Stavba ponorky rychle pokračovala. Lodní trup byl záhy hotov a zbývalo na něm dokončit již jen montáž kormidla. Zítra ráno sjede trup na válcích z doku do moře a posádka se dá do montáže vnitřního zařízení. Nebude to maličkost. Nejméně čtrnáct dní uplyne v pilné práci.

Toho dne si oba profesoři slíbili přátelství a vydali se k výzkumné prohlídce nejbližšího okolí kaňonu. Když se však se svým úmyslem svěřili Pavlovi, zdálo se, že jejich badatelské úmysly ztroskotají.

„Nemohu to dovolit,“ řekl Pavel. „Ručím za vaši bezpečnost. Víte přece, že nedaleko má doupě medvědí párek. Lehko by mohlo dojít k neštěstí.“

„Vezmeme si s sebou karabiny.“

„To nestačí proti šelmám, jako jsou lední medvědi, zvláště mají-li mládě. A také mám dost důvodů, abych pochyboval o vaší střelecké zdatnosti. Mám povinnost...“

„A my máme také povinnost. Ke své vědě,“ vpadli oba rozčileně.

Do rozepře zasáhl Farin.

„A což, Pavle, půjdu-li s nimi a převezmu-li odpovědnost na sebe?“

„To by ovšem bylo něco jiného,“ podvoloval se Holan

„Je dnes beztak poslední den mé nečinnosti,“ hovořil Farin. „Zítra začne práce s montáží elektrického zařízení v ponorce. A také bych se rád podíval po okolí té rokle.“

„Budiž tedy,“ svolil Holan.

A tak se naše trojice, navlečená do eskymáckých kožišinových overalů a vybavená horolezeckou i loveckou výzbrojí, vydala na cestu.

Vystoupili na temeno svahu.

Pokud dovolilo přítmí polárního dne – lépe snad řečeno šero polární noci – viděli jen sněhové hřbety, rudě ozářené sloupem ohně, v pravidelných přestávkách vyšlehávajícího ze sopečného kráteru. Věkovité vrstvy sněhu pod jejich nohama byly zledovatělé, tvrdé jako kámen. Dole pak se prostírala bílá pláž moře, zbrázděná jako nesmírná plocha mramoru černými křivolakými pruhy a plošinami, v nichž se zimomřivě chvěla hladina bezedné mořské tůně.

Chůze nebyla nijak pohodlná. Pracně vystupovali na kluzké oválovité hřbety. Jen boty s podešvemi opatřenými ostrými železnými hroty jim umožňovaly pozvolný sestup.

„Vyhlíží to jako zledovatělá těla obrovských předpotopních ještěrů,“ projevil Roger svůj dojem.

Přešli už několik takových valů, když se pod nimi otevřela hluboká průrva s trsy mechů na dně, mezi nimiž se červenal proud ztuhlé lávy.

„Konečně něco pro mne!“ zajásal geolog Roger.

„A pro mne též!“ zvolal přírodovědec Charni, ukazuje vzhůru do stráně, kde průrva končila vysokou a příkrou skalní stěnou, na jejímž temeni se od sopečné záře odrážely obrysy nějakých velkých ptáků.

„Zase tučňáci,“ ušklíbl se Roger pohrdavě.

„Je vidět, že jste laik, milý kolego,“ kýval soucitně hlavou Charni. „Tohle nejsou tučňáci, nýbrž nějaký druh alky. Na prvý pohled,“ zdůraznil jízlivě, „jsou od tučňáků rozeznatelné svým malým nachýlením dopředu. Tučňáci stojí vzpřímeně, alky však nemají na předních končetinách plouve, nýbrž křídla se zakrnělými letkami, schopnými jen k jakýmsi skokům vzduchem,“ končil svou poučnou lekci.

„Chcete s nimi v těch skocích závodit?“ smál se geolog.

„Smluvili jsme příměří, a já jako charakterní muž plním závazek. Proto neodpovídám na vaši jedovatost, slovutný kolego a nevědomče v přírodopisu,“ zahučel Charni. „Rozhodně se tam podívám, neboť – kdyby to byla alca impenis...“

„Co značí to jméno?“ tázal se Farin.

„Alku velikou, milý inženýre,“ odpověděl Charni.

„Alka veliká?“ projevil Farin údiv. „Pokud vím z přírodopisu, žila v minulém století a byla zcela vyhubena v končinách Severního ledového moře.“

„Správně, milý příteli,“ přikývl Charni. „Ale to je pouhá teorie. Není vyloučeno, že žije dosud zde. Byl by to nesmírně cenný objev. Pojďme, prosím!“

Výstup nahoru se však ukázal nemožný, v cestě jim stály ledové balvany. Sestoupili tedy do průrvy. Rousali se vysokým mechem, až dospěli ke skalní stěně, ve které se objevila rozsedlina, jejíž příkrý svah umožňoval výstup ke skalnímu temeni. Pojednou se v této soutěsce před nimi objevila bílá polární liška a hleděla na ně v největším úžasu. Roger už zvedal pušku, ale Charni ho zadržel, ukazuje na dvě mláďata, skotačící v klubíčku skoro na dosah ruky. Charni přiskočil – a už se malý, stříbřitě bílý tvoreček zmítal v jeho náruči, zuřivě se snaže ostrými zoubky zachytit prsty svírající na hřbetě jeho kožíšek. Matka liška ovšem nenechala bez povšimnutí úzkostlivý jekot svého dítěte a vztekle štěkajíc vrhla se na nohy uchvatitele. Ovšem marně. Pevné holínky a kožený úbor odolávaly jejím ostrým zubům.

„Tohle štěňátko si vezmu,“ jásal Charni a vsunul mládě do kožené torby.

Daleko je následovala máma, prosebně kňučíc a vyjíc, ale Charni byl neúprosný. Konečně se smutně a zkrotle vrátila ke zbylému mláděti, které ji úzkostlivě volalo zpět.

Vystoupili na temeno. A sotva Charni spatřil ptáky zblízka, stěží zadržel výkřik údivu. Byly to alky veliké. Nesmírná vzácnost! Vždyt jen málo evropských muzeí se může honosit vycpanými exempláři.

Dříve než se ptáci vzpamatovali z překvapení, vyrazil Charni vpřed a jako dravec vpadl do hejna. V nejbližším okamžiku svíral v náruči alku, která zuřivě chňapala svým silným, supímu zobci podobným zobákem po jeho rukou. Přírodopisec však nedbal. Uchopil ptáka za nohy, vložil si ho pod paži hlavou dozadu a nadšeně hučel:

„Tohle je úlovek!“

„Ale jak chcete s námi dál s takovým břemenem? Vždyť je to větší než labuť,“ reptal Roger.

„Vrátím se. Jsem pro dnešek spokojen,“ řekl Charni.

„Nevím, mám-li vás pustit samotného,“ rozmýšlel se Farin.

„Jen buďte bez starosti, inženýre,“ uklidňoval ho Charni. „Sejdu průrvou dolů až k moři, kde budu mít pohodlnější cestu. Nemohu přece zabloudit na tomto ostrůvku. Vždyť jsme sotva kilometr od srubu. Medvědího párku se také nemusím bát. Ten u nás už zdomácněl, má dost potravy z naší kuchyně, zvláště teď, kdy náš kuchař vyhodil na pobřeží několik centů velrybího tuku.“

Tyto důvody Farin uznal. Propustil Charniho a s Rogerem vykročil dále k jihu.

Charni se bez nehody dostal do srubu.

Pavel sice v duchu bručel na profesora, že z jejich lidské domácnosti dělá zvěřinec, ale konečně rezignovaně ztichl. Uznal, že vášnivému přírodovědci musí dopřát trochu radosti.

Po poledni pojednou zpozorovali, že obvyklé přítmí houstne. V několika minutách byl celý kraj zahalen do tmy. Zároveň jako by sopečná záplava zhasínala.

Když Pavel pohlédl směrem k temeni sopky, viděl podivný úkaz: rudý sloup zmlhavěl a kolem něho se utvořil veliký svislý kruh, jaký vidíme kolem plamene svíčky, hoří-li v ovzduší prosyceném párou.

„Co to má znamenat?“ tázal se Charniho.

„Mlha,“ odpověděl znalec přírody. „Anebo také... ale to by bylo... chraň bože!“

„Čeho se lekáš?“

Odpověď na Pavlovu otázku přišla shůry a byla strašná.

Jako by se několik rychlovlaků řítilo od jihu ve výši pod černou oblohou, provázeno milióny pádících a vyjících vlků či běsů.

Divoký hukot, vytí, které znělo jako šílený nářek démonů, řev a hvizd jakoby nespočetných parních sirén, to vše letělo vzduchem v úděsné směsi.

„Rychle do srubu!“ křičel Charni.

A sotva za posledním mužem zapadly dveře, zhasl světelný sloup nad kuželem sopky a celá kotlina utonula v černé tmě. Vteřinu nato se srub otřásl a trámoví hrozivě zapraskalo pod strašlivým nárazem větrné smrště, která se hnala přes rokli.

Naštěstí se její spodní část roztříštila o vysoké pohoří ostrova a skalní stěna na jihu rokle zabránila rozběsněnému živlu, aby vnikl do údolí. Jen nejspodnější cíp smrště zasáhl srub. I to stačilo, aby všem ztuhla v žilách hrůzou krev nad nesmírnou silou perutě smrti, která jediným závanem jako blesk přeletěla krajem. Hučíc a vyjíc letěla bílá smrt k severu nad nekonečnou plochou oceánu.

Přesto, že okna i dveře byly utěsněny, naplnil se srub čpavým dýmem síry a roztavených hornin. Plocha stolu se pokryla závějí šedivého popela, smrští vyrvaného ze žhavého jícnu sopky a vrženého do údolí. V několika vteřinách byla okna zvenčí pokryta silnou bílou vrstvou sněhu.

Když pominula prvá hrůza, vzpomněl si Pavel...

„Bože milosrdný!“ zaúpěl, „co je – s Farinem a Rogerem?“

Mrtvé ticho ve srubu až příliš výmluvně zodpovědělo jeho otázku. Bledí, s očima vytřeštěnýma, stáli všichni kolem něho.

„Proboha, mluvte!“ zaúpěl.

Co mají říci?

„Nezoufejte předčasně,“ ozval se konečně kapitán Gilbert. „Ostrov má příhodných skrýší jistě víc. Oba jsou přece dosti zkušení a moudří polárníci. Schovali se někam. Smršť se přehnala rychle a...“

„A co vánice?“ projevil Pavel obavu.

„Také ustane.“

„Jen aby nebylo pozdě! Co ty o tom soudíš, Charni?“

Přírodovědec cosi nesrozumitelného zabručel. Neuměl lhát. A říci pravdu? Což by bylo možno poučit Pavla o průběhu polární bouře? Mohl by být tak bezcitný, aby mu řekl, že skutečnost je snad daleko horší než jeho obavy? Měl mu říci, že polární bouře – zvláště teď, kdy se zde chýlí k jaru a zima vybíjí všechny své poslední zhoubné síly – podle všeho potrvá snad několik týdnů? Měl těmto dobrým lidem vzít i tu poslední jiskérku naděje a už teď je uvrhnout do zoufalství, v němž tone sám? Vždyť si velmi vážil Farina a měl upřímně rád svého kolegu Rogera, kterého škádlil jen z přátelství.

Charni se odvrátil:

„Síra tu čpí do očí,“ řekl chraptivě, mna si oči kapesníkem. Cosi jako škytnutí vyšlo z jeho hrudi...

A když poodešel od hloučku svých druhů, zašeptaly jeho zbledlé rty: „Requiescat in pace!“

Na štěstí tato slova, která slýcháme nad rakví před spuštěním do hrobu, nikdo neslyšel.

Té noci celý srub bděl. Nesčetněkrát byli vzrušeni domněnkou, že slyší volání svých přátel, vždy se však ukázalo, že jejich naděje je klamná: bylo to jen vytí vichru, který neustával běsnit.

Ráno – jen podle hodin – nemohli otevřít dveře. Oknem viděli, že se před dveřmi navršila ohromná sněhová závěj.

Obě svítilny na stožárech sice plály, ale jejich světla, ačkoli byla vzdálena jen asi třicet kroků od srubu, se v silné chumelenici jevila jako nepatrné mléčně bílé body.

Do večera zmizel i výhled z oken pod sněhovou závějí.

Otevřeli jedno okno a po dlouhé námaze se jim podařilo lopatami odházet sněhovou vrstvu. Chumelenice dosud trvala. A neustala ani druhého, ani třetího dne.

Teď už nestačili odstraňovat sněhovou hradbu před oknem. Museli otvírat vikýř v krovu, chtěli-li zvědět, nevysoptil-li se rozběsněný živel. Ale stále jim na tuto otázku výsměšně a krutě odpovídaly proudy sněhu, které v točivém víru vnikaly dovnitř vikýřem.

Už devět dní byli takto uvězněni, malomocně vzpomínajíce na ubohé druhy a přátele, jimž nemohli pomoci.

Lze si představit Pavlovu trýzeň?

Farinova vysílačka byla vlivem atmosférických poruch němá. Aspoň v tom směru Pavla krutý živel zbavil muk, které by jistě docela zničily jeho trýzněné nervy. Neboť – co by pověděl do Prahy Arnovi a paní Martě?

Když desátého dne otevřeli vikýř, zajásali: chumelenice ustala a venku bylo klidno.

Polovina posádky se vikýřem protáhla na střechu.

Ostré světlo svítilen ozářilo jim pohled do údolí. Nebylo to zde ani tak zlé, jak očekávali. Prudká vichřice způsobila, že údolí bylo místy vymeteno. Trsy kleče zmizely pod kupami sněhu a také mech byl pokryt silnou vrstvou. Písečnatá pobřežní část však měla skoro týž vzhled jako dřív, jen z trupu ponorky a beden se stroji byly sněhové balvany. Závěje se poměrně snadno odstraní. Nejhůř bylo před srubem, který až po střechu zmizel v závěji. Budou muset ke dveřím prokopat tunel.

Vzduch byl vlahý, sníh tál. Očividně byla tato bouře posledním běsněním umírající zimy. A právě toto poslední běsnění hrozného živlu muselo vypuknout, aby jim zavraždilo dva přátele? Není možné, aby byli na živu? Není to opravdu možné? Vždyť se mohli někam ukrýt. A což – hlad? Měli s sebou zbraně. Ostrov není bez zvěře. Mohli něco ulovit. V té bouři? Mohli náhodou přijít právě do doupěte nějakého zvířete, nebo se mohlo zvíře uchýlit do téhož útulku. Nic není vyloučeno. Ale – deset dní...?

Tunel byl konečně prokopán. Pavel vyšel ze srubu. Nemohl poznat vzhled stráně za chatou. Stráň byla o několik metrů vyšší a také její obrys se změnil v ježatý hřeben.

Sotva pokročil ke stráni, zapadl Pavel do sněhu až po krk. Zaúpěl. Sněhová vrstva je vysoká několik metrů. Byla by to sebevražda pro toho, kdo by se odvážil dále z chaty. Bylo by ještě víc obětí.

A což po moři, napadlo mu. Ale i tu byly jeho naděje zklamány. Mořská hladina byla neklidná, veliké kry rozdrceny a povrch naplněn sněhovou a ledovou kaší.

„Jsou jistě mrtvi!“ řekl si chmurně — „Oba spí v mrazivé náruči bílé smrti.“

„Pavle! Vysílačka volá!“ křičel v té chvíli Charni.

To ještě chybělo. Nutno dopít kalich do dna. A zachovat se mužně. Ne! Nepoví Arnovi pravdu. Vymluví se, že jeho otec odešel na lov a vrátí se až za týden. Ne na lov, to by bylo nápadné; badatelská vycházka, to je přirozenější. Ano, to mu poví! Snad se přece vrátí. Na nejtěžší zprávu je dosud čas. Týden – sedm dní... kdož ví, co přinesou.

Pavel si nasadil sluchátka a vyklepal své jméno.

S tužkou v ruce nad papírem čekal zprávu. Konečně se ve sluchátku ozvaly tóny.

Písmeno za písmenem sázel na papír, až povstalo prvé slovo:

„Pavle!“

Co to? Arne by ho přece tak nepojmenoval,

„Neměj o nás starost. Jsme v bezpečí, jsme hosty nejmocnější bytosti světa. Nečekej na nás. Odplujte sami. Osud nám nemohl dopřát bohatší příležitosti pro obohacení vědy. Vyřiď to mé rodině. Nehledej nás, nevolej! Nemůžeš, nedovoláš se. Setkáme se, až toho bude třeba. Víme o každém vašem kroku a budeme vědět i dále.

Farin a Roger.“

S vytřeštěnýma očima četl Pavel věty. Napsala to skutečně jeho ruka? A napsala-li, ví o tom jeho duch? Vždyť je to – šílenství! Nesmysl! Mámení! Je možné, aby tohle byla Farinova zpráva? A odkud ji posílá? Kde přišel v této poušti k vysílačce? Jak má rozumět slovům: „Jsme hosty nejmocnější bytosti světa?“ Jaká je to bytost? A dále: „Víme o každém vašem kroku a budeme vědět!“ Jaké je tohle tajemství? Zbláznil se snad Farin z té hrůzy? Nebylo by to nic divného! Ale – odkud telegrafuje? Musí mít přece vysílačku! Anebo je to jeho vlastní bláznovství, které mu diktuje tuto prazvláštní zprávu? Ďáble, to je přece... Pavel se zuřivě kousl do rtu.

„Máte radost, viďte?“ ozval se za ním kapitán Gilbert.

„Vy jste také vyslechl ten – eh – nesmysl?“

„Ano, náhodou jsem vkročil do srubu hned za vámi.“

„Co tomu říkáte, prosím vás?“

„Zní to jako pohádka nebo vzkaz z onoho světa. Ale já v duchy nevěřím a spiritista nejsem.“

„Mluvte rozumně, kapitáne! Myslil jsem, že mne mámí smysly. Teď ale musím věřit, když ve vás mám svědka. Chápete aspoň trochu smysl toho – - – vzkazu?“

„Ne.“

„Tak vidíte! Co dělat?“

„Splnit vzkaz. Vysílačka už zase volá. Snad to bude nějaký dodatek.“

Nebyl to dodatek. Hlásil se – Arne. A Pavel mu odpověděl, jak si to Farin starší přál. Bohu poručeno! Je to sice fantastické, ale kdož ví, kde je hranice mezi fantazií a pravdou. Ostatně, Farin je divotvorce v elektrotechnice, o tom už měl svět mnohé důkazy. Snad má nějakou kapesní vysílačku. Než odplují, uplyne ještě několik dnů, snad týdnů. Do té doby se věc možná vysvětlí.

Uklidněn pustil se Pavel do řízení dalších prací.

K zřízení elektrických přístrojů a zařízení měl od Farina naštěstí písemné návody a s pomocí radiotelegrafisty, který se v elektrotechnice dobře vyznal, šlo všecko hladce. Po třech dalších nedělích byla ponorka připravena k odplutí. Počasí bylo teď vlídné a z moře zmizely ledové kry.

Poslední večer před startem volal Pavel Farina – marně. Neozval se mu. Druhého dne vyšla družina ze srubu, kde všecko zanechali i se zásobou potravin a konzerv. Vrátí-li se sem snad někdy oba zatoulanci, budou mít na dlouhou dobu potřeby k životu.

Pavel se sem také za nějakou dobu podívá, nedostane-li se mu do té doby od Farina jiných zpráv.Chvíli nato vyplula ponorka ze zálivu, a když se octla na širém moři, zmizel její trup pod hladinou.

Errata:

30.05.2021 10:58