Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Druhého dne ráno se dala celá posádka do stavby srubu. Označení den však spočívalo víc na ciferníku. Jinak se den svým slabým světlem skoro nelišil od nočního přítmí. V září se v těchto končinách slunce neukáže. Za jižním polárním kruhem, jako na celé jižní polokouli, je obrácený pořad ročních dob a po celou dobu našeho léta až hluboko do podzimu vládne tam zima a polární noc.

Do večera byl srub hotov. Byl útulný. Přitesané trámy těsně do sebe zapadly a kdejakou štěrbinu jeho obyvatelé důkladně ucpali mechovím. Dvojitá zasklená okna a důkladné dveře zabezpečovaly teplo, které sálalo ze železných kamen, postavených na obou koncích srubu. Kosodřeviny k otopu měli na dosah nevyčerpatelné zásoby. Vnitřek srubu dýchal příjemnou lesní vůní.

Zařízení bylo prosté. Po obou stranách táhly se ve dvou řadách nad sebou palandy, uprostřed stál dlouhý stůl a lavice a v čele trůnil nejdůležitější objekt: sporák. S touto všem společnou jídelnou i ložnicí souvisela špižírna, oddělená stěnou.

Zvláštního pohodlí tu, pravda, nebylo, ale na to nikdo nežehral. Věděli, že tento útulek je pouze dočasný a že je výbornou průpravou k dalšímu odříkání, na něž musí být připraveni. Věděli všichni, do čeho jdou.

Kapitán vzducholodi pozval všechny členy výpravy do letounu k večeři na rozloučenou. Sešli se v jídelně a čekalo se již jen na Farina, který se omluvil nutnou prací ve srubu, slíbiv, že přijde za čtvrt hodinky.

Jeho práce byla jednoduchá. Zavěšení elektrických žárovek. Avšak přece v tom byla záhada.

Farin se po žebříku vyšplhal na střechu srubu, kde vztyčil železnou tyč, na konci rozvětvenou. Tu pak spojil s uzemněním. Anténa? Sotva. Anténa k rádiovému přístroji a k vysílačce byla už namontována a oba přístroje stály připraveny v rohu srubu.

A k čemu vlastně tyto přípravy, když nikde nebylo vidět zdroj elektrického proudu ani akumulátory? Inu, v tom je právě rozluštění toho, proč se dal Farin do této práce teprve teď, kdy na jeho kutění nehledělo žádné zvědavé oko.

Jakmile byla kovová rozsochatá tyč na střeše vztyčena a zapojena se zemním svodem, pracoval Farin cosi s malou skříňkou umístěnou v maskovaném výklenku srubu v koutě, kde vedle Farinova kavalce stála vysílačka a rozhlasový přijímač. A tu se pojednou rozzářily všecky žárovky ve srubu a z přijímače zazněl – zpěv. Česky... Přenos z pražského Národního divadla.

Se spokojeným úsměvem přistoupil Farin k vysílačce a stiskl páku. Po chvilce se mu ozval z Prahy – Kmitko.

„Haló! Přijal jsem tvou depeši! Opětuji pozdravy! Mnoho zdaru!“

Farin vypjal proud a vyšel ze srubu. Teď může klidně povečeřet. Jistěže jednal moudře. Není třeba, aby celá posádka věděla o jeho objevu využití statické elektřiny. Vždyť je to nevyčerpatelný zdroj energie.

K desáté hodině v noci vystoupila Holanova družina z letounu a po rozloučení se obrovský letoun vznesl, ozářen polárním světlem, do výše, zakroužil nad ostrovem a jako střela zmizel na severu.

Osamělá družina se vrátila do srubu. Výkřik údivu zahučel, když rozsáhlá místnost pojednou vzplála v jasu žárovek, jichž tu bylo ve dvou řadách po patnácti, celkem třicet, kromě velké žárovky nad sporákem a zvlášť osvětleného koutu Farinova.

Ale všechny všetečné otázky odbyl Farin suchým slovem – akumulátory.

Byli spokojeni. Proč by si tím také lámali hlavu? Hlavní věc, že tu bylo světlo. Jak sem přišlo, bylo za těchto okolností vedlejší.

Nadšení však vyvrcholilo v jásot, když se z rozhlasového přijímače ozvala melodie slavné opery „La Patrie“, hrané právě ve Velké Opeře v Paříží. Tím zjitřil temperamentní Francouze tak, že jen rázným zakročením dosáhl konečně klidu. Rozjaření Francouzi musili být přímo násilím přinuceni k spánku, jehož bylo ovšem nejvýš třeba. Na všechny čekala zítra tuhá práce.

Příští den uplynul v úpravě pobřeží, které bylo třeba změnit v suchý dok pro stavbu ponorky. Do večera se podařilo srovnat a udusat hrbolatý svah a vztyčit dva stožáry, na jejichž temeni se rozzářily veliké žárovky o tisíci watech. Jiná skupina připravovala k montáži součásti kýlu ponorky.

Nesčetné vodní ptactvo kroužilo nad nimi, přilákáno nevídaným elektrickým světlem. Tuleni a mroži vynořovali své kulaté hlavy nad mořskou hladinu a ozývali se zvláštními štěkavými a bučivými zvuky projevujíce údiv a zvědavost.

Nejodvážnější z těchto domorodých zvědavců byli tučňáci. Prvý den se drželi v uctivé vzdálenosti, ale postupně jejich zvědavost úplně přemohla nedůvěru a ostýchavost. Shlukovali se kolem tím více, čím hustěji a pádněji hřměly těžké rány kladiv.

„Bum, bum-bum-bum, bum!“ bouchala kladiva.

„Tak, tak-tak-tak, tak – tak, tak-tak-tak – tak!“ pochvalovali si tučňáci.

Vyhlíželi jako děti, jako chovanci nějakého sirotčince, oblečení v kožišinový stejnokroj, s ručičkama ukrytýma v dlouhých rukávech, kterým se podobala jejich křídla bez letek, ploutevnatá, pokrytá jako celé tělo šupinatým peřím. Mnozí z nich byli tak krotcí, že přiťapali těsně k pracovním předmětům a klovali do nich, jako by je chtěli okusit a stěží se dali odehnat

V noci, v záplavě polární záře, viděli pak cestovatelé z oken srubu medvědí rodinu, která se přiblížila k trupu ponorky. Když se však přesvědčila, že veliký předmět není k jídlu, odtáhla s pohrdavým bručením.

V neděli byl odpočinek. Družina si hověla ve srubu, poslouchala rozhlas z Paříže i z Prahy. Farin si pak vyměnil rádiovou depeši s Arnem, který ho informoval o stavu továrny a o rodině. Nic nového, všecko v pořádku. Vřelé pozdravy. Stejně zněla odpověď Kmitkova.

Okny srubu bylo vidět shromáždění tučňáků, kteří se seskupili kolem stožáru a s vysoko zvednutými hlavičkami kvákali na ostré světlo do výše. K poledni, když marně čekali na lidské kamarády, a snad také přilákáni vůní pečeně, linoucí se ze srubu, vydali se tučňáci v průvodu k jejich příbytku. Jejich zobáky zabušily na dveře.

Profesor Charni otevřel a lákal ptáky dovnitř.

Nedali se dlouho pobízet. Za chvilku jich bylo ve srubu plno. Rozhlíželi se zvědavě, potřásali křídly jako radující se děti a pochvalovali si hlasitým „tak-tak-tak!“ Pojednou zvedli zobáky, větřili a pak se úprkem kolébali v čelo místnosti, ke sporáku. Obstoupili kuchaře, zabraného do práce. A už se strhla rvačka o odřezky ve dvou mísách na zemi.

Do ohlušujícího skřeku rozdováděných ptáků zněly salvy lidského smíchu. V chumelenici a zmatku si nevšimli, že část tučňáků vnikla pootevřenými dveřmi do – špižírny. Teprve když zmizel obsah odpadků z mís, všiml si kuchař ztenčeného počtu svých nových strávníků a dveří špižírny, teď dokořán otevřených. Nápad, který mu bleskl hlavou, byl současně potvrzen temnou ranou a třeskem rozbité nádoby.

„Pardieu!“ zaklel a hnal se ke vchodu své svatyně.

Ale nebylo snadné dostat se tam chumlem ptačích těl. Když se mu to konečně podařilo, strnul nad spouští: Na zemi ležely střepy hrnce, kolem nichž ptáci hltavě cpali do sebe kusy ztuhlého sádla; jiné skupiny si labužnicky pochutnávaly na mouce, hrachu a čočce, které se proudem valily z pytlů, probodaných ostrými zobci.

„Jedeš mi ven, hltavá čeládko!“ láteřil kuchař, oháněje se rukama i nohama proti ptákům, kteří jeho rány vydatně opláceli citelnými klovanci. Teprve s pomocí dvou lodníků se kuchaři podařilo vetřelce vytlačit ze zásobárny a ze srubu.

„Tak? Taktaktaktak? Poč-kat! No, všakšakšak!“ ječeli ptáci, hrnouce se ze dveří. Venku pak, před srubem, svorně a pustě nadávali na kuchaře a na lakotu a na nepohostinství lidské.

Ale také ve srubu se strhla rozepře.

„Podivný nápad, pane profesore, vpustit mi sem tu čeládku!“ vytýkal kuchař Charnimu.

„Je to vaše vina. Měl jste mít dveře do špižírny zavřené,“ bránil se Charni.

„Nechte toho!“ uklidňoval oba rozvaděné Pavel. „Škoda není taková, aby stála za mrzutost.“

Všichni tři měli pravdu. A podle svého ptačího rozumu byli snad v právu i tučňáci. Ti se ukázali být nejdůslednější: zatímco se kuchař s profesorem ještě před obědem smířili, tučňáci se neukázali po celé tři dny. Teprve čtvrtého dne je přešel vzdor a jejich zástup čekal zase trpělivě před srubem, až jim kuchař předloží odpadky.

Zato medvědí párek se choval nevšímavě. Často viděli huňatou rodinku rejdit po hladině zátoky a dělit se o ulovené ryby a tuleně. Medvídě sice několikrát projevilo zvědavost, ale vždycky bylo rodiči rázně zakřiknuto a jednou dokonce výpraskem přinuceno k návratu, když se přibatolilo blíže k družině.

Dravci zřejmě pohrdali tvory, kteří se namáhají s jakýmsi obrovským, stále vzrůstajícím předmětem, jehož tělo postrádá vůně i chuti a je tedy bezcenné.

Jedné noci byli vyrušeni ze spánku temnými zvuky, odlišnými od vzdálených výbuchů sopky.

„Hu – úf – ffí“ znělo to v pravidelných přestávkách.

„Slyšíte,“ ozval se kapitán Gilbert, ležící na kavalci proti Farinovi.

„Slyším, co je to?“

„Velryba! Je rozhodně blízko! Asi v zátoce!“

„Tu musím vidět!“ vyskočil Charni z lože.

„Počkejte, profesore,“ zarazil ho kapitán. „Na tu se musí velmi opatrně. Velryba je plachý tvor. Pokusíme se ji ulovit. Ale musíme lov řádně zorganizovat. Haló, posádko, do zbraně!“

V okamžiku byli lodníci na nohou.

„Vezměte všichni karabiny. Třaskavé náboje. Přiblížíme se k vodě. Na můj povel vypálíte salvu. Část bude mířit na hlavu, část na hruď. Vy, Pierre, vezmete tuto železnou tyč. Do oka na konci připevníte toto lano. Hrot je dosti ostrý.“

„Ano, kapitáne,“ ozval se Pierre, „ale zdá se, že s tímhle nic nesvedu, protože hrot nemá zpětný zub a neudrží se v těle. Vyklouzne, zatáhnu-li.“

„Hm, to je pravda. Ale počítám, že naše salva velrybu okamžitě usmrtí.“

„Podaří-li se to, snad by to šlo.“

„Člověče! Dvacet třaskavých nábojů!“

„Kapitáne, je to všecko hezké, ale velryba...“

„Co nám zbývá jiného? Připraveni? Vpřed!“

Po břiše se plazili ke břehu. Za nimi vyšel Farin s pistolí v ruce. Rychle proběhl podél srubu a zmizel mezi hustou klečí. Byl na břehu dřív než lodníci. Sotva se prodral klečí, která zde dosahovala až skoro k moři, spatřil před sebou na hladině jen několik metrů od břehu velrybí trup. Podle velikosti bylo vidět, že je to mládě, dlouhé asi deset metrů. Ale dole vpravo vyčníval z vody jako podlouhlé skalisko hřbet mnohem větší velryby, nesporně matky mláděte, jejíž výdechy, provázené vysokým sloupem páry, zněly jako temné výbuchy, v nichž zanikaly slabší výdechy mláděte.

K obrovskému kytovci směřoval oddíl s kapitánem. Farina však příznivá náhoda přivedla k mláděti. Musí si ovšem pospíšit, dokud se mladý savec nepoleká salvou, kterou lodníci vypálí na matku.

Farin zamířil pistolí a stiskl spoušť. Tělo mladé velryby sebou škublo, nad hladinou se vztyčil ocas a s třeskem dopadl zpět. V příštím okamžiku zmizel hřbet dospělé velryby pod rozvlněnou hladinou a k Farinovi dolehlo kapitánovo zaklení:

„Parbleu! Upláchla nám!“

Nebylo výstřelů.

S uspokojením hleděl Farin na mrtvou oběť, která se tiše houpala na vodní hladině, ležíc bezvládně na boku. Spěchal ke kapitánovi.

„Pojďte si rychle vylovit mladou velrybu!“ volal už z dálky. „Leží na vodě asi padesát kroků výše.“

„Vy jste ji dostal? Jak?“ divil se kapitán.

Jeho otázky zůstaly bez odpovědi. V radosti je kapitán zapomněl opakovat. Hlavní věc, že měli úspěch a že se jim podařilo úlovek dostat lany na břeh.

Nebyl to sice kolos, toto velrybí mládě, ale bylo vítaným příspěvkem pro špižírnu. Ještě téže noci kořist rozsekali a kousky promísené ledem uložili v oddělení špižírny, které sloužilo za lednici. Odiv způsobila podivná rána v lebce velryby v podobě kříže, který rozkrojil kůži i lebeční kost. A také na mozku bylo vidět zřetelný černý kříž, jehož hrany byly jako seškvařeny. Ale ani o tom nikdo nehloubal. Radost nad úlovkem zastínila zvědavost. Žaludek je každému živočichu největším pánem, a tím víc člověku, který – jak věda uznává – je dravec největší.

Příštího jitra měli hody tučňáci, jimž byla velrybí hlava tučným soustem, A co z ní zbylo, co nemohly zdolat jejich zobce, bylo vhozeno do moře, na pospas tuleňům a medvědí rodince, kterou pak po několik dnů viděli ohlodávat kosti a v silných zubech drtit chrupavkovité části. Dostali tedy všichni svůj podíl na kořisti.

Errata:

30.05.2021 10:58