Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Třetího dne byli zpět. Přistáli na nádvoří Holanovy továrny. Z jejich rozzářených tváří bylo vidět, že jsou všichni tři spokojeni. Ostrůvek zcela vyhovoval. Moře kolem bylo až na plovoucí kry prosto ledu. Byli tedy bezpečni před nežádoucími návštěvami z pevniny.

Ostrůvek byl kruhovitý. Jeho průměr byl asi čtyři kilometry a v jeho středu dýmala sopka. Dobrým dojmem působily lávovité svahy a stráně, místy rozbrázděné divokými kaňony a roklemi, v nichž bujely vysoké mechy, střídané pestrými koberci nevídaného polárního kvítí, místy i hustou spletí zakrslé kleče. V rozeklaných stěnách kaňonů hnízdily nespočetné rodiny polárního ptactva, na pobřeží bylo hojně tuleňů i mrožů; přišel jim do cesty i lední medvěd.

Všecka tato zvířata byla podivuhodně krotká, jistě viděla člověka poprvé a neznala dosud nebezpečí.

Na pobřeží byla sice teplota pod nulou, ale v roklích a kaňonech bylo tepleji vlivem proudů horké lávy, jimiž roztávaly horní sněhové a ledové vrstvy. Zurčely tu proudy čisté pitné vody, mísící se s prameny horkých vřídel, zahalených do oblaků páry. Ježto právě panovala polární noc, tonul celý širý kraj v tichu.

Sopkou a lávovými proudy oteplený vzduch činil pobyt všude na ostrově snesitelný. Spojen s proudy teplé vody, řítícími se se svahů do moře, nedovoloval tekutému živlu kolem ostrova zamrznout.

Nejvíce však byli noví obyvatelé ostrova nadšeni mořským chobotem na severní straně, který jako by byl vytvořen právě pro jejich účel. Tento rovný a hluboký záliv se vrýval asi tři sta metrů do ostrova. Jeho pravý břeh byl příkrý, ale levý měl mírný svah, který se rozšiřoval v okrouhlou kotlinu, ohraničenou strmou skalní stěnou, která tvořila přirozenou ochrannou hradbu proti studeným západním větrům, stejně jako protější příkrý břeh bránil přívalu větrů od východu.

Proudy lávy, valící se sem na jižním konci mořského chobotu, vytvořily vysokou stěnu, která sálala vedrem jako ohromná vyhřátá pec, plníc toto zákoutí příjemným teplem. Ohřívala vodu v chobotu tak, že v blízkosti přírodní pece mohla sloužit k příjemné koupeli.

V tomto zákoutí nebylo po sněhu ani stopy. Dno prostranství bylo porostlé vysokým pestře kvetoucím mechem a klečí tak bujnou, že namnoze převyšovala člověka. Věru, ani nejbujnější fantazie by si nemohla vytvořit v ledových pouštích Antarktidy vlídnějšího a vhodnějšího koutku.

Mořský záliv, který si vyhlédli, byl přímo ideální loděnicí. A tu právě potřebovali.

Více než jeho druhové byl nadšen Juraj. Ne tím, co jsme dosud líčili. Kmitko byl příliš praktický obchodník, než aby v něm mohl vzklíčit atom jiných pojmů než – číslice. Byl nadšen právě počítáním.

Po celou cestu do Antarktidy, těch několik hodin, kdy byl nucen provázet své přátele po ostrově, a také po celou dobu letu vzduchem zpět počítal. Lpělo-li jeho oko na měřiči kilometrů, nebylo to proto, aby kalkuloval cenu kilometrů, nýbrž proto, aby zjistil úžasný rozdíl v rychlosti. A tento rozdíl uváděl jeho obchodnickou duši v nejvyšší vzrušení.

Výsledek propočtu ho ohromil. Vždyť tahle Bětka, jak dosud nazýval vrtulník, letěla průměrnou rychlostí tisíce kilometrů za hodinu tam i zpět. Dosud s ní dosáhl průměrně šest set. To znamená podstatné zvýšení! Ode dneška to není Bětka, nýbrž GRANÁT, PUMA, BLESK... Tak nějak ji pokřtí.

A to dělají ty vrtule!

Jaký je to čertovský materiál?

Kmitko věděl, že by marně štval čich a všecky ostatní smysly, aby tohle vypátral. Znal Farina. A poznal už také Holana. Farin svou šlechetnou půjčkou založil kdysi jeho existenci. Toho si byl Kmitko dobře vědom a nikdy, za žádných okolností to nezapomene.

Kmitkovy počty měly ještě jiný základ. Také sice obchodní, ale s čestnými záměry: chtěl spojit jejich firmu se svou.

A tak Kmitko byl spokojen tím, co poznal, i novou nadějí a perspektivou, která se začínala rýsovat.

Usedli do křesel v Holanově pracovně. Vzájemný pohled a němé pokynutí pravilo: Úplná spokojenost navzájem.

„Tak, milý Juraji,“ začal Pavel, „teď řekněte, co jsme dlužni za výlet, který nám velmi prospěl.“

„Ani haléř.“

„Přece nebudete zdarma...“

„Zdarma? Ne, kamarádi. Obchod je obchod. Objednávám u vás vrtule pro všecky své vzducholodi. Řekněte mi základní cenu.“

„Ani haléř!“ vrátil Pavel Kmitkovi jeho slova.

„Přece nebudete zdarma...“

„Zdarma? Ne. Dodáme na protiúčet za výlet vrtule pro vaše vzducholodi!“ zopakoval Pavel doslovně Jurajovu řeč.

„Výborně!“ rozjařil se Kmitko. „Tak se mi to líbil“

„Jak by ne!“ smál se Farin. „Vždyť tebe ten výlet skoro nic nestojí, a na tom obchodu získá milióny tvůj podnik.“

„Inu, že získám, nemohu zapřít. Ale vy zase musíte přiznat, že jste sami přišli s tímto návrhem,“ odpověděl Kmitko. „A že mě výlet nic nestojí – to není také správné,“ pokračoval a vyhodil domnělý trumf: „Spotřeba elektřiny – to, myslíte, že nic nestojí?“

„Ani haléři“ mávl Farin suše rukou.

„Jak to?“ tvářil se uraženě Kmitko.

„Zapomínáš, milý Juraji, že jsem inženýr. Vím, že využíváš ovzdušní elektřiny. Dodává ti ji atmosféra docela zdarma.“

„To... to je... inu, je to tak. Ale, prosím vás oba, ani slova! Nikomu ani muk!“

„Uklidni se, kamaráde Můžeš spoléhat na naší mlčenlivost. Ostatně nejsi první. Já začal pracovat na využívání statické elektřiny už dva roky předtím, než jsme se seznámili. Tenkrát, když jsme spolu letěli z New Yorku do Evropy, měl jsi ve své autogyře ještě speciální akumulátory,“ přitlačil Farin Juraje k zemi.

Výsledek rozmluvy byl: Do týdne budou všecky vzducholodi Kmitkovy vybaveny novými vrtulemi z holanitu, Kmitko dopraví zdarma velkou vzducholodí celou společnost, která bude mít asi třicet lidí, a všechen náklad ve váze asi 200 tun na ostrov „VULKANUS“, jak jej pokřtil Pavel.

HOLANIT pracoval teď plnou parou, aby dostál závazku ke Kmitkovi. Zatímco Farin měl v těch dnech dost volných chvil, tonul Pavel ve dne v pilné práci v továrně a večer přemýšlel o organizaci posádky, která se měla výpravy účastnit.

Věděl, že ze zaměstnanců továrny nemůže nikoho potřebovat. S tužkou v ruce usedl k psacímu stolu.

Je jisté, že se výpravy účastní Farin. Dále nezbytně potřebuje kapitána zkušeného v řízení podmořských lodí. Má sice kamaráda, kapitána Leona de Fabre, který byl před dvaceti lety velitelem na křižníku, na němž plul Pavel na výzkumných cestách. Byl to věrný druh, dobrý odborník, ale v podmořské plavbě se nevyznal. Přesto mu dopíše, snad mu Leon bude moci aspoň poradit.

Za tři dny dostal Pavel z Paříže odpověď. Leon de Fabre velmi litoval, že musí odmítnout. Jeho chatrné zdraví, pro které musel předčasně do výslužby, nedovoluje, aby se účastnil jakéhokoli podniku. A také by nemohl převzít velení podmořské lodi, poněvadž se v tom nevyzná. Doporučuje však svého přítele, Marcella Gilberta, kapitána podmořského loďstva, který se právě vzdal činné služby vojenské; ten prý je ochoten převzít velení na badatelské lodi.

Z bývalých přátel se Pavlovi hlásili s radostí: profesor přírodních věd Jules Charni a lékař Charles Baudin. Za odborníka pro obor geologie a archeologie byl mu doporučen věhlasný profesor Roger.

Obšírný Leónův list končil pak dodatkem, který potvrzoval, že všichni s radostí přijímají účastenství na výpravě; kapitán Gilbert nadto přiveze s sebou celou odbornou posádku lodníků a strojníků včetně zdatného a spolehlivého radiotelegrafisty.

Ovšemže Pavel ihned odpověděl Leónovi. Vřelými díky zdůraznil svou vděčnost a poprosil ho, aby vyřídil všem novým členům, aby neprodleně přijeli do Prahy. Šek s dosti vysokou číslicí, který k dopisu přiložil, byl dostatečnou úhradou cestovních výloh pro všecky členy výpravy, včetně posádky.

A tak se stalo, že sice nikoli za týden, jak bylo původně usneseno, ale za deset dní (budiž poznamenáno datum: dne 16. září) bylo vše připraveno ke startu.

Nemůžeme líčit tklivé scény při loučení, ježto jich nebylo.

Holanova sestra plně důvěřovala svému bratrovi. Vyvázl-li vždy šťastně dříve, kdy samojediný pronikal do nejhlubších zákoutí Neptunovy hlubinné říše v malé kouli, závislé na pomoci jiných, bude teď v podmořské lodi, jejíž spolehlivost po svých nesmírných zkušenostech jistě všestranně zdokonalil, zcela bezpečen. Měla-li nějaké obavy, tedy o svého syna Jirku, který neustále škemral, aby ho strýc vzal na výpravu s sebou. Tato obava, pochopitelná a omluvitelná mateřskou láskou, se rozplynula, když Pavel Jirkovu účast konečně – odmítl.

I paní Marta, žena Farinova, našla ve svém srdci dosti místa pro statečnost a odříkání. Jinak se její city shodovaly s paní Jiřinou. Také ona prožila chvíle úzkostí, když se rozhodovalo o účasti jejího syna Arna. A také ona se uklidnila, když Farin rozhodl, že Arne zůstane doma.

Jenže mezi rozhodnutím Pavla a Farina byl podstatný rozdíl. Jiří byl odmítnut s odůvodněním sice pádným, ale prostým. Začal teprve studovat na technice, byl mladý, nezkušený, byl by vytržen ze studií hned na jejich počátku, a takový dobrodružný podnik by mu neprospěl, spíš uškodil.

Arne sice také teprve nakousl druhý ročník na technice, ale byl zcela jiný než Jirka. Technické vědomosti Arnoštovy byly už teď nadprůměrné. Účast na výpravě by hochovi z praktického hlediska velmi prospěla. Arne byl také tělesně i duševně mnohem vyspělejší než Jirka.

Rozhodl-li se tedy Farin odmítnout synovu účast, byl v tom jiný důvod, který poznáme z rozmluvy, jež se udála mezi otcem a synem za uzavřenými dveřmi Farinovy pracovny:

„Co myslíš? Jsi už dost starý, milý Arne,“ začal Farin, „abych ti mohl svěřit alespoň část svého tajemství? Zavazuji tě však, že nikomu, ani své matce, neprozradíš, co se dovíš!“

„Stačí ti mé slovo, tatínku?“

„Úplně, hochu,“ řekl suše Farin. „Poslyš: Celému světu a také tobě je známo, že před dvaceti lety vryl kdosi neznámý do měsíční plochy rozkaz míru.“

„Pax!“

„Ano, Pax! Mír! Ten rozkaz dosud svazuje ruce válečných dobrodruhů. Kdyby se podařilo vypátrat autora, co myslíš, že by se stalo?“

„Nikdo by nedal za jeho život – žije-li dosud – ani vindry!“

„Správně. Nuže, doufám, že budeš mít tolik moudrosti, abys nevydal všanc život vlastního otce.“

„Co... cože? Ty! Tys to byl, tati – ?“

„Ano, já! Já jsem původcem toho nápisu.“

„Znáš paprsky smrti!“ vydechl hoch.

„Ano, jsem majitelem paprsků smrti. Dnes se vydávám na cestu za podnikem, který bude velmi dobrodružný. Jsem smrtelný člověk. Kdyby mne snad něco stihlo, nebo kdyby za mé nepřítomností byl ohrožen světový mír, ukládám ti povinnost – zakročit! Zde máš klíč od schránky v pancéřové síni Národní banky. Najdeš v ní přístroj a v zapečetěné obálce návod k jeho použití. Mimo to je v ní dopis, který odevzdáš Kmitkovi. Ten ti umožní, abys provedl zákrok. To je, chlapče, důvod, proč tě nesmím vzít s sebou. Tvůj úkol zde bude mnohem důležitější: jsi mým zástupcem v úloze udržet na světě mír!“

„Bůh dej, abych nemusil zasáhnout!“ řekl Arnošt, jehož rty za této rozmluvy pobledly.

Jeho otec řekl pevně:

„Bůh dej, synu!“

Po této rozmluvě byli již všichni uchváceni vírem cestovních příprav.

Z Holanovy továrny vyjížděly nákladní automobily s náklady. Mířily na Kmitkovo soukromé letiště, kde stála jedna z největších vzducholodí. Na sto nakladačů bylo zaměstnáno plněním útrob, v nichž mizely rozložené součástky podmořské lodi, stroje, bedny s přístroji a zásobami, připravené části srubu a jiný materiál.

Když byl do vzducholodí naložen obsah posledního nákladního automobilu, přihnala se kavalkáda osobních aut, z nichž vystoupila celá společnost účastníků, provázená rodinou Bradovou i Farinovou.

Podle statné postavy a sebevědomého, energického výrazu v sympatické tváři a konečně i podle stejnokroje poznáváme kapitána Gilberta, jenž na pouhý pohled dokazoval, že je schopen udržet svou autoritu a kázeň nad dvaceti lodníky.

Blahobytně vyhlížející zjev prozradil kuchaře.

Ve společnosti živě rozprávějící s rodinou Bradovou a Farinovou mohl divák lehce poznat oba učené profesory i lékaře doktora Baudina.

Pojednou se rozzvučela elektrická siréna.

„Pánové, nastuptel“ velel Kmitko, hledě na hodinky. „Za pět minut, přesně v jedenáct, startujeme!“

Nejprve pohltil trup vzducholodi posádku. Krátké rozloučení s rodinami – a dvířka zapadla za Farinem, posledním, který vkročil do nitra letounu.

Zřízenci letiště odvedli přátele daleko od vzducholodi, jejíž vrtule rozvířily vzduch.

Siréna zaječela podruhé a ohromný letoun se těžce odlepil od země. Avšak v příští vteřině s mocným hukotem vzlétl rychle kolmo vzhůru, kvapně se zmenšoval, až pojednou jako ohromný náboj vyrazil přímo k jihu.

Pak zmizel z obzoru.

Errata:

30.05.2021 10:58