Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Výstraha

Vzdejme se zdlouhavého popisování dojmů, které jako lavina zavalily Jiřího duši od okamžiku, kdy byl uvítán Nemem a poznenáhlu zasvěcován do divů jeho říše. Šest neděl trvalo, než se za vydatné Arnovy pomoci vyhrabal z lavinové hlubiny na povrch, mohl klidně vydechnout, protřít oči a říci: Tak je to tedy? Teď už začínám chápat.

K objasnění posloužila ovšem Nemova televizní deska, která mu zhruba předvedla obraz světa, jehož se stal novým obyvatelem. Věděl už také a s úžasem pozoroval, jak Nemo z křesla ve své pracovně vidí a slyší vše, co se kde děje na zemském povrchu. Jako technik přijal všecky ty divy střízlivě. Teď už měl Jiří pro geniálního kmeta jen bezmezný obdiv, jehož odlesk znamenitě zářil také na Arnovi.

Ale to též Jiřího podnítilo ke snaze, aby i on přispěl hřivnou svých odborných znalostí. V mnohém se uplatnil a Nemo neskrblil pochvalou, když se ukázalo zlepšení strojního zařízení té či oné části. Možno říci, že se Jiří teď už cítil spokojen a šťasten. Zastesklo se mu sice po rodičích, které již přes rok neviděl. Mluvit s nimi nemohl, ačkoli často vysílačkou hovořil se strýcem Pavlem a mohli se přitom vidět i na televizní obrazovce. Hovorům však nesměl být přítomen nikdo z Bradovy rodiny.

Ještě téhož večera vyprávěl Jiří Nemovi o Drahomíře. Pravdivě a podrobně mu vylíčil svoje seznámení s ní, její rodinné poměry, ráznost, bystrost, odvahu, inteligenci a všecky ty ctnosti moderní pozemšťanky. Kmet dlouho mlčel. Vybral si z celého toho povídání svoje. Vycítil, kam spějí všechny ty chvalozpěvy mladého muže. Že by si přál, aby tu mohla Drahomíra přijít za nim a za Nelly – jako kamarádka. Ale Nemo usoudil, že jeho vnučce je takto lépe. Styky s pozemskou dívkou by v Nelly probudily dosud nepoznaný cit.

Řekl své rozhodnutí: „Není to možné!“

Jiří zesmutněl. Už otvíral ústa, aby se pokusil dosíci změny Nemova rozhodnutí, ale Arnův výstražný pohled ho včas zarazil.

Jiřího přítomnost se ukázala velmi prospěšná při sledování světových událostí. Byli teď tři, kdo se střídali u elektrického oka i ucha: Nemo a oba hoši.

Arne sestrojil ještě další dva přístroje, takže v určitých hodinách a chvílích mohli naslouchat dějům na třech rozličných místech. Zároveň dal Nemo zhotovit dva televizní přístroje, a tak Nemo mohl být přítomen dějům v Evropě, Jiří současně v Asii a Arne v Americe. Pak si navzájem vyměňovali informace.

A jednoho dne...

Jednoho dne Nemova pracovna vzplála rudou září. Kmet zvedl hlavu, schýlenou nad mapou světa na veliké ploše stolu, a snad to bylo poprvé, kdy se jeho oko vytřeštilo a tělem projela mrazivá vlna úleku.

Stěny Nemovy pracovny byly obloženy deskami, na nichž se neustále kmitaly za okrouhlými skleněnými čočkami světelné body, bílé, žluté a zelené; zřídkakdy se zakmitlo červené světélko, které však v nejbližším okamžiku zase ztemnělo. To znamenalo nějakou drobnou poruchu ve velkolepé pracovní soustavě Nemovy říše.

Každé odvětví mělo v Nemově pracovně svou signalizační desku, takže Nemo mohl ze svého křesla neustále sledovat chod a činnost všech oborů. Nad každou signalizační deskou tkvěla červená žárovka.

Žádná z nich se dosud nerozzářila. Její krvavě rudé světlo by bylo hlásilo vážné ohrožení provozu nebo dokonce katastrofu.

Proto není divu, ztuhla-li Nemovi v žilách krev, když viděl planout červené světlo nad signalizační deskou – dopravy.

Co se to... stalo? Vždyť přece...

Na Nemově stole se divoce otřásla ručička seismografu a její hrot nakreslil na bílém papírovém návinu kolmou čáru, za níž těsně následovalo několik mírnících se výkyvů.

Neštěstí na některé trati! Srážka vozů nebo výbuch? Či zřícení klenby zemské kůry, jejíž lavina zavalila trať?

Ale... Nelly? Co je s Nelly? Proč... ?

Nemo přiskočil k televizní ploše. Jeho rozechvělé prsty zahrály na páčkách a vypínačích na usměrňovači.

Z opálové mlhy prosvícené obrazovky vystoupily obrysy Nelliny pracovny, stěny s lemem pultů s řadami klik a pák, uprostřed pracovny malý stolek, posetý tastaturou a klaviaturou; na stěně, nad tabulí čtvrtého horizontu planulo zlověstné červené světlo a pod ním, jako oko netvora, v divokém chvatu se zeleně blýská volání, zoufalý křik:

Křižovatka A-C-B-D, osmá trať, srážka čtyř vozů s celulózou z CHEMY s dvěma tanky nafty. Výbuch celulózy. Rozstříknutá nafta hoří. Zavinilo ústředí dopravy přerušením činnosti. Hlaste se! četl Nemo v Morseových značkách.

Ústředí! křičelo zelené oko. Zastav provoz! Zachraň...

Kde je Nelly?

Chroptivý sten se kmetu vydral z hrdla. Už ji vidí: jako bílý obláček leží dívčino tělo vedle křesla, nehybné.

Nemo vyběhl ze své pracovny a pádil ke zdviži.

Doběhl do ústředí dopravy v nejvyšší čas. Téměř na celé signalizační desce čtvrtého horizontu planuly červené kulaté body. Jediným trhnutím páky plotna ztemněla a žluté světélko uprostřed hlásilo, že doprava je zastavena.

Sklonil se nad vnučkou. Útlé paže rozhozeny, sinavá tvář s namodralými rty, oční víčka semknuta.

Mrtva?

„Nelly!“ zavzlykl.

„Ruce studené... ale... žije! Oční víčka se chvějí... žije! Je to jen mdloba, nebo je to smrt?“

Zase se roztančila červená světélka na plotnách jiných horizontů. Či je to přelud? Není! Na třetím i prvém – a teď i druhém.

Nemo přiskočil k hlavní páce na podstavci vedle stolku a srazil ji dolů. V okamžiku zmrtvěly všechny signály.

„Zastavím celou dopravu! Zničím třeba celou svou říši! Jen tebe, dítě, mně Bůh uchovej!“ jektal, zvedaje dívčino tělo.

Jak je lehoučké! Pápěří! Bílý obláček!

Položil bezvládné tělo na pohovku ve své ložnici. Ze skříně vyňal číšku a lahvičku. Číšku naplnil vodou a z lahvičky přidal jedinou kapku. Voda se změnila v miniaturní světélkující moře. „Nelly!“ zavolal tiše.

V dívčině tváři zatrhalo, očí se namáhavě pootevřely.

„Napij se,“ přiložil pohárek k jejím bledým rtům. „Musíš! Napij se, dítě!“

„Ach, to jsi ty, dědečku? Ano, pít...“ šeptala.

Ale teprve po prvém doušku procitla z hlubokého spánku opravdu.

„Co se... Jak jsem se sem...?“

„Nic, nic, děvuško! Na nic nemysli! Odpočiň si. Spi! Jen klidně spi, dítě,“ šeptal stále tišeji, s rukou na jejím bílém čele.

„A-no,“ vydechla s úsměvem.

Nemo seděl v křesle

Nikdo by teď, vida jeho tvář, nebyl poznal onoho Nema, všemocného vládce živlů, muže ocelových nervů, a jak se všem, kdož s ním jednali, zdálo, ledového srdce.

Ale snad právě ty vlastnosti způsobily, že se nezhroutil pod lavinou myšlenek a výčitek.

Nyní hleď, starý sobče, bodal výsměšný hlas do jeho srdce, zde máš už třetí oběť své bezcitné ješitnosti! Prvou byla tvá žena, druhou tvoje dcera a teď tu zmírá vnučka! Po celý život neměls pochopení pro ženskou něhu! Tvůj mozek je úrodná líheň – strojů. Sám jsi také jen stroj. Pohleď jen do své hlavy, kmete! Co tam vidíš? Plásty jako v úle. A v nich? Ach, mnoho je těch komůrek už vyprázděných. Ale jsou tu i ještě plné. Podíváme se na ně lupou. Co obsahují! Stroje! Samé stroje! Jsi pánem Země, vládcem živlů, ale – otrokem své vědy!

„Ne! Ne, ne!“ vyrazil Nemo chroptivě z hrdla.

Kmet se vztyčil. Jeho vysoká postava jako by rostla. Po jeho tváři se rozlila něha, ale v příštím okamžiku už zase rysy ztvrdly v pevném rozhodnutí a rty proklouzlo nesrozumitelné slovo. Vyšel z ložnice do pracovny, usedl do křesla a jeho ruka zvedla telefonní mikrofon.

„Přijďte ke mně, hoši!“ řekl úsečně.

Teď tu seděl zase ten starý Nemo, přísný velitel a vládce.

„Pojďte blíž,“ vybídl oba mladíky, když stanuli na prahu pracovny. Pak pohlédl na Arna. „Troufáš si převzít práci po Nelly?“

„Řízení dopravy?“

„Ano.“

„Proč, Otče? Co se jí stalo?“

„Ne, nelekej se. Není třeba obav... zatím... ale Nelly nesmí už ani vkročit do dopravní ústředny! Jsi bystrý hoch, Arne. A je v tom dosti z tvého oboru. Bude tě zajímat ta práce. Je sice někdy únavná, vysilující, ale ty máš zdravé nervy. A mimoto, rozdělíš se o práci s Jiřím. Budete se střídat. Odpočinete si a...“

Nemova přerývaná, nezvykle chaotická slova byla přerušená zákmity rudé žárovky, která ho naléhavě zvala k rádiovému přijímači. Kmet otočil vypínačem.

„Haló, veliteli,“ ozval se úsečný hlas, „celá doprava stojí.“

„Vím. Sám jsem ji zastavil.“

„Ale...“

„Opakuji: vím!“

„Brzy bude...“

„V pěti minutách jedeme dál. – Dál!“

Nemo vypnul přístroj a pokynul Arnovi.

„Pojď se mnou. Jiří zde počká!“

Minutu poté zasvěcoval už Nemo Arna do vedení ústředny.

„Zatím uvolníme druhý horizont, kde je doprava automatizována,“ hovořil, zasunuje páku na signalizační desce. „Vyznáš se v telegrafii?“

„Ano, Otče.“

„Nuže, vyklepej rozkaz všem horizontům, aby provoz převedly na druhý horizont. Dovoleny pouze vlaky od A do G. Všecko další stojí, dokud ti nedám příkaz.“

Stál za Arnem a sledoval plnění prvého úkolu nového ředitele dopravy. A když se na deskách rozkmitala zelená a žlutá světla, kývl spokojeně hlavou a mlčky vyšel z ústředny.

„A teď promluvím s tebou, hochu,“ začal, usednuv do křesla proti Jiřímu. „Máš sestru...“

„Ano.“

„Žádals, abych sem vzal jakousi dceru krajana tvých rodičů, jež by byla Nellinou kamarádkou.“

„Ano. Ach, ta by byla...“

„Ne, chlapče.“

„Ale Jiřina... rodiče by nikdy nesvolili.“

„Ovšem. Ale ani to nechci. Naopak. Nelly půjde do vaší rodiny. Jako kamarádka a společnice tvé sestry. K tomu, doufám, tvoji rodiče svolí. Nebo i o tom snad pochybuješ?“

„Nepochybuji, veliteli. Mohu vás ujistit, že bude v naší rodině vítána.“

„Hm,“ zavrčel Nemo, „nevěřím příliš lidskému pohostinství. Ale Nelly je moje vnučka. Řádně se za útulek odmění. Dobře, hochu. Promluvíme si hned s Pavlem Holanem.“

Nemo přistoupil k televizní ploše.

Za okamžik se objevila na obrazovce Holanova tvář.

„Příteli Pavle,“ řekl Nemo, „dnes přesně o půlnoci odevzdá ti můj robot v podjezdu vily mou vnučku Nelly. Připrav Bradovu rodinu a vyřiď jí mou žádost, aby Nelly poskytli dočasný útulek. Nelly je o dva roky starší než jejich dcera, ale doufám, že budou dobré kamarádky. Upozorňuji, že moje vnučka prožila skoro celý svůj věk v podzemní říši a nezná svět. Proto je třeba, aby jí nové skutečnosti byly poskytovány s největší opatrností, jako se nemocnému podává choulostivý lék. Spoléhám na moudrost tvou i Bradovy rodiny. Děvče se zhroutilo, snad nervový otřes z nehody, která se udála na jedné z tratí, anebo jí povolily nervy z přepracování. Ať jakkoli, potřebuje odpočinek a klid. A hlavně změnu prostředí. Nelly je jediným květem mého rodu a nesmí uvadnout. K jejímu léčení přivolej nejlepšího odborného lékaře, důvěryhodného, jemuž ji představíš jako sirotka, svou schovanku z Francie. Příslušné listiny ti vnučka odevzdá. Jinak musí zůstat její původ a dosavadní pobyt přísně utajen. Spoléhám na tvou prozíravost, jak dalece chceš rodinu Bradovu informovat. To je vše. Vyhovíš?“

„Otče Nemo, díky za tvou důvěru. Všecko zařídím. A za rodinu Bradovu tě ujišťuji, že jim způsobíš velkou radost. Tvá vnučka najde dobrý domov a největší péči.“

„Děkuji, Pavle. Arne nastoupil jako ředitel dopravy za Nelly. Vyřiď pozdravy. Ať jsou o hochy úplně bez starosti.“

Errata:

14.08.2021 03:25