Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Vzducholoď plula v ohromné výši, odkud se Evropa zdála být ohromnou mísou. Hory a údolí splývaly takřka v rovinu, mořská hladina se jevila jako indigově modrá, nehybná plocha.

Poněkud živější byl pohled na kraje střední Afriky, které se svými zelenými pralesy a planinami, okrově žlutými pouštěmi a stříbrnými jezery působily dojmem pestrého koberce, který v záplavě zapadajícího slunce na chvíli svůdně zahýřil lirou nádherných barev a pak náhle zmizel pod příkrovem noční tmy.

V společné jídelně vzducholodi zasedli všichni členové výpravy k večeři, která měla slavnostní ráz, stejně jako předtím oběd. Po vřelých přípitcích se rozešli cestovatelé do kabin. Nastala noc.

Ráno viděli, pokud dovolovala okna pokrytá ledovými ornamenty, že plují nad nekonečnou prostorou oceánu, která ležela pod nimi jako nesmírná olověná plocha. Ačkoli už bylo k deváté hodině, stálo podivně veliké a rudé slunce nízko nad obzorem. A ještě podivnější bylo, že za jejich letu, místo aby vystupoval, klesal sluneční terč zvolna k obzoru zpět.

Tuto záhadu vysvětlil zcela prostě profesor přírodních věd Jules Charni:

„Je to závod našeho letu s otáčením zeměkoule, totiž závod částečný. Rozhodně však působí veliká rychlost našeho letu. Překročili jsme šedesátý stupeň jižní šířky. V této poloze se odklon od zemské osy jeví stále zřetelněji a působivěji.“

Po desáté hodině prolétla vzducholoď jižním polárním kruhem. Slunce zmizelo a hlubina pod nimi utonula ve tmě, kterou se marně snažily proniknout mohutné světlomety, osvětlující dráhu letounu.

Teprve v poledne uviděli zem na jihozápadě. Když pak kapitán odstranil z okna ledovou vrstvu, naskytla se jim zajímavá podívaná. V ostrém světle reflektorů svítily mohutné štíty pobřežního horstva Coatsovy země, pokryté věčným ledem a sněhem.

Vzducholoď letěla podél této hrůzokrásné hradby, tvořící práh záhadné, tajemné pevniny. Letěla další tři hodiny, až se konečně před nimi objevila na obloze neklidná rudá záplava, jako by za obzorem zuřily výbuchy požáru.

„Severní záře!“ zvolal doktor Baudin.

„Obdivuji se, doktore,“ pravil profesor Charni a vbodl pohrdavý pohled do lékařových očí, „vaší úžasné a trestuhodné neznalosti nejdůležitější vědy, jakou je nesporně věda přírodní. Předně: kdyby to byla záře, tedy nikoliv severní, nýbrž jižní, neboť jsme v oblasti jižní točny. Tohle však není ani jižní, ba ani vůbec polární záře. Je to obyčejný požár.“

„Mýlíš se, profesore,“ ozval se Pavel, který si s přírodovědcem i lékařem z dob své dřívější spolupráce tykal. „Alespoň částečně se mýlíš,“ opravil svůj výrok, vida překvapený pohled nedůtklivého učence. „Není to obyčejný, nýbrž přírodní požár, který plane už mnoho věků. Je to sopka. Cílem naší cesty je ostrov VULKANUS.“

Měl pravdu. Po čtvrthodině odrazilo se světlo reflektoru od obrysů ostrova.

Vzducholoď řízená Pavlovými pokyny zmírnila let, až stanula nad známým mořským chobotem, na jehož klidné hladině přistála. Z jejího trupu byl vysunut široký můstek, po kterém cestující vystoupili na mírný svah pobřeží.

Příjemné teplo v tomto zákoutí všechny překvapilo. Zvlášť oba profesory silně zaujaly divy, kterými zde příroda hýřila. Rozběhli se ihned na prohlídku kotliny, nedbajíce, že tím projevují pramálo pochopení pro nutnou společnou práci a starosti, jimiž byla zavalena ostatní společnost, zaměstnaná vykládáním materiálu.

Ostatně se ukázalo, že tato práce nebude tak obtížná, jak se obávali. Malé lodní jeřáby pracovaly dokonale, a bylo tedy vlastně třeba jen dozoru Pavlova a Farinova a jejich rozkazů.

Do večera byl náklad vyložen.

Stavby srubu se však museli pro dnešek vzdát. Všichni cítili značnou únavu.

V nastalém tichu bylo slyšet tlumené výbuchy sopky, které zněly jako pravidelné výdechy spícího obra. Měli dojem, jako by byli v oáze, kolem níž rozpínala svou mrazivou náruč ohromná příšera bílé smrti.

Pojednou vzplanul jižní obzor podivuhodným, nevylíčitelně krásným růžovým jasem. Z nebeské výše jako by se snášely třásně růžové opony, která v bohatých záhybech hrála ultramarinovou modří a zlatými, ametystově fialovými pruhy. Opona klesala níž, až se téměř dotýkala obzoru. Celý ostrov a širá mořská hladina působily v tomto úchvatném osvětlení pohádkovým dojmem.

„To je polární záře!“ obrátil se Farin na lékaře „Jeden z nejkrásnějších druhů,“ dodal nadšeně.

„Myslil jsem,“ namítl lékař, „že polární záře je jakýsi druh půlnočního slunce.“

„V tom je velký rozdíl. Půlnoční slunce je úkaz, který lze vidět například v červenci v krajích za severním polárním kruhem, kde v letní době slunce nezapadá a opíše na obloze uzavřený kruh. O půlnoci je na obzoru nejníž, a tu se zdá, že se na chvíli v běhu zastaví, jako by odpočívalo. V té době tvoří nádherné světelné úkazy, ostré čili teplé stíny a zvláštní přísvit. Tomu se říká půlnoční slunce. Zde, na jihu, lze je vidět v prosinci. Polární záře je však zcela něco jiného. Soudí se, že to jsou výboje statické, ovzdušní elektřiny, na niž působí také poruchy zemského magnetismu. Záře je velmi rozmanitá. Někdy se jeví, zvlášť na severu, jako obrovský oranžově rudý kotouč, od něhož do nekonečna šlehají mohutné vějířovité paprsky, jindy – ale řidčeji – vypadá tak, jak ji vidíme teď. Někdy je těch třásní několik vrstev za sebou. Pak je jev ještě krásnější.“

„Je vidět, že v přírodní vědě vás hned tak někdo nepředčí,“ řekl uznale lékař.

„Nesmysl. Jsou lidé, kteří mě předčí o celé míle. Jsem však elektrotechnik, a tento zjev spadá trochu do mého oboru.“

„Kde jsou naši profesoři?“ ozval se za nimi Pavlův hlas.

„Inu, milý Pavle, to víš, že takové prostředí je pro našeho starého Charniho i pro jeho učeného druha nenasytnou pastvou,“ usmál se lékař,

„Jen aby je nestihla nějaká nehoda,“ staral se Pavel a jistě ne zbytečně. V badatelské horečce mohli ti dva snadno zabřednout do proudu horké lávy, nebo naopak zapadnout do hluboké sněhové závěje. Také setkání s vyhladovělým ledním medvědem nebylo vyloučeno.

„Půjdu se po nich podívat,“ rozhodl se Pavel.

„Půjdu s tebou,“ nabídl se lékař. „Jdete s námi?“ obrátil se na Farina.

„Ne. Napadlo mě něco jiného. Chci provést pokus,“ odpověděl Farin a vykročil k vzducholodi.

Ve své kabině vyňal z uzamčeného kufříku malou plochou skříňku, kterou si zavěsil na opasek, a pistoli podobnou browningu. Od jejího držadla se vinula šňůra s kolíčkem na konci. Ten zastrčil Farin do zdířky ve skříňce.

Nepozorován vyšel ze vzducholodi na pobřeží. Kromě vyloženého nákladu zde nebyl nikdo, Pavel s doktorem už odešli k lávové stěně a ostatní byli všichni ve vzducholodi a odpočívali po dlouhé cestě.

„Je nesporné,“ hovořil k sobě tiše Farin, „že blízkost polární záře, která je ohromným kondenzátorem elektrického napětí, poskytuje zdroj k načerpání zásob statické elektřiny. Musím na to upozornit kapitána vzducholodi, který této příležitosti jistě použije. Ale to nespěchá. Polární záře vydrží celou noc. Prozatím vyzkouším, jaký účinek na ni budou mít moje paprsky smrti.“

A Farin namířil hlaveň pistole na spodní okraj rudých třásní na obloze a stiskl červený knoflík na držadle.

Oba profesoři se zatím pracně prodírali vysokým mechem, jehož hustá spleť ztěžovala chůzi. Přírodovědec Charni byl zcela zabrán do studia mechu a kleče. Toto rostlinstvo ho uvádělo v úžas. Vždyť pro jeho teoretické znalosti byl zde, na osmdesátém stupni zeměpisné šířky, tento bujný vzrůst vegetace zázrak.

V badatelském zápalu ani nezpozoroval, že se odloučil od svého druha, jehož geologický obzor měl zájmy jiné: nerosty. A věru, geolog Roger měl zde zrovna tolik pastvy jako jeho kolega. Profesora Rogera lákala nejvíce horkem sálající stěna na konci kaňonu. Není proto divu, že se prodíral mechem dál, aby co nejdříve dospěl k cíli. Tím se stalo, že svého druha nechal za sebou. Neohlížel se za ním a jen občas zahučel pohrdavě cosi o býložravci, čímž posměšně kvalifikoval Charniho zájem o rostlinstvo.

Zdálo by se, že tato neslušná charakteristika byla oprávněná, neboť profesor Charni skutečně ochutnával mechy a také jehličí kleče. Nečinil to samozřejmě z hladu ani z labužnických choutek, nýbrž jedině proto, aby se přesvědčil všemi smysly, tedy také chutí, o podstatné shodnosti těchto druhů vegetace s jinými, které podle jeho teoretických znalostí bují daleko víc na sever, před jižním polárním kruhem.

S ohromnou kyticí mechů a jehličnatých ratolestí prodíral se hustou klečí, až konečně dospěl k mohutné ledové bariéře. To ho nezajímalo. To bylo spíše pro jeho kolegu, profesora Rogera. S nelibostí se Charni odvrátil od té nudné nerostné pouště a dal se vpravo, podél příkrého skalního srázu.

Tak dospěl do blízkosti svého druha aniž o tom vzájemně věděli. K Charnimu pojednou zavanula vlna horkého vzduchu. To bylo jeho štěstí, neboť byl takto upozorněn na horký proud lávy, do něhož by byl – nebýt výstrahy – vkročil. Láva se zvolna valila ze strmé stěny a na rovině tvořila nepříliš široký pruh. Jen trochu svižný člověk by jej lehce přeskočil, ale Charni už nebyl mladík a ve skákání nevynikal ani zdaleka tak jako v přírodozpytu.

Už chtěl odbočit, když za sebou uslyšel podivné brumlání.

Když se ohlédl, ztuhl hrůzou. A jak by ne! Co viděl, spadalo sice také do jeho vědeckého oboru, ale Charni nijak netoužil po setkání – s ledním medvědem ve volné přírodě. Tím méně zde, kde z jedné strany čněla strmá stěna žhavé lávy a na druhé tvořil hranici proud horké břečky. A hle, tu stál bručící, huňatý netvor, kývaje udiveně či snad krvelačně velkou hlavou... Jediným východiskem byla hustá spleť kleče po levém boku. Ale – což by ho ta mohla spasit? Huňáč by se do ní jistě pustil za ním, rozzuřen útěkem oběti...

Nezbývá, nežli – hop!

Medvěd pokročil blíž. Snad ani neměl zlých úmyslů, snad se chtěl blíže seznámit s tím podivným, nevídaným dvounohým tvorem. Ale je možno v takovém stavu být naladěn k seznamování s ledním medvědem?

Jistější je skočit. Přes horký proud se snad dravec neodváží. Profesor odhodil kytici a - skočil! Cítil, jak se jeho vysoké boty zabořily do kaše. Naštěstí doskočil na okraj proudu a horká láva seškvařila jen podešve. Palčivost na chodidlech zdusil běh po sněhové ploše, kam dospěl Charni, zvedaje s nadlidským úsilím podivně těžké nohy. Sníh kolem jeho nohou se vařil se sykotem a na chvíli zahalil postavu ubohého profesora v oblak páry.

Profesor se v té chvíli vyjímal jako kouzelník vynořivší se v oblacích dýmu z pekla. A jistě že tento čarodějnický kousek polekal šelmu, neboť medvěd s úzkostným bručením zmizel ve svahu sněhové závěje, kde měl doupě.

Charni se snažil zvednout nohu. Jaká námaha! A když se mu to konečně podařilo – hrůza! obě boty byly obaleny velikými koláči černé břečky, spečené s kůží podrážek tak, že nebylo ani pomyšlení tento škvarek oddělit. S roztaženýma nohama belhal se profesor dál, zanechávaje ve sněhu stopy, jako by tudy kráčel slon nebo brontosaurus.

Dotrmácel se až na konec mořského chobotu. Když se však prodral klečí, naskytla se mu zvláštní podívaná. Na mechovém prostranství seděl v kruhu hlouček jakýchsi podivných tvorů, které v soumraku nemohl rozeznat. Na lidi měli příliš malé hlavičky, z nichž vybíhal směšně dlouhý nos. Spíše to byli trpaslíci, sotva metr vysocí, odění v přiléhavou tmavou kožišinu. Na prsou a břiše, pokud to bylo ve vysokém mechu vidět, měl jejich úbor žluté zbarvení. Byli jeden jako druhý. Podivný stejnokroj. Hlouček se vzájemně živě bavil: Kvak – kvakak – kvak – kvak... znělo to při čilém pokyvování hlav.

A pojednou Charni viděl, že uprostřed tohoto trpasličího shromáždění sedí – mondieu! – Ano, je to – jeho vážený kolega, geolog Roger!

„Lituji, pánové, že vám nerozumím,“ uslyšel svého učeného přítele úzkostlivě hovořit. „Jsem Francouz. Nemluví někdo z vás francouzsky?“

A tu spatřil Roger svého přítele: „Prosím vás, kolego přispějte, abych se dohovořil s touto společností!“ volal na něho.

Charni se dobelhal blíže. A vybuchl v srdečný smích.

„Á-chachachá! To je dobré! É-checheché! Inu, geolog – ó-chochochó. Domlouvá se s - tučňáky -! Vidíte, vážený kolego, zde máte názorný důkaz, že věda o životě je mnohem důležitější než geologie! Mně by se tak komický přehmat jistě nestal!“ triumfoval Charni škodolibě.

Geolog zahanbeně vstal. Bručel cosi o samozřejmosti omylu při nevídaném setkání s tvory vzdálenými veškeré civilizace a o nevhodnosti úsměšku.

A tu sama příroda zasáhla smířlivě do malicherného škádlení učenců svou polární září, změnivši náhle přítmí v úchvatný zjev na obloze.

A tak našel oba profesory Pavel, jenž přispěchal s doktorem k tomuto místu. Oba učenci stáli ve svorném vytržení, obstoupeni tučňáky, a celou tu společnost osvětloval bengál polární záře.

„Jaký je to zde sněm?“ tázal se Pavel.

Vědci teprve teď zpozorovali příchod svých druhů.

„Aurora australis!“ vydechli oba tázaní nadšeně ještě jednou.

„Jaká Aurora?“ ptal se lékař.

„Do-kto-re!“ skandoval Charni s největším despektem. „Tys vlastně ubohý člověk! Tvé prozaické řemeslo tě připravilo o všechny krásné představy. Aurora australis je latinský název jižní polární záře!“

„A jací jsou tohle tvorové?“ ukázal doktor na rozšafné postavičky černých trpaslíků se žlutou náprsenkou.

„Cheche,“ rozesmál se zase Charni. „Tučňáci patagonští. Tuhle můj slovutný kolega myslil, že jsou to zdejší domorodci!“

„Ohrazuji se...“

„Nechte toho, pánové,“ vložil se Pavel do hrozící nové rozepře. „Pojďte raději do přístavu, odkud budeme moci záři lépe pozorovat. Odtud nevidíte to nejkrásnější: třásňovité ukončení té nádherné světelné opony. Překáží tomu vysoká skalní stěna.“

To byl moudrý návrh. Profesor Roger čile vyskočil, ale hůře bylo Charnimu. V zápalu škodolibosti nad směšnou situací svého kolegy zapomněl na přiškvařenou přítěž svých bot. Teď si na ně vzpomněl.

„Copak je s tebou, Charni?“ vykřikl Pavel, uleknuv se jeho podivné chůze.

Nezbývalo než se přiznat.

„Ó-chacha!“ oplácel Roger výsměch nešťastnému botanikovi. „Můj slovutný kolega vyhlíží jako kocour v botách! Vážený příteli, vámi vysmívaná geologie se na vás vtipně vymstila!“ skončil triumfálně.

„Ne tak směšně, jako se vámi vysmívaná zoologie vymstila na vás,“ odsekl Charni.

„Ticho!“ zasáhl Pavel. „Haló! Co je to?“ zvolal, ukazuje vzhůru.

Strnuli úžasem.

Na světelné oponě rozzářil se oslnivě bílý bod, jehož objem rychle rostl do velikosti slunce. Celý kraj vzplanul v záři denního světla. Hromový rachot doprovázel pak pohyb světelného kotouče, který se s úžasnou rychlostí kmital po světelné ploše.

Byli tak oslněni, že nemohli sledovat dráhu tohoto – jak se všichni domnívali – strašlivého meteoru. Jev trval sotva minutu, pak najednou zmizel. A když jim pak ustaly mžitky před očima a dozněl hromový rachot, viděli, že dosavadní růžové, modré a fialové zbarvení opony se změnilo ve světlezelený, stříbřitě světélkující tón. A v té zsinalé ploše, která celý kraj i vesmír zalila mrtvolným světlem, četli teď všichni zřetelný nápis PAX.

Ohromná písmena byla tušově černá jako obloha v dálce na severu. Okraje písmen zářily, jako by byly vroubeny obrovskými démanty či hustým lemem skvoucích meteorů, z nichž sršely roje fialových jisker. Ostrý praskot svědčil o obrovských elektrických výbojích, které se marně snažily vyrovnat elektrické napětí v černých brázdách...

„Mohu být zcela spokojen,“ šeptal Farin, dívaje se na účinek svých paprsků. „Je to stoprocentní splnění mých předpokladů. A vysvětlení je prosté: rozbité atomy. Polární záře se zdá být nízko, ve skutečnosti však je v nesmírné výši, mimo zemskou atmosféru. O tomto teoretickém dohadu jsem teď podal nezvratný důkaz, neboť jinak by bylo zemské ovzduší mezery ihned vyrovnalo. Žel, tento důkaz musí zůstat mým tajemstvím. Hromový rachot způsobily mé paprsky rozbitím atomů v atmosféře. To byl jen průvodní efekt. Ale tam, ve stratosféře, není dostatečného odporu. Tam zůstane dráha mých paprsků věčně mrtva. A stejně zůstanou věčně mrtvé brázdy těch tří písmen. Je to nezdolná, nezničitelná izolace.“

Dlouho rokovali členové výpravy o zázračném úkazu. Ze všech jediný Pavel tušil, kdo asi vyvolal to kosmické poselství, neboť byl Farinem o vynálezu informován. Farin se věru nemusel obávat, že Pavel vyzradí jeho tajemství, stejně jako se Pavel mohl plně spolehnout na mlčelivost a věrnost Farinovu.

A tak zůstalo pro celou společnost jediné lidskému rozumu přístupné rozřešení: Meteor.

A ta písmena?

Inu, náhoda...

Errata:

30.05.2021 10:58