Málo. Nu, pro dnešek postavíme přístroj na ochoz a zástrčku zasuneme do rozvodní desky.“

Když se tak stalo, vrátili se do Nemovy pracovny. Už na prahu bylo Arnovi, jako by stál v pokoji, jehož otevřeným oknem doléhá pouliční ruch.

Nemovy oči se rozzářily.

„Skvělé, Arne!“ Usedl k televiznímu přístroji a jeho ruka zvolna otáčela usměrňovačem.

Pomalu klesali. Arna zachvátil nevylíčitelný pocit, jako by jeho tělo pozbylo hmoty. Jeho bytost prolnula krytinou nějaké budovy; duchovitě se vznášeli místnostmi a úřadovnami, prolínali zdmi a stropy. A při tom slyšeli každé slovo a všecky zvuky.

Octli se v přepychové pracovně. Za velikým psacím stolem seděl v křesle vysoký důstojník, skloněný nad mapou jakéhosi území, jež nemá hranic. Je to generální mapa, hustě pokrytá cestami, stezkami a pěšinami, které různými směry křivolace odbočují od přímé silnice jako žilky, cévičky a nervy od hlavní tepny. Na několika místech jsou jasně kresleny plánky vesnic i samot. Podél silnice jsou vyznačeny tyče telegrafního, telefonního a snad i světelného vedení, ba místy je vidět i bílé body patníků. Je tu snad zakreslen každý strom a keř, každá lávka nad potůčkem, každá mez, oddělující čtvercovitá a obdélníková pole, alej, rozdělující lesní bloky, vše do nejmenších podrobností. Ale nikde není nápis. Zato se mapa hemží číslicemi a čísly, psanými ručně v různých barvách. Shora se šikmo doleva vinula červeně nakreslená čára v přímkách, přerušovaných pravidelnými šestihrannými výčnělky.

Ozvalo se tiché zaťukání na dveře. Důstojník rozmrzele stiskl na stole knoflík a dveře se otevřely. Na prahu stál ve vojenském postoji muž, který hlásil návštěvu.

„Excelence, číslo sto třicet prosí o slyšení.“

Vojenský hodnostář pohlédl na nástěnné hodiny; přesně jedenáct. Němě přikývl. Muž ustoupil.

Do pracovny vkročil vysoký muž, hubený, v civilním obleku. Hluboce se uklonil. Dveře za ním neslyšně zapadly.

„Přistupte,“ hlesl generál.

Muž se vzpřímil. A vtom vykřikl Arne:

„Koňská hlava!“

„Poznáváš ho?“ obrátil se na něho Nemo.

„Ovšem! Nikdy nezapomenu na tuto tvář! Což ty ho také znáš, Otče?“

„Ano. Snad lépe než ty a Jiří. Sledoval jsem celou vaši cestu. Ale teď poslouchejme!“

„Excelence, objednal jste mne na jedenáctou,“ hovořil Maalmees.

„Jste přesný. Podejte zprávu, jak daleko pokročilo vaše pátrání.“

„Jsem u cíle. Bylo to celé spiknutí, Excelence. Nemohu ani říci, kam až nitky vedou. Vyzvěděl jsem, že na uloupení pa-prs...“

„... ssst!“

„Pardon! Na loupeži tohoto stroje mělo účast několik států. Jinak bych si nemohl vysvětlit pestrou společnost, kterou jsem vyslechl. Byl v sázce můj život – za takový pakatel! Excelence, uznáte přece, že...“

„Uznávám jen vzájemný závazek, jak byl podepsán. Sto tisíc není pakatel. Je to kapitál.“

„Ale dovolte...“

„Nemluvte zbytečně! Můj čas je drahý. Řekl jste, že jste u cíle. Kde je ten stroj?“

„Jak jsem správně předvídal, v Benturici.“

„Adresa?“

„Nemohu říci.“

„Cože?“ vbodl se do Maalmeesovy tváře pohled ocelově šedých generálových očí.

„Promiňte, Excelence, musím vám vysvětlit: není tu adresy. Je to opuštěné místo v lese. Musím sám být přítomen. Vyšlete se mnou svého důvěrníka, kterému věc vydám. Ale – z ruky do ruky.“

„Dostanete šek.“

„Ne tak! To nebylo ujednáno. Chci hotové peníze. V naší valutě, v estonských papírech.“

Generálovy oči se vbodly na několik vteřin do Maalmeesovy tváře a z hodnostářových úst splynulo:

„Drzý, což! A hodně! Hhm!“ Pak dodal vrčivě: „Co dělat? Máte vlastně pravdu. Tak zní smlouva. Dobře. Ale nepošlu nikoho, pojedu s vámi sám.“

Tváří Estonce se kmitl úsměšek:

„Excelence, ve vašem zájmu navrhuji, aby místo vás vykonal cestu ten, kdo přístroji dokonale porozumí. Jsem sice poctivý muž, ale... což, kdyby v tom byl přece nějaký úskok? Považuji za vhodné, aby ta věc byla odevzdána tomu, kdo by se ihned mohl přesvědčit, že jsou to skutečně – eh, pardon, skutečně to, zač obdržím svou odměnu. Nejlépe by bylo, kdybyste vyslal samého vynálezce,“ končil s virtuózně předstíranou upřímností.

Generál chvíli mlčel. Věděl, že nikdo kromě vynálezce není zasvěcen do tajemství paprsků smrti, tím méně do manipulace s přístrojem. Viděl sice strojek před rokem, ale byl pouze divákem. Celé tajemství bylo stále ještě v rukou vynálezce. Bez něho se nikdo neodvážil na přístroj ani sáhnout, neboť s tou věcí nebyly žádné hračky. Bude opravdu nejlépe, přijme-li přístroj do rukou ten, kdo jej vyrobil.

Po těchto úvahách generál přikývl a dodal: „Počkejte na chodbě, dokud vás nezavolám.“

Vytočil číslo telefonu.

„Přijďte ihned ke mně! – Ne! To by dlouho trvalo. Vezměte si auto!“

Vytočil jiné číslo.

„Obsaďte silnici na kótě devatenáct. K večeru pojede tudy auto se dvěma pány. Toho hubeného s nápadně dlouhým obličejem, s legitimací číslo sto třicet, vezměte do vazby! Další rozkazy obdržíte večer.“

Sotva domluvil, ozvalo se zaťukání na dveře. Vstoupivší muž odevzdal generálovi vizitku a hned poté vstoupil do pracovny starší muž s brýlemi na krátkozrakých očích.

„Posaďte se,“ nabídl generál návštěvníkovi křeslo. „Tak už ho máme!“ řekl s vítězným úsměvem.

„Koho?“

„Váš zatoulaný aparát.“

„Je to možné? Nežertujete, generále?“

„Ne. Mluvím vážné. Viděl jste toho muže na chodbě?“

„S tou koňskou hlavou? Promiňte, generále, ale má takový dlouhý obličej, že mimoděk...“

„Prodlouží se mu ještě víc, brzy! A teď krátce: Pojedete s ním. Hned! Muž vám odevzdá přístroj. Přesvědčíte se nějakým pokusem, že je v pořádku, a odevzdáte mu pak peníze. Stavíte se v Severní bance, kde předložíte tuhle poukázku,“ podával vyplněný šek. „Co se bude dít na zpáteční cestě, se vás netýká. O vaši bezpečnost bude postaráno. Dám ještě rozkaz, aby vás provázelo obrněné auto. Vyjednávání s vámi bude pak rychle skončeno. Jistě se shodneme. Teď vás seznámím s tou koňskou hlavou,“ končil generál a sám otevřel dveře na chodbu: „Pojďte!“ vyzval netrpělivě přecházejícího Maalmeese.

Nemo nespustil z očí dvojici, jedoucí v autě po silnici.

„Co tomu říkáte. Otče?“ zeptal se Arne, a když nedostal odpověď, svěřoval se dále se svými city: „Mně se to nelíbí. Znám toho člověka. Je to lstivý netvor! Jedovatý had! Je schopen každého zločinu!“

„To vše mi nemusíš povídat, hochu. Řekl jsem už, že ho znám lépe než ty. Ale není mi jasné pozadí loupeže paprsků smrti. Snad se nám to teď objasní. Jak vidím, dostihl inženýr tímto vynálezem tvého otce. Nejsem překvapen, očekával jsem to. Je to sice nebezpečná zbraň, ale po čase by pozbyla své výhody. Je to nástroj zkázy, který nikomu neprospěje. Dvojsečná zbraň, dokud platí pravidlo, že nikdo nemá patent na rozum,“ hovořil Nemo klidně.

„Co uděláš, Otče?“

„Ještě nevím; počkám.“

Auto se blížilo k velikému lesu. Betonová silnice krájela zalesněné plochy dlouhou přímkou. Pojednou vůz odbočil na lesní cestu a po chvílí stanul. Vystoupil nejprve Maalmees, za ním inženýr a konečně také šofér, snad ze zvědavosti, možná také z generálova příkazu. Elektrické ucho mělo přece jen vadu, že nemohlo být na několika místech současně.

Trojice vnikla do lesního houští a kráčela pěšinkou ke srubu, který Nemo a Arne spatřili na televizní ploše dříve než ti tři.

Maalmees vyňal z kapsy klíč a jiným malým klíčkem odemkl oba zámky na dveřích. Chata byla prázdná až na skromný sroubený stůl, dvě židle a postel.

„Zde to máte?“ divil se inženýr. „Jak je možno, že jste takový předmět nechal zde, v lese, poměrně lehce přístupný... a jak jste vlastně k němu přišel?“

„Myslím,“ ušklíbl se Maalmees, „že tyhle otázky jsou už zbytečné a nemusí vás zajímat.“

Sklonil se a těsně u podlahy vytrhl jeden z krátkých trámů. Z otvoru vytáhl podlouhlý předmět, do nepromokavého obalu zavinutý, a větší plechovou krabici.

„Zde to máte. Můžete se přesvědčit, je-li to ten přístroj, a vyplaťte mi odměnu.“

Maalmeesův hlas zněl ostře. Inženýr přikývl. Po chvíli nebylo již pochyby, že je to skutečně jeho výrobek. Také činnost stroje byla bezvadná, jak se přesvědčil, když stůl, sotva naň dopadl paprsek, se rozpadl ve dví, jako když ostrý nůž rozkrojí pecen chleba.

„V pořádku. Děkuji vám. Vřele vám děkuji, pane! A zde – vaše odměna,“ podal Maalmeesovi zapečetěný balíček s označením Severní banky, číslicí 100000 a podpisy dvou úředníků pod razítkem „Nemusíte ani přepočítávat,“ dodal dobromyslně.

Maalmees se spokojeným úsměvem vložil balíček do tašky. Vyšli z chaty, jejíž dveře Maalmees nechal otevřeny. Na pěšince dal Maalmees zdvořile přednost inženýrovi a šoférovi.

Pojednou Arne vykřikl a ukázal na Maalmeesovu ruku, která se napřáhla. V nejbližším okamžiku třeskl výstřel a šofér se s bolestným výkřikem zvrátil nazad s prostřelenou lebkou. Inženýr se zděšené obrátil, ale druhý výstřel měl za následek, že jeho ruka, nesoucí skříňku a zavinutou tyčku, vzlétla do výše, ale hned nato matně sklesla. Uprostřed inženýrova čela se objevila skvrna a muž se bez hlesu zřítil tváří k zemi.

„Ďábel je to, Otče!“ křičel Arne, ukazuje třesoucím se prstem na úšklebkem znetvořenou vrahovu tvář.

„Máš pravdu. Ale ta vražda mě nepřekvapuje. Čekal jsem ji, když ten lotr tak zdvořile pobízel ubožáky před sebe na pěšinu.“

Viděli dále, jak se vrah přesvědčuje o smrti těch dvou, zvedá skříňku i se zavinutou hlavní a běží k autu. Dvířka za ním zabouchla a vůz vyrazil vpřed.

„Což ho necháme ujet, Otče?“ vyrazil ze sebe Arne.

Nemo neodpověděl. Ale Arne viděl, že kmetova tvář ztvrdla. Dvě kolmé rýhy na jeho čele a naběhlá žíla na spánku svědčily, že je rozhodnut k zásahu.

Nemova ruka se dotkla knoflíku na podstavci. Vysoko nad vozem se objevil oslnivý bod. Vrahovo auto zatím už vjelo na betonovou silnici a z dálky se proti němu rychle blížilo jiné auto.

„Podle generálova rozkazu!“ vykřikl Arne.

Nemo mlčky přikývl a procedil pak stisknutými zuby:

„Ted už musím. Přístroj nesmí dostat nikdo.“

Nemův prst přeskočil na vedlejší páčku, kterou stiskl. V tom okamžiku se zářící bod snesl jako blesk dolů. Slyšeli dunivou ránu, praskot, třesk, sloup ohně vyrazil do výše a pak celá deska byla zahalena ve vír plamenů.

„Pochybuji,“ hučel Nemo, „že z toho, co zbude po tomto požáru, najdou něco, co by jim mohlo objasnit paprsky smrti. A myslím, že se vynálezce postaral, aby jeho tajemství se bez jeho vůle nedostalo nikomu do rukou. Zbraň, která mohla zničit svět, zmizela.“

Kapitolo sedmnáctá

OSTROV DESIMA

Jiří se zklamal ve svých nadějích, že vánoce stráví u rodičů. Zakousl se do své práce, takže na vánoce ani nevzpomněl. Prostředí daleké ciziny mu to také usnadnilo. Byl právě v Nagasaki na ostrově Kjúšú.

Jednoho dne dostal dopis, který mu byl doručen pilotem Kmitkovy obchodní vzducholodi, která právě přistála v Nagasaki. Již podle písma na obálce věděl Jiří, že mu píše jeho strýc Holan. Četl:

Milý Jirko,

doufám, že Tě můj dopis zastihne ještě v Nagasaki. Nemohu se rozepisovat. Jen krátce Ti vyřizuji rozkaz toho, který je do všech podrobností zasvěcen. Nemohu ti říci jméno a nemělo by to ani smyslu, poněvadž o něm nevíš. Doufám, že dáš na má slova. Postarej se, aby byli co nejrychleji informováni všichni běloši, kteří dlí na území S. Z. R., aby se co nejdříve vrátili do svých mateřských zemí, chtějí-li si zachránit život.

Pokud jde o Tebe, vím přesně, že tento dopis dostaneš pozítří. Podle rozkazu onoho Neznámého se připrav, ze téhož dne přesně o půlnoci odcestuješ. Na jih od Nagasaki je umělý ostrůvek Desima, na němž jsou zábavní podniky. V noci je liduprázdný. Přeplavíš se tam a vyčkáš, skryt na okraji mýtiny, v západní části ostrůvku. Přesně o půlnoci přistane na mýtině malé letadlo. Abys nebyl překvapen jeho tvarem: torpédovitá karosérie osobního auta, bez nosných ploch a bez řidiče. Jeho let je řízen naprosto spolehlivě. Musíš mít důvěru. Budeš dopraven do bezpečí. Příjemně Tě překvapí shledání s těmi, jež jsou ti na světe nejdražší. Nesplníš-li, co Ti píši, uvrhneš sebe do zkázy a nám všem způsobíš nevýslovný žal. Na shledanou!

Pavel

Jiří hleděl na dopis jako na přelud. Jak si to vše má vysvětlit? Kdyby neznal rozšafnost svého strýce, musel by se domnívat, že strýc pozbyl rozumu. Pohlédl na datum: správné. Dopis byl skutečně psán předevčírem. Teď je deset hodin. To znamená, že mu nezbývá mnoho času, aby splnil prvou část, týkající se evropských krajanů. Ale jak to provést? Poštou a telegramy to není možné.

Dejme tomu, že se stane všecko, jak strýc píše. Nebudou všichni, s nimiž se seznámil, a hlavně rodina Wagnerova, mít ho za zběha, zrádce kurýrské služby, zbabělce? Co asi o něm řekne Vilma a – Drahuše?

Ale konec dopisu rozhodl. Musí uposlechnout.

Jiří se rozhodl, že vyřídí vzkaz Neznámého přímo zástupcům mocností v Nagasaki. Ti ať si pak dělají, co uznají za vhodné. Sám napíše dopis Drahuši, které všecko vysvětlí a zapřísáhne ji, aby se co nejrychleji vrátila domů.

Stalo se.

Ostrůvek Desima byl oddělen jen asi padesát metrů širokým průlivem od pevniny. Podnebí je zde tropické. Aby nevzbudil pozornost svým nočním výletem, rozhodl se Jiří, že průliv přeplave. Oblek zabalí do nepromokavého plátna a přiváže si jej na šíji.

Po jedenácté hodině v noci sklouzl se skaliska do moře a šťastně vystoupil na břeh ostrůvku. Nikdo jeho útěk nezpozoroval. Půlhodinka, která zbývala do půlnoci, zdála se mu věčností. Seděl na okraji paseky. Napadla ho otázka: Jak mohl strýc tak dobře znát okolí Nagasaki, tento nepatrný ostrůvek, i tuto mýtinku? Kdo mu to pověděl? A kam vlastně bude dopraven? Strýc píše, že bude překvapen shledáním se svými nejdražšími. A končí „Na shledanou“. To vše ukazuje – na Prahu. Ale proč strýc nenapsal výslovně místo těch mnoha slov jediné: domů?

Proud jeho myšlenek byl přerušen podivným svistem, který zněl odkudsi z výše. Vzhlédl k obloze, od jejíž černi se odrážely třpytné roje hvězd. Vtom spatřil temné těleso, kolmo padající k zemi. Několik metrů nad zemí jako by stanulo a pak se zvolna sneslo do vysoké trávy, právě uprostřed paseky. Jiří přiběhl a spatřil přesně to, co mu strýc popsal.

K jeho údivu se na boku samočinně otevřela dvířka. Vstoupil. Usedl do pohodlné lenošky. Dvířka neslyšně zapadla a hned poté pocítil, jako by byl mocnou silou vymrštěn vzhůru. Současně slyšel svištivý náraz vzduchu na obal letounu. Svist se změnil v pravidelný, stejnoměrný hukot.

Chtěl se rozhlédnout, ale marně pátral po nějakém okně. Poznal, že je v pravém smyslu uvězněn v neprodyšně uzavřeném tělese, které s úžasnou rychlostí s ním kamsi letí. Modravý přísvit, jejž vyzařoval vnitřní obal, působil na jeho nervy a obrazotvornost ještě tísnivěji. Ale nelibý pocit dlouho netrval. Snad také působil konejšivě ten jednotvárný hukot, doléhající do nitra zvenčí. Jiří začal dřímat.

Byla-li to dřímota jen chvilková nebo dlouhý spánek, nemohl říci. Procitl tichem, které náhle nastalo. Hned poté se dvířka otevřela a dovnitř vnikl svěží vzduch a denní světlo.

V osvětleném rámci se objevila hlava a zazněl radostný výkřik:

„Nazdar, Jirko!“

Jiří neodpovídal Seděl jako přikován, ztuhlý úžasem. Není to přelud? Vždyť to je...

„No tak, polez! Což se ti v té bedně tak líbí, že nechceš ani obejmout svého kamaráda?“

Jiří vyskočil jako vymrštěn:

„Arne, jsi to opravdu ty?“

„Jak vidíš, tělem i duší!“

Dříve by byl Jirka hekal v mocném sevření Arnových paží. Ale teď si oba ulevili jen radostným výdechem. Když se konečně přelila přes jejich srdce vlna rozbouřených citů, Jiří se rozhlédl. Jeho oči přelétly nejbližší okolí, zakroužily po podivném, jasně osvětleném obzoru, za jehož mírně zvlněnou čarou bylo vše utopeno v hluboké tmě. Obrátiv se, spatřil vysoký palác s černou lesklou fasádou. Vysoko nahoře svítilo oslnivé slunce či hvězda a ještě výše tkvěly nehybně mraky.

Vše naň působilo tak, že vyrazil z hrdla úzkostlivou otázku:

„Prosím tě, Arne, kde to vlastně jsem?“

„V podsvětí.“

„Co to povídáš? Ptám se vážně.“

„Nežertuji, kamaráde. Jsme šest set kilometrů pod zemským povrchem.“

Jiří se zamračil.

„Za prvé,“ jeho hlas zněl ostře, „vezmi na vědomí, že už jsem vyléčen ze svého blouznění. Za druhé, nejsem už ten chlapecký snílek, který rád četl pohádky, a za třetí...“

„Zanech číslic!“ vpadl Arne a objal Jiřího kolem ramen. „Chápu velmi dobře tvůj stav. Sám jsem to prožil, když jsem se zde octl poprvé, za několik hodin poté, když jsme byli odloučeni a vysvobozeni z toho vřelého pekla.“

„Ale vysvětli mně...“

„To nejde jen tak, Jirko. Bude dlouho trvat, než všecko pochopíš. Vždyť jsi přišel v pravém smyslu do jiného světa. Je to celý román. Pojď, půjdeme zatím do mého pokoje. Otec Nemo dosud spí. Nebudeme ho rušit. Je příliš časně ráno, skoro ještě noc.“

Jiří se teprve teď podíval na své náramkové hodinky: půl čtvrté. Letěl tedy tři a půl hodiny.

„Pověz mi aspoň, kde jsme?“

„Už jsem ti to řekl.“

„Budiž! Ale zeměpisná poloha?“

„Někde uprostřed Indického oceánu.“

„Člověče, máš to tuhle v pořádku?“ zakroužil Jiří prstem na čele. „Snad mi nechceš tvrdit, že jsem v téhle bedně za tři a půl hodiny urazil deset tisíc kilometrů?“

„Už to tak bude, Jirko. Ale to je opravdu jen maličkost proti tomu, co uvidíš... A pojď už! Nemá smyslu, abychom teď o takových věcech uvažovali.“

Jiří následoval kamaráda a bručel cosi nesrozumitelného, z čeho Arne zaslechl jen větu: „Buď jsem se zase zbláznil, nebo Arníkovi přeskočilo.“

Když však prošel Arnovou laboratoří a vstoupil do jeho ložnice, viděl, že rozhodně není v ústavu choromyslných.

„Heleď, Jíro,“ pokynul Arne na rozestanou postel, „tuhle si dobásníš přerušené verše svého spánku. Nevzpírej se! Je to nutné, abys pak správně vnímal a moudře odpovídal Otci.“

Jiří vykulil oči, z jejichž ulekaného výrazu Arne vyčetl myšlenku.

„Otci Nemovi,“ dodal s úsměvem.

„Kdo je to, prosím tě?“

„Můj druhý otec.“

Co si má z toho vzít? Čím víc se ptá, tím nesmyslněji Arne odpovídá. Teď už dokonce mluví jako starořecká věštkyně, omámená kouřem.

„Eh, hm!“ zafuněl, mávl rukou, zívl a převalil se na postel. Bude opravdu nejlépe, vyspí-li se. Snad je to vše jenom sen, z něhož je lépe se probudit se zdravými smysly.

Errata:

14.08.2021 03:25