Bez cookies je omezený přístup! Bez COOKIEs je omezený přístup!

Co se stalo s Farinem a Rogerem?

Když od nich odešel Charni, pokračovali Farin s Rogerem v cestě jižním směrem. Ušli sotva kilometr, když se pod nimi otevřela nová rokle. Sopečná záře ozařovala její dno. Už sám kruhovitý útvar rokle byl jim nápadný.

„Tohle,“ začal geolog, „je jistě bývalý vedlejší kráter, jaké se vyskytují pravidelně u všech sopek. Jenže už před věky vyhasl. Bud’ se jeho činnost vyčerpala, když se zhroutily zemní vrstvy – čímž byl oddělen od hlavního jícnu – nebo jej zatopilo moře. Hleďte, tam pod protějším svahem zeje veliký otvor do zemských útrob. To může být nějaký sopouch či komín nebo dokonce sám vyhaslý jícen. Sejdeme dolů! Bude zajímavé si to prohlédnout.“

Farin byl k tomu hned ochoten. Sestoupili po zasněženém svahu. Dno rokle bylo porostlé hojným mechem a lišejníky. Co však vzbudilo jejich zájem, byla pěšinka, směřující dolů k moři, jehož hladina ležela asi sto metrů níže a zpátky vedla přímo k velikému, jakoby klenutému otvoru, který se na ně šklebil zpod převislého balvanu. Dojem byl příšerný.

Obloukovitý tvar této asi tři metry vysoké díry s tajemným vnitřkem, mizejícím v nedohledné černé tmě, s převislým balvanem nahoře, z něhož visely ledové rampouchy, to vše působilo dojmem rozevřené zubaté tlamy ohromného netvora. Na dálku asi desíti kroků zadržel Farin nedočkavého geologa:

„Poslyšte,“ řekl, ukazuje na pěšinku, „musíme být opatrní! Nemyslím sice, že by byl tuto stezku prošlapal člověk, ale může tam mít brloh párek ledních medvědů.“

Proud světla Farinovy kapesní svítilny ozářil vnitřek jeskyně. Ostré světlo se rozplynulo v dálce.

„Zdá se, že je to velmi hluboké,“ řekl. „Máte asi pravdu, profesore. Bude to nějaká chodba nebo tunel. Vlevo je lávovitá stěna. A vpravo... copak je tam? Vidíte, asi pět metrů od vchodu! Vidíte to?“

„Ano, vidím nějaký pravidelný obdélník, jako dveře na lávovité stěně!“ potvrdil udiveně Roger.

„Správně! Pojďme blíž! Jsou to dveře vyrobené z haluzí a mechu. Jistě je tam nějaká místnost a v ní – člověk. Medvěd by si přece nedělal dveře. Haló! Je tam někdo?“

Odpovědělo mu mrtvé ticho. Odhodlaně uchopil veřej. Ale dveře byly těžké a nevisely v závěsech. Viděl, že jsou na stěnu jen položeny. Když pak dveřmi mocně škubl, převrátily se a s bouchnutím padly na zem.

Světlo lucerny ozářilo nevelikou kobku. V koutě byla hromada mechu a - – Farin bezděčně uskočil, míře pistolí na domnělého medvěda. Hned se však uklidnil a s úsměvem pobídl Rogera: „Můžeme vstoupit! Je to jen kožišina!“

V druhém koutě kobky byla hromádka jídelních příborů. To bylo vše. Žádný stůl ani židle. Nic. A také žádná živá bytost. Kam se poděl obyvatel tohoto útulku? Zahynul někde na ostrově? Nebo snad dosud žije, odešel na lov a vrátí se? Anebo je tato skrýš už dlouhá léta opuštěna? Či snad...? Na tyto otázky nebylo prozatím odpovědi.

Farin přistoupil k mechovému loži. Pojednou mu ostré světlo lucerny objevilo čtvercovitý předmět, vyčnívající z okraje mechové vrstvy. Byla to dřevěná plochá krabice. Odklopil víko:

„Zde snad najdeme odpověď na naše otázky,“ řekl, ukazuje Rogerovi jakýsi sešit, který tam našel. Usedli vedle sebe na hromadu mechu, a zatímco Roger svítil, dal se Farin do zkoumání zápisníku.

Zpočátku byli zklamáni. Jednak proto, že záznamy byly zřejmě šifrované; bylo zde množství značek a výpočtů, kterým na první pohled nemohli porozumět, jednak také proto, že další byly psány těžko čitelným rukopisem, jakým píší učenci, a k tomu ještě v řeči, kterou neznali. Usoudili, že je to švédština či spíše norština. Jedině data jednotlivých zápisků jim byla jasná. Šla rychle za sebou a podle nich bylo jisto, že popisovaný děj začínal právě před desíti lety a končil o dva měsíce později. Byl tedy autor tohoto deníku v tomto útulku celkem dva měsíce, a před desíti lety – - – zemřel? Nelze říci.

Zmizel. Kam? Kdo ví? Také domněnka, že odcestoval, se zdála lichá, neboť by jistě vzal s sebou tyto zápisky, které pro něho i pro svět byly nesporně významné. Muselo ho stihnout něco nepředvídaného, náhlého.

„Haló! Teď něco mám!“ zvolal jásavě Farin.

Na konci zápisníku četl Farin pojednou záznamy v angličtině, psané stejnou rukou. Zněly takto:

12. 1. 1929

Už několik dnů slyším podivné zvuky, vycházející z propasti. Myslil jsem, že je to chorobná halucinace, přelud, způsobený mým horečnatým stavem. Proto jsem jich nezaznamenal. Polárník musí mít nezdolné nervy.

14. 1. 1929

Teď zas! Zní to z hlubiny, blíží se a pak ustane. Někdy blíž, jindy vzdáleněji. A po několika hodinách začnou zvuky naopak blízko a ztrácejí se v hloubi či v dálce. Je to ostrý svist a podivné vrnění. Aeroplán? Zní to podobně. Ale to je nemožné. Kde by se vzal v propasti aeroplán? Nebo je to ohlas mého letadla, jež mi dosud zní v uších?

17. 1. 1929

Tři dny byl klid. Zato dnes! Chtěl jsem právě na lov. Zásoby snědeny. Začalo to zase a přihnalo se to mnohem blíž než dosud. Bylo to tak silné, že se chodba chvěla. Svět mne zná. Ví, že nejsem zbabělec. Nebo snad – šílím? Dnes vniknou lidé všude, i na jižní pól. Sám jsem tam byl před 18 lety. Je to hezký kousek cesty dál. Zde jsem však na periférii lidské civilizace. Trochu nepříhodné místo, budiž, ale pro mne jako stvořené. Ubozí moji druhové! Všichni zahynuli v moři, jen já se zachránil. Důkaz kamarádství polárního živlu. Pevně věřím, že mne nezklame.

Píši v angličtině. Má mateřská řeč není světová. Není to nedůvěra v konečný návrat do vlasti. Je to proto, poněvadž chci vyzkoumat tu úžasnou záhadu:

V propasti jsou lidé!

Viděl jsem je! Ty zvuky, to je jakási zdviž či nějaký dopravní prostředek, který je dopravuje z podzemních hlubin do pater. Doly? Asi. Dnes vystoupili nejvýš a rozešli se do štol. Slyšet jsem rachot jejich tajemné práce. V záři kahanu vidím plošinu zdviže. Je asi dvacet metrů pode mnou Mám dosti kožišin, z kterých si zrobím pevné lano a spustím se dolů Vyčkám ve zdviži jejich návratu z práce. Hola! Ještě dnes budu vysvobozen z této pouště. Zápisník nechám zde. Mám pevnou víru, že se dostane do rukou lidí. Poslouží vědě zajímavým objevem a snad bude svět zajímat tento důkaz, že je dosud živ

Roald Amundsen.

„To je prostě úžasné!“ vykřikl Roger. „Zápisky Roalda Amundsena, polárního badatele, který se v červnu 1928 s francouzským letadlem Latham pokusil zachránit ztracené účastníky Nobilovy výpravy k severní točně a od té doby je nezvěstný! Vědecký svět ho už oplakal! A teď máme pojednou v ruce důkaz, že půl roku poté žil na osmdesátém stupni jižní šířky. Už několikráte byl považován za oběť bílé smrti!“

„Ano, tohle by bylo pro celý svět – a nejen vědecký – veliké překvapení,“ vzrušil se Farin. „Ale co má znamenat obsah těch zápisků? To je přece úžas – - -“

Jeho slovo zaniklo v strašlivém vytí a rachotu smrště.

„Bůh s námi!“ zvolal Roger. „Jak se teď dostaneme zpět?“

„Snad se to přežene,“ klidnil ho Farin.

„Sotva! Podle mých teoretických vědomostí zuří polární bouře velmi dlouho. Naše postavení, inženýre, je teď velmi špatné Máme na vybranou: zahynout hladem v této kobce, nebo nahoře mrazem ve sněhové závěji.“

„Kdepak, kamaráde! Nechci ještě zemřít. Pojďme!“

„Kam?“

„Prohlédnout si chodbu a propast, o které píše Amundsen.“

„To by snad bylo jediné východisko,“ hučel Roger „A konečně – nic by mně nebylo vítanější než se podívat do zemské kůry. Jsem přece geolog.“

Do ústí chodby se sypal sníh jako do rozevřené tlamy hladového netvora. Svítíce si na cestu, kráčeli opatrně do tmy chodby. Ušli asi padesát kroků, když půda před nimi zmizela.

Errata:

30.05.2021 10:58