Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Útok na zárodek zla

Ode dne, kdy Nelly letěla do Prahy, byl Arne neobvykle zamlklý a stále o něčem přemýšlel. Jiří by se byl vsadil s kdekým, že jeho kamarád vzpomíná na Nelly, ale nemohl se vsadit ani s jedním člověkem, neboť kromě nich tu byl již jenom Nemo. A ten jistě věděl, co Arna trápí.

A přece nejopuštěnějším z nich byl právě Jiří, který pozoroval oba. Nemo dlel celé dny u svého aparátu a bylo vidět, že se hluboce zabral do práce. Proč to dělal? Aby zapomněl na Nelly, anebo bylo nutno věnovat se nyní osudům světa tak pilně, že nesměl Nemo ztrácet ani okamžik? To si Jiří nedovedl vysvětlit. Také Arne se nyní celé dny zdržoval v Centru a vyprosil si dokonce od Nema, aby jej Jiří vystřídal vždy jen na krátkou přestávku mezi dnem. Věnoval se studiu organizace dopravních sítí a všech horizontů. Nemo svolil. A tak Jiří byl po celé dny sám a mohl žít jen sobě, protože práce, kterou konal v laboratoři, byla jen zajímavá, nikoli namáhavá, její tíhu ani necítil.

Scházeli se všichni večer při jídle, ale pak přestalo i to. Asi za týden po odjezdu Nelly jim Nemo ohlásil, že ho budou musit hoši i večer postrádat, protože se nesmí od své pozorovací stanice hnout ani na okamžik.

„Co o tom soudíš, Arne?“ ptal se Jiří toho prvního večera, kdy byli v jídelně sami.

„Nic,“ Arne pokrčil rameny. „Rozhoduje se o osudu světa a Otec nesmí ztratit ani jednu nit, z nichž se právě spřádá nejbližší budoucnost lidstva.“

„Ale vždyť...“ odvážil se odporovat Jiří.

„Jirko,“ pousmál se Arne nervózně, „prosím tě, ne, není mi do hovoru. Nechci o tom uvažovat. Mám... mám plnou hlavu jiné myšlenky. Až bude čas, jistě nám Otec všechno vysvětlí.“

„Co je s tebou, chlapče?“ žasl Jiří. „Nikdy jsi nebýval tak nedůtklivý.“

„Mýlíš se, Jirko, naopak, býval jsem hrozně nedůtklivý a řekl jsem ti mnohdy ošklivé slovo. Dnes nejsem. Chci se jen soustředit na jednu jedinou věc, uznej to a nevytrhuj mě z myšlenek. Prosím tě o to, jak jsem tě ještě nikdy neprosil. Záleží na tom snad celý můj život!“

„Panebože,“ myslel si Jiří, „cožpak lze mít někoho tak rád, že ani nechceme mluvit o jiném? To je hrozné! Ani na vlastního otce jistě Arne po jeho smrti tak tvrdošíjně nemyslil jako teď na Nelly.“ Jiří jen mlčky vzdychl. Škaredý osud! Dva lidi jsou zde kolem a ještě s nimi není řeč. Neměl, chudák, nejmenšího tušení, o čem Arne tak usilovně přemýšlí.

Uběhlo několik dní. Nemo se neobjevil ani večer, pak ho nezahlédli ani ráno. Byly některé dny, kdy ho neviděli vůbec.

Až jednoho dne přišli do jídelny a Nemo již na ně čekal. Jeho tvář byla zasmušilejší než kdy jindy, jeho rysy byly tvrdší a v jeho očích se blýskalo velikou, marně skrývanou zlobou.

Oba hoši usedli a čekali. Jiří se v duchu Arnovi smál, věřil, že se teď Nemo bude ptát a že jistě přeruší ty jeho utkvělé myšlenky, ať chce nebo nechce. Nemo však mlčel právě tak zarytě jako oni. A byl to právě Arne, ten dosud nedůtklivý poustevník Arne, který se odvážil oslovit Nema:

„Otče, vím, co nám asi povíš. Prosím, neváhej, čekáme oba.“

Nemo se nehněval. Chápal, že jsou zvědaví.

„Je to příliš mnoho na jednoho starého člověka,“ pokyvoval těžce hlavou a díval se stranou, jako by se bál, že nemá před nimi rozvíjet obraz, který viděl. Ale pak promluvil přece: „Jen proto, že sám stojím zdrcen před tou velikou hrůzou, vidím, že si musím ulevit a musím vás pro každý případ zasvětit do všeho.“

„Pozorovals všechna tajná jednání? Učinil sis úsudek?“ ptal se Arne.

„Pozoroval jsem všechno, nebo aspoň skoro všechno. Je to hrůznější, než jsem si ve své fantazii kreslil. Nevím, stydím se takřka vyprávět vám všechno. Jste mladí lidé. Myslili byste si, že já, stařec nad hrobem, mluvím jen z nenávisti k lidem. Ale ďábel nejhorší povahy, vrah a lupič, který vraždí na potkání, by nikdy nemohl vymyslit tolik podlosti, zrady, nenávisti, masakrů, podvodů, mrzkostí a zločinů, kolik si jich na sebe vymýšlejí a kolik jich chtějí provést diplomatičtí kořistníci dnešního světa. Mám strach, že až vám vylíčím, co se připravuje a co již v těchto dnech vlastně nastupuje cestu k uskutečnění, věru, mám strach, že až vám to vylíčím, ztratíte nadobro víru v člověka, v lidstvo, v kulturu. Ti lidé přestali být lidmi, jsou to bestie bez nejmenšího citu, bez smyslu pro poctivost a úctu, bez svědomí a bez pocitu odpovědnosti k živému životu.“

„Vypravuj, Otče, myslil jsem na to celé dny, co jsem byl sám,“ pravil Arne.

Jiří překvapen zvedl hlavu. „Tys na to myslil?“ vyhrklo z něho.

„Ano,“ přitakal Arne pevně, „musil jsem na to myslit. Jde o svět. A na tom světě je Nelly. Je tam uprostřed, malá, malinká mezi tisíci těžkými botami chlapů. O její život jde. A pro ni musím myslit na všechno, co se má stát. Ona je jen prášek toho velikého množství. Ale i ten prášek musí být zachován. Bude-li zachován on, bude zachováno vše. Anebo není Bůh!“

„Arne!“ zvolal Nemo, „bereš mi to z úst. Kolikrát jsem se já v těchto dnech rouhal a pochyboval, je-li Bůh, když se může na to všechno dívat, vidí-li ještě víc než já. – Chlapče, povím. Všechno povím. Abyste věděli, co se chystá. Jakou krvavou pětiletku vyvolal dynamit, skrytý do dneška v dějinách člověčenstva.“

A nakloniv se nad stůl, začal Nemo líčit obraz, jenž mu vyplynul z poslouchání tajných jednání. Obraz toho, co se mělo stát v nejbližších dnech, týdnech, měsících a letech...

„Což dopustíte zkázu Evropy?“ ptal se Jiří sklesle, když stařec skončil svou hrůznou apokalypsu.

Nemo neodpovídal. Kamenné rysy v jeho tváři byly nevyzpytatelné.

„Nemáte ani trochu soucitu?“ naléhal Jiří.

„Soucit? Věru, nevím ani, jak označit, co cítím. Nechci říci, že je to hnus. Za svého dlouhého života jsem dospěl k přesvědčení, že lidé, až na nepatrné výjimky, jsou ovládám jediným citem: sobectvím. Ano, je mi líto lidí, kteří sami sebe vraždí. Evropa dovlekla sebe samu na operační stůl. Nuže, snad se naň teď položí a nechá si otevřít tepny.“

„Což ale není už teď zoufalé pomyšlení, že Asiaté mají ovládat Evropu?“

„Ještě ji neovládají,“ řekl Nemo tvrdě. „Přišel jsem na kořen zla. Zlo se musí vyvracet od kořene.“

„Zakročíte včas?“

„Uvidím-li nezbytnost,“ pokrčil Nemo rameny. „A proč ty, Arne, mlčíš?“

Arne se začervenal. „Přišels na kořen zla, Otče. Já o tom ještě nepřemýšlím...“

„Nevěřte mu,“ řekl Jiří, „bojí se nejvíc o... však víte dobře...“

„Ach, Nelly!“ pomohl Nemo mladíkovi. „Nemusíš mít obav, hochu. Je v bezpečí. Chceš s ní mluvit?“

Arne radostně přikývl.

„Zavolej Pavla!“ poručil Nemo.

Za chvilku se na desce objevila Holanova tvář,

„Co nového, příteli?“ tázal se kmet.

„Zmrtvění v celé Evropě,“ hlásil Holan. „Ale pod ztuhlou kúrou vře zmatek a hrůza.“

„A diplomacie?“

„Jedná, pokud vím. Ale jsou tu velké obtíže.“

„V čem?“

„Jako vždy. Dohadování a všecky ty obvyklé malichernosti.“

„Co je s Nelly, strýčku?“ vyslovil Arne otázku.

„Bruslí s Jiřinou.“

„Na kluzišti?“

„Ano, ale v našem parku. Je sice malé, ale pro ty dvě stačí. Jen jednou byly spolu v Praze. Ale Nelly hned chtěla zpátky domů. Je velmi plachá. Mám ji zavolat? Měla by velkou radost, Arne. Už dlouho tě neviděla. Kluziště je pod mými okny. Ale je s ní Jiřka a nevím – myslím, že by přiběhla také. Jsou nerozlučitelné.“

„Máš pravdu, strýčku. Nevolej! Až někdy později. Jen vidět kdybych ji mohl!“

„Lehká věc. Posunu ti obraz.“

Na obrazovce se objevil park, na jehož velkém trávníku bylo uprostřed upraveno kluziště. Dvě dívky se proháněly na bruslích, oblečené ve stejných pestrých svetrech s vlněnými čepičkami na hlavách. Vlastně se proháněla jen jedna v ladných kruzích a smyčkách kolem té druhé, která stála nejistě.

Jen podle toho Arne poznal Nelly. Jinak byly jejich postavy nerozeznatelné. Jako dvojčata. Udiveně hleděl na zrůžovělou tvář a rudé rty.

„Jak je krásná!“ vyklouzlo Arnovi z úst.

„Ano, hochu, kypí zdravím! Bohudíky!“ řekl Nemo vřele.

„Tak pojď, maličká holčičko, pojď,“ slyšeli Jiřinino škádlivé lákání. „Nesmíš se bát! I když sebou bucneš, nic nevadí! Už tě vodit nebudu. Takhle by ses bruslit nikdy nenaučila. Tak jen do toho! Koukej, jak se ti směje ten kos! Slyšíš ho? Rozběhni se na něho!“

A Nelly se skutečně rozběhla. Jenže si to nějak spletla a vrávoravě do klouzla ke stromu, jehož peň objala, aby se zachránila před pádem.

„Pojď pro mne!“ volala na Jiřku.

„Ani mne nenapadne! Jen se pusť a neobjímej ten platan tak vášnivě.“

A když se pak Nelly obrátila a nešikovnými krůčky se blížila ke své kamarádce, plály její tváře nachem.

Arne vzhlédl rozpačitě k Nemovi, který se po dlouhé době zase jednou – usmál...

Ale hned nato kmetova tvář zvážněla. Řekl:

„Poslechneme si Tokio. Snad se dovíme něco nového.“

Idylický obrázek zmizel a z obrazovky se vynořil pohled na město, z něhož přes všecku tu exotickou krásu čišela – cizota.

A ještě něco, co mrazilo a žhnulo současně.

Ulice Tokia se pestřily hustými davy lidstva, tísnícího se před ohromnými plakáty, na nichž pod znakem Spojených států asijských křičelo heslo: „SVATÁ VÁLKA.“

„Nemusíme už více vidět,“ hučel Nemo. „Asiaté zahájili boj o ovládnutí světa. Ale kde je vaše loďstvo, pidimužíci?“

Ve válečném přístavu tokijském kotvil jediný křižník starého typu jako hlídka. Totéž bylo v Jokohamě.

Prolétli nad průlivem Uraga a dále k jihu – na západ, minuli ostrov Šikoku, Kjúšú a pak přes Východočínské moře do Šanhaje. Nikde po loďstvu ani stopy. Zpátky k Jokohamě! Nic.

„Hm,“ mumlal Nemo, „to je divné!“

Letěli na východ přes Tichý oceán.

„Tu jsou!“ vykřikl Nemo. „Přijdeme včas. Hleď, Arne! Je to ale velkolepá síla, což? Víš, kam míří? A nejsou už daleko.“

Nemova pravice stiskla páčku na rozvodové desce a levice otáčela zvolna klikou reostatu.

Loďstvo plulo plnou parou, seřazeno do tří klínů, jejichž hrany tvořily torpédoborce a střed křižníky. Před těmito klíny prosvítala temná těla ponorek.

Pojednou se před ponorkami rozeplála řada oslnivých světelných bodů, a poslušná páčky pod Nemovou dlaní, vyslala loďstvu vstříc v Morseových značkách rozkaz:

Stát!

„Zapoj ucho!“ poručil Nemo Arnovi a zároveň seřídil televizi, jako by stáli na palubě admirálské lodi, ukončující střední klín.

Stát! opakoval Nemo rozkaz.

Tento rozkaz vyšel, když ponorky byly už jen asi kilometr od řady záhadných hvězd, které se teď snížily až na několik metrů nad hladinu.

Na velitelském můstku admirálské lodi bylo vidět účinek.

S triedrem na očích pozoroval velitel a pobočník nevídaný zjev. Nesmírný úžas se projevil v rozčileném hovoru obou mužů.

Ale po několika vteřinách obzor před ponorkami náhle zmlhovatěl a na okamžik zmizely hvězdy za bílou clonou, která v hustých kotoučích se vyvalila z moře jako vzkypělé mléko. A současně se oslnivý, ale dosud klidný svit tajemných hvězd změnil v plápolavé kotouče, z nichž šlehala ohnivá ramena, a vzduch se roztřásl v hromových salvách.

Zdálo se, jako by hvězdy při styku s hustou bílou clonou vybuchly a roztříštily se jako dělové granáty, ale už po několika okamžicích se ukázal opak: bílá clona byla rozervána a její cáry spirálovitě vířily kolem planoucích bodů, jakoby prudkou odstředivou silou vymršťovány padaly na hladinu, změněny v hustý déšť, hrající duhovými barvami. A při tom se moře v široké hrázi pod řadou hvězd koulelo a dmulo jako ve varu. Tento vřelý pruh byl už nedaleko před ponorkami, které pluly s nezmenšenou rychlostí vpřed, jak vyznačovaly stopy periskopů, vyčnívajících nad hladinu.

A tu se hvězdy rozkmitaly potřetí s rozkazem:

Stát!

Velitel admirálské lodi byl ohromen tak, že ani na tento třetí rozkaz nereagoval, a když se vzpamatoval a chtěl vydat signál ponorkám, bylo už pozdě. Přídě ponorek se dotkly vřící hráze.

V tom okamžiku se hvězdy snesly dolů a pak jako by se těsně nad hladinou rozšlehaly vodorovné blesky. Periskopy zasvitly bíle a pak se roztaveny zřítily do moře.

Celý obraz zkázy byl teď zahalen v husté bílé kotouče, fialově a rudě opalizující, z nichž do výše tryskaly gejzíry vřelé vody.

Vzduch se rozvířil a strašlivý žár zaplavil loďstvo. Teď už byl celý širý obzor zaplaven vířivou smrští vřelé páry, kterou prošlehávaly plamenné jazyky, jež jako by chrlily jícny nesčetných obrovských dmuchavek. Do pekelného rachotu a sykotu se mísily občasné detonace výbuchů, jejichž sílu možno přirovnat k výbuchům sopky.

Nyní se loďstvo zastavilo bez povelu admirálské lodi, neboť v tom rozpoutaném pekle nemohlo vpřed. Vzduch jako by se změnil ve vřelou mléčnou pěnu.

Náhle hrůza ustala, rachot a výbuchy se utišily. Jen moře kolem lodních boků syčelo a klokotalo a kotouče páry stoupaly do výše. Lodní stroje zmlkly a křižníky se setrvačností zvolna šinuly vpřed.

Když se pak pára zvedla do výše, jasnil se povlovně obraz.

Jaký to byl obraz!

Z řady ponorek zbylo jen několik, které bezmocně ležely na vlnách dosud varem zmítaných. Jejich oblá těla vyhlížela jako usmrcený mořský netvor. Temná paluba byla pokryta bílou vrstvou mořské soli a z periskopů na vrcholu pozorovací věže zbyly jen zpřehýbané pahýly. Většina ponorek byla na cestě k mořskému dnu.

Stejně prořídly torpédoborce, na jejichž palubách bylo vidět několik sežehnutých mrtvol.

Na palubách křižníků byl obraz ještě hrůznější. Z mužstva, které se včas neskrylo v lodním trupu, zbyla jen znetvořená těla.

Pozvolna se zvedala železná padací dvířka a objevovaly se děsem sinalé tváře.

Ale ještě nebylo zkáze konec. Neovládané lodi vlastní setrvačností a zmítány vlnami měnily směr a v tom zmatku se událo několik srážek. Ostré přídě drtily kormidla, prohýbaly opancéřované boky.

Konečně se zbylí důstojníci ujali velení a snažili se zachránit, co ještě zbylo.

Radiotelegrafické volání po odezvě do ochromených ponorek zůstalo bez výsledku. Tam zřejmě nebylo života. Mužstvo bylo zadušeno žárem. Z těžkého mračna, jež se nad loďstvem ve výši rozestřelo, spustil se prudký lijavec, který záhy ochladil vzduch i moře. A pak náhle zase vysvitlo slunce. Ale opodál něho se ve výši zase rozhořela tajemná hvězda, sklonila se níže k obzoru a rozkmitala v Morseových značkách:

Vraťte se do Jokohamyl

Lodní velitelé ihned uposlechli. S touto úžasnou mocí nelze bojovat. Zazněly povely a loďstvo se řadilo. Po chvíli plulo plnou parou k západu, vlekouc vraky s roztříštěnými kormidly a šrouby.

Teď teprve mohli velitelé křižníků přehlédnout zkázu: hlavně skoro všech nejtěžších děl byly zprohýbány a jejich ústí slita, roury torpédových vrhačů roztaveny.

„Zde jsme hotovi,“ řekl Nemo klidně. „Kořen zla byl vytržen!“

Errata:

14.08.2021 03:25