Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Nebylo snadné zastihnout doma „Krále vzduchu“ Juraje Kmitka. Šéf závodu, nejvyšší velitel štábu odborných inženýrů a početné armády osvědčených pilotů, nesložil ruce v klín, nedopřál si klidu a pohodlí.

Kmitko byl syn slovenských rodičů, kteří se vystěhovali do New Yorku, když Jurajovi bylo něco přes čtrnáct let. Měl veliké vlohy pro strojnictví. Za pomoci slovenských starousedlíků v New Yorku se podařilo dostat Juraje za učně do veliké továrny na vzducholodi, kde se záhy uplatnil tak, že správa továrny nabídla jeho chudým rodičům, živícím se různými nádenickými pracemi, dostatečný příspěvek, aby jejich synek mohl studovat. Byl přijat do technické koleje na universitě. Avšak už několik měsíců po vstupu do školy osiřel. Oba jeho rodiče zemřeli v nemocnici při epidemii tyfu. Tu příspěvek továrny nestačil. Ale Juraj byl příliš hrdý, aby požádal továrnu o zvýšení podpory. A také se v něm probudila hrdá slovenská povaha – snaha a pevná vůle stát se vlastní silou nezávislým. Juraj ve dne pilně chodil do školy a večer do pozdní noci myl nádobí v hotelu, škrabal v hotelové kuchyni brambory, krájel zelí a tuřín, a za tyto práce byl odměňován skrovnou mzdou a nějakým žvancem jídla. Nejvíce mu pak prospělo, že mu poskytli přístěnek u kuchyně jako „byt“, lépe řečeno jako noclehárnu. Neměl odtud daleko do školy, ušetřil peníze za bydlení a byl v teple.

Protloukl se na studiích a byl přijat do téže továrny za technického úředníka. Byl už inženýrem. Žil v podnájmu, ale byl dosti placen, aby si mohl dopřát oddělený pokojík, kde soukromě hloubal o sestrojení autogyry, ve které viděl cestu k ovládnutí vzduchu.

Jeho práce byla korunována skvělým výsledkem. Sestrojil letoun, který svými výkony ohromil celou Ameriku. Byla to kulatá gondola, vpředu vybíhající v hrot, který účelně přemáhal odpor vzduchu, což bylo nezbytné při rychlosti letu, jež dosahovala mnoha set kilometrů za hodinu. Bylo v ní místo pouze pro dva lidi, včetně pilota. Letoun byl vybaven všemi vymoženostmi. Pohon byl elektrický, nevyčerpatelný, ježto si proud vyráběl generátor. Gondola spočívala na podvozku, sestrojeném tak, že stroj mohl značnou rychlostí jezdit po silnici a také bezpečně plout po vodní hladině. Na pozemních a vodních cestách sklaply se boční svislé a hořejší vodorovné vrtule ke gondole, která pak vyhlížela jako veliký brouk se složenými křídly. Nezabírala více místa nežli větší automobil.

Stroj se mohl kdykoliv a kdekoliv vznést kolmo do výše a rovněž tak přistát. Vzletěl jako střela a ve chvíli zmizel nad oblaky. Bylo mu hračkou vzlétnout do stratosféry a odtud jako balvan se řítit kolmo k zemi. Důmyslné vrtule umožňovaly, že autogyra vířila závratnou rychlostí ve vzduchu jako vírník na vodní hladině.

Právě před dvaceti lety provedl Kmitko nad letištěm v New Yorku prvé ukázky svého triumfu. Americké noviny tehdy jásaly. Dosud přezíraný mladý inženýr, jakýsi Slovák, stal se v amerických listech rázem slavným mužem, Američanem, chloubou Unie.

V té době se Kmitko seznámil s Farinem. Náhoda, či příznivý osud napomohly tomuto setkání.

Od té doby uplynulo dvacet let. Farin se s Kmitkem dosti často stýkal, dokud byl profesorem na pražské technice, neboť Kmitko se do Ameriky už nevrátil. Usadil se v Praze, kde začal vyrábět své autogyry, patentované v celém světě. Výrobu mu umožnil Farin, zapůjčiv mu příslušný kapitál, který Kmitko brzy a řádně splatil. A vděčný Slovák nikdy nezapomněl na pomoc přítele.

Kmitko rychle rostl, totiž jeho závod. V několika letech byla tu veliká továrna. Jeho vzducholodi ovládly nejen soukromou, ale také státní dopravu do celého světa. Kmitko byl důležitým, nepostradatelným činitelem v dovozu i vývozu.

Oba přátelé se však už přes dva roky neviděli, od té doby, kdy se Farin odstěhoval do Černova, poděkovav se úřadu vysokoškolského profesora. Chtěl užít klidu a věnovat se cele odborné literatuře

A Kmitko? Inu ten se nezapřel. Zapadl, ponořil se do své práce. Tempo, jež mu vštípila jeho druhá vlast již v útlém mládí, štvalo ho dál! Stále vpřed! Ještě daleko má k cíli! Kam však spěje? V čem vidí svůj cíl? Což mu nestačí to, co dokázal?

Položte tyto otázky takovému podnikavci. Vykulí na vás oči a řekne: „Já tě nechápu, evropský hlemýždi.“

Teprve třetího dne telefonoval Farinovi Kmitkův osobní tajemník, že se jeho šéf vrátil z cesty kolem světa, kterou vykonal, aby vyzkoušel funkci nového typu vzducholodi. Očekává prý jejich návštěvu přesně o desáté hodině dopolední.

Král vzduchu přijal Farina velmi srdečně a jeho společníku potřásl pravicí s takovou vervou, že Pavlovi málem vykloubil rameno:

„Arnoštův kamarád je také mým přítelem!“ zdůraznil své city. „Čím vám mohu posloužit?“ uhodil přímou otázkou.

„Přicházíme, pane inženýre...“

„Jmenuji se Kmitko. Moji přátelé mi říkají Juraj,“ přerušil ho Kmitko.

„Promiňte, ale,“ zakoktal se Holan v rozpacích.

„Hleďte,“ nabídl Kmitko, „chcete-li mně udělat radost a potěšení, odložte toho ,pána’, příteli a kolego, inženýre Pavle Holane. Ukáži vám, jak se mnou mluví moji přátelé.“

Stiskl zvonítko. Vteřinu nato vpadl do Kmitkovy pracovny muž s jakousi přilbou na hlavě, se sluchátky na uších a odpojenými kontakty telefonických drátů v rukou.

„Kde je Albatros, Franku?“ tázal se Kmitko suše.

„Právě přistává v Liverpoolu, Juro.“

„Dvacet minut zpoždění.“

„Bouře nad Islandem.“

„Alka?“

„Minula Neapol. Dorazí včas do Palerma.“

„Jinak – ?“

„Všecko v pořádku, Juraji.“

Kmitko pokynul a muž zmizel.

„Slyšel jste, Pavle? Takhle se mnou mluví můj dispečer letů, můj zaměstnanec. Můj spolupracovník, a proto – přítel. Proč byste vy, Arnoštův kamarád, neměl -?“

„Ale s největší radostí, Juraji!“ vpadl Pavel vřele.

„Tak se mi to líbí. Nuže, teď mluvte!“

„Víte už, že jsme koupili s Arnoštem Hauerovu továrnu?“

„Tak to jste vy, ta nová firma? All right! Jste tedy fabrikanti, ne? Blahopřeji! Chcete vyvážet, což? Jsem vám docela k službám. Všecko pro obchod. Kolik tun?“

„Počkej, Juro,“ zarážel Farin Kmitkův prudký nástup. „Prozatím nejde o nákladní spedici. Ta přijde po našem návratu z výletu, který chceme s tebou projednat.“

„Kdo poletí?“

„My dva a pilot.“

„Kam?“

„Za jižní polární kruh.“

„Kam vás tam čerti nesou? Chcete dodávat mrožům, ledním medvědům a polárním liškám?“

„To by nebylo špatné, Juraji,“ smál se Farin. „Aspoň bychom se tam nemuseli bát konkurence. Ale věc má jiný účel. Dozvíš se později. Prozatím se chceme podívat na ostrůvek poblíž Coatsovy země ve Wedellově moři. Objížďka bude trvat jen několik hodin a hned zase zpátky. Chceš nás tam dát dopravit?“

„Dát dopravit? Ne. Dopravím vás tam sám, osobně. V tom rozkošném kraji jsem ještě nebyl. Zajímá mě. Kdožví, nezřídím-li tam svou filiálku! Kdy poletíme?“

„Kdy máš čas?“

„Nikdy. Musím si čas udělat. Jen si řekněte. Zařídím to.“

„Škoda každého odkladu. Což zítra?“

„Zítra? Nemožné!“

„Pročpak?“

„Jak si to představujete, hoši? Vždyť přímá vzdušná čára činí skoro dvacet tisíc kilometrů. Počítejte oblouk a vyleze to o nějakou tisícovku víc.“

„Co je to na tvoje vzducholodi? Za osmačtyřicet hodin jsme zpátky, počítám-li skoro tisíc kilometrů za hodinu.“

„Chyba, kamaráde! Nevěř všemu, co se povídá a píše,“ rozhovořil se Juraj vážně. „Je pravda, že některé moje typy dosáhnou té rychlosti. Ale jen na chvíli. Trvale to není možné. Průměrná rychlost, zvlášť na takovou dálku, je menší. Cesta tam by nám trvala nejméně padesát hodin, a to jen za předpokladu, že nás nezdrží bouře. Před těmi bych musel uhnout do stratosféry. Musíme počítat s pěti dny a nocemi jen na cestu. Den na obhlídku ostrova. V malé autogyře bychom zažili mnoho nepohodlí. A velká loď... nevím, zda by neměla značné zpoždění. Vrátil jsem se právě ze zkušební cesty s novým typem. Létá dobře a dělá průměrně osm set. Ale to je všecko málo, ačkoliv jsem chvílemi letěl přes tisíc. Takovou rychlost však nemohu dovolit na dlouhou trať. Mohlo by to být osudné.“

„Proč?“

„Inu, povím vám pravdu: Nemohu najít materiál na vrtule, který by vydržel při té rychlosti strašlivý nápor vzduchu. A kdyby některá vrtule praskla, stěží by se loď dostala domů, zřítila by se a rozbila se vším příslušenstvím. Neměl jsem dosud havárii a bojím se jí jako čert kříže. Mohlo by to zničit mou pověst a důvěru klientů.“

„Jde tedy jen o to, aby vrtule byly z nezničitelného materiálu?“

„Tak jest, Pavle.“

„Dejte mi nákresy vrtulí.“

„K čemu?“

„Vyrobím vám na zkoušku vrtule pro malou autogyru.“

„Z čeho?“

„Z jisté hmoty.“

„Výrobní tajemství?“ ušklíbl se Juraj.

„Nic se neškleb, nedůvěřivče!“ vyjel naň Farin. „Posuzuj, až vyzkoušíš!“

„Nu – dobrá! Nic neříkám. Ale takových zkoušek už bylo,“ hučel Juraj, vyjímaje ze skříně svazek výkresů. „Zde máte, vy tajuplný umělče,“ podal Pavlovi výkresy. „Kdy budete hotov?“

„Pozítří je přivezeme. Máte v továrně parní kladivo?“

„Jak by ne? Perlík tři centy.“

„Těžší nemáte?“

„Copak vám to nestačí?“

„Mně ano. Ale vy se pak musíte spokojit, milý Juraji, s prohlášením, že výrobek z mé hmoty snese bez úhony daleko těžší nárazy.“

„Poslechněte, kolego, nezapomínejte, že jsem také inženýr a zkušený odborník, aby na mě platily takové řeči,“ hučel Juraj dopáleně.

„To nejsou řeči, kamaráde, nýbrž pravda,“ vložil se do sporu Farin. „Ostatně – nechme toho,“ obrátil se na Pavla, „lépe bude, přesvědčíme-li ho skutky.“

„Dobrá! Na sliby nic nedám,“ dotvrdil Juraj.

„Odložíme tedy další jednání až po vyzkoušení vrtulí,“ rozhodl Pavel.

Třetího dne se sešli opět v Jurajově pracovně.

„Tohle má vydržet?“ vyjel Kmitko, sotvaže zhlédl vrtule. „Vždyť je to slabounké a lehké jako...“

„To právě, myslím, je výhoda,“ namítl Pavel.

„Inu, byla by. A velká. Ale... ne, tomu nemohu uvěřit.“

„Pojďme do kovárny,“ pobídl Farin.

Položili největší vrtuli na podstavec parního kladiva. Juraj stiskl páku a třícentový perlík sjel dolů jako balvan. Pak se zvolna zvedl. S úžasem hleděl Kmitko na neporušený tvar spirálově stočeného křídla.

„To... to je... neuvěřitelné,“ zakoktal.

„Rozbušte kladivo, Juraji, nebojte se,“ ozval se Pavel.

Půda kovárny se otřásala pod nárazy perlíku. A když pak Juraj bušení zastavil, neporušená vrtule ležela stejně na svém místě.

Stejně obstály další čtyři.

Všecky vrtule pak snesly pod hydraulickým lisem tlak 6000 atmosfér, aniž na nich bylo vidět poškození.

Ale všecky tyto úžasné důkazy Juraje nepřesvědčily: „Je to sice nejvýš podivuhodné,“ bručel, „ale pro praktický účel v mém oboru to nic nezaručuje.“

„A co chceš víc?“ tázal se Farin.

„Musíme vyzkoušet odolnost při výkonu.“

„Namontuj tedy vrtule na malou autogyru a prolétni nejvyšší rychlostí kolem Evropy. Za bezpečnost ti předem ručíme.“

„To není třeba. Mám lepší prostředek. Pojďte se mnou!“

Uvedl oba do místnosti, kde na betonovém podstavci stál mohutný elektromotor, od něhož vedla hřídel ze zdí do druhé komory, neprodyšně uzavřené.

„Zde zkoušíme výkonnost motorů a také vrtulí,“ řekl Kmitko. „Motor, který zde vidíte, je z nového typu velikého vrtulníku, s kterým jsem právě obeplul svět. Takových motorů je v KONDORU, jak jsem nový typ nazval několik. Tenhle je z nejsilnějších. Má dvanáct set koní. Poněvadž je určen k pohonu vrtulí pro nejvyšší možnou rychlost letu, je projektován na nejvyšší počet obrátek, na patnáct tisíc, ale nejvyšší hraníce obrátek může dospět i k dvaceti tisícům otáček za minutu. Je to unikum. Stačí, vyzkoušíme-li na něm velkou vrtulí, neboť jak vidím, není skoro o nic silnější nežli malé. Zato má větší záběrnou plochu a bude tedy muset zdolat větší množství vzdušného odporu. O spolehlivosti motoru jsem skálopevně přesvědčen. Zvlášť tenhle je ze všech nejlepší. Proto jsem jej po mnoha zkouškách vybral a postavil zde. Je to král všech elektromotorů a zároveň kat všech vrtulí, které by skrývaly v sobě nejmenší vadu. Desítky jich už za své krátké činnosti odpravil. Neodpraví-li tuhle, pak před vámi – vy umělci – klesnu na kolena a budu se vám klanět! Na mě byste mohli jít s podfukem, ale na toho profesora nevyzrajete! A abyste věděli, ztížím zkoušku v poměru jedna k desíti. Nejprve vyzkoušíme vaši vrtuli na obrátky, abych se přesvědčil o její odolnosti v odstředivé síle.“

Juraj připevnil vrtuli na konec hřídele a vyzval oba muže, aby vyšli z komory, kterou za sebou zavřel silnými železnými dveřmi, jež zapadly do veřejí, vyplněných vrstvou gumy. Otáčením kruhu ve dveřích utěsnil vchod do komory tak, že její vnitřek byl jako neprodyšný betonový trezor. V místnosti, kde byl motor, zapnul na zdi proud do malého elektromotoru, spojeného s vývěvou.

„Teď vyčerpáme z komory vzduch,“ vysvětloval, hledě na tlakoměr nad vývěvou. Po chvíli zastavil stroj. „Komora je vzduchoprázdná,“ hlásil. „A teď spustíme motor.“

Mohutný elektromotor se roztočil.

Postavili se za pult, po Jurajově boku, který s rukou na reostatu zrychloval běh motoru. Číslice na ukazovateli v pozadí se rychle měnily: desítky a stovky běžely jako pásmo a v tisícovkách rostly z 6 na 7, 8, 9... 14... 18... – při 20.000 vydával motor vysoký pískavý zvuk. Vzduch, silně vonící ozónem, se rozvířil jako při vichřicí...

Jurajova ruka pohnula pákou reostatu vlevo. Obrátky klesaly... Po chvíli motor ztichl Juraj zapnul vývěvu, která pozvolna vracela vzduch do komory.

Když pak vstoupili, hleděl Juraj němě na vrtuli, která neporušena tkvěla na konci hřídele.

Chvíli bylo ticho. Konečně Juraj promluvil:

„Hm. V prvém dílu zkoušky obstála. Kamarádi, tohle mě začíná zajímat. Přiznávám, že dosud žádná vrtule nevydržela při tomto způsobu víc než osmnáct tisíc obrátek, při těch se každá odstředivou silou rozlétla na kusy. Tohle je opravdu rekord. Ale můj motor je také kabrňák, pravda? Panečku, to je výkon! Nu uvidíme dále. Ale teď to bude horší. Pojďme k motoru!“

Vyšli z komory, kterou Kmitko zase utěsnil.

„Teď zkusíme,“ řekl, „obrácený postup. Zhustíme vzduch v komoře na deset atmosfér. Tím dosáhneme, že vrtule bude překonávat desateronásobný odpor proti normálnímu vzdušnému tlaku. Zato nebude třeba, abychom hnali motor do tak vysokých obrátek. Naopak, při dvou tisících obrátkách bude pro vrtuli i motor výkon desateronásobný, bude se totiž rovnat dvaceti tisícícům. Pro vrtuli to však bude znamenat ohromný výkon.“

Manometr v komoře ukázal tlak desíti atmosfér. Juraj zarazil tlakovou pumpu a postavil se za pult k reostatu.

„Počkej, příteli,“ položil Farin dlaň na Jurajovu ruku. „Vidím, že tuto část, kde stojíme, lze oddělit zkušební železnou roletou, která je předepsána pro každou zkušebnu.“

„Ano. Ale je to zbytečné. Či se snad domníváš, že můj motor nevydrží a rozlétne se?“ vztyčil se Juraj uraženě.

„Kamaráde, i když je to pravda, nesmí tě to zlobit, jako nás nezlobí tvé přesvědčení o naší porážce. Už jako technik musíš připustit všechny možnosti.“

„Nu, budiž,“ řekl Kmitko a stiskl knoflík ve stěně. Shora zvolna sklesla železná opona, která oddělila oddíl, kde stáli, od motoru. Jen malý otvor v závěsu umožňoval, aby Kmitko vsunul ruku a řídil reostat na pultě. Několik dírek v oponě pak umožňovalo Pavlovi a Farinovi, aby pozorovali činnost motoru.

Stroj se rozeběhl. Hned na začátku bylo slyšet rozdíl. Při šesti stech obrátkách slyšeli hluboký, bručivý zvuk. Zřejmě pracoval stroj těžce. Nutno však uvážit, že to byl výkon desateronásobný, tedy 6000 otáček. Páčka reostatu polezla vpravo... 1000 – - – 2000. Zvuk byl vyšší, pronikavější

„Jiskří!“ zvolal Farin.

„Nevadí,“ usmál se Kmitko. „To je nadbytkem energie. Přesvědčím tě. Skočím na tři tisíce.“

„Juraji, já přece také rozumím elektrice!“ namítl Farin varovně.

... ale už se stalo. Měřič rychlosti ukázal 3000.

„Snad by ti to mohlo stačit,“ zvolal Farin, znepokojen vytím motoru.

„To je výkon,“ křičel Kmitko, uchvácen technickou vášní. „Je to zápas, co? Ještě pět set!“

„Juraji! Zpátky! Což nevidíš? Ložisko ve zdi teče!“

Juraj pohlédl na zeď komory, odkud vytékal roztavený kov. Ale spatřil ještě něco jiného, mnohem horšího: kloub spojující hřídel těsně u motorového rotačního tělesa byl do červena roztaven, a to, co považoval za zvýšené jiskření v motoru, byly podivné zážehy jako fialové a rudé blesky.

„Rány boží!“ vydechl.

A právě když chtěl strhnout páčku reostatu vlevo, zahřměl ohlušující výbuch. Z motoru vyšlehl fialový blesk a železná opona duněla pod nárazy kovových těles. Tlakem vzduchu byli všichni tři mrštěni na stěnu. Místnost se naplnila zápachem hořící gumy a izolace.

Juraj nabyl duchapřítomnosti první: vypnul elektrický proud a uvedl v činnost hasicí přístroj.

Železnou oponu však mohli zvednout jen asi metr nad podlahu. Dál to nešlo. Byla zprohýbána nárazy kovových trosek rozlétnuvšího se motoru, po němž zůstaly na betonovém podstavci jen šrouby a beztvaré trosky rotačního tělesa se zbytky ohořelého vinutí. Když pak vešli do komory, naskytla se jim snad ještě horší podívaná: zdivo bylo rozdrásáno až na cihlu hlubokými brázdami. Podlahu pokrývaly kusy malty a vrstva prachu.

A uprostřed, na pahýlu hřídele, ležela vrtule – neporušená. Jen okraje jejích listů nesly na sobě stopy zdiva a cihel.

„Tak co tomu říkáš?“ tázal se Farin Kmitka, který stál s vytřeštěnýma očima nad troskami své chlouby a nad vítěznou vrtulí.

„Řekl jsem,“ ozval se konečně Juraj, „že před vámi klesnu na kolena, když zvítězíte. Držím slovo!“

„Nebláznil Podej nám ruku! Tak je to v pořádku! O ostatním si promluvíme.“

Promluvili si ještě téhož dne:

Dodané vrtule budou namontovány do menší autogyry, která se připraví, aby co nejdříve mohla s Farinem a Holanem odletět do Antarktidy. Pilotovat bude sám Kmitko.

Třetího dne v sedm hodin ráno vzlétla autogyra z nádvoří Kmitkovy továrny s našimi třemi přáteli a jako střela zmizela jižním směrem.

Errata:

30.05.2021 10:58