Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Arnův bacil

Uplynuly opět tři dny od onoho večera, kdy Nemo načrtl oběma hochům obraz krvavé budoucnosti evropské civilizace a kdy jím na zkáze asijského loďstva dokázal, že chce bojovat proti všemu, co se má ještě stát, že chce bojovat, aby zachránil civilizaci. A přece o tom Arne nepronesl ani slova úsudku. Jen Jiří, uchvácen obdivem, žasl nad mocí svého hostitele.

„Mám pocit, jako bys přestal mít Nema rád,“ řekl jednoho dne Jiří, když přišel vystřídat Arna do pracovny. „Zdá se ti krutý, anebo nevěříš, že je schopen zabránit tomu, do čeho se řítí svět?“

Arne zbledl. „Nevyslovuj už nikdy nahlas přede mnou, Jirko, to, cos právě řekl. Miluji Nema, zbožňuji ho a obdivuji. A jen proto mlčím k tomu, co dělá, protože...“

„Protože...?“

Jiří se už odpovědi nedočkal. Arne urputným mlčením odrážel jeho další otázky a výčitky, ale v jeho očích bylo vidět, že rozhovor a jakýsi svár pokračuje v něm.

„To bylo mé poslední slovo. Už nikdy o tom nebudeme mluvit. Slibuješ mi to?“

Podali si ruce a pevně stiskli.

Když vůz stanul před palácem, spěchal Arne do svého pokoje, aby se upravil a omyl. Dlouhá chodba byla smutně prázdná jako vždy, ale ještě nikdy nepocítil takovou tesknotu jako nyní. Náhle se zarazil a zatajil dech. Jedny dveře byly pootevřeny a v nich se cosi pohnulo. Vzápětí uslyšel hlas, který vykřikl jeho jméno.

Arne stanul u dveří a nahlédl dovnitř.

„Arne!“ opakoval hlas za dveřmi. „Pojď ke mně, synu!“

Byl to Nemo. Něco takového bylo neobvyklé. V tuto dobu Nemo vždy sedával ve své pracovně a nikdo ho nesměl vyrušit. Arnovo srdce se rozbušilo. Co se stalo?

Otevřel dveře. Nemo seděl v malé okrouhlé místnosti u jakési skříňky. Ani neobrátil hlavu, když Arne stanul ve dveřích.

„Přál jste si, Otče?“ ptal se Arne,

„Pojď sem, synku,“ pravil Nemo vlídně, „pojď blíž! Chci ti ukázat jednu zajímavou hračku. Pojď, pojď, přisedni zde naproti mně!“

Arne usedl proti Nemovi, který se naklonil ke skříňce a sklopil nějakou páčku. Chvíli slyšeli nějaký šelest. Pak jasně zazněl chlapecký hlas:

„Mám pocit, jako bys přestal mít Nema rád. Zdá se ti krutý, anebo nevěříš, že je schopen zabránit tomu, do čeho se řítí svět?“

Arne zbledl. Poznal Jiřího hlas. A hned nato druhý hlas odpovídal:

„Nevyslovuj už nikdy nahlas přede mnou, Jirko, to, cos právě řekl. Miluji Nema, zbožňuji ho a obdivuji. A jen proto mlčím k tomu, co dělá, protože...“

Arne bledl ještě víc. Jeho rozhovor s Jirkou na magnetofonovém pásku. Ten chladný, suchý hlas je jeho vlastní.

„Protože...?“ tázal se hlas Jiřího v přístroji.

A tu se stalo něco nepochopitelného. Rozhovor se odvíjel dále, oba hlasy byly zřetelné, i když Arnovy odpovědi se svým zabarvením blížily spíše šelestu. Nemův magnetofon zachytil i jeho vnitřní samomluvu.

„Jirko, nezapomeň, že je také jen člověk. A každý člověk se může mýlit.“

Arne se neodvážil podívat na Nema. Ten seděl klidně, poněkud nahrben, a pečlivě naslouchal této rozmluvě, opakované přístrojem do nejmenších podrobností.

„Chceš snad tvrdit, Arne, že se Nemo... mýlí?“

„Ano. Mýlil se již tehdy, když myslil, že Nelly může zůstat bezkrevnou dokonalou bytostí, jež nikdy neopustí toto velkolepé podzemí,“ opakoval hlas v přístroji tak jasně, že bylo rozumět každému vydechnutí mezi jednotlivými slovy, „Mýlí se také, domnívá-li se, že my dva, lidé z masa a kostí, zůstaneme navždy v tomto úžasně dokonalém světě a nezatoužíme po nedokonalé zemi, kde kvetou růže a voní jablka. On odumřel té zemi, odumřel životu. Proto se také mýlí ve svém nadpozemském úsudku o příčinách toho, co se tam nahoře děje.“

Arne cítil, jak mu hoří tvář žhavým ohněm. Sklopil ještě na chvíli hlavu, ale pak ji prudce zvedl. Ano, myslil si to, nebude zapírat. Nemůže to zapírat. Nikdy by se sice neodvážil tato slova říci Nemovi do očí, ale teď, když je Nemo slyší, musí je vysvětlit, aby jim bylo rozuměno.

„Arne, to je... tvůj vděk za...“

„Otče,“ vykřikl Arne, „musíte mne vyslechnout! Ano. Chci to odůvodnit. Nemluvte o vděku nebo nevděku, jde o víc než o to, jde o... jde o nás všechny, nás živé i ty, kteří umřeli za nás...“

„Pssst!“ zarazil ho Nemo, který rychlým pohybem zastavil přístroj a obrátil se k Arnovi: „Já ti přece docela nic nevytýkám, hochu. Já nemluvím o vděku, to řekl Jiří. Poslouchej jenom klidně dál! Jak vidíš, nehněvám se na tebe. Počkej, co sis myslil?“

Nemo opět uvolnil páčku a přístroj pokračoval:

„Nepleť sem nic takového, příteli, jsem mu vděčen, jsem mu zavázán, zbožňuji ho a mám ho rád, opakuji ti to ještě jednou a budu ti na to přísahat až do své smrti. Jeho stroje jsou dokonalé, jeho organizace podzemní říše je dokonalá – ale on sám je jen člověk...“

„Dokonalý člověk, neboť jen dokonalý člověk mohl stvořit všechno to dokonalé. A já se ti divím, Arne, že se můžeš jen slovem dotknout jeho génia!“

„Mlčel jsem a chtěl jsem mlčet, protože jsem tušil, jak se na to budeš dívat. Ty i on,“ opakoval neúprosně Arnův hlas v přístroji. „Nejsem nevděčný ani pyšný. Ale ta jedna chvíle – Nelly – mi otevřela oči. Od té chvíle jsem na to myslil a myslím neustále. Věděl jsem, že mi hned přičteš ty nejčernější myšlenky jen proto, že se opovažuji pochybovati o něm a o všem tom, co dělá. Nevadí. Já ho mám rád a budu ho mít rád. Budu tedy mlčet, abyste si nemohli myslit, že ho – nenávidím.“

Arnovi po skráních stékaly velké krůpěje studeného potu. Náhle pocítil nesmírnou únavu po těžké práci tam, u toho reostatu, kde byl obklopen blikáním světélek a vzdáleným šuměním řítících se vlaků.

„Arne...“ znělo v přístroji.

„To bylo mé poslední slovo. Sedni a pracuj! Už nikdy o tom nebudeme mluvit. Slibuješ mi to?“

Okamžik bylo ticho.

Nemo se však od přístroje nehnul. Poněkud schýlen sledoval ještě tichý šelest, který se ozýval z přístroje. Zaznělo nějaké cvaknutí, hukot, pak jako zavytí brzd a zase hukot. A pojednou do toho tichého znění vykřikl Arnův hlas: „Jak je ale zachrání, když... budeme mlčet...?“

Arne se sám nyní tohoto výkřiku ulekl. Nemohl si vzpomenout, že by si něco takového při rozhovoru s Jiřím pomyslil. Ne, tam nahoře u reostatu ne. Snad když byl sám ve voze. Panebože, jaký je to přístroj, který s tebou stačí putovat rychlostí blesku a ještě zaznamenává každou tvou myšlenku!

Teprve nyní zaklapl Nemo páčku na přístroji, a obrátiv se k Arnovi, řekl velmi vlídně:

„To je to pravé, chlapče! Jak je zachráním, když... budeš mlčet?“

„Otče, dovol, abych ti vysvětlil...“

„Mluv k věci, Arne,“ zarazil ho Nemo, „mně se omlouvat nemusíš. Rozumím ti. A divím se, že mne tak málo znáš, aby ses bál říci mi to, co mi říci musíš. Víš přece, že jsi můj syn, můj spolupracovník. Mlčení by byla zrada. A ty mne přece nechceš zradit, že ne?“

„Ne, ne, ne!“ odporoval Arne.

„Ostatně nejde o mne. Kdybys i nakrásně zradil mne, co na tom? Zradit jedince nic neznamená. Jde však o myšlenku: dát lidem mír. Tuto myšlenku nesmíš zradit, protože jde o celek, o tebe samého, o tvé nejdražší, o tvůj národ, o lidstvo. Milý mladý příteli, tehdy se nemlčí, tehdy se nesmí mlčet.“

„Nechtěl jsem vlastně mlčet,“ pravil hoch, „doufal jsem jen, že se najde příhodná chvíle nebo že sám jednoho dne přijdeš na tutéž věc, jako jsem přišel já. Vždyť je to prosté, nic na tom vlastně není. Ani myslit se nad tím dlouho nemusí.“

„Tak vida! A ty ses bál říci mi to? Ty, který jsi zdokonalil mé vševidoucí oko a který tedy víš, že se nebráním, aby někdo zlepšil to, co já z různých důvodů udělal méně dokonalé?“

„Nejde tu o zdokonalení tvé myšlenky, Otče,“ pravil Arne.

„Jde o něco zcela nového, jiného. A pak by ovšem tvoje myšlenka musila padnout.“

Nemo pohlédl se zájmem na odvážného hocha. Ale zároveň se zájmem se v jeho pohledu objevil první záblesk nedůvěry.

„Ah, ah, něco zcela nového? Vida! Nu, tím... lépe. Snad.“ Okamžik váhal. „Pak je ovšem možné, že se staneme soupeři, Arne. Pak máš zcela pravdu, že tě budu považovat za protivníka nebo dokonce nepřítele. Každý člověk, který chce něco zcela jiného než my, je přece náš nepřítel.“

„Nikdy bych si nepřál, abys byl mým nepřítelem, Otče,“ vydechl hoch. „A snad proto bude přece jen lépe, když...“

„Ne, to ne, to ani nevyslovuj! Řekl jsem ti přece, že nejde o mne. Ani o tebe nejde. Jde o myšlenku. Ta se nesmí zamlčet. Možná, že se mi zalíbí, jen aby... aby snad nebyla tak geniální, jako...“ Nemo se krátce zasmál. „Povím ti malý příklad z historie civilizace, hochu, ano? Posuď pak, zda tvoje myšlenka není podobná té, o které ti povím, a pak mi jí řekneš. Já pak ti svůj názor povím hned při tom příkladu, chceš?“

„Přijímám, Otče. A v případě, že usoudím, že bys ji nemohl přijmout, raději o ní pomlčím.“

„Nemůžeš vědět, jestli je, náš případ jako ten, o kterém ti povím. Slibuji ti, že když mi svůj názor řekneš, nebudu se mu ani smát, ani ti ho vyvracet, kdybych s ním nesouhlasil. Ano?“

„Ano.“

„Dobrá. Tedy nejdřív já. Jako starší a zkušenější. Je to příklad z lékařské vědy a my, kdo bojujeme proti válce, jsme vlastně také v jádru lékaři lidstva. Nuže, už před mnoha lety trpěli lidé moderním morem, kterému se říká tuberkulóza. Umírali, protože lékaři nedovedou tuto chorobu léčit. Nevědí si s ní rady a tenkrát tvrdili, že by mohli proti ní najít lék jedině tehdy, kdyby vypátrali, co je příčinou této choroby. Tehdy byl na špici lékařské vědy učený berlínský profesor Wirchow, který o tuberkulóze hlásal, že je to prostě odumírání buněk v lidském těle a že nelze zabránit tomu, když náhle začnou někomu z lidí ve vnitřnostech usýchat a odumírat buňky. Od toho usychání se také nemoc jmenovala souchotiny. A pak se najednou objevil mladší lékař, doktor Koch, který dlouho pátral, až vypátral, že příčinou tuberkulózy je bacil, který vnikne zvenčí do lidského těla a tam začne užírat buňky. Doktor Koch tedy vypátral, proč vlastně buňky usýchají. To byl objev, který podrazil nohy pohodlnému berlínskému papeži medicíny Wirchowovi, jenž prostě v bacily nevěřil. Ti dva se nejdříve přeli, až vyhrál Koch, který prostě pod mikroskopem ukázal bacily tuberkulózy. Wirchow sice nerad, ale přece jen uznal jeho tvrzení, a tak se lékařská věda dostala zas o krok dál: byl znám původce tuberkulózy, vědělo se, že je to nemoc, která se přenáší z člověka na člověka, a že tuberkulózu nedostane ten, kdo si dá pozor, aby do něho nevnikl Kochův bacil. Úžasný objev, co? Převrat v názorech! Převrat v lékařství! Ale jen to – a dosti. Teď teprve, hochu, přichází to hlavní. Lékaři slíbili, že naleznou lék, jakmile budou znát příčinu nemoci. Kochův bacil byl objeven, ale lék proti němu hledali lékaři více než šedesát let! A tak tedy sláva doktora Kocha je taková: objevil bacil, ale neobjevil lék, který by bacil usmrcoval. To je totéž, jako by Galvani objevil elektřinu a chtěl, aby se lidé chodili dívat na žabí stehýnka a žasli, když se začnou cukat a když on jim k tomu tajemně vyzradí, to že je ta elektřina. To je totéž, jako by Edison sestrojil žárovku, která by nesvítila. Chápeš, jak si vážím takového objevu?“

Arne přikývl. Cosi tísnilo jeho hrdlo. Ano, chápal, proč mu to Nemo říká.

„Víš, hochu, lidstvu by bylo jedno, jestli má pravdu Wirchow nebo Koch, lidstvu by bylo jedno, je-li tuberkulóza odumírám buněk nebo nemoc způsobená bacilem, lidstvo by chtělo – ať je to už tak nebo tak – aby proti tuberkulóze byl lék. Jinými slovy: objev má být praktický, užitečný. Je-li sebelepší a pravdivější a přitom nevede k zlepšení a spravedlnosti, je čerta platný. Neobjevil jsi snad, hochu, takový bacil války jako oslavovaný doktor Koch?“

„Nevím, Otče, ještě jsem to ani dobře nedomyslil,“ šeptal Arne poněkud zahanben. „Ostatně moje myšlenka není nic nového, je jen jiná než tvá; Kristus říkal, že se nesmí ďábel vyhánět Belzebubem. To je však – podle mého mínění – to, co chceš dělat ty. Že proti zbraním bojuješ zbraněmi, proti výbušninám výbušninami, proti armádám armádou. Kdežto já, třebaže technika je můj svět a moje vášeň, myslím, že stroje mají člověku sloužit a nemají být stroje takové, které jen a jen zabíjejí.“

„To je správné. Nemají. Ale když jsou? Co potom?“

„Wirchow tvrdil, že buňky odumírají, aniž pátral po příčině odumírání. Koch však učinil víc. Našel příčinu odumírání. – Není něco podobného s mírem? Neodumírá mír jen proto, že jeho buňky odumírají? Říká se, že je to rozpínavost některých národů, která zaviňuje války. Věříš tomu, Otče?“

„Ach, touto cestou jsi tedy kráčel, hochu? Nu, správná cesta! Hledáš bacil. Tedy jsem se nemýlil.“

„Hledám a myslím, že jsem ho našel!“ vybuchl Arne, z něhož nyní jako by spadla všechna únava, bázeň i rozmrzelost. „Já nevěřím, že jsou vinny národy. Kdo je národ? Co na tom záleží nějakému holiči v Liverpoolu, jestli Anglie získá novou kolonii? Což touží selka, která prodává máslo na trhu v Arles, po tom, aby Francie byla větší? Anebo má mezkař v Kalkatě něco z toho, když bude k Indii připojeno pět ostrovů? Lžou všichni, kteří tvrdí, že národy jsou rozpínavé, že národy chtějí mít větší a větší stát. Nač? Jejich vlast je tam, kde se mluví jejich řečí. Žádný národ nemá zájem na tom, aby byly k jeho státu připojovány nové oblasti. Národ chce žít v míru tam, kde je. Je to jako ve velkém činžáku, kde nájemníci klidně žijí vedle sebe. Naprosto se již nestarám o to, co se děje za stěnou ve vedlejším bytě, nevím ani, jak ten byt vypadá, nevím ani, kdo tam bydlí – a vím-li to, nikdy mne nepojme touha připojit ten sousední byt ke svému, prostě proto, že ten můj mi stačí. A nestačí-li, mám-li na lepší, tedy si najdu lepší, ale zase jen svůj a jen takový, který je volný, prázdný, kde nikdo nebydlí, odkud nikoho nemusím vyhánět nebo štvát. Národ je pokojný nájemník v domě, platí řádně svou činži, nikdy ho nenapadne šílená myšlenka, že dům, v němž bydlí, je vlastně jeho dům. Tak je to s národy a státy. Neexistují výbojné národy.“

„Bravo, hochu, ale jak tedy vznikají rozepře?“

„Nájemník, to je rodina. Také národ je rodina. A všichni členové rodiny se vždycky nepovedou. Skoro v každé se vyskytne zrůdný člověk, který má zlodějskou povahu. Mít něco, co není jeho, co mu nebylo dobrovolně dáno. A v takové rodině se pak ztrácejí peníze a věci. V takovém národě se ztrácí celý majetek. Jeden okradl všechny bratry a přisvojil si víc, než mu patřilo. To již není počestný holič, ani pracovitá selka, ani ubohý mezkař. Ty dobře víš, Otče, kdo to je. Víme to všichni. Za starodávna to byli rytíři, bydlící ve svých supích hnízdech, na pevných hradech, odkud týrali počestné lidi v okolí. A když vyplundrovali všechno na dosah ruky, pochytali pracovité lidi, ustrojili je, dali jim do ruky zbraň a táhli okrást souseda. Tak vznikla válka. Ti loupeživí lidé neuměli žít pohromadě s druhými, nedovedli žít v rodině v jednom bytě, který sousedil s jiným, do něhož jim nic nebylo. To byli lidé, zvyklí žít sami v celém hradě, jim nestačila jedna místnost, musili mít deset komnat. V těch lidech začalo všechno zlo. V lidech, kteří pro sebe samé museli mít celý dům, pak celé město, pak celý kraj a nakonec celou zemi. To jsou bacily války, Otče. Ve všech národech. Doktor Koch objevil bacily, ale nikoli lék proti nim. My známe tyto bacily války, stačilo by vyplenit bacily a bude věčný mír.“

Nemo se zachmuřil.

„Hochu, tvá myšlenka je ničivější než moje. Neboť každý dům někomu patří. Je tedy těch bacilů ohromné množství. Znamenalo by to zničit celá města, všechny státy, celý svět.“

Arne se usmál:

„Nikoli, Otče. Domy i města by zůstaly stát. Jen kořistníky vybít. Ty svými zbraněmi vybíjíš nevinné. Ty jimi zabíjíš vojáčky, kteří nemají nic. Ty jimi zabíjíš právě ty mírumilovné chudáky, jimž byla do dlaně vtisknuta zbraň, aby šli bojovat za rozpínavost rytířů a zlodějů, kteří nikdy nestanou proti ústím děl, pušek, kulometů a kteří se v dobách války mají ještě lépe než v čas míru. Kohopak, Otče, trestáš, posíláš-li své dokonalé zbraně na tyto chudáky, když bacily války v těle národů zůstávají dál? Proč nevyhlásíš boj bacilům, jež jsem ti objevil? Proč jdeš se svou neviditelnou armádou na frontu, místo co bys s ní měl vtrhnout do domů všech těch novodobých loupežníků, kteří volají: Národ není spokojen! Vzhůru do boje za čest národa! Proč zabíjíš nevinné, Otče? Proč nezabiješ pravé lotry? Proč tvé všeslyšící ucho nenaslouchá raději na frontách a proč tvé zbraně nezabíjejí tam, kde dosud naslouchalo jen tvé ucho? To mne trápilo v těchto dnech.“

„Dobře mluvíš, chlapče,“ pokyvoval Nemo hlavou, „a mnozí lidé by ti uvěřili. Ale zítra k nim promluví kdosi jiný a lidé budou věřit jemu a pak zase ještě jinému. V tom je ta bída, můj hochu!“

Errata:

14.08.2021 03:25